Kapitán Husťák (19.)

Mirka si připadala jako obří rampouch. Když se konečně za zatáčkou zjevila Tobiášova honda, přestala se chumlat do kabátu a s úlevou popošla blíž ke krajnici.
„Dělej, mám rande!“ houknul na ní Tobiáš se širokým úsměvem, a když nasedla, podstrčil jí svůj mobil. „Přečti si poslední odeslanou a poslední přijatou zprávu.“
„Děláš si srandu?“ vykulila na něj oči, protože naprosto jasně tušila, z čí zprávy by byl tak strašně nadšený.
„Neptej se a čti.“
„Ahoj, co takhle dneska zajit na pivo? Když mam zatemneni mysli, platim. Tobias.“
„Fajn, a teď přečti poslední přijatou.“
„Ahoj Tobiku, dobrej napad, sejdem se v sest v Jerichu.“
„Čučíš, co?!“ vyhrknul Tobiáš a sebral Mirce mobil z ruky.
„To čučim,“ zasmála se nevěřícně, „hm, ví Husťák, že je to rande?“
„No, je tu ta možnost, že mu to nedošlo, ale tipnul bych si, že dát mu ochutnat pravdu nebude zas až takovej problém.“
„Kdybych nebyla švihlá podobným směrem jako ty, řekla bych: ble!“ zaculila se na něj a hmátla po pásu.
-------------

„Volal mi ten mechanik, že to bude ještě chvíli trvat, chceš odvézt domu?“ optal se Husťák Dana, zatímco kapela už podruhé balila nástroje.
„Ani ne, nechce se mi pendlovat sem tam, asi počkám v nějaký hospodě.“
„Tak pojď s námi.“ Navrhla Nina a narovnala se. „Jdeme si na chvíli sednout do Jericha, jestli ti nevadí, že se k nám připojí ještě jeden kamarád, bude fajn, když půjdeš.“
„V Jerichu prej bejvaj dobrý kocerty.“ Kývnul Dan.
„Ještě aby ne, je to naše domovská půda.“
„Tak jestli vám nebudu nějak překážet, jdu s váma.“
„Tak fajn.“ Usmála se na něj Nina a vytáhla mobil, aby dala vědět Tobiášovi, že se řady rozrostly.
------------

Moc se mi nelíbila představa, že zabiju večer nějakou pitkou, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že se Tobiáš sám od sebe rozhoupal ke společné akci, Po měsíci převážného mlčení, to byla vcelku milá změna. S Husťákem jsme původně měli úplně jiné plány, i když mi bylo jasné, že by stejně skončily ve vší počestnosti. I když jsme se vídali skoro denně, VŽDYCKY to skončilo ve vší počestnosti. Jeho gentlemanství se mi sice líbilo, ale mnohem víc začínalo být tak trochu překážkou v naprosto běžných věcech. Rychle jsem ty myšlenky vyhnala z hlavy a soustředila jsem se na mobil. Naťukala jsem Tobíkovi zprávu, a vypadla jsem ze zkušebny s tlupou chlapů za zády.
--------------

