Překroč svůj stín - 20.část

Mysore, o týden později…

Shanti odnesla do auta své poslední osobní zavazadlo a ještě se naposledy s povzdechem rozhlédla po malebně nádherném okolí. Pak její oči nostalgicky zabloudily k domu, který v ní zanechal úžasné vzpomínky a v němž možná začala novou kapitolu svého podivného příběhu, zvaného život. Snažila se ale také ze své paměti vymazat hrozné okamžiky, které zde prožila a nemyslet na to, co ji ještě čeká. Z přemýšlení ji probral Aviho příjemný hlas.
„Tak co, lásko, jsi připravená, nic sis tam nezapomněla? Můžeme jet? Je nejvyšší čas, Vikram už na nás určitě netrpělivě čeká.“
„Můžeme, jen jsem se tady s tím vším chtěla ještě rozloučit.“ Odpověděla se smutným úsměvem a pomaličku otevřela dveře auta. Než ale nasedla, Avi ji ještě láskyplně objal a poslední chvíle na tomto místě zakončil dlouhým a sladkým polibkem. Pak se na ni zahleděl a myslí mu znovu probleskl včerejší den a hlavně noc, v níž se od Shanti dozvěděl tu tíživou pravdu. Snědé tváře měla mírně propadlé a v jasném svitu jejích medových očí, nyní lehce lemovaných tmavými stíny, se skrývalo tajemství, kterému toužil za každou cenu přijít na kloub, ať už měly být následky jakékoliv.
I jemu se ale odtud odcházelo velmi těžko, na krásné chvíle, které zde prožil, se nedalo jen tak zapomenout. Málem laškoval s myšlenkou, že by tento dům od Vikramova otce v budoucnu třeba koupil.

O čtvrt hodiny později již spolu kráčeli po dlouhé nemocniční chodbě. Zdálky spatřili Vikiho, čekajícího na ně v kolečkovém křesle. Když došli až k němu, Avinash radostně zvolal.
„Tak jsme tady, lenochu. Dost povalování, přestaň konečně trhat partu a jedeme domů!“ Viki se na něj zamračil a prohodil nevrle.
„Jasně, je to opravdu zábava, ležet celé dny jako lazar, a nesmět si ani zakouřit. Chystej cigaretu, venku to hned napravím, nebo se asi zblázním! Už to nemůžu vydržet!“
Zasmáli se tomu a po chvíli mu již pomáhali usednout do vozu.
Slabě syknul bolestí a Avi se starostlivě zamračil.
„Já nevím, opravdu je ti dobře? Neměl jsi asi odmítat odvoz sanitním vozem.“
„Ještě to tak, bílých plášťů mám za ten týden už dost. Táta si mně nechá doma a bude mi platit ošetřovatelku. Nemocnice totiž docela dost nesnáším a po téhle zkušenosti ještě víc…“ zavrčel Viki a slastně plnými doušky vdechoval cigaretový kouř.
Pak se obrátil na Shanti a zeptal se už s trochu lepší náladou.
„A co ty, jak se těšíš na svého strýce? A kdypak tam hodláte jet?“
Mírně rozpačitě pokrčila rameny a špitla.
„Asi pozítří. Jsem z toho setkání maličko nervózní. Ale já to zvládnu, neboj se, už kvůli tobě, protože jsem ti moc vděčná. Velmi se ti omlouvám, protože tohle vše jsi musel podstoupit jen kvůli mně. A ještě jednou děkuji.“
„Nemusíš se omlouvat, i když to dopadlo takhle bídně, jsem moc rád, že ten bastard zmizel jako pára nad hrncem a nechal tě snad konečně na pokoji. A mně neděkuj, to si nechej tady pro Aviho, a hlavně pak pro komisaře Maheshe, já byl jen prostředník, který ti mohl tu radostnou zprávu o strýčkovi sdělit.“
Shanti raději nevzpomínala na to, co předcházelo tomu, než Josh zmizel, a i když si při jejich posledním setkání byla téměř jistá tím, že už se ho nebojí, přesto s lehkým zachvěním v nitru zaplašila myšlenku, že by se mohl znovu objevit. A zatímco kola vozu odměřovala jednu míli za druhou, cesta v družném hovoru rychle ubíhala, až se konečně v dálce objevil opar, vznášející se nad vlhkými střechami domů města Bombaje.

