Nedostižná - 6. kapitola - Dostižená

Celkem brzy jsem došel k názoru, že Eveyina přítomnost na mě působila jako velmi silné a účinné analgetikum.
Zanedlouho po té, co jsem se vrátil do ordinace, se začala ozývat kostrč. Na židli a pak i na sedadlo v autobuse jsem dosedal, jako kdyby mi táhlo na devadesát let.
A když jsem se (po náročné proceduře, jak se dostat do sprchového koutu snadno a rychle) dopravil do postele, připadal jsem si jako invalida. To nejtěžší na mě však pravděpodobně teprve čekalo.
V lehu na zádech mě kostrč začala pěkně tlačit, na boku jsem zase cítil naražené lopatky. Na břicho jsem si lehat ani nezkoušel - nebyl jsem si jistý, jestli bych se pak dostal zpátky na záda a překulit se přes postel a dopadnout na zem se mi fakt nechtělo. Nakonec jsem si uvědomil, že jediná, pro mě přijatelná poloha bez bolesti, by asi byla poloha netopýra. Jenže závěsům na okně jsem zase tolik nedůvěřoval, abych to vyzkoušel.
Na závěr mi tedy zbylo jediné: stočil jsem se polovičně na bok, kostrč podložil dekou a pod záda a lopatky jsem narval tři polštáře, které se mi podařilo ukořistit v obýváku.
Asi po hodině ‚ležení‘ jsem si uvědomil, že se chovám jako malý usmrkanec po výprasku. Nechtěl jsem být taková padavka, a proto jsem se ‚vzmužil‘ a snažil se pocity na bolest potlačit. Jakmile jsem tedy hlavu přinutil zaměstnat se něčím jiným, než přijímáním informací z každého záchvěvu nervových zakončení v postižených oblastech svého těla, bolest se podstatně zmenšila.
Nejvíce mi v tomto samozřejmě pomáhalo myslet na Evey. Pořád dokola jsem si v duchu přehrával náš rozhovor a snažil se přesně si vybavit pocit toho, když na mě ležela a byla mi tak blízko. Chtěl jsem znovu vidět její tvář a mluvit s ní. Chtěl jsem cítit její blízkost, její dotek.
Přistihl jsem se, že si představuji, jaké by to bylo se s ní líbat. Něžně se svými rty dotýkat těch jejích, ale pažemi ji pevně svírat, aby nemohla zmizet. Ovšem… když moje představy pokročily ještě dál, tak jsem si skoro sám chtěl vrazit facku, abych se udržel v jistých mezích.



V pondělí po víkendu jsem šel na první hodinu. Záda a všechny ostatní části mého těla byly o hodně lepší, takže jsem se nepohyboval nijak divně. I když jsem si pečlivě dával pozor a díval se na chodby, jestli tam paní uklízečka neprováděla nějakou ‚zdraví ohrožující‘ činnost.
Den proběhl celkem klidně až na to, že se na mě Mark každou chvíli díval, tajemně se usmíval a ve tváři měl nedočkavý výraz. Absolutně jsem nechápal, co ho k tomu vede. Nechtěl jsem se ho ptát, protože všechny podobné Markovy stavy a nálady nekončily dobře pro ty osoby, se kterými to souviselo. Teď to vypadalo, že tou osobou budu já, takže jsem neměl v úmyslu děsit se dřív, než to bude nezbytně nutné.
Celý den se choval jako by nic, až když jsem si bral kabát a nasazoval čepici, přišel ke mně. Jednu ruku držel v tašce a druhou mě chytil za paži.
„Davide,“ řekl skoro slavnostně.
„Hm?“ broukl jsem a snažil se tvářit co možná nejvíc nezaujatě, ale v duchu jsem byl přece jen trochu zvědavý, co to bude tentokrát.
„Něco pro tebe mám,“ pokračoval, a v jeho hlase zazníval vítězoslavný podtón.
„A co?“ zeptal jsem se lhostejně a zapnul si poslední knoflík na kabátu.
