Martin a Liliana - 3

III.
Hodiny na věži odbíjely něžně a krásně čtyři hodiny odpoledne. Liliana se nyní prochází kolem výkladních skříní a nahlíží do malých krámků s všelijakým zbožím. Nakonec si koupí sluneční brýle a skřipec do vlasů, který nechala někde doma, v koupelně ležet, asi na zrcadle. Na konci ulice je odbočka na mostek přes malý potok a zřejmě je to cesta do místního lesoparku. Skutečně i průvodce na velké dřevěné noze hlásá, jaké vzácné stromy a jiné rostliny v té lokalitě rostou. Nemá chuť nad tím přemýšlet, a nebo si pamatovat složité botanické názvy. Stačí, že jsou krásné, myslí si, a plné ptáků a života. Kupodivu je zde málo lidí a tak usedne na bílou lavičku, upře oči do koruny jilmu a najednou cítí, jak se jí hromadí slzy. Neví proč. Neptá se. Nechá je stékat po tvářích a čeká, až přijde úleva. Pak vytáhne kapesník a setře je. Tak tahle ne, domlouvá si.
„Je tu krásně, že?“
„Ano,“ odpovídá a ví, že Martin usedne vedle ní. Shrnuje sukni, aby mu udělala místo.
„Dovolíte?“ zeptá se a ona přikývne.
„Zjistil jsem, že tu mají i malou kavárnu. Mohu vás pozvat na šálek kávy?“
„A víte, že mám docela chuť si něco dát?“ usměje se. Přijme nabízené rámě.
„Nedávno jsem si udělal výlet do Šáreckého údolí. Krásný den. Chodíte také na výlety?“
„Moc ne. Nějak mne nic k tomu nemotivuje. Ale myslím, že jsem dělala chybu.“
„To jistě. Člověk se musí umět od všeho pěkně odpoutat a občas udělat něco pro sebe.“
„To máte pravdu. Každému radím, jen sama se neposlechnu.“
„Podívejte, tam, mezi stromy je ta rozkošná kavárna, jak o ní mluví průvodce. Uvidíme, jestli je to pravda.“
Obloha se začíná zatahovat a snad začne i pršet drobný červnový déšť.
„Tam, tam je místo pro dva,“ ukazuje Liliana. Přijme jeho dvorné pobídnutí a usedne naproti němu.
„Tak co si dáme?“
Liliana si prohlíží nabídku a nemůže se rozhodnout.
„Tak už jste si vybrali?“ Liliana se podívá na Martina, ale ten ještě zkoumá menu. Vidí, že myslí úplně na něco jiného.
„Dvakrát turka, sklenici neperlivé vody a pro pána medovnímk ze šlehačkou,“ řekne a směje se, protože vidí, jak ho překvapila. Přijme nabídnutou cigaretu a najednou ji zaplavuje pocit úlevy. Snad proto, že začalo jemně pršet. Zeleň vydala v tom dešti takovou vůni, až se točila hlava.
„Jak jste poznala, že mám rád medovník?“
„Tak, praxe.“
„Vy odhadujete lidi podle zákusků?“
Liliana se usmívá a dívá se mu přímo do očí.
„Někteří to dají na sobě znát, co jim dělá dobře.“
„Tak já budu hádat, co dělá dobře vám.“
„Klidně,“ říká Liliana a stále se mu dívá do očí.
„Tak. Třeba ...“
„Žádné třeba, žádné třeba. Musíte jít na jistotu.“
Nesklopí oči, ani pod jeho pátravým pohledem.
„Malinový dort,“ vyhrkne Martin.
Liliana se směje. Nemůže jinak.
„Tak uhodnul jsem nebo ne?“
„Ano, ano,“ přikyvuje a směje se dál.
„Nebylo to tak těžké. Řekly mi to vaše oči.“
Chtěla by se zeptat, co mu ještě prozradily, ale raději mlčí. Jen ne žádné hovory. Jen tak, společensky rozprávět a pak jít domů.
„Ještě bych objednal zákusek,“ řekne Martin procházející se servírce.
