PC school

4)

Následující den jsem se téměř s trpitelskými pocity dostala do lavice. Po předcházejícím večeru v kině jsem se cítila divně. Tak nějak nesvá. A vůbec se mi to nelíbilo. Alexandr samozřejmě seděl se sluchátky v uších. Neměl otevřený počítač, hleděl do mých zápisků.
"Díky." přisunul je ke mě bez pozdravu. Strčila jsem je do tašky a přestala si ho všímat. Proč taky vlastně, když on mě nevidí? Nemám to zapotřebí.
Škola mi celkem rychle uběhla. Nějak jsem jí vůbec nevnímala, bylo to skoro jako na té staré, až na to, že tahle byla o dost lepší.

"Kam jdeš?" zahučel na mě táta z kuchyně.
"Holka ze školy mě pozvala na přespání. Je to od ní moc fajn, moc kamarádek už nemám. Neboj se, do školy mám vše hotové. A navíc bude to taková dámská jízda, víš?" vypočítala jsem všechny důvody, které mě napadly, abych tam mohla jít. I když mamka mi to už dávno dovolila. Táta s povzdechem taky povolil.
"Tak to vidíš mámo, kam ta naše holka lítá." zakroutil naoko nevěřícně hlavou a já na něj hravě vyplázla jazyk.
"Ani! Nebuď drzá!" pokárala mě maminka sedící u stolu s hrnkem kávy a rohlíkem.
"Promiň, mamušinko. Nestíhám, musím jít." usmála jsem se na oba a dala si tašku s věcmi přes rameno. Byl normální školní den, takže jsem si k Lauře musela vzít i věci. Nevěděla jsem jestli u ní bude přespávat i někdo jiný, ale mě to osobně přikázala. A já s radostí souhlasila. Nebyla zas o tolik starší než já a byla moc příjemná společnice. No, aspoň za tu chvilku co jsme se domlouvaly.

"Vííííítám tě u nás doma, Anit!" objala mě hned na prahu obrovského domu. Hleděla jsem na ni dost vykuleně.
"Copak?" zeptala se opatrně a v očích jí bylo vidět znepokojení. Usmála jsem se na ni.
"Nechci být drzá, je to obrovský dům." pokrčila jsem rameny. Laura se zvonivě zasmála a pokývala hlavou.
"Jo, to je. Táta je architekt. Navrhl tenhle dům pro mámu, když se brali. Jí se líbili obrovské věci." poznamenala a přišlo mi, že trošku posmutněla, ale okamžitě se na mě zase usmála a pozvala mě dál.
Hned u dveří se na mě koukali dva malí klučinové.
"Petře, Martine, tohle je Anitta, moje kamarádka, chovejte se slušně jasné?!" pokárala je raději předem má kamarádka a já se na ni pobaveně podívala.
"Anitto, tohle jsou mí dva mladší bráškové. Petr a Martin." představila mi dva velmi podobné kloučky.
"Ahoj." usmála jsem se na ně. Vyplázli na mě jazyk.
Zasmála jsem se, zatímco je Laura přísně, mateřsky kárala. Vypadalo to moc pěkně.
"Jo, musím se ti hluboce omluvit. Mělo sem přijít všechny holky, nakonec mohly jen dvě a i ty se těď omluvily. Vypadá to, že jsme v tom sami. Je mi to moc líto." zamračila se na mě vtipně Laura.
"V pohodě, myslím, že to přežiju." zazubila jsem se.
Zavedla mě tedy do patra, do pro dnešek našeho společného pokoje. Byl obrovský a už evidentně připravený na párty.
Na stolku uprostřed byly nejrůznější dobroty, na pravé straně byla připravená pohovka s televizí a vybranými filmy a na posteli ležela bohatá zásoba šminek a dívčích, starších časopisů.
"A JDE SE DO PYŽAM!" zakřičela naoko nadšeně Laura a já se musela zašklebit. Dala mi zezadu pohlavek se slovy:
"Trochu nadšení do toho! Narovnat, vypnout prsa a hrdě oblíkat!"
Srovnala jsem se jak žádala a zasalutovala: "ROZKAZ KAPITÁNE!"
V koupelně jsem se převlékla do krátkých modrých kalhot a trička s ovečkou Shawn. Stáhla jsem si vlasy do neupraveného culíku, aby mi nezavazely a vylezla ven.

