Propast

Večery jsou nejhorší. Jsou tmavé, možná lehce depresivní. Dny jsou teď krásné, plné slunce, které člověku dodá až neuvěřitelné množství energie a dobré nálady. I kdyby chtěla, nemohla by smutnit. Alespoň ne nijak výrazně. Plácat se v melancholii ale není smutnění, nebo ano?
Nevydržela to. Věděla, že to nevydrží a udělá to znova, i když toho bude později litovat. Stále jí vrtalo hlavou to jedno slovo. Snoubenec. Je to zvláštní. Tak strašně vzdálené, dospělé. Jako by mezi ně najednou padla strašná vzdálenost, ten rozdíl věků…



Vnímala to tak. Nebo možná i jinak. Nevyznala se ve svých pocitech. Identifikovala jen strach. Strach ze ztráty milované osoby.
Znova najela na onen osudový profil. Na ten, kde našla ony zásadní informace. Pod vzkazem od ní byly nějaké odpovědi. Jedna na povzbuzení, že jde jen o nabourané auto, nic víc. Jenny se usmála. Přišlo jí to až moc uklidňující, směšné, ale dojemné. A pod tím odpověď od majitelky profilu. Byla to reakce na nepříjezd jejího snoubence? Zřejmě. Majitelka profilu byla také překvapená. Divila se, když přišel večer domů… Jenny se zarazila. Přečetla si to ještě jednou. Chápala to správně? Majitelka onoho osudového profilu byla matka jejího snoubence?! A dál… včerejší program, jakási oslava narozenin, výborné koláčky, oznámení o receptu a … Hladina adrenalinu Jenny prudce vstoupla. Nechám ho asi na svatbu, stálo tam. Proboha? Po těle se jí rozlévalo vzrušení a nadšení. Obličej se jí zkřivil v široký úsměv. Chystají svatbu? Jak je možné, že z toho měla Jenny takovou radost? A ještě k tomu upřímnou? Vždyť den předtím se propadala do temnot jenom kvůli tomu, že si přečetla cosi o snoubenci. Dokonce se přistihla i při myšlence, že by se mohli rozejít, než se uskuteční svatba. A teď, teď když si o svatbě přečte, má radost? Jenny, ta holka bláznivá, se nevyznala sama v sobě, ale bylo jí to jedno. Radovala se. Stejně nevěděla jistě, že se jedná o její svatbu. O svatbu té krásné usmívající se.
Jak se může člověk z takového nadšení vyspat? Snadno. Měla zvláštní náladu. Propast se ještě prohloubila. Připadalo jí, že si jsou najednou strašně vzdálené, věkový rozdíl vzrostl. Pořád ji měla ráda, ale přišla jí tak nějak cizí. Seděla zamyšleně ve své lavici a pozorovala ji. Dívala se, jak je ozářená sluncem, jak se usmívá. Slušelo jí to. Havraní vlasy jí volně splývaly na záda, v očích byly jiskřičky dobré nálady. Dokonce i halenka evokovala dobrou náladu, hlavně svojí meruňkově lososovou barvou. Slušelo jí to. Vydržela by tak sedět nekonečně dlouho. A jen se dívat a na nic při tom nemyslet. Nestarat se, kam se kterým směrem se toulají myšlenky, jen sedět a dívat se. Jen šátek uvázaný na krku sváděl k všelijakým myšlenkám. Nemocná nebyla, venku bylo teplo… že by snoubenec přece jenom přijel?