„Tohle,“ řekl a vytáhl z tašky čistě bílou obálku. „Chtěl jsem ti to dát později, ale pak jsem si řekl, že vlastně není na co čekat.“
Nechápavě jsem zvedl obočí a těkal očima mezi obálkou a Markem. Ten se na mě pyšně podíval, plácl mě rukou do zad a obálku mi podal. Vzal jsem ji do ruky a tázavě se na něj díval. On se však jen zasmál a otočil se k odchodu. Chvíli jsem se díval na jeho vzdalující se postavu a potom jsem obálku otevřel.
Když jsem vytáhl její obsah, v šoku jsem na něj zůstal civět a moje ústa byla zase (poslední dobou nějak často) otevřená.
V obálce byla fotka. Ovšem ne jen tak ledajaká. Byl jsem na ní já a... Evey! Na fotce byl zachycený právě ten moment, kdy na mě ležela na chodbě.
Několik vteřin jsem nebyl schopný nějakého pohybu nebo kloudné myšlenky. To ale trvalo jen chvíli. Začal jsem na Marka dostávat pořádný vztek. Zatnul jsem ruce do pěstí (i když jsem si dával pozor, abych neponičil fotku) sevřel čelist jako bych chtěl drtit kamení a rozběhl se chodbou za ním.
Dostihl jsem ho na schodech před vchodem do školy.
„Můžeš mi laskavě něco vysvětlit?“ vypálil jsem a postavil se přímo před něj.
Mark se na mě díval zaraženě - úplně jako neviňátko, které neumí do pěti napočítat.
„A co?“ zeptal se překvapeně.
„Tohle!“ sykl jsem přes zaťaté zuby a zamával mu fotkou před obličejem.
„Jo to!“ vyjekl, jako kdyby si až teď uvědomil, o co tady jde. „Já vím, Davide, že mi chceš poděkovat. Ale nemáš za co,“ usmál se na mě, zatímco já jen třeštil oči. „Je mi jasné, že to je ta holka od té kopírky a taky je mi jasné, že jsi trochu mimo z toho, že ti tvůj kamarád udělal fotku roku. Naprosto chápu, že jsi mírně zmatený a štěstím bez sebe, když máš teď tenhle, bezesporu velmi důležitý okamžik tvého života, navždy zdokumentovaný. Nemusíš mi ani děkovat, že jsem ti právě dal fotku, která se teď stane tím nejpozorovanějším a nejvíce prozkoumávaným objektem tvého života. A už vůbec mi neděkuj, že jsem byl tak pohotový… geniální a měl jsem u sebe na té chodbě mobil. Fakt to je v pohodě,“ ukončil svůj proslov, usmál se a mrknul na mě.
Já na něj zíral neschopný slova. S každým jeho slovem mě totiž vztek pomalu, zato jistě, opouštěl, protože jsem si uvědomil, že má pravdu. Abych tedy přece jen nevypadal tak blbě aspoň sám před sebou, praštil jsem ho pěstí do paže.
„Jednou,“ řekl jsem vyzývavě, „ti budu muset pár vrazit.“
Mark se zatvářil smrtelně vážně: „Jednou, hochu, budeš muset udělat jediné: pořádně mi poděkovat.“
Protočil jsem oči, schoval fotku do obálky a tu pečlivě uložil do tašky.
Pak jsme se rozešli směrem k zastávce. Mark chvíli nic neříkal, dobře jsem však věděl, že to nebude trvalý stav, což se mi po chvíli potvrdilo.
„Ta holka docela ujde,“ řekl jakoby mimochodem.
„Chceš mě fakticky naštvat?“ zasyčel jsem na něj a v duchu mu vrážel jednu facku za druhou.
Mark si povzdechl: „S tebou si člověk fakt nevybere. Kdybych řekl, že to je sexy kočka, tak by ses na mě asi vrhnul a když řeknu…“
Dál jsem ho neposlouchal. Snažil jsem se odolat všem tisícům chutí popadnout Marka pod krkem. Nic jsem na to neřekl a šel dál.
„Ovšem máš vážně docela kliku,“ prohodil po chvíli a uznale kývnul hlavou.