„Sakra.“ Špitnul Tobiáš a s očima pořád ještě přišpendlenýma na silnici, podal Mirce vibrující mobil.“Přečti to.“
„Čau kámo, doufám, že nevadí, že nás bude víc. Už jsme na cestě do Jericha, tak si švihni.“
„Kdo to píše?“ zeptal se Tobiáš jasným hlasem a sevřel volant o trochu pevněji.
„Nina.“ Hlesla Mirka a opatrně se po Tobiášovi podívala.
„Ta čtvrthodina těšení byla fajn.“
„Netruchli, třeba to vyjde příště.“
„Jo, jasně, mě přece nakonec vždycky všechno vyjde, ne?!“ Rozhodil rukama s ironickým úšklebkem. „Jak mám asi tak udělat něco se svým životem, když se mi do něj pořád sere někdo navíc?!“ Vztek jím probulal a zanechal ohavný pocit absolutní prohry. Mirka nevěděla, co mu má na to říct.
„Někdy si říkám, že by byl svět mnohem hezčí, kdybych od něj konečně přestal čekat nějaký přehnaný štěstí.“ Zamumlal Tobiáš a musel se hodně snažit, aby jeho hlas nezněl zlomeně. Připadal si trochu podvedený, ale mnohem víc naivní.
„Štěstí je jen relativní pojem.“ Ozvala se Mirka tiše.
„To chceš říct, že mě to časem přestane tak žrát?“
„Jen říkám, že se hodnoty jednotlivých lidí mění. Jejich osobní štěstí závisí jen na tom, jak si ty hodnoty nastaví.“
„Děláš si srandu?!“ podíval se na ní nevěřícně. „Podle tebe teda umřu sám v nějakým zaplivaným bytě na předměstí, ale budu strašně šťastnej, protože mě život donutí přeorganizovat žebříček hodnot a nečekat od něj tak moc?!“
„To jsem neřekla, ber to tak, že třeba Husťák není někdo, kdo by měl zapříčinit to tvoje strašný životní štěstí. To, že ti tohle rande nevyšlo, znamená, že vyjde nějaký další.“
„Ne, vyjde tohle!“ pronesl odhodlaně Tobiáš a zajel na polní cestu, aby otočil auto. „A ty mi s tim pomůžeš.
--------------

„Nazdar Ruby!“ mávla jsem k baru, jakmile jsem otevřela dveře Jericha.
„Teda ženská, tobě to sekne.“ Ohodnotil Ruby moje vzezření, aniž by se obtěžoval pozdravem.
„Dík,“ pousmála jsem se, „důvod mi kráčí v patách.“
„Jo, říká se, že každá s láskou rozkvete.“ Pokýval, když se za mnou zjevil Husťák.
„Nene, to se neříká.“
„Ale jo, říká.“ Trval na svém.
„Neříká, to je blábol z reklamy na limonádu.“ Zasmála jsem se a zamířila jsem ke kulatému stolku, ke kterému se Husťák s Danem propracovali.
„Tak co si dáme?“ optala jsem se jen tak, aby řeč nestála, a chmátla jsem po lístku. Poslední dobou jsem byla v jednom kole, takže jsem se kafem dopovala prakticky neustále. Byl čas na změnu.
„Bezva, dám si svařák.“ Rozhodla jsem se v mžiku a neušlo mi, jak se po mně Husťák podíval. Alkoholu nijak zvlášť neholdoval a nebyl moc rád, ani když ho viděl u mě. Jenže možná byl čas začít pozvolna překračovat jeho hranice. Nevěděla jsem proč, ale stereotyp, zvlášť v posledních čtrnácti dnech, mě začínal slušně nudit. Kdyby mě někdo nutil sledovat poslední uplynulé dny nahrané na videu, rozmlátila bych tu kouzelnou krabičku botou. No, nebo bych tu botu z nudy snědla, ale to bylo celkem vedlejší. Prostě a jednoduše zavládla v našem vztahu podivná nuda.
Když jsme všichni měli před sebou nádoby s kouřícími tekutinami, objevil se ve dveřích Tobiáš i s Mirkou.
„Ahoj.“ Usmála se Mirka a sjela nás pohledem. Trošku nervózně se podívala po Tobiášovi a rádoby nenápadně do něj strčila ramenem, aby se začal aspoň trochu tvářit, jako že je rád, že nás vidí.
--------------

Dan byl očividně jedním z těch lidí, kteří dokážou mluvit s kýmkoli o čemkoli a donekonečna. Sice se díky němu nikdo nezmohl k víc než dvěma větám, ale jeho historky se dobře poslouchaly, takže se ho nikdo nesnažil přerušit.
Petr seděl vedle Niny, žmoulal jí ruku a neustále jí po očku pozoroval. Víno jí stouplo do tváří a zbarvilo jí je do ruda. Slušelo jí to.
--------------

