PC school

2)MANIAK

Ten den jsem kromě školy nedělala nic záživného. Prostě jsem udělala vše potřebné doma a šla spát. Další ráno jsem měla jet do školy autobusem. Táta jel brzo ráno do práce a neboť máma i táta pracují ve stejné firmě nebyl problém si doma utvořit takový malý dáreček pro ty kluky od nás ze školy. Předešlý den totiž, že mě nejenom dokopaly ke sázce. Ne, oni u oběda rozebraly jak si představují dívčího počítačového maniaka.
Vyšla z toho jasná manga postava holky. Krátká sukně, košile, dva culíky, kravata a lízátko v hubě. No, proč jim tu verzi nesplnit?
S úsměvem jsem si vyhrabala starší, dlouhou sukni, kterou jsem měla naposledy při pohřbu tety Margarett. Ustřihla jsem ji na minisukni, půjčila si jednu tátovu košili, ohrnula si rukávy, vzala modro-bíle proužkovanou kravatu, modré gumičky na dva copy no a pak už stačilo vzít jenom lízátko ze zásoby cukrátek. Jahodové.
S otřesy smíchu jsem sbalila notebook do tašky a vzala si jeden sešit A4 a propisku. V prvním ročníku se měly probírat hlavně aplikace a algoritmy. Přeci jenom, je lepší si něco zapsat, než pak nevědět...
Ten den bylo stále slunečno. Měla jsem ještě dost času, neboť jsem si ráno odpustila snídani, abych vše stíhala s klidem. Připojila jsem se k tomu davu na ulici, který jsem ráda sledovala. V kancelářské budově už pochodovaly nejrůznější typy zaměstnanců. Viděla jsem roztomilou blondýnku v růžovém kompletu, která si klienta posadila na určitě velmi pohodlnou, červenou sedačku. Její kancelář přímo za oknem, uprostřed budovy vypadala útulně a mile. Na červené sedačce se vyjímaly dva zelené polštářky a na zemi ležel oranžový kobereček. Zvláštní kombinace tónů, ale kupodivu se nijak dohromady nebili. Nevěděla jsem co to způsobuje, možná ta příjemná slečna, která si proti klientovi sedla a s úsměvem se ho jala naslouchat. Možná klient, který vyzařoval nervózní auru a pokojíček se proti němu zdál být mírumilovný. Tak nějak jsem si představovala místnost psychologa. No a možná jsem se ani s odhadem nemýlila...
Obrátila jsem se k dění na ulici a pozorovala jak pán v saku přede mnou opatrně nese aktovku a upíjí z kelímku kávu. Usmála jsem se té trošku komické scéně. Dívka z kresleného - neexistujícího - seriálu jde za pánem co vypadá jak z typické scény před Wall Street v TV.
Život je samá televize.

Došla jsem do velké, úvodní haly a ihned se vydala po správných schodech. Pár kluků se na mě otočilo. Mezi nimi i ten co mi dával letáky. Vykulil na mě oči.
"No, jenom menší žertík." pokrčila jsem na ně rameny a šla dál. U boku se mi objevila jedna z těch mála studentek na škole. Poznala jsem, že je maturující třídy. Vypadala na to. Tak nějak to z ní vyzařovalo.
"Vítám tě tu, Hikari." usmála se na mě a podala mi ruku.
"Jo, Ouran High school host club mám taky ráda." zasmála jsem se, protože jméno Hikari pocházelo přímo z toho mého jediného milovaného anime. Ona se na mě překvapeně podívala a pak se taky rozesmála.
"Jasně, měla jsem vědět, že holka jako ty bude za znalce. Mimochodem, jsem Laura." kývla a vykouzlila další úsměv. Její tvář byla hotová pro modeling a ona celá vypadala moc hezky, ale potěšilo mě, že se nechová jako nějaké ty nány a je milá. Vlastně byla víc než milá.
"Anitta." oznámila jsem a zastavila se před dalším schodištěm. Ona asi dál nepokračovala.
"Ráda tě poznávám, Anitto. Někdy můžem zajít někam nakupovat. Seznámím tě s dalšíma holkama tady, jsou všechny moc fajn. Jsi nový objev, věř mi, po pár dnech bez holky po boku začneš šílet, tak neodmítej." už začala domlouvat nějakou girl party.
S radostí jsem přijala a pak jsem s veselostí šla dál. Byla jsem ráda, že když už jsem na škole tak aspoň na té, kde jsou samí dobří lidé. No, skoro samí...

