Překroč svůj stín - 27.část

…Avinash se náhle probral z přemýšlení. Zdálo se mu to? Ne…byl si jistý, že slyšel její zoufalý hlas. A po chvíli znovu! Výkřiky se mu zarývaly do srdce, jako ostré hroty šípů. Okamžitě přiskočil ke dveřím, opřel se o ně ramenem a snažil se je ze všech sil otevřít. Zprvu to nešlo, ale nakonec se mu to přece jen podařilo. Když vešel, záhy zjistil důvod, byly totiž zajištěné kusem klády, což ho poněkud rozladilo. Nemohl pochopit, proč to Narájan udělal. Zabloudil očima do šera a ustrnul, protože pohled, který se mu pak naskytl, by si přál navždy zapomenout…
Vedle příšerně vyhlížející sochy ležela Shanti na nějakém kamenném podstavci, šaty měla na mnoha místech prosycené krví, která pozvolna začala odkapávat do připravených nádobek, a nad ní se skláněl neznámý starý muž s nožem v ruce. Narájan stál opodál a polohlasně mumlal nějaká nesrozumitelná slova.

„Co to s ní děláte? Nechte ji okamžitě být!“ Zakřičel Avi a přiběhl až k nim, ale Narájan se jej snažil zadržet a chytil jej pevně za paži. Jeho hlas zněl cize, úplně se z něj vytratil dřívější přátelský tón.
„Měl jsi zůstat venku, chlapče, nařídil jsem ti to! Obřad ještě není u konce, chtěl jsi přece, abych jí pomohl! Její tvář nesmí zůstat nedotčená!“
Avi zaťal zuby a nevěřícně zakroutil hlavou, vytrhl se z jeho sevření, přistoupil k podstavci a vzal Shanti opatrně do náruče. Slaboučce vydechla, ale oči měla stále zavřené, nevnímala ho. Z tváří se jí vytratila veškerá barva a její paže bezvládně klesly podél jeho těla. Zoufale se ohlédl na oba staré muže a zasípal.
„Jaký obřad? Zbláznil jste se? Tohle vám nedovolím! Zklamal jste mne! Věřil jsem vám, a vy jste ji zatím málem zabil! Ochráním ji raději sám, už vás vůbec nepotřebuji!“
Hlas se mu zlomil, a ač se tomu ze všech sil bránil, z očí mu náhle vytryskly slzy a klesl s ní na kolena. Třesoucíma se rukama se jí snažil probrat a zoufale zašeptal.
„Shanti, miláčku, prober se! Jsem u tebe, jak jsem ti to slíbil! Kdybych tohle věděl, nikdy bych tě sem nepřivezl! Podívej se na mne, prosím!“
Bezradně si ji prohlížel, po těle měla četné a hluboké řezné rány, z nichž mu dosud mezi prsty slabě protékala krev. K obličeji se naštěstí nestačili dostat. Ucítil na svém rameni Narájanovu ruku.
„Nesahejte na mne, okamžitě odjíždíme! Nezůstaneme tady ani minutu!“ zasyčel zlostně. To snad byl zlý sen, z Joshových spárů unikli a teď tohle…
„Uklidni se chlapče, obávám se, že s odjezdem budeš ještě muset počkat, a odpusť, opravdu neexistovala jiná cesta, než tato. Tvá dívka není, jako ty ostatní, musíš se s tím smířit…“
„To je mi úplně jedno…“ syknul Avi, že je jiná, tušil přece už od chvíle, kdy ji poprvé spatřil. Tohle se ale příčilo lidskému chápání. Rozechvěle Shanti hladil a líbal po tvářích. Najednou se pohnula, slaboučce opět vydechla, jako by se probudila z velmi hlubokého spánku, a objala jej kolem krku.
Zaregistroval, že jeho vlasy pročechral slabý chladivý vánek, který si krátce pohrál i s plameny loučí, a jakoby zdálky zazněl něčí tichý vzdech. Avinash se mírně zamračil, ale pak Shanti k sobě přivinul a znovu pohlédl na mnicha.
„Pokusím se vám to prominout, i když si tím nejsem tak docela jistý! A nyní nás okamžitě odtud odveďte!“
„Děláš velikou chybu…dobrá tedy, musíme ale odejít zadním východem, takhle se před lidmi tam před chrámem nemůžeme ukázat.“ Odpověděl Narájan podivným tónem. Chtěl ještě něco namítnout, ale když viděl Avinashe, který nyní připomínal rozlíceného boha pomsty, raději mlčel.
Avi po něm po těchto slovech bleskl pohledem, ale pak se s ní ztěžka zvedl.

