Překroč svůj stín - 22.část

Ticho, způsobené pro všechny dojemným přivítáním, s omluvným zakašláním nakonec přerušil sluha Kumar Zandí.
„Promiňte, pane, ale mohu už jít přichystat jídelnu? Vaše vzácná návštěva jistě po tak dlouhé cestě přivítá menší občerstvení…“
„Ale samozřejmě, omluvte mou neslušnost, ale jsem až příliš dojatý. Pojď děvče, aspoň poznáš dům, který nyní bude také tvůj…“
Shanti překvapeně zamrkala a špitla.
„Ale já…“ Madhav si otřel slzy z tváře a pokynutím ruky ji zarazil.
„Žádné ale, jsi přece má neteř. Možná bys ale měla vědět, že jsem měl také sestru, jmenovala se Gíta, zemřela mnohem dříve, než tvůj otec, na malárii. Zůstala po ní jediná dcera, Lakšmí, a ta nyní žije daleko odtud, na Srí Lance, ale vůbec se nestýkáme. Jen od Kumara vím, že má nyní maličké dítě, děvčátko jménem Neeta. Ale jak už jsem naznačil, nikdy neprojevila zájem se se mnou setkat, ač jsem jí mnohokrát psal. Proto jsi ty nyní má jediná dědička, a tak jsem to také stanovil ve své nové závěti.
Ale ještě jsi mi pořád nepředstavila svého kamaráda…nebo to snad není jen kamarád? Hm?“ zvedl zvídavě obočí a koutek úst se mu zdvihl do lišáckého úsměvu. Shanti se sice mírně začervenala, ale přesto hrdě odpověděla.
„Je pro mne mnohem víc, než kamarád či přítel, strýčku, protože pro mne hodně udělal a já ho miluji. Jmenuje se Avinash Naasheb, a také krásně zpívá a výborně hraje na kytaru.“
Avi se krátce a mírně rozpačitě uklonil a podal mu ruku.
„Opravdu? To je skvělé, někdy mi musíš předvést, co umíš, tak tedy u mne vítej i ty, Avinashi, a nyní oba přijměte mou srdečnou pohostinnost.“
O chvilku později již seděli u mohutného stolu v obrazy bohatě zdobené jídelně. Pootevřenými dveřmi na druhém konci zde pronikaly tiché tóny rágy, které všemu dodávaly zvláštní atmosféru.
Shanti se zvědavě rozhlížela kolem sebe, ale cítila se v tomto honosném prostředí, tak moc odlišném od toho, ve kterém v ústavu pro sirotky vyrůstala, trošku nesvá.
Když se posilnili jídlem a občerstvili pitím, Madhav najednou promluvil.
„Takže, abychom to všechno nějak shrnuli. Jsem nesmírně rád, dítě, že jsem tě opět našel. Máš už v mém domě také zařízený svůj pokoj. Jsem připraven nahradit ti svou péčí a láskou vše, oč tě tvůj nevlídný osud tak bezcitně ošidil. Doufám že to přijmeš, moc by mne to potěšilo. Odpusť, ale sám nemám žádné potomky, proto se ti možná mé chování bude zdát dětinské, ale jsem tolik šťastný.“

Shanti na chviličku zaváhala, jako by hledala ta správná slova, aby jej neurazila, pak krátce pohlédla na Aviho, který ji upřeně pozoroval. Tohle opravdu zatím nešlo, měla toho před sebou ještě spoustu, zejména nalezení svého pravého já, a proto mu tiše odpověděla mírně se chvějícím hlasem.
„Moc vám děkuji, ale to by pro mne bylo tak najednou až příliš. Nechci již být nikomu přítěží, jako tomu bylo doposud. Chci být samostatná. Vás budu mít nade vše ráda, to se nebojte, a vynahradím vám lásku scházejících děti. Postačí mi ale malý byt, dokončím studium a pak si najdu práci, která mne bude bavit. Nic víc nepotřebuji. Mám teď vás a Aviho, který mne nade vše miluje. Nemohu si snad v této chvíli přát více.“
Madhav Sanu překvapeně zvedl obočí, ale nehněval se. Pokýval hlavou a usmál se na ni.
„Jsi skvělá, skromná a hlavně ctižádostivá dívka, víš co chceš, a to se mi líbí. Dobrá, nebudu tě tedy nutit tady bydlet. Koupím ti krásmý velký byt, a budeš dostávat měsíční rentu, tohle nesmíš odmítnout, ber to jako můj dar. A já budu šťastný, když mne budeš často i s Avinashem navštěvovat. Až dokončíš školu, budeš mít ihned zajištěnou práci v mém nahrávacím studiu, o to se postarám.“
Shanti se zarosily oči dojetím a zašeptala.
„Děkuji, strýčku…“ Usmál se na ni a odpověděl.
„Nemáš zač, udělám pro tebe vše, co si budeš přát, vzhledem k mým nynějším pocitům ani nemohu jinak. Odpusť mi mou zvědavost, ale nelze si nevšimnout nezdravé barvy ve tvé tváři, Jsi snad nemocná, drahé dítě? Znám nejlepší indické lékaře, kteří se o tebe postarají.“
Shanti rozrušeně zamrkala a její pohled se střetl s Avinashovým. Ve svých očích si navzájem přečetli, že na tohle žádný lék možná neexistuje. Avi jí povzbudivě stiskl dlaň a ona tiše odpověděla.
„Neměj strach, jsem v pořádku. Jen mne občas maličko trápí nespavost, to je vše…“
Sice se na ni zkoumavě zadíval, ale pak pokýval hlavou a odpověděl.
„Dobře, jen jsem měl starost. A teď pojďme, ještě mám pro tebe jeden dárek, a ten opravdu stojí za to…“

