Kapitán Husťák (21.)

„Bar bar bar bar Barborááá!“ ozvalo se za dveřmi a do Bářina pokoje vpadl Petr.
„Ty jsi pil?“ optala se s letmým úsměvem.
„Ne.“
„Fetoval?“
„Ne.“
Olizoval ve zverimexu jedovatý zvířátka?“
„Ne.“
„Dobře, na nic dalšího se radši ptát nebudu, každopádně jsem si stoprocentně jistá, že v tom má prsty ta tvoje slečna.“
„Trefáááá!“ zavýsknul a po zádech se skácel vedle ní na postel. Vypadal hrozně komicky. Pusu měl roztaženou v jednom z těch křečovitých úsměvů, kdy se smějete, nevíte čemu, ale nedokážete přestat.
„Co tvoříš?“ zeptal se jí a strčil si před oči pravou ruku, aby už poněkolikáté za večer zhodnotil barevnost kloubů.
„Dělám výzdobu do sálu.“ Odpověděla, ale pak si uvědomila, že má pěst jako kraslici a tázavě se na něj zadívala. „Ty ses popral?“
„No, jak se to vezme. Technicky vzato jo.“
„Jak technicky? Chceš říct, že nevíš, co jsi dělal?“
„To ne, jen jde o to, jestli se tomu říká rvačka, když jeden jen čeká, až mu ten druhej jednu natáhne.“ Pousmál se a prsty si ohmatával pohmožděnou ruku.
„Nemlátil jsi holku, že ne?!“
„Holku? Na to jsi přišla jak?“
„No, já jen, že chlap by nestál a nečekal, až se řádně naštveš, projedeš si všechny důsledky, pořádně si to rozmyslíš, zkontroluješ postavení kostí a svalů, a pak, možná, když to musí být, praštíš.“
„No ták, copak mi dneska bude každá vyčítat, že se chovám naprosto racionálně?“ zasmál se, „Dneska jsem moc nepřemejšlel, každopádně zastávám názor, že když se na mě vrhne nějakej čtyřprocentní maník, je nakládačka něco jako reflex.“
„Tys obcoval s gayem?!“ vyhrkla Bára a rozřehtala se, když na ní Petr koketně zatřepal řasami. „Ty jo, a to mi pořád Kubu vyčítáš! Podívej se na sebe, co seš za chlípníka!“
„Já s nim nic neměl!“ bránil se rychle Petr. „Ne, že by zmíněná bukvice nechtěla.“
„Tak co se teda dělo? Tebe taky někam pustit…“
„No, tak trochu se na mě vrhnul a začal mě dost nevybíravým způsobem… no, dejme tomu, obracet na jejich víru, tak jsem mu jednu natáhnul.“
„Ty ses líbal s klukem?!“
„A co je na tom? Ty to děláš denně.“ zasmál se.
„Á bože, doufám, že si ho v sobotu nepřivedeš na ten maturák. To by babička asi nevydejchala. Možná by ti dokonce přestala říkat Péťo!“
„Zmlkni, Barunko!“ prsknul po ní naoko naštvaně, ale pak se tajemně pousmál. „Myslím, že to v sobotu bude slušná zabíjačka i bez přizvaných bukvic.“
--------------