„Prosím?“
„Pro dámu jeden malinový bez šlehačky.“
Oba ztichli, když přinesla podnos s kávou a zákusky. Pak se na sebe usmáli a oba ponořili lžičky do měkkého dortu. Déšť neustával a tak se kavárna plnila návštěvníky lesoparku.
„Až přestane pršet, půjdeme se podívat na skleník. Mají tam tropické rostliny,“ navrhnul .
„Myslím, že to necháme na jiný den. Jsem trochu unavená.“
„Jistě. Jistě.“
Liliana opravdu nechtěla tuto chvíli protahovat. Cítila, že ji vložila zážitek, ať je to jak chce, bylo to hezké.
„Mohu vás doprovodit, nebo půjdete zase sama?“ zeptal se ji s úsměvem nikoliv vtíravým, ale, jak zpozorovala, lehce ironickým.
„Můžete mne doprovodit.“
Blížila se šestá hodina. Šla zavěšená do Martina a dívala se kolem sebe, bez strachu, že něco zmešká. Vyšli z parku a šli pomalu po náměstí. Některé obchůdky už měly zavřeno.
„Co budete dělat večer?“ zeptal se.
„Asi psát e-maily,“ odpověděla.
„Manželovi?“
„Ne.“
Řekla to měkce a přitom se na něho usmála.
„Tak to já se budu dívat na televizi. Dávají tam nějaký film Robertem Redfordem. Myslím, že se to jmenuje Zaklínač koní“
„Já se na televizi skoro nedívám. Ale asi bych někdy měla. Ani nevím co se děje.“
„Zítra nám začínají procedury.“
Liliana pokývla a pak až do penzionu neprohodili jediné slovo.
„Děkuji,“ řekla a očima mu naznačila, že mu děkuje z celého srdce.
Zamkla pak za sebou dveře a rozsvítila postranní lampu. Rozhlédla se kolem sebe a cítila tu cizotu koupeného pokoje, bez osobních věcí a svého akademického nepořádku. Sedla si do křesílka, zapálila si cigaretu a dívala se, jak stoupá pomalu dým, až se ztrácí. Tak jako lidský život, zůstane z něho jen dým. Vstala, otevřela okno a dívala se, jak pomalu vyskakují světla v oknech domácností, v dálce byla slyšet nějaká hudba z rádia, pláč dítěte a ženský smích. V mysli ji vystoupila vzpomínka na dnešní procházku a řekla si, že kdyby to mělo pokračovat, že by se úplně rozložila. Je to dobře nebo špatně? Má smysl ještě bojovat a nebo zůstat tak strnule, jako sochy svatých mučednic? Dívala se na ně a hledala nějaké náznaky lidských citů. Jsou potřeba? Nechala tu otázku nezodpovězenou. Svlékla se, osprchovala a pak usedla k notebooku. Odpověděla na několik e-mailů a rozhodla se, že půjde spát. Má šanci se pořádně vyspat a odpočinout si. Vlezla si do postele, byla kupodivu příjemná a zavřela oči. Naslouchala zvukům, které se ozývaly z náměstí a pak ještě pohlédla na oblohu. Byla plná hvězd. Spokojeně usnula.
„Frantóó,“ ženský křik pod okny ji zcela vyburcoval ze spokojeného spánku. Bylo ráno, podívala se na hodiny, ukazovaly půl sedmé. Zauvažovala jestli by neměla ještě chvíli spát, ale pak se rozhodla, že si zajde na snídani a přečte si ranní noviny. Zauvažovala, zda si má vzít květované šaty a nebo spíš tmavší, střízlivější. Po sprše si sedla k zrcadlu a starostlivě se na sebe zadívala. Přejela si rukou tvář a chvíli zůstala nehnutě sedět. To jsem já, pomyslela si. Pak se na sebe usmála. Ne, ještě trochu času mi zbylo pro vnitřní pocit radosti a blaženosti. Nakonec sáhla po květovaných šatech se širokou sukní a otočila se před zrcadlem. Pak si nazula bílé boty a něžnou bílou kabelku. Tak, ještě kartu do bankomatu, pak nesmím zapomenout mobil, kapesníček, raději dva, pudřenku, rtěnku a zápisník. Odemkla dveře a pak je za sebou pečlivě zamkla. Na chodbě bylo ticho. Proklouzla k výtahu a když vystoupila, ucítila, jak se k ní line vůně kávy a všelijakých dobrot.