Po půlhodině se již nacházeli v domku pod kopcem. Uložil Shanti na lůžko a bezradně si ji opět prohlížel. Všiml si podivného náramku na její ruce a lehce se jej dotkl svými prsty. Tu se za ním ozval Narájanův hlas.
„Nesmí ho nikdy sundat, ona ví proč…“
„Vy jste ještě tady? Jděte pryč…“ hlesnul Avi unaveným hlasem a promasiroval si dlaněmi své paže. Skoro je necítil, jak Shanti celou tu dlouhou cestu nesl.
„I když vše neproběhlo úplně tak, jak by mělo, měl by ji ochránit, aspoň prozatím. Pošlu vám sem Rahita s léčivou mastí, která pomůže časem zhojit všechny její rány. Ovšem kromě jedné, v její duši…a na tu si dávej veliký pozor…“ odpověděl, v jeho hlase nešlo přeslechnout upozornění, ale také jisté zklamání.
Avi jen pokývl rameny, byl zcela vyčerpaný a unikal mu veškerý smysl mnichových podivných slov.
Když konečně zůstali sami, Shanti pomalu otevřela oči. Zdály se mu maličko jiné, než předtím, a trošku více zářivé, než dřív. Usmál se na ni a zašeptal se slzami v očích.
„Vítej zpátky, moje princezno. Hrozně jsem se o tebe bál, víš to? Tohle mi už nikdy nesmíš udělat!.“ A jemně ji líbnul na špičku nosu.
„Kde je Narájan?“vydechla, sykla bolestí, prsty opatrně přejela po své tváři a vyděšeně se zadivala na Avinashovo tričko, umazané od její krve.
„Poslal jsem ho pryč! Nechtěj po mně, abych si znovu připomněl, co ti provedl! Moc se ti omlouvám, chtěl jsem ti pomoci a místo toho jsem tě vehnal do rukou dvou vírou zaslepených šílenců!“
„Nesmíš se na něj zlobit, možná jeho snaha o mou záchranu měla ještě i jiný účel, ale tohle jsem prostě musela podstoupit, ať už se ti to zdá jakkoliv neskutečné.“
„Tvůj obličej je v pořádku, naštěstí jsem včas zasáhl!“
Zadívala se na něj, pak na náramek na své ruce, který ji zvláštně hřál, a odpověděla tichým hlasem.
„Možná jsi raději neměl…přesto jsem ráda, že jsi mne sem navzdory všemu vzal, musíš Narájanovi odpustit. Objasnil mi spoustu neznámého, co mne v poslední době tížilo. A já se nyní s tím musím jen vyrovnat. Snad to dokážu, s tvou pomocí a láskou určitě…“
Krátce se zamyslel, pak ji ještě něžně políbil a odpověděl.
„Samozřejmě, že to spolu dokážeme. Počkáme dva dny, než se trošku zotavíš, a odvezu tě pryč z tohoto hrozného místa! Až to všechno budu vyprávět Vikramovi, snad mi ani neuvěří. A teď pojď, pomůžu ti do koupelny, musíš se trošku omýt a převléci, ošetřím pak tvé rány, naštěstí už přestaly krvácet. A ty hrozné šaty spálím, a s nimi i děsivou vzpomínku na dnešní den“ dodal ještě a pak jí pomohl vstát z postele.

Vděčně se na něj usmála. I když na rozdíl od něj věděla, že tíha její minulosti asi nikdy nepomine, protože pouto nebylo zcela zlomeno, nechtěla si vůbec připouštět možné důsledky a navzdory všemu se nyní snažila myslet jen na to hezké, co jí kromě Avinashovy lásky nyní čeká…
Rodina, o které vždy marně v prázdných chvílích samoty snila, škola, ale hlavně nový domov…