"Plán je následující: Doma jsme jen já, ty, mí dva malý bráškové a ještě jeden brácha v tvém věku. Táta je někde pryč. Takže máme celý barák volný. Až do rána. První zničíme náletem bráchův pokojík. Má tam dobré hry, takže ať vyhraje ten nejlepší." vyplázla na mě jazyk a sama v růžovém nočním kompletu se řítila chodbou do pokoje jejího bratra. Nečekala jsem na nic a vyběhla bosky za ní.
"Bráško, bráško, vypadni!" rozrazila dveře Laura a zahulákala na svého bratra. Dostala jsem další záchvat smíchu, vykoukla jsem, zvědá se podívat co ten prcek udělá. Ale jak jsem zjistila, žádný prcek to nebyl.
Polilo mě horko, stud a neuvěřitelný šok. Na posteli seděl s nějakou rozevřenou knihou Alexandr. Vykulila jsem na něj oči.
"Ty máš za bratra Alexandra?" zvedla jsem obočí na Lauru a asi jsem musela vypadat opravdu vtipně, dostala záchvat smíchu. Trošku mě to naštvalo, přesně to se u mě často stávalo Erikovi, Adamovi, Tomášovi, Danovi...
"Já myslela, že máš jen dva bráchy, neříkal, že i ségru." otočila jsem se na něj. On se na mě díval stejně šokovaně.
"No, jo, nechtěl jsem, aby někdo věděl, že mám ségru na škole." zamumlal a pak se zamračil na sestru.
"Jo, můj bratříček se za mě stydí. Chudáček, malej." pokrčila rameny Laura a vpadla dál do pokoje.
"Tak, vypadni. My máme párty." zahulákala a ukázala mu dveře.
On se s pozvednutým obočím rozvalil a založil si ruce pod hlavu.
"Ani mě nehne, tohle je můj pokoj." zavrčel na ni.
"Tak fajn. Jak chceš. Ale pak se opovaž narušovat hru škemráním, abys mohl hrát taky." vyplázla na něj jazyk a zamířila k playstationu. Zkušeně nahrála hru a podala mi "ovládač".
"Tak se ukaž, krasotinko." přimhouřila na mě oči a sama si vzala "ovládač" a zvolila co chce být při jedné střílečce.
S hulákáním jsme po sobě stříleli a když jedna zabila svého protivníka, druhá jí při tom žduchla. Takže to byla jedna velká žduchačka a střílečka.
Alexandr nás při tom celou tu dobu pozoroval a dost mě znervózňoval, ale po chvíli jsem si říkala... když jsem ho ingnorovala ve škole, budu ho ignorovat i tady.
Pak se k nám přidali Petr i Martin. To už jsem vítězoslavně tančila povinný hulataneček a dělala ze sebe magora. Laura i Alexandr se dusili smíchy.

"Tak to byla bomba. Vědět, že takhle hulatančíš, pozvu tě dřív." lámala se v pase Laura.
"To je v rodině." zasmála jsem se a mávla rukou.
"Tak a teď bude následovat vyzvídací hodinka. Kluci, mějte se." zamávala jim Laura a táhla nás do jejího pokoje na pár drbů. Jenže všichni tři nás chytli zezadu za ruce a odmítli pustit.
"Co to děláte, vy magoři?!" zavrčela Laura a snažila se bratrům uštědřit pár kopanců zezadu.
"My to chcém taky slyšét. Prosííííím." hulákali všichni nahlas.
"V žádném případě." odmítla rázně Laura.
"My vás nepustíme." odmítl naopak Alexandr. Dost mě překvapoval. Držel jednu moji ruku s lehkostí a přesto jsem se nedokázala hnout. Na druhé ruce mi byl navěšený Marin, Petr se věšel na levou ruku Laury a Alexandr jí držel pravou. Petr a Martin by nás sami neudrželi. Kdybychom odpojili Alexandra...
"Alexandře, pusť!" zahulákala Laura a kopla bratra do holeně. Ani se nehnul.
"Ne." zakroutil pobaveně hlavou.
"Já jí řeknu, co se ti stalo, když ti byli čtyři. A postarám se, aby se to dozvěděla celá tvá třída." vyhrožovala Laura přesvědčivě.
"A já zase TÁTOVI co se stalo s tím gaučem, když ti bylo patnáct." odpověděl znuděně.
"No, dobře, dobře. Klidně můžete poslouchat Anittiny výlevy." povzdechla Laura a kluci jí pustili. Mě stále drželi.
"Co?! V žádném případě." zakroutila jsem nesouhlasně hlavou a šokovaně hleděla.
"Ale, jo, kluci, na postel s ní!" zavelala Laura.
"Ne!" zaprosila jsem.
"Marti, pusť." zašeptal Martinovi Alexandr a já se na něj s úsměvem podívala, když mě Martin pustil.
"Díky." oddechla jsem a chtěla vytáhnout ruku z jeho sevření. Ale on se jen zakřenil a druhou rukou mě zvedl do náruče. Vykuleně jsem na něj hleděla. Laura byla mrtvá smíchy. A tak začalo ten nejvíce nejneuvěřitelnější večer mého života....