Znal jsem ho skutečně dobře, takže jsem dál mlčel a čekal, co z něj vypadne. „Vezmi si, která holka by si na tebe, nebo na někoho jiného, po desetiminutové známosti dobrovolně lehla!“



Podle mého názoru mohl být Mark vděčný, že ten den nepřišel o zuby. Měl jsem přímo nesnesitelnou touhu ho zmalovat od hlavy až k patě. Jednak za ty jeho řeči o Evey a ještě za hloupé vtipy, které jsem musel poslouchat, dokud jsme nedošli k zastávce. Tam bylo pár dalších kamarádů, takže Mark byl nucen vést hovor na téma trochu více rozšířené.
Další den se o celé události s fotkou a Evey zmínil jen jednou a následující den už vůbec ne. Což bylo jeho jediné štěstí, protože i moje trpělivost měla své meze.
Celý týden až do pátku jsem se pozorně rozhlížel kolem sebe, poslouchal jsem, jestli neuslyším známý hlas nebo nezaslechnu někoho vyslovit její jméno. Bylo to k uzoufání. Evey jakoby zmizela z povrchu země nebo aspoň z půdy univerzity.
Sice jsem teď znal její jméno, jenže mi nepřišlo jako dobrý nápad se začít někoho ptát a hledat ji takhle.
Hledání na googelu dopadlo stejně neúspěšně, jako když jsem hledal Jane Doeovou. Proto jsem začal spoléhat na to, že ji někde musím uvidět, potkat anebo se s ní zase srazit.
Když jsem v pátek ráno vstal, byl jsem trochu překvapený. Nečekal jsem, že podzim tak rychle přejde do zimy. Na cestách byla sněhově bílá jinovatka a z kaluží včerejšího deště teď byl led. Proto jsem se pořádně teple oblékl, nasadil si čepici a kolem krku omotal tmavě modrou šálu.
Ve škole jsem se opět zabýval svou (poslední dobou velmi oblíbenou) činností - a sice pozorováním lidí a hledáním mezi nimi Evey.
Byl jsem tak soustředěný na tváře kolemjdoucích, že jsem skoro vykřikl, když se přede mnou z ničeho nic objevila Lusy. Trhnul jsem sebou, jako kdyby do mě uhodil blesk a couvnul ke stěně.
„Ahoj, Dave,“ zašvitořila svým dětským hláskem.
Potlačil jsem nutkání vzít nohy na ramena a trochu přidušeně jí odpověděl: „Ahoj.“
Tentokrát na sobě měla něco modro-žlutého, u čeho jsem nedokázal rozpoznat, zda to je kostým nebo sukně a halenka. Vlasy měla pečlivě navlněné a svůj maxiúsměv pevně nasazený.
„Víš, říkala jsem si,“ začala a přistoupila ke mně o krok blíž - já o krok stranou ustoupil, „jestli bys mi nevysvětlil poslední látku z patologie. Nějak jsem to nepochopila.“
Na tváři se jí objevil ustaraný, nešťastný výraz, jenže očima přitom mrkala jak panenka pro děti.
Už už jsem se nadechoval, abych jí odpověděl a urychleně se jí tak zbavil, ale v tom mi skočila do řeči: „Mohli bychom jít po škole do nějaké kavárny nebo pizzerie - u nějakého jídla by to všechno šlo určitě líp.“
Ani jsem nechtěl domýšlet, co si pod tím ‚všechno by šlo líp‘ představuje, aby se mi neudělalo nanic. Pár sekund jsem byl jako ochromený, vzápětí mě však napadla spásná myšlenka.
„No… promiň, Lusy, ale nemůžu. Dneska… musím něco udělat a na další dny mám fůru práce, takže nebudu mít vůbec čas. Ale myslím, že Amy to přece chápe, tak by ti to mohla vysvětlit ona,“ bleskově jsem zalhal i když to o Amy byla pravda.
Byla to Lusyina kamarádka, kterou jsem docela obdivoval proto, že s ní dokázala vydržet. Byla to (na rozdíl od Lusy) normální holka. Nechápal jsem, kde na to bere nervy a odvahu. Bylo nad slunce jasné, že o Amy věděla moc dobře - pokud to tedy vůbec byla pravda, a Lusy něčemu nerozuměla, nemohla si prostě nechat ujít jedinou příležitost, jak se ke mně vetřít.
