Kapitán Husťák (18.)

Od chvíle, kdy jsem se oficiálně pověsila na krk Kapitánu Husťákovi, uběhl fajn měsíc. Ne, že by tráva byla zelenější a slunce víc svítilo, s nadcházejícím zimním počasím to bylo spíš naopak, ale musela jsem uznat, že se svět nejevil zas až tak pochmurně, když jsem měla po ruce někoho, kdo se mi vytrvale snažil zvedat náladu. Ale stíny se vloudily i do tohohle stavu, který se mi jinak podezřele zamlouval. Zatímco Husťák mi byl neustále na blízku, Tobiáš se neskutečně vzdálil. Jakmile jsme to ve škole odpískali, pakoval a mizel domů, aniž by se mnou nějak víc mluvil. Začínal mi chybět. Husťák sice mohl nahradit okolní svět, ale Tobiáše nahradit nedokázal. Poprvé jsem si naprosto jasně uvědomovala, že Tobiáš je můj opěrný bod. Někdo, ke komu zdrhnu pokaždé, když se někde něco zblázní, jenže teď se můj opěrný bod posunul někam, kam v případě nouze nezvládnu doputovat. To vědomí mi nepřestávalo hlodat v hlavě.
---------------

Petr seděl v autě před Bářinou školou a vyťukával do volantu zběsilé rytmy. Měl Báru odvézt domů, a potom jít do zkušebny, poslechnout si Nininu kapelu, jenže už teď tušil, že nestíhá. Bára se nejspíš někde proháněla s tím svým výrostkem, což poslední dobou dělala spíš Petrovi na truc než z lásky. Petr to dobře věděl a byl si jistý, že si to uvědomuje i ten její maník. Od jejich veselého výletu ála zkoumání bažin zblízka, si Petr pravidelně nedokázal odpustit kázání o tom, že je ten její Kuba bastard, na což Bára reagovala vztekem, řevem a prásknutím dveřmi svého pokoje. Petr si ale nedokázal pomoct.
---------------

„Tak se měj.“ Pousmál se Kuba a sehnul se k Bářině tváři. Sledoval, jak se prodírá davem k autu a nedokázal se ubránit pocitu, že je moc ráda, že od něj jede pryč. Poslední dobou míval ten pocit stále častěji, ale zatím se neodhodlal k vážnému rozhovoru, který byl nevyhnutelný. Bára mu pořád ještě dlužila vysvětlení jejího úprku lesem, ale těžko ho po ní mohl chtít, když s ním skoro vůbec nemluvila. Nebyla s ním, byla jen vedle.
--------------

Mirka rychle naházela věci do tašky a vyšla ze třídy. Na chodbě byl frmol, jak všechny třídy na patře skončily ve stejnou chvíli, takže se kousek po kousku posunovala davem a snažila se otřít o co nejmíň těl. Když se konečně propracovala ke schodišti, propletla se kolem zábradlí a po malé exkurzi v šatně zamířila do kavárny U andělů.
„Á bezva, ještě jedno kafe a začala bych mít tik v oku.“ Přivítala jí Ája, její nová známost ze školní chodby, a hlavy všech slečen se natočily ke dveřím.
„Ahoj,“ mávla neurčitě na tlupu holek a zasnažila se o nervózní úsměv. Když se rozhodla jednat a dát dohromady mstící komando, netušila, že nakonec najde takovou spoustu lidí. Milý pan drsňák Eibl očividně znepříjemňoval život každé druhé slečně, kterou potkal, a neuvědomoval si, jak velký malér si tím připravuje. Na druhou stranu, holky jsou vždycky pro každou špatnost, ať už je někdo terorizuje, nebo ne, a tak vlastně ani nebylo divu, že se v malé kavárně tísní okolo dvaceti slečen a s napjatými výrazy čekají, co z toho vyleze.
Mirka se vmáčkla mezi Áju a naprosto neznámou blondýnku a přinutila se k dalšímu úsměvu. S nejistým odkašláním se odhodlala a s mírně šílenými odlesky v očích začala zasvěcovat přítomné do svého ďábelského plánu pomsty.
----------------

