Ange gardien (25.)

Probudil mě až křik, který se mi ozval za zády. Prudce jsem se odrazil nohama a bez rozmyslu skočil do vody. Holeň jsem si bolestivě narazil o nějakej kamen a proud mě strhával dozadu. Vyděšeně jsem se rozhlížel a připadalo mi to jako věčnost něž se nad vodou objevila její hlava a ruce. Prudce jsem zabral a rychle si jí přitiskl do náruče.
Voda mi šplouchala do obličeje a několikrát se mi povedlo jí vdechnout, ale to zatím nebylo důležitý. V záchvatu kašle mi sevřela ruku. Musela se pořádně nalokat. Rychle jsem nás dostal ke břehu a položil Adélu na zem. Vteřinu na to, do mě vrazili Pája s Ondrou.
„Je ti něco?“
Měla překrytý obličej rukama a ramena se jí roztřásla. Uvědomil jsem si, že šílím strachy. Celé tělo se mi roztřáslo a po vzduchu jsem musel zběsile lapat.
Najednou si odkryla tvář a vybuchla smíchy. Nevěřícně jsme ní zírali. Obličej měla celý rudý a v záchvatu smíchu si nás všechny přeměřovala.
„Ty vole…seš v cajku?“ vydechla Pája a koutky se jí začaly zvedat nahoru.
Prkenně jsem se postavil a odešel několik kroků dál. Bylo mi strašně špatně. Celé tělo se mi orosilo lepkavým potem a před očima se mi začaly množit černý tečky. Rychle jsem si sedl na zem a sklonil hlavu mezi kolena. Měl jsem strašnou chuť jí seřvat. Copak nepochopila, že se mohla utopit?
Její smích po chvilce utichl a začala všechny ujišťovat, že jí nic není.
„Seš v pořádku? Máš odřenou nohu!“ vyjekla mi vyděšeně za zády. Rychle si přede mě klekla a opatrně mi položila ruce na tváře.
„Mariáne?“
„Mohla ses utopit!“ zařval jsem a samotnýho mě trochu překvapilo, jak hystericky to zní.
„Ale já…“
„Nechci to slyšet! To ses sakra nemohla držet? Proč si myslíš, že jsou tam ty úchyty na nohy?!“
V hlavě mi hučelo a pořád jsem cítil po celém těle jakousi malátnost, ale prudce jsem se zvedl a naštvaně si jí změřil. Na nohách i rukách měla pár odřenin, kapal z ní voda a dívala se na mě zpola překvapeně a zpola naštvaně.
Nadechla se, ale hned na to se zamračila a bez jediného slova zamířila k lodím.
Nevěřícně jsem rozhodil rukama. Pája se kolem mě prosmýkla a dohnala jí. Bez hnutí jsem zíral jak obě nastupují, odrážejí se od břehu a pádlují pryč, jako by se nic nestalo.
„Vypadala, že jí nic není,“ zkonstatoval mi po boku Ondra a zamyšleně zíral za lodí, která právě mizela v zatáčce.
„To byl blbej obranej reflex,“ zamumlal jsem.
„Nedivim se ti. Taky jsem měl chuť jí spíš seřvat, než se starat o to, jestli jí nic není.“
Chvíli jsem ještě mlčky zírali na tekoucí vodu, než mě Ondra lehce strčil do ramene.
„Radši pojedem. Před Krumlovem je, mám dojem, další jez.“
Zamračeně jsem nasedl a pořádně se opřel do pádla. Potřeboval jsem ten vztek a strach ze sebe nějak dostat. Snad nikdy jsem se jen kvůli strachu takhle nesesypal. Mlčky jsme se zařadili vedle jejich lodi. Věděl jsem, že se na mě Adéla dívá, ale zarputile jsem zíral dopředu a její pohled ignoroval. Choval jsem se jako naprostý hovado, jenže jsem o ní měl takovej strach, že jsem ten vztek prostě nedokázal zastavit.