Viděl jsem, jak otevírá ústa, aby něco namítla, tentokrát jsem však byl rychlejší já.
„Už musím letět, Lusy. Tak se měj,“ rozloučil jsem se hbitě a během chvíle už byl pryč.



Dnešní hodina anatomie byla vskutku zajímavá a doufám, že i poučná (alespoň pro doktorku McFersonovou).
Zase jsme pitvali žlučník. Nevím, jestli to byl její oblíbený orgán nebo si myslela, že jsme to špatně probrali. Nechtěl jsem, aby se historie opakovala, a proto jsem se postavil až ke dveřím pitevny za všechny ostatní. Pozice asistenta mi jednou bohatě stačila a nijak jsem netoužil si ji zopakovat. Tuto roli tentokrát vyhrál Mark. S povzneseným výrazem si šel pro plášť, a když si nasazoval gumové rukavice, schválně gumu natáhl, až to prásklo přes celou místnost. Ačkoli jsem asistentem nebyl já, historie se skutečně opakovala.
Mark se už chystal provést první řez. Doktorka McFersonová stála vedle něj (za ním by nic neviděla, protože Markovi dosahovala sotva do poloviny paže). Viděl jsem, jak se Markův skalpel přibližuje ke žlučníku a ruka doktorky stoupá k jeho ramenu, aby ho plácla po zádech jako tehdy mě. Jestli skutečně považovala za nějaký vtip to, když na někoho vystříkne žluč, pak mi to připadalo jako pěkně úchylný smysl pro humor.
Už jsem přivíral oči a litoval dopředu toho, kdo to schytá dneska.
Ovšem zapomněl jsem přitom na jednu podstatnou věc: totiž na to, že v Markovi je víc, než se může zdát a podceňovat ho se nevyplácí. Rychlostí blesku uhnul paží levé ruky, u které stála doktorka, a natočil skalpel tak příhodně, že jakmile zajel silou doktorčina úderu do žlučníku, tekutina z něj vystříkla a přesně zasáhla cíl - a sice doktorku McFersonovou. Ta v šoku vydechla. Já vykulil oči a napjatě čekal, co bude dál.
„Moc se omlouvám, paní doktorko, nechtěl jsem, opravdu… promiňte!“ omlouval se Mark přehnaně úlisným a lítostivým hlasem.
Doktorka to schytala na prsa a podle toho, jak opatrně se rukou dotkla své tváře, tak možná dopadlo pár kapek i tam. Potom se otočila a rychlými kroky zamířila k umyvadlu.
Mark se tvářil lítostivě jen do chvíle, než se doktorka sklonila k proudu vody. Pak se podíval na mě a díky jeho okázalému mrknutí mi došlo, že přesně tohle byl jeho cíl. Pár dalších spolužáků se drželo za břicho a dusili hlasitý smích tak, až začali rudnout. Kdyby sem teď někdo přišel, mohl by si myslet, že tady máme epidemii nějakého záchvatu.
Holky to vyřešily po svém: některé se nepozorovaně vytratily na chodbu, odkud se začaly ozývat zajímavé vzlykavě dusivé zvuky, jiné se otočily zády od ostatních a řehtaly se do rukávů pláště.
Jen Lusy se tvářila soustrastně. Asi ještě nezapomněla na to, jak jsem ji kdysi nechtěně zasáhl já.
Mark mezitím přešel ke mně.
„Dobrá rána,“ řekl jsem šeptem.
Přišlo mi to sice vtipné, ale ne tak, abych se řezal smíchy na celé kolo.
„Jo,“ odpověděl mi stejně potichu, i když jeho hlas zněl trochu přidušeně, jak se snažil potlačit smích. „Byl to risk, ale stál za to. Třeba to tu bábu konečně odnaučí tomu plácání do zad, když někdo provádí řez.“
„Snad ano,“ přikývnul jsem s nadějí v hlase.
