Proč zrovna já?

Chow si v novém prostředí zvykal dobře. Aleš ani nepočítal s tím, že to půjde až tak dobře. Jen s jednou věcí si nevěděl rady. Neměl ani tušení, jak mu přestavit Markétu. Pamatoval si na den, kdy Chow náhodou našel Markétinu fotku, kterou měl s sebou. Bylo to asi před půl rokem. Dodnes se přesně pamatoval, co Chow řekl: „Kdo to je?“
Byl z toho v šoku, a tak ze sebe dostal jen: „Víš, to je jedna slečna, kterou jsem měl moc rád.“ – Neřekl mu, jak moc ji ještě teď miluje. S ironií si uvědomil, jak tehdy Markétu nazval – slečna, netušil v té době, že už je dávno paní. Nevěděl, jak moc si tuto situaci Chow pamatuje a jak na něj zapůsobila. Tehdy se k tomu nechtěl vracet, ale teď by ho to zajímalo.
Ale chtě nechtě je musel seznámit, nemohl to oddalovat do nekonečna. A tak jednoho dne dali Aleše k babičce a dědovi, aby měli jistotu, že o něj bude celý den postaráno. Byli vyklepaní úplně stejně, jako když to měli říct Alešovi. Nechtělo se jim, ale už to museli řešit.
Když Markéta vcházela do pokoje, kde byl Chow, bušilo jí srdce jako splašené, skoro jí vyskakovalo z hrdla. Uviděla ho hned, jak vešla do místnosti. Vteřinku na to zvedl Chow oči a podíval se na příchozí. Podíval se na Markétu takovým zvláštním výrazem, ale zlý nebyl. Nevěděla, co to znamená, za to Aleš to pochopil. Poznal ji, řekl si, pamatuje si ji z té fotky.
Šel k němu, přisedl si a začal na něj mluvit. Markéta neměla tušení, co říkal, protože musel s Chowem mluvit v jeho rodné řeči. Znal sice nějaká česká slova, ale nebylo jich tolik.
„Poznal jsi ji?“ ujistil se Aleš.
„Jo. To je ta z obrázku.“
„Jo, to je ona. Víš, jak jsem ti říkal, že ji mám rád?“
Přikývl.
„Tak teď když jsme tady, tak se s ním budeme vídat a tak.“
„Tak jo“ řekl jednoduše.
Z jeho výrazu poznal, že se mu Markéta zamlouvá. Neskutečně se mu ulevilo.
„Je to v pohodě“ řekl jí „líbíš se mu.“
„Vážně? – To je skvělý“ oddechla si.
Po tomhle sdělení se ani nebála jít si k nim přisednout.
„Ahoj“ řekla směrem k Chowovi. Odpověděl jí cosi v jeho řeči, nedokázala by to ani zopakovat, ale chápala, že to byl pozdrav.
V tu chvíli už jí přišlo celkem lehké sedět tam a hrát si s ním. Sice mu vůbec nerozuměla, ale to nebránilo tomu, aby si ho oblíbila. Nejvíce se zarazila, když zjistila, že Chow má otcovy oči stejně jako její syn. Za ten den se jí párkrát stalo, že ji Chow připomínal malého Aleše. Hlavně ve výrazech. Zřejmě toho po svém otci oba hodně podědili a nic na tom nezměnilo ani to, že oba vyrůstali v úplně jiném prostředí. I díky tomu k němu měla blíž.
Ten den utekl stejně rychle a stejně krásně jako ten s Aleškem. Měla pocit, že chodí kousek nad zemí, tak velký měla povznášející pocit. Teď už museli vyřešit jen jednu věc. – Seznámit Aleše a Chowa. Ale po úspěšném seznámení Aleše s tátou a Chowa s ní už věřila, že to bude v pohodě. Navíc ji uklidňovalo, že jsou si podobní, a tak by si k sobě mohli najít snadněji cestu. Nemohla se dočkat, až to budou mít za sebou a budou mít více času pro sebe. Teď byli ještě vázáni tím, že minimálně jedno z dětí muselo mít zajištěné hlídání. Naštěstí jim vždy pomohl nějaký známý, hlavně pro Chowa bylo důležité, aby ho hlídal někdo, koho zná. Už se vážně strašně těšila. Konečně bude život takový, o jakém snila.