Ange gardien (24.)

Srdce mi bušilo tak prudce, že jsem ho cítila i ve spáncích a konečcích prstů. Nevěděla jsem, jak se mám zachovat. Na jednu stranu se mi to líbilo, ale na druhou mi bylo podivně trapně a nepatřičně.
„Promiň,“ zašeptal po chvilce, když se odtáhl a já na něj zmateně zašvidrala.
Zhluboka jsem se nadechla a konečně se pevně rozhodla. Stačilo jen malé nadzdvihnutí hlavy, abych se znovu dostala k jeho rtům a mohla si naplno užít další polibek.
„Promiň,“ usmála jsem se tentokrát já a s odstrčením jeho těla se vyhoupla do sedu.
Přes rameno jsem se mu zadívala do očí. Koutky mi samovolně začaly cukat a oba jsme vyprskli smíchy.
„Mám strašnou chuť si chlapácky zabušit na hruď a zakřičet Mám jí!!“
Pobaveně jsem ho praštila dlaní do břicha, až z jeho trička vystříkla voda.
„Což by mě mohlo trochu urazit.“
Vyhoupl se do sedu a zlehka mi přitiskl dlaň na tvář.
„Musim ještě jednou. Třeba si mi vrazila facku a já si toho jen nevšiml.“
Se smíchem mě znovu políbil a padl na mě celou vahou, tudíž jsme se skáceli zpátky do trávy. Kdyby mi hlučně nezakručelo v žaludku, drtil by mě pod sebou bůh ví jak dlouho. Takhle mě s širokým úsměvem vytáhl na nohy, pevně sevřel okolo ramen a táhl ke stanu. Potichu vyštrachal z batohu chleba, paštiku a nůž a já vyndala foťák. Ty dvě spící paka nezměnili polohu, tudíž jsem je zvěčnila a se škodolibým smíchem se přidala k Mariánovi.
Pořád z nás kapala voda, ale ani jednoho nás nenapadlo převléct se. Nikdy bych nevěřila, že právě s Mariánem Halasem budu někdy tak šťastná. Rozvalili jsme se v trávě kus od stanu. Blbli jsme, povídali si a Marián jakoby se nedokázal nabažit doteků a polibků, kterým jsem se nepokoušela bránit. Pořád jsme měla nutkání ho odstrčit, ale už nebylo tak silné, jako třeba předchozího dne.
Zrovna, když se na mě pokoušel vyždímat svoje tričko a já se s křikem bránila, probudili se ve stanu ti dva.
„Ondřeji ty seš normální zvrhlík!“
Zaraženě jsem se po sobě podívali a rychle přeběhli ke stanu, kam jsme potichu nakoukli. Pája se zrovna pokoušela udusit brášku spacákem a ten vydával jakýsi trhaný omluvy.
„Co blbnete?“ zasmál se Marián a otevřel vchod stanu dokořán.
Ondra se konečně zbavil spacáku, kterým se ho Pája snažila zabít a pobaveně zatřásl hlavou.
„Nebudeme to rozmazávat přátelé. Je něco k snídani?“
Pobaveně jsme přikývli a o chvilku později snídali ve čtyřech. Ti dva se chovali úplně normálně, tudíž se nic moc zvrhlýho přeci jen stát nemohlo. Kolem jedenácté jsme už byli připraveni znovu vyrazit na vodu.
Sluníčko slušně pražilo a díky horku se nám nechtělo absolutně nic dělat. S Pájou jsme se vzájemně namatlaly krémem a pohodlně se uvelebily. Kluci už byli někde vepředu za zatáčkou, takže jsme si mohly užít chvilku klidu.
„Co se ráno dělo v tom stanu?“
„Noo…probudila jsem se a tvuj bratříček měl ruce nasoukaný pod mym trikem. Teda jednu, druhou měl na mym zadku.“
Pobaveně jsem se rozesmála a vyhrabala z barelu foťák, abych jí ukázala ranní foto.
„Co jste dělali vy dva?“
Rozpačitě jsem si promnula čelo.
„No…koupali se v řece…a tak no.“
„Je mi to jasný. Už tě uhnal,“ vyprskla smíchy a zlehka mě šťouchla do ramene.
Zadívala jsem se na člun, který pádloval proti proudu a s povzdechem jsem přikývla.
„Jo…a ani mu to nedalo moc práce.“
„Kde se flákáte?“ zahalekal Ondra a ohnal se pádlem tak moc, že stříkl Mariánovi do obličeje vodu.
„Ty vole,“ ulevil si pobaveně a ohnal se pádlem, takže bráška schytal pořádný cákanec na záda a hlavu.
Se smíchem jsme se konečně vyhrabaly do sedu a odpádlovaly o kus dál. Ti dva se totiž začali dost masivně bitkařit, což bylo jako malé soukromé divadlo.
Hlasitě jsme začaly aplaudovat, když oba konečně spadli do vody a začali si v záchvatech smíchu nadávat.
„Do člunu opičáci. Krumlov je ještě daleko,“ uchychtla se Pája a pak jsme musely pořádně zabrat, jinak by nás hodili do řeky.