Husťák měl zpoždění. Stála jsem před zkušebnou a rozhlížela se po ulici, ale nikde v davu ploužících se lidí jsem ho neviděla. Ne, že bych byla stíhačka, nechtěla jsem hysterčit, nebo ho nějak omezovat, ale pravda byla, že Husťák zásadně nechodil pozdě. Tak co ho mohlo zdržet?
Sundala jsem z ramene kytaru a postavila jí na kočičí hlavy. Byla mi zima, ale nějak jsem se nemohla odhodlat k celkem racionálnímu úprku do tepla zkušebny. Uvědomovala jsem si, že se chovám jako šílená žárlivá megera, i když jsem si snažila nalhat, že se o něj prostě a jednoduše bojím. Samotnou mě to pobavilo, i když to bylo spíš smutný než zábavný. Od začátku tohohle Husťákování mi slušně ruplo v kouli, takže bylo načase přestat blbnout a konečně se chovat jako vyspělý jedinec. S pevným odhodláním jsem sebrala futrál s kytarou a vpadla jsem do dveří zkušebny.
„Jdeš pozdě!“ prsknul po mně bubeník Lukáš dřív, než jsem vůbec stihla pozdravit.
„Vím a nejsem sama, kdo si dává načas.“ Zavrčela jsem.
„Copak? Milý ti nepřišel?“ ozval se Marek a po očku mrknul na Kryštofa, který očividně nechtěl v rýpání zůstat vzadu. „Asi dostal rozum.“ Pokrčil rameny.
„Jestli jo, může vám ho trochu věnovat, při troše štěstí se dostanete s rozumovou hladinou do plusových hodnot!“ zaksichtila jsem se na ně a zprovoznila jsem kombo. Ti zmetci mě slušně štvali.
„Tak neprskej, my už budeme hodný.“ Zasmál se Marek a přátelsky mě drcnul do ramene.
„Konec kočkování, jde se hrát!“ ozval se rázně Lukáš, čímž ukončil moje plány na brutální vraždu, a když odpočítal doby, spustili jsme náš nejnovější song.
--------------

Petr vyklopil Báru před domem a bleskově otočil auto zpátky k městu. Už teď měl zpoždění a pěkně ho to štvalo. Na večer sice měli společné plány, ale slíbil Nině, že si předtím přijde poslechnout novou písničku, na které pracovala poslední týden skoro v kuse. Jenže se mu tenhle slib nedařilo splnit.
--------------

Tobiáš byl rád, že je doma. Škola se pro něj stala neuvěřitelnou pastí. Připadal si jako posedlý idiot, jak neustále kráčel Nině v patách jenom proto, aby mohl být Petrovi nablízku. Dost ho udivovalo, že si to Nina pořád ještě neuvědomila. Přestože byl pořád někde poblíž, skoro nemluvil. Ne, že by neměl co říct, jen měl pocit, že všechno co pronese, vyzní jako naprosto scestné blábolení lodního papouška těsně před smrtí. Po několikahodinovém hodnocení došel k závěru, že se bude radši tvářit jako papoušek – blbeček, který neumí ani slovo, než papoušek – otrava, který jich umí zase příliš moc.
Když vyraboval z lednice zbytek včerejší večeře, přesunul se do obýváku, kde se skácel do křesla. Zůstal tupě zírat na mrtvou obrazovku televize a snažil se přinutit jí zapnout. Neměl na nic náladu. Vlastně neměl na nic náladu poslední měsíc. S trochu nepatřičným a mnohem víc nešťastným pocitem vytáhnul z kapsy mobil a našel Mirčino číslo, ale pak se zarazil. Mirka ho v poslední době stejně moc neposlouchala. Definitivně se upnula na svou malou dívčí válku, kterou pozvolna rozpoutávala, takže kdykoli se na chvilku ukázala, mluvila jen o zběsilých strategiích, jak srazit Eibla na kolena. Tobiáš zjistil, že na ní vlastně vůbec nemá náladu.
-------------

Husťák se propracovával dopravní špičkou a snažil se vymyslet způsob, jak geneticky přidat lidskému tělu křídla. Na nic nepřišel. Věděl, že Nina bude nejspíš naštvaná, jenže posádkám ostatních aut to bylo očividně naprosto jedno. Co víc, všichni se na silnicích chovali dost podezřele. Petrovi se zdálo, jako by všichni během dnešního dne dokonale zblbli. Za troubení klaksonů a nervního bubnování na volant se konečně dostal na ten správný konec města. Když spořádaně zastavil na poslední křižovatce, naposledy se nervózně podíval na hodinky. Tiše zasakroval, a když se objevila oranžová, zařadil. Ještě dvě odbočky a bude tam. Provedl auto úzkými uličkami a vjel na parkoviště. Chvilku křižoval sem a tam, než se mu podařilo najít miniaturní volné místo. S pekelným soustředěním zařadil zpátečku a začal couvat. Jenže ten kousíček asfaltu byl mnohem menší, než se zdálo. Bohužel se to ukázalo až ve chvíli, kdy Petrovo auto zadkem nabralo nárazník hodně draze vypadající akáry a v rámci akce a reakce se škubnutím poskočilo zase dopředu.
-----------