"Hoj, hoj ve spolek." vletěla jsem do třídy a usmála se na skupinku kluků, která mě měla raději než ostatní.
Všichni mí oblíbenci na mě vykulili oči.
"Co, to je?!" zahučel Adam a pleskl se komicky do čela.
Se smíchem jsem odvětila: "Co asi? Nedomlouvali jste mi náhodou včera, že takhle má vypadat pravá holka od počítače? Tu ji máte. Přece se nenechám urážet, že neumím pracovat." Zvedla jsem mírně bojovně bradu.
"Hlavně nás tu nerozmlať, jo." zvedl ruce do vzduchu Dan, když viděl ten můj vražednej výraz a zasmál se.
"Jasně, jasně, budu se snažit." přikývla jsem naoko vážně a s dalším doprovodem smíchu jsem se usadila k mému sousedícímu. Ten mé oblečení nijak nekomentoval.
Protože hned první den nám profesor objasnil, že maximální počet studentů na jednu hodinu je šestnáct, dělí se třída vždy na polovinu. Spadáme pod jednu třídu, máme svou místnost na přestávky a učiva atd., ale budeme chodit do jiných tříd po polovinách. Protože nás bylo přesně třicet, bylo jasné dělit na patnáct a patnáct. Měla jsem to štěstí, že v mojí "polotřídě" byla většina mých nových skoro kamarádů. Erik, Tomáš, Adam. Dan musel chodit do vedlejší. Ale, zase jsme se všichni viděli o přestávákách a probírali jsme jedno a to samé téma učiva, takže to bylo v pohodě. Jen jiní profesoři.

"Tak lidičky, dneska nás nečeká nic zajímavého. Ano, ano, bude to nuda. Dnes si uděláme Úvod do informatiky." zašveholil profesor Ždibálek jen co nás odvedl do další místnosti. Druhá polovina třídy zůstala v naší "základně". Takhle jsme to měli vždy jednou oni, jednou mi.
Ždibálek začal cosi povídat a já po chvíli začala mírně klimbat. Opravdu nic zajímavého. Teorie mě nikdy příliš nezajímala, já potřebovala k životu praxi.
"Další hodinu si ukážeme více. Pak vám profesorka Nováková něco poví o historii počítačů. 3, 2,1, TEĎ! PŘESTÁVKA!" zahulákal a mi se všichni s úsměvy vydali do naší základny, připravit se na další hodinu.

Do té doby se mnou můj soused nemluvil. Proto mě překvapilo, když mě oslovil hned po hodině na chodbě.
Mluvil chladně, ale měl moc hezký hlas. Uměla jsem si představit, že by zpíval v nějaké skupině.
"Ty sis dělala poznámky, že? Mohla bys mi je prosím půjčit? Zapomněl jsem si sešit a chtěl bych si je přepsat..." oznámil mi celkem normálně.
Asi dost šíleně jsem na něj vykulila oči.
"Jo, jasně. Na." dala jsem mu je a dál na něj zírala.
"Dík." syknul tiše a odcházel přič. Jako bych si do té chvíle ani nevšimla jak dobře vypadá. Jeho oči byly tmavě čokoládové, byl vysoký a celkem hubený, přesto nevypadal jako takové ty vyžlata. V tu chvíle mi dost učarovalo.

"Hele, jsi tu?" žduchl do mě Adam, když jsem dlouho stála na tom jednom a samém místě.
"Jo, jasně. Jen jsem se zamyslela." zamrkala jsem a vydala se s ním dál k šedým dveřím s nápisem 1.A.
"No, to bylo teda silný zamyšlení. Dvě minuty jsem na tebe řval jak blázen a ty nic." zakroutil hlavou.
"No, jo." povzdechla jsem.
"Jdem se dneska s klukama do kina na nějakej horor. Jdeš taky? Baby jsou vždycky vítaný." navrhl.
"Mmmm. Možná půjdu, ještě uvidím." zamumlala jsem neurčitě. Znělo to jako rande. A to já nechtěla.
"Pojď s náma, krasotinko. Prosím. Slibuju, že se tě ten úchylnej bastard vedle tebe nedotkne, taťka tě ochrání." zapumpoval imaginárníma svalama Erik a já celá smíchy zlámaná v pase sledovala jak mu Adam několikrát vráží banán co měl na svačinu do zad.
Uvědomila jsem si jak dětinská hovada to mám vlastně za kamarády, ušklíbla jsem se a s rychlými nádechy se zaslibovala, že půjdu jen, když mě už nechají dýchat. Jakmile měli třikrát moji přísahu, začali znovu blbnout a já smíchy zase ztratila dech.
Párkrát jsem si všimla, jak po mě můj soused hodil pohled a cítila jsem se u toho zvláštně. Příliš jsem se to snažila nevnímat, ale něco mi nechtělo dát.