„Potřebuju pomoct!“ vyhrknul Kuba a s obřím papírovým netopýrem se procpal dveřmi mého pokoje.
„Je sice moc hezký, žes konečně naplnil svůj prázdný pubertální život a přidal se ke Greenpeace, ale já netopýry nekroužkuju!“
„Pak mám pro tebe dobrou zprávu, tenhle krasavec bude v sobotu viset nad pódiem, takže by mi stráááášně pomohlo, kdybys vymyslela, jak ho tam přikurtovat.“
„Chceš říct, že mám zabít volnej večer tuněním nějaký lítací krysy?“
„Přesně tak.“ Zazubil se a lupnul po mně tou kartonovou zrůdou, jako by to bylo letadýlko. Netopýr mi přistál na posteli a já si ho pořádně prohlídla. Vypadalo to, že Kuba v životě opravdového netopýra neviděl. S přemáhaným smíchem jsem mu nestvůru pochválila a vykutala jsem se z deky, abych si k té hrozně záživné činnosti dokázala sednout.
„Takže už máte všechno hotový?“ optala jsem se, když se Kuba posadil vedle mě a skepticky sledoval, jak propichuju jeho vrcholné dílo drátkem.
„Jojo, už jen doladíme pár věcí a je hotovo. Ale budu rád, až se konečně vyspím. Poslední tejden lepim netopýry jako divej.“
„Chceš říct, že jich máš víc?“ zvedla jsem obočí v dost krvelačném výrazu. Kuba bez řečí vypadnul a za chvíli nakráčel zpátky s bedýnkou plnou černých potvor.
„No ty seš dáreček!“
„Promiň, když já tohle nějak neumím, a ty jsi přece taková šikovná, krásná, milá a obětavá…“
„Šetři dechem.“ Utnula jsem jeho monolog se smíchem a zahoupala jsem na prstě poupraveným netopýrem. „Přesně takhle udělej i všechny ostatní.“ Zasmála jsem se a nechala jsem potvůrku doplachtit Kubovi do náruče.
„Ale no táááák! To mi přece nemůžeš udělat, já jsem tak strašně nešťastnej.“
„Neskuhrej mi tady, ty opičko, nebo se na tebe vybodnu úplně!“ zpražila jsem ho a vzala jsem si z bedny dalšího netopýra. „Proč tam vůbec budou viset tyhle mrchy?“
„Páč jsme se nakonec dohodli, že budeme mít upíří ples.“
„Upíří? To se vám povedlo přemluvit všechny holky k černým šatům?!“
„No, některý budou mít červený.“
„A Bára?“
„Červený.“ Zamumlal a trochu se ošil. Opatrně jsem se po něm podívala a skousla si ret.
„S Bárou to asi není úplně ideální, co?“
„Od výletu na Dívčák to jde do kytek.“
„A cos jí provedl?“
„No, to je to, právě že jsem nic nestihl.“ Zasmál se trochu nervózně, ale hned přestal. „ona… našla mi v báglu kondomy a … já vlastně ani nevím, proč jí to tak strašně naštvalo, ale pak jsem jí další tři hodiny naháněl po lese, a když jsem jí našel a povedlo se mi jí trochu uklidnit, nalítnul tam její brácha a slušně mě seřval. Od tý doby je taková opatrná.“
„A ty ses jí neptal, proč?“ vykulila jsem oči.
„Ptal.“
„A?“
„Řekla, že mi to časem vysvětlí, ale ještě to neudělala.“ Pokrčil rameny a prošpikoval další netopýří atrapu. Vypadal zadumaně.
„No, nejspíš blbá zkušenost. Když jí nebudeš k ničemu nutit, řekne ti to.“
„Jen abych se toho dožil.“ Zamumlal a ustřihnul si nový kus drátu.
---------------

Tobiáš se konečně dokonale probral a spustil nohy z postele. Zamžoural na budík a odolal nutkání rozmlátit ho pěstí na spoustu miniaturních kousíčků. Bylo půl šesté, za oknem to vypadalo pochmurně a jemu se strašně nechtělo mezi lidi. Mimoděk si přejel rukou po bradě. Syknul, když narazil na nateklé místo. Nechtěl se s Husťákem potkat. A už vůbec nestál o setkání s Ninou. Jak dlouho asi Petrovi trvalo, než jí všechno vyžvanil?
Na chvilku opřel lokty o stehna a schoval tvář do dlaní. Připadal si hrozně unavený. Chvilku zůstal bez hnutí sedět, ale nakonec si zase lehnul a zakutal se pod peřinu. Svět se bez něj na chvíli obejde.
---------------