„A jestli ne,“ začal Mark, přitom se mu roztáhly nozdry a obočí se tvrdě stáhlo, „tak si opatřím nějakou pořádnou cystu s hnisem. A ať se těší na tu palbu!“
Nevím, proč mi přišlo tak vtipné právě tohle - asi jsem si představil příliš živě Marka a ten zbytek palby, ale neudržel jsem se a vyprsknul smíchy.
Všichni se na mě otočili a Mark se snažil předstírat, že mě vidí poprvé v životě. Snažil jsem se teď zachránit, co se dalo a zamaskovat smích kašlem.
Doktorka byla naštěstí ještě zaneprázdněná čištěním a dezinfekcí své kůže, takže si ničeho nevšimla. Když konečně očistu dodělala, oznámila nám, že dnešní praktická ukázka skončila a zbytek hodiny strávíme v učebně.
Další část dne už proběhla klidně až nudně. Učení jsme dostali o něco méně, takže se nám naskytla sporadická příležitost si o víkendu i trochu odpočinout.
Na poslední hodině etiky jsem málem usnul, protože přednášející docentka Binnsová měla monotónní uspávající hlas. Její nejoblíbenější slovo ‚totiž‘ dokázala v rekordním čase jedné minuty říct patnáctkrát. Jeden by neřekl, že může být zajímavější počítat slova, která opakuje, než poslouchat její přednášku.
Nebýt Marka tak by mi hlava spadla na lavici. Na tyhle hodiny jsme byli dokonale sehraná dvojka. Jakmile někdo z nás začal usínat, ten druhý ho pohotově budil.
I když tentokrát Mark vzal moje buzení trochu drasticky. Nejdřív mi svou těžkou sloní nohou šlápl na nárt, a když jsem ho v lavici začal málem škrtit, ještě se tvářil ukřivděně.
Za druhý způsob jsem ho chtěl zavraždit. Nějak se mu podařilo vytáhnout fotku Evey z mé tašky. Jakmile mi hlava začala pomalu klesat, strčil do mě, a jen co jsem sotva zaostřil pohled, podával fotku Jacksonovi, který seděl ve vedlejší lavici. Zarazil jsem ho v poslední chvíli a málem přitom vypadl z lavice. Myslím, že můj výraz v obličeji v tu chvíli připomínal sadistického vraha. Ovšem k Markově velkému uspokojení jsem už do konce hodiny nezamhouřil oka.
Po hodině jsme se rozloučili (i když trochu rozzuřeně z mé strany). Mark šel s Willem ještě pracovat na seminárce, já však měl učení po krk.
Bral jsem si právě kabát, když mě najednou popadla chuť jít se projít do parku. Domů jsem nijak nespěchal, a proto jsem hned vyrazil směrem k němu. I přesto, že bylo odpoledne, něco po třetí hodině, teplo nebylo o nic víc než ráno. Díky jinovatce však park vypadal jako z pohádky.
Chodil jsem pomalu a skoro nepřítomně sledoval stromy oblečené do bílé a procházející lidi kolem mě. Myšlenky se mi toulaly kdoví kde, až nakonec zase skončily u Evey. Přemýšlel jsem, co asi právě teď dělá. Je ještě ve škole, doma nebo někde ve městě? Začaly mě napadat desítky otázek, které bych chtěl mít zodpovězené. Třeba kde bydlí, co studuje, co má ráda, na jaké filmy se dívá a jakou hudbu poslouchá, kam ráda chodí, co ráda dělá a samozřejmě co si myslí o mě. Hlavně ta poslední otázka mě pálila.
Vytáhl jsem z tašky její fotku a opět se na ni zadíval. Mark měl pravdu. Skutečně se stala dopodrobna zkoumaným objektem.
Nedovedl bych spočítat, kolikrát jsem se na tu fotku díval a studoval každičký milimetr. Teď jsem se na Evey mohl dívat kdykoli mě napadlo. Mohl jsem se zaměřit na detaily, které mi předtím unikaly, anebo jsem neměl čas se na ně vůbec zaměřit. Takže jsem si všiml, že vlasy do ohonu měla tehdy stažené modrou gumičkou, v uších měla drobné třpytivé náušnice, kotníkové ponožky s modrým okrajem a z kapsy jí vykukovala červená klíčenka. Bílá nemocniční uniforma pro studenty mi moc podnětů k pozorování nedala. Jen bílé triko mi přece jen poskytlo možnost si všimnout jejího dokonalého deltového svalu. Byl jako z učebnice anatomie. A... nebo mi už medicína lezla na mozek.