Zvedli se od stolu, pomaličku vyšli ven z domu na rozlehlou zahradu a v doprovodu Kumara zamířili ke stájím. Uvnitř se u jednoho z boxů zastavili a sluha vyvedl ven nádhernou hnědou klisničku s bujnou smetanovou hřívou. Shanti překvapeně zamrkala a opatrně k ní přistoupila. Pohladila ji něžně po vznešeně tvarované šíjí a klisna vyplašeně zafrkala a zastříhala ušima, jejím tělem proběhlo zvláštní bázlivé chvění. Pak ale sklonila hlavu a jemně se dotkla chřípím její ruky a krátce zaržala. Někde v hloubce jejích sametových očí zahlédli slaboučký záblesk oddanosti a pokory. Všichni na sebe udiveně pohlédli a strýc řekl tiše.
„Vidím, že tě už přijala za svou paní, což se zatím nikomu nepodařilo, je to vskutku zázrak. Takže, tohle je můj dárek pro tebe na uvítanou, myslel jsem, že tady budeš bydlet. Ale nevadí, pokud budeš chtít, i tak se můžeš na ní naučit jezdit. Jmenuje se Gloria…jako tvá maminka… a od této chvíle patří jen tobě…“
„Moc děkuji, je opravdu nádherná. Kdykoliv přijedu, budu se na ni hrozně moc těšit.“ Zašeptala Shanti dojatě a podařilo se jí vykouzlit trošku křečovitý úsměv. Pak ale zvážněla a pohlédla na něj.
„A nyní nás omluvte, strýčku, musíme už jet. Máme s Avinashem ještě spoustu věcí k vyřízení. Moc ráda jsem vás poznala a co nejdříve se k vám vrátím.“
„Samozřejmě, chápu. A já mezitím zařídím nezbytné záležitosti s tvým novým bytem, aby ses mohla ihned nastěhovat. Kolik ti vlastně ještě zbývá studia?“
„Poslední rok.“
„Výborně, domluvím ti také pokračování a dokončení studia na místní střední škole, Sunrise ville school má velmi dobrou pověst. Tak co, souhlasíš s tím?“
S úsměvem přikývla, vděčně jej objala a pak se rozloučili.

Když přicházeli k autu, všiml si Avinash, že se jí chvějí ramena. Po tvářích se jí kutálely slzy jako hrášky, klopila oči a zarputile si kousala ret.
Zastavili se, dvěma prsty ji vzal za bradu, donutil ji, aby se na něj podívala a lehoučce ji políbil na špičku nosu.
„Copak se děje, miláčku? Ty pláčeš? Měla bys být přece šťastná. Tak pročpak ty slzy?“
„Já nevím, tak nějak mi přišlo, že si tohle všechno snad ani nezasloužím! Vím, že ve mně dřímá někdo úplně jiný, a bojím se toho. A co když nás Josh znovu najde? Mám hrozný strach…o tebe i o sebe“ vydechla mezi slzami.
Políbil ji a pak pevně objal, hladíc ji při tom konějšivě po zádech.
„Nesmíš na to myslet, určitě nebude mít odvahu po tom, co jsem v Mysore viděl. A moje láska nás ochrání, pamatuj si to. Nikdy tě už neopustím, ať se stane cokoliv. Až se vrátíme do Bombaje, je třeba ještě zařídit spoustu úředních věci, budeš zatím bydlet se mnou a mojí mámou.“
Nerozhodně pokývla rameny, bylo zřejmé, že ani radostné shledání se strýčkem či pouhá slůvka útěchy nestačí. Jemně se dotkl rty jejího horkého čela a pak tiše dodal.
„Musíme naplánovat naši dlouhou cestu, soudím, že je nejvyšší čas poznat celou pravdu o tvém původu. Pojedeme co nejdříve do Kalkaty…“
Shanti mlčky přikývla a nechala si slíbat z tváří slzy. Ukryla se ještě na chvilku v jeho bezpečné náruči a pak už ujížděli krajinou zpátky do jejich rodného města…