Tobiáš se potloukal prázdným domem a snažil se nějak zabavit. Z rádia na něj ječely songy nacpané naléhavým vyznáváním lásky a on si mezi tou spletí hlasů připadal slušně opuštěně. Poslední týden se potýkal s Husťákovým absolutním nezájmem hůř než dřív. Ničila ho Husťákova každodenní přítomnost. Na druhou stranu se cítil mnohem hůř, když se Husťák nikde poblíž nevyskytoval.
Tobiáš se doploužil do svého pokoje a sedl k počítači. Když se mu povedlo přivést ho k životu, monitor párkrát bliknul, a pak se rozzářil s i Husťákovým portrétem na ploše. Tobiáš chvilku civěl na ten známý obličej a strašně si nadával za to, že je zbabělec. Kdyby tenkrát Mirku poslechl a napsal tu pitomou esemesku o pár dnů dřív, mohl teď být na Ninině místě on. Jenže… vážně by to takhle skončilo? Možná že bylo načase to zjistit. Chvatně se zvednul a seběhnul dolů do obýváku. Na stolku pořád ještě ležel mobil. Chvilku se s ním přeměřoval pohledem, ale pak se odhodlal, chňapnul po něm a rychle naťukal zprávu. S posledním zaváháním si jí znovu přečetl a stiskl „odeslat“.
--------------

„A do háje!“ vyhrknul Petr a odepnul si pás, aby se mohl vyhrabat z auta. Nevypadalo to zas až tak zle. Nabořené auto sice tak trochu přišlo o nárazník a pravé přední světlo, ale mohlo být i hůř, nebo ne?
Očividně mohlo. K autu se totiž podezřele panickým krokem začal přibližovat kluk se vzezřením ranaře, což nedokázaly zmírnit ani jeho zářivě modré svatouškovské oči. Po dalších deseti krocích a rostoucím výrazu hrůzy bylo naprosto jasné, že onen ranař, bude majitelem mírně profackovanéhou auta. Petr začínal mít pocit, že jeho dávný odchod z dětského kroužku juda, byla chyba.
„Děláš si prdel?!“ vyhrknul ranař, když zběžně omrknul nárazník povalující se na zemi v hromádce střepů ze světla.
„Já se omlouvám, neodhad jsem to.“
„Jo, to vidim, že ne! Kdo tě sakra učil řídit, ty hovado?! Pražáci debilní!“
„Nejsem Pražák,“ Zamumlal Petr, „ale stejně se omlouvám.“
„To je mi platný. Kam si asi tak čuměl, co?“
„Prostě jsem chvátal no!“ zvedl Petr taky trochu hlas. I když byl o hlavu menší a nejspíš i o pár let mladší než ranař, pořád měl potřebu ukázat, že je chlap a že si nenechá jen tak něco líbit. „Hele, mám kámoše v servisu, zavolám mu, ať si pro to přijede, za chvíli to bude mít hotový, a zatím tě odvezu domu, jo?“ navrhnul a v duchu se modlil, aby ho ranař skolil rychle a s co nejmenší dávkou uspokojování svých sadistických choutek. „Že veškerý náklady zaplatim, to je asi jasný.“ Dodal, aby bylo úplně jasno, a s notnou dávkou úlevy sledoval, jak grimasa vzteku a zděšení ustupuje výrazu pobavení.
„Lek ses, co?“ pousmál se ranař a naposled omrknul předek auta.
„Jo, tak trochu jo.“
„No, je ten tvůj kámoš dobrej?“
„Sám k němu jezdim.“
„A je levnej?“
„To snad není tvoje věc, ne?“ zasmál se Petr o poznání uvolněněji a vlezl do auta pro mobil.
---------------

Když byl plán konečně všem jasný, začala se kavárna U Andělů vylidňovat. Mirka osaměla. To co dělala, bylo správné. Byla si tím jistá. Ale co když se nedá vyhrát? Rychle tu myšlenku zahnala. Ona i ostatní slečny dělaly prostě a jednoduše dobrou věc.
Mirka se podívala na mobil. Bylo skoro pět. Bleskově zaplatila, posbírala si věci a vypadala na ulici. Bylo chladno. Sice zatím nepadal sníh, ale nemohlo to být daleko. Netrvalo to dlouho a zima jí slušně rozklepala. Vůbec se jí nelíbilo, že by měla skoro hodinu čekat na autobus. Tobiáš by pro ní zvládnul přijet mnohem rychleji. Vytáhla mobil, sepsala prosebnou esemesku a vydala se čekat k výpadovce.
----------