Nakonec jsem se smutně pousmál, prstem jsem lehce přejel po její tváři na fotce a uložil ji zpátky do tašky.
Byl jsem zamyšlený a proto si až teď všiml, že jsem došel skoro na konec parku. Podíval jsem se na silnici. Právě svítila červená a před přechodem se začala tvořit pěkná kolona aut a autobusů.
Zběžně jsem přejel pohledem okna vozů. V ten moment mi srdce udělalo přemet, protože v druhém autobuse u okna směrem k parku seděla Evey a dívala se ven. Vypadala zamyšleně, jako by hledala odpověď na nějakou otázku. Zato já v mžiku udělal něco zcela bezmyšlenkovitě.
„Evey!“ zavolal jsem, jak nejvíc hlasitě jsem mohl a začal mávat rukama jako na příjezdové dráze letadla, abych upoutal její pozornost.
Hypnotizoval jsem očima její tvář a rozešel se o něco rychleji. Momentálně mi bylo úplně fuk, jestli mě někdo považuje za cvoka.
Pochybuju, že mě slyšela, jenže najednou hlavu otočila mým směrem. Vyskočil jsem, pořád mával rukama a zase na ni zavolal jménem. Přehlédla mě pohledem a... nevšimla si mě, uvědomil jsem si sklesle. Vzápětí se ovšem její pohled zaměřil přímo na mě, takže asi zahlédla, že tam nějaký ‚cvok blbne.‘
Viděl jsem její udivený výraz a pořád na ni mával rukama. Usmíval jsem se, jako bych právě vyhrál v loterii. Nechápal jsem, proč na ni vlastně pořád ještě mávám, když už mě zaregistrovala, ale prostě jsem s tím nemohl přestat. Byl jsem jen několik desítek metrů od autobusu.
Na Eveyiné tváři se objevil úsměv a já přidal do kroku. Najednou se zvedla a zamířila dopředu autobusu. Skla byla polepená nějakými stupidními reklamami, takže se mi ztratila z dohledu. Na semaforu ještě pořád svítila červená. Dveře autobusu se ale najednou otevřely a ona... z nich vystoupila!!! Tak tohle bych nečekal ani v tom nejúžasnějším snu! Myslel jsem, že se zblázním radostí.
Evey teď s úsměvem šla cestou přímo ke mně.
Rozběhl jsem se k ní (kdo právě řídil moje tělo jsem netušil), protože chůze pro mě byla příliš pomalá. To ale byla chyba. Byl jsem tak zaměřený pouze na ni, že jsem si vůbec nevšiml ledu na cestě a jak dlouhý, tak široký jsem se v prazvláštní piruetě natáhl na zem.
Kdybych si nemyslel, že horší už to být nemůže, začal bych brečet a řvát na celé kolo. Nebo kdyby mi někdo dal lopatu na zahrabání, neváhal bych ani vteřinu ji použít. Podařilo se mi totiž dopadnout tak šikovně na bok, že jsem si při pádu perfektně dosedl na ruku a teď mě v ní začalo bolestivě škubat.
„Jsi v pořádku?“ ozval se nade mnou Eveyin krásný hlas naplněný starostí.
Pokud by se mě někdo zeptal, ve které situaci bych Evey nechtěl vidět, nebo lépe řečeno ve které bych nechtěl, aby mě viděla, tak bych ještě před třiceti vteřinami nebyl schopný odpovědět.
„Davide?“ ozvalo se těsně u mě.
Do teď jsem měl stále zavřené oči - jako kdyby mi to snad mohlo pomoct a ušetřit mě toho trapasu. Nakonec jsem je otevřel.
Evey u mě dřepěla. Její oči se na mě starostlivě a tak strašně hezky dívaly. Opět na sobě měla tmavě modrý kabát zapnutý až ke krku, černé kalhoty a černou tašku přehozenou přes rameno. Vlasy měla rozpuštěné a dnes se jí lehce vlnily.
