Překroč svůj stín - 21.část

Indie, město Dillí, o dva dny později…

Konečně nastal den, kdy mělo dojít k onomu dlouho očekávanému setkání.
Dillí Avinashe a Shanti přivítalo svým typickým velkoměstským ruchem, z něhož se jim naštěstí podařilo brzy úspěšně vymotat. Dojeli do klidné čtvrti, na jejímž konci se nacházel obrovský park. Vydali se cestou kolem něj a po chvíli se mezi hustými keři začalo rýsovat něco jako dlouhá kamenná zídka, kterou po několika metrech zakončila obrovská tepaná brána. Zastavili kousek od ní a Shanti vystoupila jako první. Zvědavě se rozhlížela kolem sebe, Avinash pevně sevřel volant a chvíli ji zálibně pozoroval. Měla dnes na sobě bílé hedvábné kalhoty a dlouhou tyrkysově modrou blůzku, její vlasy zdobila široká stuha stejné barvy a uprostřed čela se jí leskla droboučká perleťová ozdoba.
Až na tmavé kruhy pod očima, lehký stín ve tváří a navzdory tomu, jaké podivné tajemství svíralo její nitro, vypadala naprosto úžasně. Už to dávno nebyla ta šedivá myška, ukrývající se a marně snící mezi chladnými zdmi domova pro osiřelé dívky. Když zamknul vůz, neodolal, objal ji a mazlivě začal mapovat svými rty její šíji, bradu a nakonec skončil u úst, které přikryl dlouhým polibkem.
„Krásně voníš a moc ti to dnes sluší, lásko, víš to?“ zašeptal pak.
Zvonivě se zasmála, pokývla rameny, prsty pročechrala jeho vlasy, jejichž husté prameny mu neustále padaly do očí, a tiše odpověděla.
„Pojď už, chci to mít co nejdříve za sebou…“
Pak přistoupili k bráně a ta se ve chvilce, kdy se k ní přiblížili, pomaličku sama otevřela. Před nimi se po pár krocích mezi vzrostlými palmami vynořil obrovský honosně vypadají dvoupatrový dům s okrovými zdmi, temně vínovou střechou a velikými okny s bělostnými rámy, kolem nichž se divoce plazily nekonečné šlahouny břečťanu.
Na velkém dlážděném parkovišti před ním stály dvě nablýskané luxusní limuzíny a pár metrů od domu zahlédli nízké budovy stájí, z nichž slyšeli spokojené ržání koní a z míst za nimi zase štěkot několika psů. Sem tam na ně dopadlo pár kapiček chladivé vody z otáčejícího se vodotrysku, který neustále zavlažoval sytě zelený hustý trávník.
Shanti na okamžik zatajila dech, ale Avi ji povzbudivě chytil kolem pasu.
„Copak se děje? Nejdříve jsi měla naspěch a teď váháš? Uklidni se a pojď. Určitě se nemusíš ničeho bát! Jsem přece pořád s tebou, vždycky jsem byl a také budu…“

Společně pak vykročili přímo k domu po úzkém chodníku, sypaném drobnými bílými kamínky, které jim tiše skřípaly pod nohama. Po chvilce již vystoupali nahoru po několika mramorových schodech a stiskli tlačítko u obrovských bohatě vyřezávaných dveří, místo zvonku se k jejich údivu ozval temně kovový zvuk gongu.
Otevřel jim uhlazeně vyhlížející muž v bílém obleku, s pěstěným knírem a stříbrošedým turbanem na hlavě.Tázavě se na ně podíval, Shanti jej pozdravila a řekla tiše.
„Jsem Shanti Ranjami, pane…“
Muž se najednou zeširoka usmál, lehce sklonil hlavu a přiložil zkřížené ruce na svoji hruď. Pak otevřel dveře dokořán a radostně jim pokynul, aby vešli dovnitř.
„Namaste, jmenuji se Kumar Zandí, a jsem moc rád, že vás konečně poznávám, priya misa Shanti, Váš strýc Madhav Sanu o vás hovoří ve dne i v noci a nyní vás již netrpělivě očekává…“
Strnule ale pořád stála na místě a ztěžka oddychovala. Avi ji znovu musel pobídnout.
„No tak, jdi už přece, myslím, že na tebe raději počkám v autě, tohle je jen tvoje chvíle…“
„Ne, prosím, pojď tam se mnou, chci abys u toho byl, slíbil jsi mi to…“ Prohlásila roztřeseným hlasem, rozrušeně zamrkala a křečovitě jej chytila za ruku.