U domu Gillových již na ně netrpělivě čekali Vikiho otec a lékař. Než ho naložili na nosítka, krátce se s Avinashem rozloučil a ještě dodal.
„Tak hodně štěstí, a dejte mi ihned vědět, jak jste pořídili v Dillí…auto mi můžeš vrátit, až jej nebudeš potřebovat…přece pak do kláštera v Kalkatě nepojedete vlakem, škoda jen, že nebudu moci jet s vámi…“ mrknul na ně povzbudivě.
Pak už jim zamával a jen s úsměvem pozoroval, jak jeho vůz pomalu mizí v živém ruchu městských ulic.

O půl hodiny později Avi konečně zastavil před svým domem. Shanti opatrně vystoupila, mírně zbledla a nervózně se rozhlédla kolem sebe.
„Myslíš, že to je dobrý nápad, vzít mně k vám domů? Možná jsi mně měl raději zavézt do nějakého hostelu.“ Řekla rozpačitě.
Avinash odmítavě zavrtěl hlavou, vzal ji povzbudivě za ruku a vedl ke vchodovým dveřím.
„Neboj se, máma tě určitě ráda uvidí, Viki ji na vše připravil, aspoň mi to říkal. Tak se nestyď a pojď dál…nemusíš se určitě ničeho bát. Až ji poznáš, zjistíš, že je moc prima a vše jistě pochopí…“ snažil se ji uklidnit.
Za chvíli již vstoupili dovnitř a když se zaklaply dveře, hlasitý cinkot nádobí v kuchyni náhle utichl. Vzápětí se Maria Naasheb objevila ve dveřích, udiveně se na ně zadívala a spěšně si utřela vlhké ruce do zástěry. Shanti znervózněla, pevně stiskla Avimu ruku a tichounce jeho mámu pozdravila. Všimla si, že ty krásné tmavě čokoládové oči má Avinash po ní, stejně jako černé vlnité vlasy.
Maria k nim přistoupila, chvíli se na Shanti zkoumavě dívala a když zahlédla na jejím krku své bývalé srdíčko s drobnou kresbou mandaly, pochopila, slabě povzdechla, pohladila ji po vlasech, lehoučce se dvěma prsty dotkla jejího čela, nosu a brady a řekla tiše.
„Vítám tě u nás, mere priya, jsem ráda že tě konečně poznávám a mohu se na vlastní oči přesvědčit, že Vikram skutečně nelhal, jsi jako obrázek!“
Pohledem zabloudila k Avinashovi a podotkla káravě.
„Mohl jsi dát aspoň slůvkem vědět, kdy se vrátíš, přichystala bych vám k jídlu něco slavnostnějšího.“
„Byl jsem přesvědčený, že se to týká jen mne, nechtěl jsem ti dělat zbytečné starosti.“
„Samozřejmě, jsi celý tvůj otec, to se dalo čekat, také pro něj nikdy nebylo důležité mi cokoliv říci!“
„Ale no tak, mami, před naším hostem se to nehodí…“ šeptl rozpačitě Avi.
Zhluboka se nadechla a pak rezignovaně odpověděla.
„Ach ano, omlouvám se. A kdepak máte zavazadla?“
„Ještě ve voze, nebyl jsem si jistý, jak nás oba přivítáš…“
„Vidíš, to máš z toho, že přede mnou vše tajíš! Mohli jsme si už dávno promluvit. Nebýt Vikrama a Maheshe, nevím vůbec nic! Tak už pro ta zavazadla konečně zajdi.“ Neodpustila si ještě dodat.
Pak se opět obrátila na Shanti.
„Pojď dál, určitě máš hlad a žízeň. Udělej si u nás pohodlí, jako bys byla doma, a po obědě ti připravím tvůj pokoj…“
Ještě jednou ji pohladila a věnovala jí zářivý úsměv.
Shanti se šťastně přitulila k Avimu, a i když si byla vědoma toho, že tato milá žena ani v nejmenším netuší nic o její minulosti a jaké děsivé tajemství ji obestírá, přesto se jí, obzvláště po letech prázdnoty, strávených v sirotčinci, v této chvíli zdálo, jako by se na ni usmálo samo nebe…