„Tak jo, dneska je den D!“ oznámila Mirka hloučku slečen, který se kolem ní zformoval před školou. Podle všeho čtyři vycouvaly, ale jinak všechny vypadaly odhodlaně a co víc, značně krvelačně.
„Jsou nějaký změny?“ optala se Ája a v očích jí zlověstně blýsklo.
„Ne, všechno bude tak, jak jsme včera domluvily. Počkáme si na něj v šatně. Já budu dělat návnadu, vy ho chytíte, a pak se uvidí. Každopádně bude hodně rád, když se odplazí po svých!“
„Co když bude někdo poblíž?“
„Tak ho některá z nás zabaví. Vy dvě budete hlídat.“ Ukázala na dvě mladší dívky, které si nervózně okopávaly špičky bot.
„A když bude někdo s ním?“
„Bude to jeho smůla.“ pokrčila Mirka chladně rameny a rukou naznačila, aby zmlkly. Eibl prošel kolem nich v tlupě největších magorů a s perverzním úsměvem na ně mrknul.
„Kretén jeden!“ zavrčela Ája a zapálila si.
----------------

„Ahoj Husťando.“ zazubil se na mě Petr a na chvilku mě stiskl v náručí. Dobrá nálada se ho očividně pořád ještě držela, zatímco já po úmorné ranní cestě autobusem znuděně zmírala. S nadcházející zimou jsem byla okolnostmi a hlavně rodiči nucená uklidit mašinu do garáže, a tak jsem byla otrávenější, než obvykle.
„Netvař se tak kysele,“ zaškemral a otevřel mi dveře auta. Byla jsem dost ráda, že mě vyzvednul na nádraží.
„Promiň, jsem nějaká nevyspalá. Do dvou do rána jsem drátovala kartonový netopýry.“
„Netopýry?“
„Jo, na Kubův maturák, vypadá to, že se obchodka dala na vampíří dráhu.“
„Takže v sobotu budeš zpívat s umělýma špičákama?“
„Nějak nechápu, proč se staráš o zpívání, když se objevila možnost sání krve. Asi by nebylo od věci upozornit tě, že u mě budeš první na ráně.“ Zasmála jsem se na něj s vyceněnými zuby a nalezla jsem do auta.
Husťák se namáčknul za volant a zařadil. Pohled mi mimoděk sklouzl k jeho ruce.
„Ježiš!“ vyhrkla jsem.
„Co je?“
„Běžně strkáš ruce do fialový barvy?“
„Ne, ale včera byl takovej vtipnej den, tak jsem neodolal.“
„Nedělej blbečka. Co se ti stalo?“
„Unesli mě otrokáři, spoutali mě, odnesli mě na loď, která se z naprosto nepochopitelného důvodu jmenovala ´Zabiju tě žaludem!´ a jediná možnost jak vyváznout bylo upilovat si ruku. Nic extra!“ zasmál se a já měla chuť pořádně mu ten zmrzačený pařát stisknout.
„Chceš říct, že se ti tohle,“ ukázala jsem na jeho klouby, „stalo včera v parku.“
„Jo, očividně dokážeš zranit i něco jiného než city.“ Zatvářil se strašně nešťastně a já se rozesmála.
„Tak já z tebe konečně udělám spontánního člověka, a ty se naprosto spontánně zmrzačíš. Já tě mám snad za trest!“
------------------

