PC school

5) DVOJITÝ VÝSLECH

"Áááá." zahučela jsem na postel, na kterou mě Alexandr lehce hodil. Petřík zavřel dveře a přitáhl sobě i bráškovi židličku. Laura si ke mě sedla z pravé strany a Alexandr z druhé.
"Taaaak Anittko, povídej, povídej, chcem se o tobě dozvědět, každou maličkost." usmála se na mě sladce Laura.
"Nepromluvím ani za milión." zazubila jsem se na ni.
"Tak to uvidíme." podívala se na bratra, ten na ni a oba mě v jeden a ten samí moment začali lechtat.
Po chvíli jsem se už ani nemohla nadechnout, lechtání je snad ta nejúčinější zbraň na světě...
"Dost, dost, prosím stop!" zalapala jsem při kratičké přestávce.
"Řekneš nám vše co jsi?" zeptala se lišácky Laura.
Pokývala jsem hlavou a pak s vyplazeným jazykem zakřičela: "Ne!"
A tak jsem dostala další dávku lechtání až jsem byla úplně mrtvá.
"Dobrá, pro teď to vzdávám. Jde se jíst." povzdechla kamarádka a vyvedla oba malé bratříčky do obýváku, kam jsme společně přemístili všechno jídlo z jejího pokoje.

Seděli jsme okolo kruhového stolu a jedli. Úplně nakonec jsme si nechali malinový koláč. Každý dostal stejný kus.
"Kdo to sní první vítězí a může cokoliv přikázat komukoli v této místnosti, ok?" navrhla opět Laura a já v její hře viděla další pokus mě donutit mluvit.
"Ok." usmála jsem se a spoléhala na to jaký jsem jedlík. Protože kluci měli zakázáno hltat, aby jim nebylo špatně zůstal závod mezi mnnou, Alexandrem a Laurou.
"Připravit, pozooor, teď!" odstartoval soutěž Martínek.
Hltala jsem seš jsem mohla a ani se příliš nenamáhala kousat. Ale bylo to marné. Zatímco jsem já dělala ty největší kousance co jsem kdy dovedla a přesto mi zbývala ještě polovina, Alexandr v klidu dožvýkával zbytek své kůrky.
"Nechť žije král." usmál se na nás.
"Leda ve snu, bratříčku." vyplázla na něj jazyk sestra. Moc se mi líbilo jak se ti dva popichovali. I to jací byli ti dva malí klučinové, kteří s aplausem pobíhali okolo Alexandra. Já byla jedináček a nic takového jsem tedy nezažila... Trošku mě bodla závist.
"Takže, dávám Anittě příkaz, aby zodpověděla na všechny otázky co Laura sepíše. To se udělá, až kluci půjdou spát." plácl si se setrou vítězně rukou. Na jednu stranu se hádali, na druhou měli stejné cíle. To mě naštvalo, vždyť ten kluk seděl se mnou v lavici, choval se jak ledovec a tady si bude hrát. A navíc proti mě. Ale musela jsem uznat, že jsem se navýsost bavila.
Koukali jsme tedy ještě chvíli na nějaký anime film, který jsem moc nevnímala. Byla to spíš taková pohádka na dobrou noc. Pak šel Alexandr kluky uložit a můj úkol nastal. Snažila jsem se vymluvit, ale ani jeden mě nenechal projít.