Teprve po půl hodině mlčení se Pája s Ondrou dali trochu rozpačitě do rozhovoru a osamoceně se bavili až do kempu, kam jsme navečer dorazili. Měl jsem náladu pod psa a padla na mě strašná únava, tudíž, když začala Pája skákat nadšením, že v Krumlově je jakýsi koncert, měl jsem strašnou chuť jí přizabít.
Dal jsem si dlouhou sprchu, unaveně se natáhl do stanu a zaposlouchal se do zvuků kolem. Všude zněl křik a smích.
„Brácho? Jdeme do města na ten koncík a někam na večeři…tak polez.“
„Nikam nejdu.“
„To tu zůstaneš?“
Nevrle jsem zavřel oči a přikývl.
„Tak jo. Kdyby si nás hledal, tak číslo na mě máš,“ zamumlal trochu zaraženě Ondra.
Přetočil jsem se na břicho a mlčky poslouchal, jak to venku sděluje ostatním.
„Fakt nejdeš opičáku? Bude hrát Fixa…notáák…zapogujem si,“ zasmála se Pája.
„Jsem utahanej jak kůň. Užijte si to.“
„No dobře dobře.“
S povzdechem jsem z batohu vytáhl iPod a nacpal si do uší sluchátka.

* * * * * * * * * *

Připadala jsem si jako hadrová panenka. Kráčela jsem za těma dvěma po úzký pěšince a neměla sílu jakkoliv reagovat na jejich poznámky. Měla jsem na Mariána vztek. Je fakt, že jsem se nijak zvlášť nedržela a pod tou vodou jsem se fakt bála, ale pak mi to všechno přišlo tak vtipný a absurdní, že jsem ten nával smíchu nedokázala zastavit. Pořád jsem viděla ty jeho ustaraný a vyděšený oči.
„Adélo!“
Zachmuřeně jsem odlepila oči od země a zadívala se na brášku. Stáli jsme u dveří nějaký pizzerie. S povzdechem jsem vystoupala těch několik schodů. Posadili jsme se k poslednímu prázdnému stolu, vedle jakési imitaci skály a já se zadívala na plastový lístek.
Vzpomněla jsem si na den, kdy jsme byli prvně spolu v pizzerii. Od tý doby se toho dost změnilo a vlastně to celý zavinil právě ten jeden den.
„Co si dáte?“
Jen se o mě bál. Musel mít strašný strach, takže bych se mu vlastně měla omluvit…
„Adél?“
„Jdu za nim do kempu. Na koncertu si vás kdyžtak najdem,“ usmála jsem se a bez rozmyslu vyběhla na ulici.
Měla jsem jen hrubou představu kudy se mám vrátit. Několikrát jsem musela zastavit a zeptat se na cestu, což nebylo moc snadný, páč se tu očividně pohybovali jen cizinci.
Teprve u dřevěnýho zastřešenýho mostu jsem si oddychla a vydala se úzkou pěšinou podél řeky. Zamžourala jsem do západu slunce a protočila oči. Zběsilý běh do západu slunce, abych padla někomu kolem krku? Co to sakra je? Prudce jsem zastavila a skousla si ret. Takový melodrama z toho přeci udělat nemůžu! Navíc co mu mám sakra říct?
Bezradně jsem se zadívala na tekoucí vodu a snažila se ignorovat lidi, který mě každou chvilku míjeli.
S narůstající tmou jsem se nerozhodně vydala dál. Tyhle situace jsem neuměla moc řešit a nějaký dodatečný omlouvání mi dělalo celkem problémy.
Zůstala jsem stát před jejich stanem a snažila se vymyslet nějakou větičku, která řekne během chvilky všechno. Promiň, že jsem se málem utopila? Jo, to by nejspíš ocenil, ušklíbla jsem se a pomalu nakoukla dovnitř. Na uších měl sluchátka, ruku přehozenou přes oči a klidně oddechoval.
Sakra. To musí chrápat, když se odhodlám a chci ze sebe udělat blbečka omluvou?
S hlubokým nádechem jsem se vyzula z bot, vykasala si sukni nad kolena, abych se nezabila a popolezla dovnitř.