V příštím okamžiku již kráčeli rozlehlou halou po hladké cihlové dlažbě. Uprostřed se zastavili a s úžasem si prohlíželi nádherné tapisérie na zdech a sochy z bílého kamene.
Kumar pak odešel ke dveřím z dubového dřeva, nacházejícím se na konci haly a vešel dovnitř. Posléze se znovu otevřely a ven v jeho doprovodu vyšel asi padesátiletý muž, oděný v dlouhé, bohatě vyšívané béžové tunice, zřejmě hrdě ctil indické tradice v oblékání. Jeho hodně snědou tvář s ostře řezanými rysy lemovaly ebenové, jen mírně prošedivělé vlasy. Trošku kulhal a opíral se o hůl ze slonoviny. Když spatřil Shanti, na okamžik se zastavil a zavrávoral, že ho musel Kumar podepřít.
„Jste v pořádku, pane?“ zeptal se jej sluha starostlivě. Muž mlčky přikývl a krátce si rozrušeně odkašlal.
Po chvilce se k oběma mladým lidem konečně přiblížil a radostně se usmál. Shanti mu úsměv s lehkým úklonem hlavy opětovala, zastrčila si nervózně za ucho neposedný pramínek vlasů a pak se nerozhodně ohlédla na Aviho. Ten ji povzbudivě postrčil kupředu. Krátce se ještě jednou uklonila, pak zvedla hrdě hlavu a řekla už mnohem jistějším hlasem.
„Jmenuji se Shanti Ranjami a přijela jsem, jak jste si přál, pane…“

Muž souhlasně pokýval hlavou, krátce povzdechl, pak rozpřáhl své paže a zašeptal se slzami v očích, marně skrývajíc své dojetí.
„Já vím a poznávám tě, máš některé rysy ve tváři jako tvůj otec, když byl ještě mladý, ale oči a krásu jsi zdědila po mamince…pojď ke mně blíž, dítě, ať si tě mohu pořádně prohlédnout a konečně obejmout! Nemohu tomu uvěřit…věděl jsem o tobě, můj bratr Ráman tvou matku velmi miloval, a když tenkrát za podivných okolností tragicky zahynul a posléze i ona, ztratila ses mi, jako kapka vody v moři. Mnohokrát jsem se snažil tě najít, ale marně…když mne před dvěma týdny navštívil policejní komisař Mahesh a sdělil mi tu radostnou zprávu, byl jsem štěstím bez sebe.“

Shanti ani chviličku nezaváhala a přijala jeho téměř otcovskou náruč. Tuhle chvíli si nikdy v životě nedokázala představit, a teď byla tady a byla jen její…
Oči se jí zarosily a při jeho slovech ji píchlo u srdce, protože si opět bolestně připomněla, kdo vlastně byl příčinou smrti jejích ubohých rodičů, a na jakém hrozném místě musela díky tomu vyrůstat, což všechno ovšem tento muž určitě netušil. Vzápěti musela potlačit i náhlý pocit hněvu, když se jí v mysli vybavilo jméno Josh Wadhwan...
Pak tam Shanti se strýčkem nekonečně dlouhou chvíli stáli v objetí a Madhav Sanu vůbec nevnímal, že mu po tváři po velmi dlouhé době proudem stékají slzy a smáčejí kadeře jejích ebenových vlasů…