"Otázka číslo jedna, máš sourozence?" ptala se Laura a hleděla do úhledně napsaného listu.
"Ne."
"Ani jednoho?" vykulila na mě oči.
"Ne, ani jednoho." zasmála jsem se.
"Máš nějaké zájmy?"
"Ani příliš ne, ale ráda poslouchám hudbu a někdy i něco nakreslím."
"Úspěšně?"
"Ne, nejsem příliš nadaná." zasmála jsem se.
"Jaké jídlo máš úplně nejradši?"
"Ehm, svíčkovou."
"Nejoblíbenejší pití?"
"Bezinkový sirup."
"Co uděláš když spadne net?"
"Zasakruju a dojdu si pro müsli tyčinku." zahihňala jsem se znova.
"Mmmm. Zatím dobrý."
"Konec?" ulevila jsem si.
"Ne, řekla jsem zatím." vyplázla na mě jazyk. Alexandr seděl vedle nás a nijak se nezapojoval, ale pečlivě poslouchat a sledoval každý můj výraz. To mi trochu lichotilo, ale uznala jsem, že to bude nejspíš protože prostě nemá nic lepšího na práci...
"Eeeeh. Já už, ale fakt nemám co víc říct."
"Ale máš."
"Oblíbená skupina?"
"Within Tempation."
"Písnička?"
"Memories."
"Už jsi s někým chodila?" zazubila se.
Já jsem zrudla a podívala se dolů, na svoje nohy.
"To je trošku soukromá otázka, nemyslíš?"
"Ani ne." zavrtěla pobaveně hlavou.
"Jo, chodila." povzdychla jsem.
"Jak vypadal?"
"Blonďák, zelenomodré oči, celkem pohledný, vysoký."
"Jaký byl?"
"Sportovec." vystihla jsem Janovu povahu jedním slovem.
"Proč jste se rozešli?"
"Byl hodně arogantní, řekněme."
Vzpoměla jsem si na kluka, do kterého jsem se poprvé zamilovala. Jan byl opravdu moc hezký, zábavný a nadaný na atletiku. Ale byl také hodně arogantní a samolibí. Myslel si, že může mít vše. Mě a přitom i jiné dívky... "Aha. Máš nějakého mazlíčka?"
"Ne."
"Oblíbené zvíře?"
"Kůň, rozhodně kůň."
"Jezdíš?"
"Mhm, jo."
"Ale to je taky koníček! Jak to, žes ho neuvedla?!" zlobila se Laura.
"Protože pro mě je to víc než koníček." usmála jsem se.
"Když je to víc než koníček, proč nemáš koně?"
"Protože si ho nemůžeme dovolit, jednoduše proto." pokrčila jsem rameny.
"Kam chodíš jezdit?"
"K tetě Sophii. Má dva koně."
"Mhm. Líbí se ti nějaký kluk?"
"Nejdeš po těch otázkách nějak na přeskáčku?"
"Se divíš, psal to Alexandr. Je to mezek." povzdychla Laura a já se překvapeně podívala na Alexandra. Jen se na mě zazubil.
"Už se mi chce jít spát." zamumlala jsem a Laura mě teda dost udiveně zavedla do jejího pokoje.

Měla obrovskou manželskou postel, takže jsme se pohodlně vešly obě dvě. Obklopovala mě příjemně teplá, červená barva a peřová peřina.
"Anitto?" zašeptala Laura a otočila se na mě.
"Ano?" usmála jsem se na ni.
"Nejsi ospalá, viď?"
"Ne, nejsem." zasmála jsem se tiše a ona přikývla jako by se jí naplnilo předvídatelné.
"Proč jsi tedy chtěla jít spát?" zeptala se zvědavě, ale nenechala mě říct odpověď.
"To protože se ti líbí Alexandr, že?" žduchla mě pod peřinou. Vykulila jsem na ni oči a ona se zvonivě zasmála.
"Je to jasný, jde to na tobě tak vidět. Jsi absolutně průhledná. Jak ses na něj dívala, jak jsi rudla..." vypočítávala, když jsem htěla něco namítnout.
"Ticho!" šeptla jsem na nic, aby to náhodou nebylo slyšet vedle do pokoje.
"Ale, noták. Nemusíš se stydět. Bráchovi se taky líbíš."
"Cože?!" vyjekla jsem překvapeně.
"Taky se tak na tebe díval. Chvilkama něžně, zadumaně jindy chtivě. Moc holek se mu zatím nelíbilo. Ale měl jednu vážnější známost, skončila dost tvrdě."
"Asi bys mi to neměla říkat. Není to vůči němu spravedlivé nemyslíš? Měl by mi to říct sám, pokud by chtěl." zastavila jsem ji, přestože jsem to moc chtěla slyšet. Ale v jejím hlase bylo něco co jsem nedokázala nechat projít. Bylo tam něco zkoumavého, zkušebního, ale i ustaraného a smutného.
"Jsi dobrá holka. Tímhle sis to určitě zasloužila, neboj, brácha se nebude zlobit, pokud se na něj nezačneš koukat lítostivě. To nesnáší." zamumlala tajemně a začala povídat.
"Víš, zamiloval se do jedný holky, jsi jí opravdu hodně moc podobná. Seznámil se s ní přes nějakou hru. Chodili spolu a on do ní byl dost hotovej. Jenže ji srazilo auto a ona to nepřižila. Pak měl spíš už jen kamarádky než přítelkyně. Ale myslím, že ty tu šanci máš." usmála se na mě a zívla. Nemohla jsem si pod tím nic představit. Má hlava byla plná myšlenek, ale nesourodných a dost zmatených. On měl holku, kterou srazilo auto? Proto je tak chladný? Nebo už takový byl dřív? Jsem té holce podobná? Proto se mu možná líbím?
Povzdechla jsem si a zavřela oči. Laura mi popřála dobrou noc a já za chvíli začala unavením chrupkat.