Martin a Liliana - část 5.

.
Liliana pochopila, že zavádět řeč na city není nejlepší nápad, a tak jen pokývla hlavou. Třeba ten příběh není pro něho zas tak důležitý, aby ji ho později dovyprávěl, pomyslela si a pocítila smutek. A strach, že ji bude provázet až potom, až tehdy, když se spolu rozloučí.
„Není to nádhera?“ rozpřáhl ruce, jakoby chtěl obejmout celý kraj, který byl kolem v panoramatickém provedení.
„Je, kouzelné. Nemám slov.“
Chvíli stáli, on ji vzal jemně kolem ramenou a ukazoval ji kopce, doliny. Pochopila, že se to zřejmě učil z průvodce a že ji chtěl tím potěšit.
„Byla jste někdy v Českém ráji?“ zeptal se, když šli zase zpátky a on hledal směr k hospodůce, o které před tím mluvil.
„Ne, nebyla.“
„Tak to se budete divit, až vás tam jednou vezmu. A taky na Prachovské skály. Pokud nemáte strach.“
„Ne, nemám,“ zasmála se.
„Padají tam kameny,“ řekl Martin na oko vážně.
„Tím mne nevyděsíte. A já vás zase vezmu k Mošnovským jezerům.“
„Tak tam to vůbec neznám. A nebude vám vadit, když vezmu s sebou Dandyho?“
„Vůbec. Ráda se s ním seznámím.“
„No vy budete správná dvojka. Třeba ho naučíte slušnému chování. Sestra ho rozmazluje a já nemám na něho čas. To víte, jak jsem se zase vrátil, už všechny ty moje romantické touhy zmizely. Ale myslím, že tenkrát byl Dandy dokonale šťastný.“
„A vy?“
„Může člověk být někdy dokonale šťastný? Když to už, už přichází, najednou bác a zase jede pěkně do příkopu. Znáte to, ne?“
„Znám. Jak bych to neznala.“
Chystali se Leem na dovolenou. Leo se moc těšil. Pořád studoval mapy a dělal si starosti, aby měli dost pohodlí, aby to ubytování bylo takové jak na obrázcích. Bylo to v sobotu. Zrovna chystala snídani.
„Leo, podej mi prosím tě máslo,“ řekla a obrátila se k němu. Krve by se v ní nedořezal. Leo seděl nepřítomně za stolem, jedno oko přivřené a levou ruku divně zkroucenou.
„Na co myslíte?“ zeptal se jí.
„Na nic zvláštního.“
„Zdálo se mi, že jste zesmutněla.“
„Ale někdy, někdy prostě to na mne přijde.“
„A tam je ta hospůdka. Dáme si něco k jídlu, napijeme se a budeme pokračovat dál. Jestli nejste unavená.“
„Nejsem.“
V hospůdce bylo pár lidí a vypadala tak domácky. I menu bylo příjemné.
„Dám si bramborovou kaši a kuřecí stehno,“ řekla.
„A já si dám vrabce s knedlíkem a ze zelím. To jsem už dlouho neměl.“
„Co si dáte k pití?“ přispěchal číšník.
„Já pivo,“ řekl Martin.
„A paní?“
„Sprite.“
Martin se spokojeně rozhlížel.
„Tohle mám rád. Takové prostředí.“
„Taky se mi tady líbí.“
Liliana se dívala na obraz, který visel naproti na zdi.
„To je přesně z místa, kde jsme před chvílí stáli,“ řekl Martin.
„Taky si myslím. Bylo to moc krásné.“
„To jsem rád. Těšil jsem se. Jste výborná společnice.“
Liliana mu kompliment nevrátila. Bála se, aby to nebylo příliš banální a aby neprozradila nic z toho, co intenzivně cíti.
„Tak ať žijeme,“ řekl Martin a pozvedl sklenici.
„Ať žijeme,“ řekla a také pozvedla svou sklenici.
„V životě jsem s psycholožkou nemluvil. Ani by mně nenapadlo, že nějakou kdy potkám.“
Liliana si otřela rty kapesníčkem a pak se pustila do jídla.
„Nejsou všichni stejní. Jestli tedy narážíte na pověst tohoto povolání.“
„No, ani ne. Spíš jsem měl jistou představu.“
„Chutná vám to?“ zeptal se .
„Moc, dlouho jsem nic tak výborného nejedla. Opravdu. Asi to dělá to prostředí, anebo jsem po cestě vyhládla.“
„Možná je to také tím, že jste ... šťastná.“
Zvedla k němu oči od talíře. Ta pauza před tím, že vyslovil to šťastná měla nějaký význam. Díval se jí vážně do očí a chtěl mluvit dál, ale pak se raději napil piva.