Jak jsem tam tak před ní ležel, začal jsem si připadat hrozně bezbranně a zranitelně. Nebyl to ale pocit, který by ve mně začal vzbuzovat strach, spíš naopak.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě znovu a trochu zvedla obočí.
Mě konečně došlo, že by asi bylo na čase už taky něco říct.
„Myslím… myslím, že jo,“ vypadlo ze mě nakonec.
Po tělesné stránce ano, ovšem ta duševní stránka, kdy byla sebedůvěra a hrdost - no mám dojem, že prožívaly otřes.
Druhá věc, která mi došla, byla, že už bych mě vstát. Podepřel jsem se a začal se pomalu zvedat. Evey taky vstala, kousek ode mě odstoupila a starostlivě si mě prohlížela.
„Všechno v pořádku?“ zeptala se.
„Určitě,“ odvětil jsem a na důkaz se pořádně narovnal a pohnul rukama.
Jenže když jsem chtěl ohnout pravou, uniklo mi tiché zasyčení, protože to pořádně zabolelo. Asi jsem si ji narazil důkladně.
„Ruka?“ zeptala se.
Nečekala ani na odpověď, schovala si rukavice, které držela do kapsy a natáhla ke mně ruku.
„To je v pohodě,“ řekl jsem rychle i přesto, že mě ruka bolela opravdu dost a při představě jejího doteku se mi rozbušilo srdce ještě víc, než mi bušilo doteď.
„Hrdinský komplex,“ poznamenala se zdviženým obočím a jemným úsměvem na rtech.
Usmál jsem se a nakonec k ní ruku natáhl.
Když se mě dotkla, už mi nepřeběhl mráz po zádech, ale cítil jsem něco zcela jiného, něco co jsem ještě nikdy necítil a nedokázal jsem to ani popsat. Vím jenom, že to byl víc než příjemný pocit.
Její ruce byly teplé, zatímco ta moje byla jako kus ledu. Svými štíhlými prsty mi opatrně a lehce přejížděla přes kosti zápěstí. Díval jsem se na její tvář a viděl, že zase zčervenala. Moje srdce bilo jako zvon až jsem měl pocit, že to prostě musí slyšet. Když mi přejížděla přes klouby prstů, už jsem se neudržel a jemně sevřel její prsty svými. Pohyb jejích rukou se s trhnutím zastavil. Očima vyděšeně střelila k mým. Vypadala teď jako malé vystrašené ptáče v zimě, které jsem toužil vzít do ruky a zahřát ho. Chtěl jsem ji hřát aspoň očima, když už jsem nemohl jinak.
Byla ode mě snad jen dvacet centimetrů. Mě to však připadalo, jako kdyby byla vzdálená na míle.
Její pohled už po chvilce nebyl vyděšený tak moc. Byl… milý, vřelý, něžný. Těch dvacet centimetrů mě doslova mučilo. Chtěl jsem tu vzdálenost překonat - obejmout ji nebo políbil, abych jí cítil ještě víc. Jako by mi četla myšlenky. Trhla sebou a pohled opět upřela na mou ruku. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči a jen matně jsem cítil, že mi opatrně ohýbá zápěstím. Bolelo to teď jen trochu. Sklouznul jsem pohledem na její ruce a všiml si, že její prsty přejíždí přes můj prstýnek na prsteníčku. Byl stříbrný, tvořený třemi propletenými vlákny.
„Je zajímavý,“ řekla potichu.
Možná chtěla odvést řeč jinam, napadlo mě. Druhou rukou jsem si ho stáhl z prstu a podal jí ho: „Zkus si ho.“
Zasmála se a vzala si ho. Pak si ho navlékla na palec, podívala se na mě a otočila ruku tak, že jí z ní okamžitě sklouzl do nastavené dlaně druhé ruky.
Taky jsem se zasmál: „No, chtělo by to o něco menší.“
Teď jsem si připadal, jako bych měl ty nejtlustší prsty na světě.