Tobiáš seděl Husťákovi po pravici a snažil se odolávat jeho blízkosti. Viděl, jak drží Ninu za ruku. Viděl, jak se na ní dívá a najednou si strašně přál, aby Nina nebyla. Nad tou myšlenkou se zastyděl. Ještě před měsícem byla Nina nejbližší člověk, jakého měl. Teď mu překážela. Zatímco randila s Husťákem, Tobiáš zjišťoval, že jí vlastně nepotřebuje. Dokonale se upnul na svou platonickou lásku a nechal za sebou všechno, co mu do té doby dopomáhalo ke štěstí. Nechal za sebou Ninino přátelství.
--------------

„Ruby, je otevřeno dozadu?“ houkla jsem na barmana, a když kývnul, otočila jsem se zpátky na Dana. „Fakt jsi tu nikdy nebyl?
„Nikdy.“
„Tak pojď se mnou, něco zažiješ.“ Zasmála jsem se a nechala jsem vyklouznout moje prsty z Petrova sevření. Vyhrabala jsem se z obležení židlí a počkala jsem, až se to samé povede i Danovi. Protáhla jsem ho dozadu, a když jsem nahmatala vypínač, kochala jsem se jeho ohromením.
„Hustej prostor!“
„Tos ještě nevyzkoušel akustiku, zazpívej si něco.“ Pobídla jsem ho a opřela jsem se o kamennou stěnu, abych si to řádně užila.
-------------

Mirka zůstala sama s Husťákem, kterého znala jen od vidění a s Tobiášem, který se tvářil, jako by měl v kalhotách štíra. Nevěděla, co má říct. Ticho, které se vznášelo nad stolem, jí vytlačilo starou ozvěnu Tobiášových slov o štěstí do lebky. Nemohla na to přestat myslet. Skončí stejně jako on? Představa, že zoufale uhání nějakou heterosexuální slečnu, se jí moc nelíbila. Na druhou stranu jí připadalo, že chlapi to mají v tomhle směru mnohem složitější.
„Kdo je vlastně ten týpek?“ optala se Mirka po chvíli pracného přemítání o tématu hovoru.
„Dan,“ ozval se Husťák a podíval se na ní, „povedlo se mi nabořit jeho auta a nakonec se z něj vyklubal pořadatel nějaký akce, na který bude díky němu Nina s kapelou hrát.“
„Tomu se říká šťastná nehoda.“
„Štěstí bylo, že mě hned na tom parkovišti nepropasíroval kanálovou mříží. Jak se tak ke mně blížil s lítým výrazem ve tváři, nebylo mi moc dobře.“ Zasmál se a Mirka si uvědomila, že Tobíkovo pohnutí docela chápe. Husťák byl fajn, žádný frajírek, co si honí triko, ale ani obyčejný tuctový kluk. Byl něčím zvláštní. Když si to při pohledu na něj uvědomovala i ona, musel na Tobiáše působit naprosto vražedně.
„Hm, mě se nezdá od pohledu zlej.“ Vložil se do hovoru zamyšleně Tobiáš a letmo se podíval Husťákovi do obličeje. Mirce neušlo, jak se mu zbarvily tváře. Mimoděk se pousmála a rychle se napila, aby to nějak zakryla.
„Jestli chceš, mám jeho číslo a myslim, že ho dával i Nině.“ Usmál se Husťák trochu záhadě, ale ten poloúsměv okamžitě vystřídalo překvapení.
„Jdu na záchod.“ Zamumlal Tobiáš, vyšvihnul se na nohy a rychlým krokem přešel kolem baru a vpadnul do jedněch dveří. Mirka na vteřinu zaváhala, ale nakonec se přece jen odhodlala.
„Bezva, jdu ho pronásledovat, třeba mi při troše štěstí řekne, kde jsou dámský.“ Usmála se a zmizela ve stejných dveřích jako Tobiáš.
---------------