Nervózně jsem zacvakala zubama a natáhla ruku k jeho obličeji. Pod mým dotykem se trochu ošil a přetočil se na bok. Vypadal úplně jinak, když spal. Pokojně a tak nějak bezbranně. Měla jsem strašnou chuť zabalit ho do deky a přečíst mu pohádku. Pobaveně jsem se uchechtla a vytáhla mu jedno sluchátko. Sklonila jsem se k jeho obličeji a vložila si ho do ucha. Tu písničku jsem neznala, ale líbila se mi.
Pomalu otevřel oči a zadíval se mi do obličeje.
„Co tu děláš?“
„Poslouchám?“
„To bezesporu.“
„Taky jsem se přišla omluvit.“
„Omluvit?“ povytáhl obočí překvapeně.
„No jo. Za to že, jsem se málem utopila, ty si pro mě musel skočit, za to, že jsem se smála a…jo, že jsi o mě měl strach,“ zakývala jsem hlavou a připadala si trochu jako idiot.
„Dobře. Já se omlouvám, že jsem tak křičel.“
„Dobře,“ usmála jsem se a položila si hlavu na jeho rameno.
„Zítra máme před sebou asi 3 jezy, takže jedu s tebou.“
„Jasně, jasně. Jelikož jsem ty dva nechala samotný, tak by to tak stejně asi dopadlo,“ zasmála jsem se.
Spadl mi kámen ze srdce, že to šlo tak lehce. Představovala jsem si nějaký srdceryvný scény s následným padáním do vzájemného obětí, ale tohle se mi líbilo mnohem víc.
S narůstající tmou jsem začala být trochu nervózní. Marián mě zlehka hladil po vlasech, na zádech i obličeji a já si plně uvědomila, že je tma a jsem s nim naprosto sama ve stanu.
„Nemáš hlad?“ hlesla jsem, když jeho doteky začaly zavánět něčim naprosto jinym. Jeho ruka se zarazila.
„Jo…něco bych si dal.“
„Já právě…“
Prudce mě přitiskl pod sebe a lehce líbl na rty.
„Tohle…já…zrovna nemyslela,“ hlesla jsem a srdce mi mlátilo do žeber v naprosto zběsilým rytmu.
„Škoda,“ pousmál se a já ucítila jeho rty na krku.
„Pizzu. Mám chuť na pizzu.“
„Já se z tebe zbláznim,“ zakvílel se smíchem. „Jeden se tu snaží navodit romantickou chvilku a ona myslí na jídlo.“
„Romantickou chvilku? Prostě se mnou chceš…“
„Anoo?“ protáhl se smíchem.
„Obcovat!“ vykřikla jsem po chvilce vítězoslavně, protože mě v tu chvíli napadaly jen samý přisprostlý a naprosto nevhodný výrazy.
„Obcovat...bezva,“ zakřenil se. „Dalo by se to pojmenovat i hezčim výrazem, ale dobře. Malý a naprosto závazný obcování, by se mi moc líbilo.“
„Závazný?“
„No jasně. Kdyby bylo nezávazný, tak seš jen na jednu noc a to by byla škoda. To bych byl špatný chovatel, abych si zvířátko nechával jen na pár dní.“
Pobaveně jsem ho praštila do ramene.
„Chci pizzu, žádný obcování nebude chovateli!“ zavelela jsem a začala ho od sebe odstrkovat.
„Dobře. Fajn…ty seš tady zvířátko.“
Se smíchem si přitáhl mou tvář blíž a já si uvědomila, že se mi líbí dotek jeho těla a rukou.
Polibek kupodivu ukončil on. Přerývavě se nadechl a přitiskl mi rty na čelo.
„Když ty mě takhle vyprovokuješ, a to je pak nadlidskej výkon přestat.“
„Kecale.“
S úsměvem jsem ho vytáhla ze stanu a nadechla se čerstvého vzduchu. Automaticky propletl mé prsty se svými a legračně natočil hlavu.
„Tak jdeme ty muj drobku. Musim to rozchodit.“