Husťák se ve zkušebně objevil přesně v okamžiku, kdy jsme dohráli, a Lukáš s dramatickým teatrálním gestem hodil paličky do kouta.
„Ale, co to vidí mé bystré oči?“ zvedla jsem obočí a odolala jsem nutkání chytit Husťákovu ruku a lámat mu jí za zády, dokud z něj nevymámím doznání nějaké zvrácenosti, kvůli které jde pozdě. Podle všeho mu vysvětlení kráčelo v patách. Ve dveřích se vyloupnul kluk dost obezřetným výrazem a přejel naši zkušební díru naprosto chápajícím pohledem, který se mi dost líbil.
„Hm, ahoj.“ Usmál se trochu nervózně a mávnul na kluky, kteří podezřele pomalu balili nástroje. Očividně si chtěli užít můj žárlivý výpad vůči Husťákovi, což jsem jim nechtěla dopřát. S notnou dávkou sebeovládání jsem k Petrovi popošla blíž a vyhoupla jsem se na špičky, abych mu mohla lípnout pusu. S trochu nejistým výrazem se sklonil k mojí tváři, ale nakonec přiblížil rty k mému uchu a zašeptal: „Ty se nezlobíš?“ Dřív než se narovnal, protočila jsem oči.
„Jasně že ne, courej si, kde chceš,“ usmála jsem se na něj mile, když se mi zadíval do tváře.
„Takže nechceš vědět, kde jsem byl?“
„Jestli mi to chceš říct, budu ráda.“ Přikývla jsem a začínala jsem žasnout sama nad sebou. Takhle úžasně chápavá jsem nikdy nebyla. Nechápala jsem se, ale byla jsem ráda, že na něj neřvu. Vysvětlování už jsme měli za sebou víc než dost, takže jsem nejspíš podvědomě nechtěla bouřit klidné vody.
„Čekal jsem na ségru. Ten její blbeček jí nejspíš někde za školou učil sprejovat, nebo kouřit trávu, takže se nalodila pozdě.“ Pokrčil rameny a já jsem křečovitý úsměv vyměnila za ten naprosto normální.
„Takže jsi mi vlastně vůbec nepotřeboval říct, kde jsi byl, ale potřeboval sis někde postěžovat.“ Zhodnotila jsem momentální stav a usmála jsem se ještě trošku víc.
„Když mě ten maník tak strašně štve.“ Zakňoural jako umanuté dítě a sevřel ruce v pěst. „Ten idiot má snad nějakej zvláštní dar naštvat mě jenom tim jak se tváří.“
„Každej máme něco.“ Pokrčila jsem rameny.
„To jo, a on má štěstí, že jsme se od tý Bářiný bahnivý epizody pořádně nepotkali.“
„Nech je dejchat, ty vrahoune.“ Zasmála jsem se jeho zápalu. „Vsadím se, že to není Bářin první ani poslední. Třeba příště přivede někoho, kdo se ti bude líbit víc.“
„O tom pochybuju,“ nakrčil čelo v beznadějné grimase, „ta holka mi to dělá naschvál.“
„Hm, dobře, asi jsi omluvenej, ale co tu dělá on?“ zeptala jsem se tiše a kývla jsem hlavou směrem k maníkovi, brousícímu po zkušebně a nadšeně debatujícímu s klukama.
„On je druhá půlka mého zpoždění?“
„Fuj! Tak nevim, jestli to chci vědět,“ zasmála jsem se, „že by ses od Tobiáše něčemu naučil?“
„Chápu, že si myslíš, že jsem chlípník, ale zas až tak moc ti domněnky potvrzovat nehodlám. Tomuhle borci jsem tak trošku sestřelil auto.“
-------------

Petrovi se v kapse rozvibroval mobil. S nakrčeným čelem si zprávu přečetl, a pak jí strčil pod nos Nině.
„Ahoj, co takhle dneska zajit na pivo? Když mam zatemneni mysli, platim. Tobias.“ Přečetla nahlas a tázavě se na Petra podívala.
„Rozhodnutí je na tobě.“ Pokrčil rameny. Byl to Ninin kamarád, ne jeho. Bylo fajn, že psal na Petrův mobil. Nejspíš nechtěl, aby se Petr cítil odstrčený.
Zatímco Nina psala odpověď, prohlížel si jí. Vypadala unaveně. Posledních čtrnáct dní jí dělalo potíže skloubit školu, kapelu i randění. Do toho ještě psala písničky kvůli koncertům, které s Trio-bitem nasmlouvala. Na spánek prostě neměla čas, což se na ní začalo podepisovat. Petr si uvědomil, že vypadá mnohem jemněji, než bývalo zvykem. Líbila se mu víc než dřív. Každý den vypadala trochu jinak a každý den se do ní znovu a znovu zamilovával.
----------