Zatímco si Dan užíval životní jízdu na vlnách dokonalé akustiky, seděla jsem na pódiu a sledovala jsem ho. Ten kluk byl prostě pako. Když konečně nabyl dojmu, že už si na žádnou znělku z animovaného seriálu nevzpomene, přiloudal se k mně a sednul si vedle.
„Hm, budeš brát jako vražednej útok, když ti něco vytknu?“ optal se s úsměvem, a když jsem zavrtěla hlavou, zamrkal.
„Ty snad ani nejsi ženská. Každá normální by se nakrkla, nebo by aspoň znervózněla, ale ty se na mě culíš. Jde z tebe trochu strach.“
„No, chtěla jsem si počkat, co z tebe vypadne, na nakrknutí, znervóznění, popřípadě nespoutaný akt brutality by došlo až časem.“
„Tak nevim, jestli se chci pořád ještě zeptat.“ Zasmál se.
„Dobře, pódium je svatý místo, nebo mezinárodní vody, výběr je na tobě, každopádně platí, že se ti nic nestane, pokud teda nepočítáme umlácení argumenty.“
„Tak fajn, kdo vám píše songy?“
„No, kdo má zrovna čas, ale je fakt, že ty zaláskovaný většinou padnou na mě.“ Pokývala jsem. „Znáš to, kluci nějak na tu zpívanou romantiku nejsou.“
„A tu, co jste mi hráli naposled, tu máš na svědomí taky ty? Optal se a bylo znát, že se strašně snaží neznít, jako že mi něco vytýká.
„Jo, ta je taky moje. Ještě jí nemáme dopilovanou, pořád jí přepisujeme.“ Odpověděla jsem a sáhla jsem do kapsy. Jako každý nový songem, nosili jsme i tenhle všichni čtyři u sebe. Tenhle postup se slušně osvědčil. Každý měl svojí kopii, a kdykoliv ho napadla nějaká změna, napsal si jí. Po pár dnech jsme dali papíry dohromady a za hodinku dohadování a přetahování, většinou vznikla vcelku slušná písnička. Podala jsem svůj papír se spoustou drobných poznámek Danovi a tázavě jsem se na něj podívala.
„Co se ti na tom nezdá?“ zeptala jsem se ho na rovinu bez nějak extrémně jedovatého tónu.
„Jo, tak přesně tady,“ zabodl prst do třetí sloky, „máš chybu.“
„Chybu?“ zvedla jsem obočí a přečetla jsem řádek. Nic jsem neviděla.
„Nechápu.“ Rozhodila jsem rukama.
„Tady, máš blbej čas u toho slovesa.“
„V tom případě můžu zahodit celej řádek, páč mi nevyjde rytmus.“ Zhodnotila jsem změnu situace a dost otráveně jsem si od něj vzala papír zpátky. „nemáš propisku, musim si to tam napsat, jinak už to nenajdu.“ Pousmála jsem se, a když mi podstrčil tužku, škrtla jsem tu řádku s dost těžkým srdcem.
„Hm, a nechceš tam místo toho lupnout úplně jinej verš?“ optal se Dan a vzal si papír i tužku zpátky. Za okamžik mi strčil pod nos naprosto geniální větičku. S uznáním jsem se na něj podívala, a když jsem přikývla, začal proškrtávat celou písničku.
-------------------

„Co to sakra děláš?!“ ozval se v chodbě Mirčin hlas. Tobiáš se přinutil zvednout hlavu. Seděl na zemi, opřený zády o zeď a snažil se uklidnit. Copak byl Husťák debilní?! To na něm nic nepoznal?!
„Tobíku?“ ozvalo se mu nad hlavou a na rameni mu přistála drobná teplá ruka. Se zavrčením jí setřásl.
„Řekni mi, co mám udělat.“ Zašeptal, aniž by se na ní podíval. Pomalu se sesunula na podlahu vedle něj a objala ho kolem krku. Tentokrát její ruce nesetřásl
„Když to je těžký,“ špitla, „v tomhle ti poradit neumím.“
„Zkus to.“
„Myslím, že nejlíp uděláš, když se tam vrátíš.“
„A co mu mám říct?“
„Buď pravdu, nebo nic, jedno si ale budeš muset vybrat.“
„Jdeš tam se mnou?“ zeptal se a poprvé se na ní podíval. Byl rád, že je tu s ním. Poprvé za poslední měsíc řešili něco jiného než její pomstychtivé plány. Zjistil, že mu celou tu dobu strašně chyběla.
„Víš co, běž napřed,“ řekla po chvilce přemýšlení, „připadá mi, že by to působilo dost zvláštně.“ Zasmála se opatrně.
„To jo, ještě by si Husťák začal myslet, že to s tebou táhnu, a tak u mě nemá šanci.“
„No právě, nesmíme ho nechat trpět neopětovanou láskou k tobě.“ Oba se na okamžik zasmáli. Bylo to, jako když se v létě po přeháňce pročistí vzduch.
Tobiáš se zamyšleně zadíval na svoje ruce. Bylo mu jasné, že má Mirka pravdu. Bude si muset vybrat. Buď pravda, nebo mlčení. Předem věděl, co vyhraje.
„Tak já jdu.“ Vydechl odhodlaně a vyškrábal se na nohy. Bez dalších řečí se k ní otočil zády a odcházel tmavou chodbou. Mirka se za ním dívala, dokud s letmým zaváháním neotevřel dveře zpátky do lokálu.
---------------