Petr byl rád, když Nina přestala vyzvídat. Mohl jí sice říct pravdu, ale nepřišlo mu to vůči Tobiášovi moc fér. Na druhou stranu mu nepřišlo moc fér Nině lhát. Do teď nelhal. Alespoň ne přímo. Na vztahy, které figurují mezi jejím bratrem a jeho sestrou myslel spíš jako na zamlčení pravdy než na skutečnou lež. Jenže i když si to pořád opakoval, nemohl se zbavit mírně panického pocitu, který v něm narůstal, kdykoli si připomněl, že se blíží sobotní maturák.
Co jí řekne? Neměl by to udělat hned? Naštve se, to byla celkem jasná věc. Znal jí trochu moc dobře na to, aby si namlouval, že to přejde jen s úsměvem a jednou z jejích ironicky kousavých poznámek. Nelíbila se mu představa, že se na něj zase namíchne. Takhle s odstupem mu jeho vlastní nelichotivé řeči na Kubovu adresu připadaly jako hodně velká blbost.
Po očku se po ní podíval. Se zavřenýma očima si podupávala nohou do rytmu songu „Use me“, který podstrčila mechanice. Vypadala celkem spokojeně a jemu se najednou strašně nechtělo její spokojenost v sobotu narušit.
----------------

První dvě hodiny byly neuvěřitelně dlouhé. Mirka měla pocit, že je někdo záměrně napíná, aby zachránil tomu hajzlovi kůži. Když konečně skončil další hon za nebetyčnou nudou, vyhoupla se na nohy a vylítla ze třídy. Zamíchala se do davu klevetících teenagerů a kousek po kousku se přesunula ke schodišti. Nechtěla, aby jí vidělo moc lidí. Jenže ten, který jí vidět měl, nebyl k nalezení. Zákon schválnosti perfektně zapracoval. Prošla chodby, ale Eibla neviděla. Podívala se na hodinky. Dvě minuty zpoždění. Netušila, jak dlouho jí to ještě může trvat. Na nahánění maniaků po škole nebyl čas. S povzdechem to vzdala a seběhla schody do šaten, aby všechno odvolala.
---------------

Eibl se vymanil z obležení kamarádů a s nacvičeným drsňáckým úšklebkem zamířil ke schodišti. Měl toho dost. Společnost těch vyšinutých idiotů se mu dnes protivila víc než jindy.
Na odpočívadle se na okamžik zastavil. Zůstal zírat na kytku, kterou ráno vyrval z květináče, aby těm tupcům dokázal, že pořád patří mezi ně. Opatrně se rozhlídl a udělal dva kroky k oknu. Jednou rukou zvedl zmrzačenou rostlinu, druhou vyhrabal v květináči důlek a všechno vrátil do původního stavu. Nemohl se dočkat, až vypadne. Posledních pár měsíců do matury, a pak konečně skončí tahle zběsilá přetvářka. Přesně šest měsíců a všem řekne, kdo doopravdy je.
---------------

Mirka vpadla do šaten. Chodba byla absolutně prázdná. V jednotlivých kójích byla tma. Slečny se očividně dokázaly schovat perfektně. Chtěla na ně zavolat, ale na druhém konci chodby se objevil tmavý stín. Podle všeho jí neviděl. Namáčkla se na zeď a sledovala přibližující se siluetu. Byl to Eibl. Sledovala každý jeho krok a počítala, kolik jich asi zbývá, než se dostane na úroveň holčičích skrýší. Když prošel pod jedním z malých okýnek, uvědomila si, že něco není v pořádku. Vypadal smutně a neškodně.
Mirce hlavou letěly myšlenky rychlostí formule. Tohle nebylo správný. Středověk skončil, vendeta byla pasé, ale ona přesto dala dohromady mstící komando. Možná byl nejvyšší čas vycouvat a nechat spravedlnost na někom nestranném.
S nádechem se odlepila od zdi a vyrazila Eiblovi naproti. S ostatními měla domluvený signál, ale bylo jí jasné, že na něj nedojde. Dělily je poslední tři metry. Mirka se narovnala, v zádech jí to zaškubalo, ale svou páteř ignorovala. Podívala se mu do očí. Nebyly nebezpečné, spíš tak nějak tiše omluvné. Koutky jí proti její vůli zacukaly v naznačeném úsměvu, a pak mu ustoupila z cesty. Takhle to bylo správně.
V tu chvíli se z jedněch dveří vyřítila Ája s ostatními v zádech a bez ohledu na Mirčin křik, srazily Eibla na zem.