Tobiáš s protočením očí vklouznul do bundy a vyšel před dům. Sice bylo fajn mít kámoše, ale dělat řidiče už taková zábava nebyla. Dobře věděl, že je Mirce dobrý jen když něco potřebuje, jenže teď, když se Nina paktovala s Husťákem, neměl nikoho než ji.
Nasednul do auta a zapnul rádio. Do prapodivně diskofilního songu se zamíchal zvuk jeho vyzvánění. S otevřenou pusou zůstal civět na displej. To snad ne! On souhlasí?! S nečekanou vlnou naděje vypnul rádio a zadíval se před sebe.
Mobil se znovu rozječel, tentokrát ho přimělo k životu Mirčino volání. Tobiáš ho nechal zazvonit nejmíň šestkrát, ale ta střapatá bloncka toho nehodlala nechat. S hlubokým povzdechem se rozhodl pro racionální chování, které velelo zvednout řvoucí telefon.
„No to je dost! Kde seš?“ ozvalo se bez pozdravu. Odolal několika sprostým slovům, a když jí konečně slíbil, že okamžitě jede, hodil mobil na vedlejší sedadlo a vyjel na silnici.
-----------

Jak se ukázalo, maník, kterého sebou Husťák vláčel, se slušně vyznal. Když nám okouknul zkušebnu a hrábnul si na všechno, co v ní bylo, představil se jako pořadatel snad všech akcí, které byly ve městě tak trochu kultovní. Zatímco mluvil, sledovala jsem, jak to klukům v hlavě šrotuje. Husťákovi se povedlo nabořit naší vstupenku do hodně profláknutého světa.
„No, nechtěli byste mi něco zahrát?“ optal se s úsměvem pan pořadatel, který se nám představil jako Dan, a tak jsme po troše ošívání znovu vybalili nástroje a spustili jsme.
----------

Zatímco Trio-biti hráli, povaloval se Petr na slušně vysloužilé pohovce a sledoval svou novou bouračkovou známost Dana, jak si podupává nohou a občas se zasměje zvlášť vtipné pasáži textu. Sám se přistihl, že si užívá melodie víc než jindy. Zamyšleně se podíval na Ninu, které najednou zmizela veškerá únava z tváře. Věděl, že je pro ní muzika hodně důležitá. Na každý koncert se neuvěřitelně těšila. Stejně to bylo i s nadcházejícím vystoupením na Bářině maturáku.
Jenže zatímco Nina se těšila, Petr se toho večera hrozil. Nějak si nedokázal představit, jak Nina zareaguje, až zjistí, že ten „Bářin blbeček“, o kterém jí už měsíc vypráví, je její bratr. Připadal si trochu jako pletichářská mexičanka z naivní telenovely.

„To bylo dobrý, děcka!“ houknul Dan a tlesknul, což Petra vytrhlo z úvah.
„Fakt dobrý?“ zasmála se Nina, očividně plná energie. Vidina dalších akcí byla podle všeho slušná vzpruha.
„Jo, hele, co byste řekli na to, zahrát si na náměstí?“ optal se Dan jen tak mimochodem a přejel všechny čtyři pohledem. Petr věděl moc dobře, co by na to řekli, a taky moc dobře věděl, co skutečně řeknou. Chvilku budou dělat drahoty, ale pak budou štěstím bez sebe. Sláva se jevila jako hodně složitá věc.
„No, nevim, my teď máme docela dost akcí.“ Začala Nina a Petr protočil oči.
„Je to jen jeden večer, navíc pro dobrou věc.“
„Pro dobrou věc? To je nějaká sbírka?“
„No, to zrovna ne.“
„Tak o co jde?“ přimhouřila Nina podezřívavě oči.
„Je to v rámci výročí revoluce. Protikomunistickej večer, to vše za podpory města.“
„Takže to bude teď?“
„Jop, sedmnáctýho listopadu. Dvacet let přesně na den. Jdete do toho?“
Nina si vyměnila s klukama pár rychlých posunků, a nakonec natáhla k Danovi pravačku a s úsměvem děcka nadopovaného sušenkami řekla pevné: „Jdeme!“