„Ale ne,“ řekla a pousmála se, „hodí se k tobě. Je… složený z více částí, které jsou propletené - jako ty.“
Byl jsem trochu mimo. Třeba mi jednou vysvětlí, jak to myslela. Potom mi ho podala zpátky.
„Dostal jsem ho od mámy,“ řekl jsem a přitom si ho nasazoval. „Prý když mě třeba popadne vztek, tak mám tak dlouho sledovat jedno vlákno, dokud se neuklidním.“
„Už jsi to někdy zkusil?“
„Ehm… no… ani ne,“ přiznal jsem po pravdě a oba jsme se zase rozesmáli.
Po té jsem si ale všiml, že i na její ruce je prstýnek. Docela se mi ulevilo, že byl taky na pravé jako můj.
„Můžu?“ zeptal jsem se s pohledem upřeným na její ruku.
„Jistě,“ přikývla a stáhla si ho z prstu.
Ten její byl jemný. Tvořily ho dva stříbrné kroužky, mezi nimiž byly po celém obvodu vsazené malé vybroušené modré kamínky.
Nenapadlo mě žádné přirovnání nebo podobnost mezi ní a prstenem. Uvědomil jsem si však něco jiného.
„Máš ráda modrou?“ zeptal jsem se a zadíval se jí do očí.
Usmála se: „Jsi všímavý.“
„Jak kdy,“ pokrčil jsem rameny. „Proč?“
Zmateně se na mě podívala, a proto jsem otázku upřesnil: „Proč máš ráda právě modrou?“
„No,“ zamyslela se, „je to barva naděje. Připomíná mi taky vodu, nebe, něčí oči.“
Pevně jsem doufal, že nemyslí ty oči, které jsem myslel já - totiž nějakého kluka. Pousmál jsem se a pak se vrátil pohledem zpátky k prstenu. Měl jsem s ním trochu jiný problém než Evey. Jí sklouzl okamžitě z palce, já ho nemohl dostat ani na malíček. Když jsem jí ho vrátil, usmála se.
„Tak co ruka? Je to o trochu lepší?“ zeptala se mě.
Zkusil jsem s ní pohnout a opravdu - bolela o dost míň. Vždyť mi s ní jen párkrát pohnula, uvědomil jsem si s podivem.
„Je to o dost lepší,“ potvrdil jsem.
„To jsem ráda, ale i tak to máš asi pořádně naražené. Pár dní to ještě může bolet nebo i otéct, tak ji nenamáhej, a když tak si na ni dej obklad,“ poučila mě pohotově.
„Ty jsi doktorka?“ otázal jsem se s úsměvem.
„Ne,“ zavrtěla hlavou a taky se usmála. „Můj bratr a sestra ano, já studuji fyzioterapii.“
„Aha, tak to jsi dobrá,“ uznale jsem kývl hlavou.
Už vím, co studuje!
„No, to se ještě uvidí, jestli budu dobrá,“ řekla trochu nejistě. „Ale vždyť ty jsi na medicíně, takže musíš být dost dobrý.“
„No, asi taky ještě uvidím, jestli budu dobrý,“ zopakoval jsem její odpověď.
„Tvoji sourozenci pracují tady v nemocnici?“ zeptal jsem se.
Podle všeho, musela být ze všech nejmladší.
„Ne. John pracuje na Mayově klinice v Minnesotě a Sidney v New Yorku. Moc se teď nevídáme, ale když přijedou, je to jako za starých časů,“ dodala s úsměvem.
„Páni,“ ujelo mi.
Její sourozenci museli být víc než dobří. Evey však vypadala šťastně, když o nich mluvila, takže v rodině musely panovat dobré vztahy. Asi ani žádný nátlak na to, aby byla taky doktorka. Na to jsem se nechtěl ptát, přeci jen mi do toho nic nebylo.
Chvilku zavládlo ticho.
„Nechceš se kousek projít?“ zeptal jsem se a doufal, že mi nedá košem.




Dodatek:
Pokud byste se chtěli podívat, jak jsem si oba prsteny představovala, pak může zde a sjeďte až úplně dolů ;)

http://zefill.webnode.cz/tvorba/pribehy/nedostizna/a6-kapitola-dostizena/