„Dobře chlazené,“ řekl znalecky, „no, musím si hlídat linii. Jen někdy si dám pivo a něco takového, jako dnes. Jinak jsem spíš raději na dietě. To víte stres, to je peklo.“
„Já vím. Taky s tím mám zkušenosti.“
„Ale vy jste štíhlá.“
„No protože na mne zase působí opačně. Asi tak.“
Už se stmívalo, když došli, unavení, k hotelu.
„Zítra mám procedury v devět a vy?“
„V osm.“
Opravdu nečekala, že si prodlouží ten krásný den a on ji pozve na nějaký zajímavý program. Byla unavená a toužila si lehnout a spát a třeba myslet na ten zvuk jemného deště, který se spustil, když seděli na kládách. Jestlipak někdy ta vzpomínka zmizí? Bude bolet nebo hřát? Liliana se umí dívat na život s otevřenýma očima. To pro ty všechny věci, které se odehrály v jejím životě. Liliana nemyslí na to, že události v posledních dnech mají nějakou souvislost. Je unavená ze svých klientů, z těch příběhů, které podobají jeden druhému a mají společného jmenovatele. Osamělost. Nedostatek citu. Strach. Pocit opuštěnosti. Nedostatek sil a vůle k regeneraci. Obrátila se na druhý bok a pozorovala oblohu. Kde jsou ty správné odpovědi na takové otázky? Raději se pohroužila do spánku. Ráno ji vzbudil déšť . Vstala a pustila si rádio. V pokoji bylo docela chladno. Musí se připravit na procedury a ještě si před tím dát šálek kávy. Než opustila pokoj, pohlédla na sebe do zrcadla. Usmála se. A odraz v zrcadle ji úsměv vrátil. Seběhla po schodech do restarace, kde se už rozdávala snídaně. Sedla si ke svému stolku a zadívala se na velké okno, jak po něm stékají velké, dešťové kapky a nepřipadalo ji to nějak smutné nebo dokonce depresivní. Jedna kapka stíhala druhou a na ně dorážely menší, které rozháněl vítr.
„Dáte si kávu, čaj, mléko?“ oslovil si čišník.
„Kávu, chléb s máslem a se sýrem.“
„Prosím.“
Někteří lidé už snídali, jiní čekali, buď četli noviny a nebo se dívali kolem sebe.
„Prosím,“ hlas číšníka ji upozornil, že její snídaně je připravená. Na podnose stála konvička s kávou, na talířku se pyšnil krásně a tence ukrojený krajíc chleba a – jediný květ bílé růže. Vzala ho do obou rukou a přivoněla k němu. Pak zvedla oči. Martin stál u dveří, díval se na ni a usmíval se. Ale v očích měl cosi, co včera nezpozorovala. Bylo tam něco navíc.Odlepil se od dveří a zeptal se, zda si může přisednout.
„Jistě, prosím.“ řekla a on odsunul židli. Liliana stále držela v rukou růži a usmívala se.
„Je krásná,“ řekla, „musím si ji dát do vody a až uschne, dám si ji do takové malé čínské vázičky.“
„Na památku?“ zeptal se a objednal si čaj s citronem, rohlíky s medem a džus z pomerančů. Bylo ji k zalknutí. Ale přitom se ovládala a položila růži zase na podnos.
„Mám rád čaj s citronem. Asi památka na lepší časy.“
„A já zase s malinovým sirupem,“ řekla a oba se na sebe podívali.
Martin se zasmál.
„Až jednou vám nechám upéci velký malinový dort. A pozveme všechny na párty. Můj děda dělal malinové víno, bylo výborné.“
„Tak to jsem ještě nepila. Já alkohol nepiji.“
Martin si nalil čaj a lžičkou si položil na jeho hladinu kousek citronu.
„Máme ještě čas. Je osm hodin, procedury začínají dne v devět.“
„Ale já jsem myslela, že jste objednán na osmou.“
„Přehodil jsem si to. Podívejte, už přestává pršet. Rád bych vás pozval na další procházku. Díval jsem se ráno do průvodce, pokud proti tomu nic nemáte, zavednu vás k jedné staré barokní kapli. Je schována v lesích. Kdysi ji postavili místní lidé za svoje peníze a věřili, že když se v ní pomodlí, že někoho blízkého ochrání.“
„Vskutku?“ zeptala se Liliana se zájmem.
„Určitě máte někoho, za kterého byste ráda poprosila.“
Opětovala mu jeho pohled, zkoumavý a trochu přísný.
„Ne, ne. Já .. nemám nikoho takového.“
Naklonil se k jejímu uchu.
„Tak proste za mne,“ zašeptal a sevřel ji ruku. Cítila, že to myslí vážně. Podíval se na hodinky.
„Tak se pomalu zvedneme. Abychom nemuseli spěchat. Dnes mám masáže a vy?“
„Koupele a masáže, ale prosím vás, já si jen uložím růži do vázy a vezmu si deštník a šál.“
„Počkám na vás,“ řekl, „ještě mi tu zbyl čaj.“