* * * * * * * * * *


Nemohl jsem tomu uvěřit. Nejen, že mi nevrazila facku, neutekla, nebo mi nezačala nadávat, ona mi to ještě oplácela! Takhle povznesenou náladu jsem už dlouho neměl. Trochu mě štvalo, že s ní nejsem v jedný lodi, ale nějak jsem nevěděl, jak je to mezi Ondrou a Pájou. Vypadali, že to mezi nima takovym prapodivnym způsobem jiskří, ale těžko říct. Pája ho nejspíš měla napůl za perverzní čuně a pan Ondra se jí to pokoušel vyvracet dost hloupým způsobem.
Při přestávce na oběd nás dohnali středoškoláci. Nevadilo mi to přesně do doby, než si k našemu stolu přisedla partička kluků a bez nejmenších rozpaků si začali povídat s holkama. Nás přecházeli s tichou ignorací, což mě neuvěřitelně rozčilovalo. Ti blbečci mohli být stejná věková kategorie jako Adélka a ta jejich oprsklost zasluhovala ránu pěstí.
„Tak ty seš Adélka jo? To je skvělý jméno. Hodí se k tobě.“
Musel jsem se zhluboka nadechnout a zatnout pěsti. Debil!
„Jinak já jsem Michal.“
Pobaveně jsem vyprskl smíchy a zavrtěl hlavou.
„Jo…seš podobnej typ,“ zabručel jsem. Ucítil jsem na tváři Adélky pohled. Měl jsem neblahý tušení, že tuhle poznámku jsem si mohl odpustit, ale usmívala se na mě.
„Hele nechcete vypadnout?“ vyletěl z ničeho nic Ondra a nevraživě si měřil typana, který něco šeptal Páje do ucha.
„Hele klídek. Jen si povídáme!“
„Možná byste si mohli jít povídat se spolužačkama,“ ušklíbl jsem se znechuceně a naklopil do sebe zbytek coly. Ti blbečci mi fakt lezli krkem a Ondrovi očividně taky. Než se mohla rozjet nějaká ostřejší hádka, holky se rychle rozloučily a vytáhly nás na nohy.
„Jdeme vy ranaři,“ zasmála se Pája a spolu s Adélkou nás dostrkaly k lodím.
„Bastardi,“ ulevil si Ondra na lodi a vztekle hrábnul pádlem tak moc, až jsme se otočili o 90 stupňů.
„Hele…můžu mít takovou, ryze osobní otázku?“
„Hmm?“
„Nemyslíš na takový menší obcování s pani Pájou?“
Prudce se po mě otočil a zděšeně se zadíval, jak daleko jsou od nás holky.
„Drž hubu vole!“
„No bezva, jen jsem se chtěl ujistit,“ rozřehtal jsem se. „Mimochodem…“
„Říkám ti drž hubu,“ zasmál se.
„Jen jsem tě chtěl poprosit, jestli můžeme jet rychlejc. Dal bych si cigáro. Díky tvojí sestřičce mám trochu absťák,“ zazubil jsem se. „Sice jsem pevně odhodlanej toho nechat, ale ty malý šmejdi mi trochu hnuli žlučí.“
„Páni. Adelajda z tebe nakonec udělá slušnýho kluka.“
„Drž hubu,“ oplatil jsem mu s úsměvem a vylovil v barelu cigaretu a zapalovač.
Za zatáčkou jsme počkali na ty dvě a přirazily lodě k sobě. Musel jsem uznat, že tohle bylo něco naprosto jinýho, než sjíždění vody s klukama. Nikdo tu nebyl opilej, nevedly se oplzlý řeči a navíc tu byla moje múza. Ty kradmý, trochu plachý pohledy, který mi věnovala, byly na hranici únosnosti. Už jsem se nemohl dočkat, až dorazíme do Krumlova. Zatím jsem nevěděl, jak se zbavit Ondry s Pájou, ale nějak jsem to udělat musel.
Odpoledne jsme si udělali další přestávku. Nechtělo se nám nijak zvlášť chvátat, tudíž jsme zakotvili v kempu před Větřní a s pitím se usadili do trávy kousek od raftů.
Nějak jsem nechápal, proč je mi zrovna s těmahle lidma tak dobře. Moji kamarádi byli úplně jiní a přitom mi právě v tuhle chvíli bylo líp než s nima.
U Adélky jsem to chápal. Miloval jsem jí tak moc, až mě to samotnýho trochu děsilo. Jenže počítačový, vysokoškolský pako a Pája, což byla figurka sama o sobě a naprostej magor, mi naprosto vybočovali z představy o vhodných kamarádech.
„Z tohohle věčnýho polehávání v trávě budeme mít klíšťata až…no…slunce tam moc nesvítí,“ vyrušila mě z úvah Pája a já vyprskl smíchy.
„On ti je Ondra vyndá. Už v tom má praxi,“ rozřehtal jsem se a schytal dvě rány do zad. Pani Pája s Ondrou se po mě ohnali v tu samou chvíli a já nevěděl, jestli mám lapat po dechu, nebo se válet smíchy.
Teprve po hodině pošťuchování jsme se vyhrabali k odjezdu. S funěním jsme přepádlovali olej až k jezu.
„Dole, přesně veprostře je šutr. Tak si dejte bacha,“ houkl k holkám Ondra a nasměroval naší loď na jez. Díky bouřce byl prudší než obvykle. Měli jsme docela práci vyrovat úzkou loďku, ale i tak jsme byli zmáčený od hlavy až k patám.
Nabrali jsme to ke kraji a otočili se. Holky zrovna najížděly na jez.
„Pádlujte rychlejc!“ zařval jsem.
Přesně pod jezem se loď nebezpečně zhoupla a já už jen sledoval, jak moje múza padá do vody. Nedokázal jsem pohnout jediným svalem. Nedokázal jsem ani křičet. Jen jsem zíral na rychle tekoucí vodu v místě, kde Adéla zmizela.