„Dobré ráno,“ pozdravila ji servírka u dveří a Liliana ji odpověděla s úsměvem, který napovídal, že nic než dobré ráno neočekává. Sedla si na stejné místo, jako včera a objednala si kávu a rohlík s máslem a marmeládou. Vzala do rukou noviny, které ležely na stolku a podívala se na titulky. Nic ji nezaujalo. Odložila je na místo a pomalu popíjela kávu. Přistihla se, že čeká, zda Martin také přijde k snídani. Musím se kontrolovat, pomyslela si. Za týden bude po všem a já se zbytečně rozjitřím. Už toho bylo dost.
„Je tu volno?“
Cítila, jak se celá zachvěla. Proti své vůli. Proti svým zásadám. Proti svým nařízením.
„Ano,“ řekla,„dobré jitro.“
„Taky vás vzbudila ta ženská?“ zeptal se a usedl naproti.
„Už bych stejně vstávala. V osm začínají procedury.“
„Máte pravdu, ale byl to hrozný budíček,“ zasmál se.
Pohlédli si do očí.
„Smím vás dnes pozvat na malý výlet? Včera jsem tak přemýšlel, že bychom mohli zkusit vyjít na vyhlídku. Je to jen pět kilometrů, cesta je pohodlná, vede lesem.“ Vyndal z kapsy průvodce a ukázal ji obrázek.
„A kde máte vaši tajemnici? Mohla by jít s námi.“
„Už odjela. Raním spojem. A nechala mi pro vás něco, co vás potěší.“
Vytáhl ze záňadří krásně složený perský šál.
„Aby vám prý nebylo chladno.“
„Ale to přeci nemohu ...“
„Proč? Ona ho nepotřebuje. Už ho dvakrát málem ztratila. Vezměte si ho. Nahoře, na vyhlídce, bude foukat.“
Neodporovala. Vzala do ruky tu krásu a položila si ji na klín.
„Jsem dost překvapená. Nečekala jsem ..“
„Ale no tak. Nic se neděje. Alespoň budete mít památku na lázeňský pobyt.“
Přikývla a raději sklopila oči.
„Tak, dáme si ještě jeden šátek a vyrazíme na procedury. Co říkáte?“
„Ano, jistě.“
Vstala pak a přehodila si přes šaty perský šál.
„Je krásný,“ řekla, „ děkuji.“
Na náměstí bylo už plno lidí a z některých krámků voněly čerstvé koláče.
„Mám pěknou chatu, kousek za Prahou. ?V poslední době jsem byl tak zasekanej, že jsem neměl dost času tam jezdit. Jen tak, že jsem si zašel na nějaký výlet. A zase zpátky. Taky jsem moc nechtěl odejet sem, ale nakonec mne doktor donutil. A udělal dobře.“
„Taky mám chaloupku na Vysočině. Blízko Rytířska. Stará se mi o ni sousedka. V poslední době jsem tam byla tak dvakrát. Přemýšlela jsem, že ji prodám. Ale co by pak ..“
„Člověku zbylo?“ dodal Martin.
„Asi tak.“
Liliana si povzdechla.
„Někdy bych ze všeho nejraději utekla. Nejhorší jsou ty podzimní večery. To se chce tak spát a rána, když padnou mlhy...“
„Divná doba, když člověk je všude tak nejistý, neklidný a osamělý.“
„Myslím, že to není někdy ani k překonání.“
„No, od psychologa bych tohle nečekal.“
Liliana se zasmála.
„Snad si nemyslíte, že by si psycholog věděl vždycky ze vším rady.“
„Ale to si vůbec nemyslím, to byl jen žert.“
Otevřel dveře pavilonu a dal ji přednost.
„Tak ať se vám procedura vydaří, paní Liliano,“ řekl.
„Vám taky, pane Martine.“
„Máte krásné jméno. Takové poetické.“
„Že by?“
„Hodily by se k vám bílé růže.“
Liliana se usmála.
„A k vám? Počkejte, já to uhodnu.“
„Pak mi to řeknete,“ zašeptal ji do ucha.