Snít svůj sen

Sedět a toužit, lásku se soužit. Je to přelud, není to přelud. Milovala to. Ty chvíle, kdy seděla a dívala se na ni. S pohledem upřeným jakoby do prázdna, obličej jí rozehrával lehký úsměv. Oči mířily kamsi do neznáma, nacházely se v jiném světě. Ve světě plném fantazie, snění. Sledovala každý její pohyb. Každý pohled, úsměv. Když se jejich pohledy setkaly, Jenny se zachvěla, snad touhou, vzrušením, snad tou intenzitou pohledu. Nikdy nevydržela ten hluboký pohled z očí do očí. Z duše do duše. Vždycky uhnula s uličnickým úsměvem.
Bála se popustit uzdu své fantazie. Protože pak to bude vypadat skutečně. A když to bude vypadat skutečně, rozplyne se to jako pára nad hrncem. Zmizí to v nenávratnu. Dát snům konkrétní podobu. Přitom si tak moc přála, aby to bylo skutečné. Při tom se ale bála, že by to bylo jako s dětmi. Strašně něco chtějí, a když to konečně dostanou, omrzí je to, už to nechtějí. Cítíme spoustu věcí, neznamená to ale, že se podle toho musíme chovat.
Večer před spaním si promítala různé scénáře svých snů. Snažila se je vyprávět si je jako příběh. Najednou nemohla najít slova. Před očima se jí míhaly obrazy, ale neuměla je pojmenovat. Možná se bála, sama sebe, přiznat si to, přiznat si ty fantazie. Říká se, že často toužíme po věcech, které ve skutečnosti nechceme. Chtěla by to? Chtěla by zažít to, co ve svých snech? Ne. Nevěděla to s jistotou. Dřív by to chtěla. Teď se jejich vztah změnil. Cítila to. Postoupil do vyšších pater. Na vyšší úroveň. Už to nebyla jen jakási přitažlivost. Už tam byla důvěra. Bylo to přátelství. A to se nekazí takovými věcmi. Ani si to nepřála. Radši bude trpět a užírat se, než aby přišla o ten počínající vztah přátelství. Už nepletla sny a přání do reality. Smířila se s realitou. Ta nakonec nebyla tak krutá. Nechat věcem volný průběh. Protože jestli se to má posrat, dokáže se to posrat i samo, bez její pomoci.
Vzpomněla si na ten pocit, co měla ráno po probuzení. Bylo jí krásně, příjemně. Hned věděla, že se jí zdálo o ní. Nemohla si vzpomenout, o čem sen byl, z počátku si nemohla vybavit ani žádný konkrétní obraz. Až za chvíli. Textová zpráva. Ruka. Úsměv. Usmála se a znovu ulehla do polštářů a ještě na chvíli zavřela oči a užívala si tu atmosféru celého snu. Jak to bylo?
Pamatovala si, že jí přišla zpráva. Bylo pondělí, určitě. Stála ve své lavici a chystala si věci. Na tváři se jí objevil radostný úsměv. Nepamatovala si obsah. Stálo tam promiň. A pak? Dnes to nestihnu, pak ti to vynahradím? Něco v tom smyslu. A to nejdůležitější. Jako by v tom snu nepotřebovala čas na napsání odpovědi, jako by tam fungoval přenos myšlenek. A jak? Ptala se. Vezmu tě za ruku. Vysmála se jí. Spíš to byl pobavený smích. Před všemi těmi lidmi? Ano. Tak jo. Matně si pamatovala cestu na oběd. Nebo z oběda? Nevěděla. Jen ten pocit… Příjemný, pocit naprosté spokojenosti, radosti. Přetrvával po celý den, hladil ji, laskal, pohrával si s ní. Nechtěla ho pustit. Stačil jí.