Petr se pomalu ale jistě nudil. Posledních pár minut se bavil lovením ledových kostek z coly, ale žádná extra zábavná činnost to nebyla. Byl rád, že se Tobiáš vrátil, i když se choval trochu divně.
„Kdes nechal Mirku?“ optal se, když se Tobiáš usadil do vedlejšího křesílka a zvláštně se na něj zadíval. Ten pohled Petra slušně děsil. Mimoděk ho napadlo, že takhle asi civí lev na gazelu, než jí kousne do zadku. Nějak se mu nelíbila představa, že mu hodlá Tobiáš okusovat hýždě. Při té myšlence se tichounce zachechtal.
„Znáš to, ženský.“ Pokrčil rameny Tobiáš. ´Rozhodně to nám líp než ty.´ Pomyslel si Petr, ale nahlas to radši nevyslovil. Nějak nevěděl, jak má s Tobiášem mluvit. Zezačátku to celkem šlo bez nějakých větších problémů, ale s postupem času se Tobiáš choval pořád víc a víc jako podivín.
„Nina je pořád ještě v zadu s tím týpkem?“
„Jo, nejspíš domlouvaj nějakej koncert.“ Odpověděl Petr.
„Fajn, musím ti něco říct.“
„Tak povídej“
„Nejspíš se ti to nebude moc líbit, jestli jo, tak fajn, jestli ne, budu rád, když na to vzápětí zapomeneš.“ Vyblekotal Tobiáš a s nadějí se na Petra zadíval. Nejspíš mu mělo něco dojít, ale kde nic tu ni, prozření se nekonalo. Jediné, co se Petrovi vloudilo do mysli, byl lehký nádech neurčitého znepokojení.
--------------

Husťák se na Tobiáše díval dost vyděšeně, což mu situaci neulehčovalo. Nečekal, že to bude brnkačka, ale doufal, že to nebude zas až tak složité. Jenže bylo. Ačkoli se mu mozek koupal v přílivu neuvěřitelného množství slov, nedokázal z nich poskládat srozumitelnou větu.
Jasně, věděl, co se tak obvykle říká, jenže se mu příčilo vyslovit ta tři neuvěřitelně lacině znějící slova. O slova tu přece vůbec nešlo. Neuznával je a doufal, že je na tom Husťák stejně. Tak proč je to tak těžké?!
Tobiáš se přinutil zvednout oči od vysypaného cukru na desce stolu k Husťákovým očím. Obvykle bývaly nečitelné, ale dneska ne. Dneska byly odrazem sebedůvěry, kterou Tobiáš právě v tenhle okamžik tak strašně postrádal. Musel mu to říct. Musel něco konečně udělat. Nechtěl skončit jako osamělý plešatý chlapík, na kterého na ulici pořvávají děti.
Myšlenky mu proletěly hlavou nadzvukovou rychlostí. Nechtěl znova začít koktat. Byl čas, aby za něj mluvily jeho činy. Beze slova se nahnul k Husťákově tváři, rukou ho chytil za zátylek a přitáhl si jeho hlavu blíž. A pak, aniž by myslel na následky, přitiskl své rty na jeho.