La France- Je T'Adore!

Ráno mě vzbudil monsieur Simon už o půl sedmé. Stál nad mou postelí a tvářil se značně rozpačitě.
,,Bonjour,‘‘ pozdravila jsem zaraženě a přitáhla si lem peřiny blíž k bradě.
,,Bonjour, Dita,‘‘ oplatil mi pozdrav. ,,Mohla bys nám jít pomoct dolů sbalit jídlo?‘‘
,,Co se děje?‘‘
Nervózně se podrbal ve vlasech. ,,Včera jsem si zapomněl říct, že dnes odjíždíme na závody do La Plagne. Zůstane ti tady jenom Rowan.‘‘
,,A na jak dlouho?‘‘
,,Do neděle. A mohla bys už prosím vstát?‘‘ pohlédl na svoje zápěstí. ,,Za hodinu musíme vyjet a ještě nemáme ani naložené koně.‘‘
,,Jo, jasně,‘‘ vyhrabala jsem se z postele, zatímco Simon už odkráčel. Nezdržovala jsem se převlékáním, na tričku na ramínka a šortkách nebylo nic špatného, utřela jsem si oči od ospalek a sešla dolů. Dům už bzučel ruchem, což se divím, že mě neprobudilo. Madeilene běžela po schodech nahoru s velkou krosnou, která by jí stačila na dobré dva týdny, Estelle se už v džínách obouvala, aby mohla zpacifikovat svého koně a uprostřed toho všeho stál Rowan, viditelně skleslý, že se toho nemůže účastnit. Chytla jsem ho do náruče. ,,Pojď, kámo, pomůžeš mi sbalit jim něco k jídlu,‘‘ odnesla jsem ho do kuchyně a postavila ke spíži.
A co si vlastně monsieur Simon pod tím představoval? Měla jsem na něj vztek, že jsem ho za celý týden viděla pouze dvakrát mi tak nevadilo jako to, že mi o závodech zapomněl říct.
,,Madeilene má ráda suchary,‘‘ vytáhl Rowan dvě krabice uvedeného. ,,A Éve chce Nesquika,‘‘ přidal velký sáček.
,,No,‘‘ udělala jsem, načež kolem proběhla zmiňovaná. ,,Éve!‘‘
,,Já jsem Estelle. Co je?‘‘ nakoukla do kuchyně.
,,Mohla bys nám pomoct?‘‘ zaprosila jsem očima. ,,Tvůj tatík mi měl asistovat, ale zase zmizel.‘‘
,,Ale jo,‘‘ přiloudala se dovnitř a vytáhla velkou pevnou tašku. S její instruktáží a samozřejmě s Rowanovou nedocenitelnou pomocí to šlo jako po másle.
,,Bien,‘‘ odhrnula jsem si vlasy z čela. ,,Budete snídat?‘‘
,,Já ne,‘‘ vzala si jablko. ,,Éve taky ne a Madeilene nestíhá, takže ne.‘‘
O svoje se však hlásil Rowan a tak jsme spolu zasedli k snídani. Vše utichlo, až na Madeilene nahoře ve svém pokoji, supící snahou zapnout zipy krosny.
,,Co budeme dělat, sami?‘‘
Rowan nakrabatil čelo, jak přemýšlel, zatímco mně se v hlavě začala rýsovat představa poklidného odpoledne stráveného u kadeřnice, odrůstající melír už potřeboval opravu. Přinejhorším by se dalo najít nějaké koupaliště, Rowana posadit do brouzdaliště mezi ostatní děcka…
,,Tak s čím chceš pomoct?‘‘
Hrklo ve mně jako ve starých pendlovkách. Co ten tady chce?
Do kuchyně vešla Madeilene s frájou v závěsu. Jako obvykle jsme jí nestály za pozdrav, maníkovi se to zřejmě nezdálo slušné a tak to vyřešil po svém. ,,Bonjour, Rowan.‘‘
,,Bonjour, Etien!‘‘ vypískl kluk a já vykulila oči. Tohle že je ta pravá ruka monsieur Simona?
Zřejmě jsem ty oči kulila trochu déle. ,,Aby ti to tak nezůstalo,‘‘ poradil mi Etien ironicky, snad s opravdovým, nefalšovaným přáním, abych nadosmrti zůstala s očima jako ropucha. ,,A aby to tady do neděle neshořelo.‘‘
Což mě pochopitelně urazilo. Pomalu jsem začínala toho idiota nenávidět a na jazyk se mi draly desítky sprostých slov, povětšinou bohužel v češtině, takže by z toho Madeilene, která se hloupě culila, nic neměla. Zatvářila jsem se, že odpověď by byla pod mou úroveň a dál jsem se věnovala snídani. Oba za chvíli odešli.
,,Debil,‘‘ ulevila jsem si okamžitě.
,, Qu'est-ce que c'est?‘‘ dožadoval se pozornosti Rowan.
,,Nic, chéri,‘‘ uklidnila jsem ho. ,,Nemám Etiena ráda, víš?‘‘
Rowan se zamračil. ,,Já jo,‘‘ a rýpal se v přesnídávce s piškoty. ,,Já mám rád Etiena.‘‘
A vypadá to, že nejsi sám, odfrkla jsem v duchu, protože mi výraz Madeilene nemohl ujít.

Dvě auta s přívěsy pro koně se pomalu kolébala příjezdovou cestou pryč. Potěšilo mě, že nám Estelle a Éve mávaly z otevřeného okénka, ale pořád jsem nedokázala rozlišit, která je která.
,,Rowane, jak poznáš, která je Estelle a která je Éve?‘‘
,,To je přece jasný,‘‘ podíval se na mě jako na malomocnou. ,,Vepředu je Éve a za ní Estelle.‘‘
,,A jak jsi to poznal?‘‘
Pokrčil rameny, stále nechápající, proč se ho ptám. Auta zmizela za hradbou stromů.
,,Jdeme?‘‘ pobídla jsem ho a v tom mi zčistajasna docvaklo, že dnes je pátek, zítra sobota a oni se mají vrátit až v neděli, v neděli, kdy mám mít podle pravidel Student Agency a podle dohody volno.
Auta už byla pryč.