Překroč svůj stín - 28.část

Bombaj, o čtyři dny později…

Průběh předešlých dní připadal Avinashovi dost neskutečný. Stále se pokoušel ve své hlavě srovnat všechny tíživé myšlenky. Původní hřejivé naděje se docela rozplynuly jako pára a zůstala jen hořkost a zklamání. Rozpačitě uhýbal před máminými zkoumavými pohledy a byl jí vděčný, že se ujala péče o Shanti, aniž by jej trápila nepříjemnými otázkami, týkajícími se jejích podivných zranění. Nakoukl do kuchyně a oznámil jí.
„Jedu vrátit Vikramovi jeho vůz, možná se chvilku zdržím a pak půjdu zpátky pěšky, musím si trošku pročistit hlavu. Postaráš se o ni, mami?“
„Ale jistě, buď bez obav. Po tom čaji, který vypila, bude nyní dlouho spát. Potřebuje to, becari larakí…ubohé děvče. Snad se brzy zotaví…“ povzdechla Maria.
Avi jen mlčky pokývl rameny a po chvíli již startoval vůz. Zanedlouho se ocitl před Vikramovým domem. Malou chvíli ještě seděl, opřený čelem o volant, ale pak konečně vystoupil, zazvonil u dveří Vikiho domu a poté již vešel do jeho pokoje.
„No konečně, jsem celý napjatý zvědavostí! Jak to vše dopadlo?“ zvolal Viki, když jej uviděl a radostně se vysoukal zpod přikrývky. Už vypadal mnohem líp, zřejmě se ze svého těžkého zranění, které si přivezl z Mysore, dobře zotavoval. Avinash se ale jen ušklíbl, hodil na přikrývku klíče od auta a zavrčel.
„Žádná sláva, ani se mi o tom nechce povídat. Máš cigaretu?“
Viki mu podal krabičku a zapalovač a zkoumavě se na něj zadíval.
„Nevypadáš zrovna nadšeně. Něco se stalo?“ Avinash prudce vyfoukl obláček cigaretového dýmu a odvětil úsečně.
„Spíše je dobře, že se nestalo. Jsem dost zklamaný, toho starého mnicha jsem jako dítě velmi obdivoval, hodně mne toho naučil, a když jsem nyní v něj vkládal své naděje, vyklubal se z něj zaslepený blázen, zcela oddaný té temnější straně své víry. Stačilo jen málo a vrátil jsem se odtamtud sám.“

V následujících chvílích mu vše pověděl. Viki se na něj zprvu nechápavě díval, ale pak mu nezbývalo nic jiného, než uvěřit.
„To je opravdu podivné, stejně jako celý Shantin tajemný původ a osud. Co teď budete dělat?“
Avi se chvíli zamyslel a pak tiše odpověděl.
„Snad naše cesta nebyla tak úplně k ničemu, i když mne znepokojuje to Narájanovo varování. Něco s ní ještě není v pořádku, a já nevím co. Musí se z toho všeho dostat, a pak pojedeme za jejím strýčkem do Dillí. Je čas konečně začít nový život. Aspoň pro ni. A já jsem připravený jí ve všem pomoci. Akorát…když ona bude bydlet tam a já tady…“ povzdechl.
Viki se zakřenil, vzal do dvou prstů klíče od auta, mírně s nimi zacinkal a se šibalským úsměvem odpověděl.
„Pět tisíc rupií a je tvůj…“
Avi se něj nechápavě podíval a pak se udiveně zeptal.
„Co...cože?“
„Nekoukej tak na mně, táta mi konečně slíbil nový vůz, něco na způsob bolestného, tak to ber jako mou přátelskou výpomoc, budeš ho potřebovat.“
Avi se rozpačitě poškrábal ve své černé kštici a řekl zklamaně.
„No…jenže já žádných pět tisíc nemám, a za mým otcem nepůjdu, na to zapomeň…“
„To já přece vím, tak je prostě připíšeme k těm deseti, které jsme potřebovali ve Veer Mahalu. Souhlasíš?“
Avi radostně přikývl.
„Moc ti děkuji, vše ti jednou vrátím, neboj se, bude to sice obtížné, ale zvládnu to. Chci s ní být co nejvíce, bude mne potřebovat.“ Viki pokýval hlavou a odvětil.
„To jistě, a teď už běž, za chvilku je tady doktor na převaz, mně to taky už přestává bavit, takhle nečinně tady ležet. A abych nezapomněl, ptali se po tobě v hotelu Delhi. Pozítří v sedm večer tě čekají, je tam nějaká oslava, tak doufám, žes ještě nezapomněl hrát.“ Avi jej rozpustile dloubl za ucho.
„To si piš, že ne. Budu tam, spolehni se. Tak já jedu, a brzy se ti ozvu.“
S těmito slovy se konečně rozloučili.
Když Avi usedal do nyní už svého vozu, dlaněmi pohladil palubní desku a radostně se usmál.

Za čtvrt hodiny už běžel nahoru po schodech jejich domu, pak opatrně otevřel dveře pokoje a tichounce po špičkách vstoupil dovnitř. S uspokojením pozoroval, že Shanti začínala pomaličku nabírat ztracenou sílu a do tváří se jí vracela zdravá barva, ale od chvíle, kdy se vrátili z toho hrozného místa v Kalkatě, skoro pořád spala. Účinky té zvláštní masti byly opravdu zázračné, rány na jejím těle se pozvolna zacelovaly. To aspoň trochu zmírnilo jeho zášť, kterou k Narájanovi v posledních dnech cítil. Aby mu ale úplně odpustil, na to zatím neměl sílu. Posadil se k ní na postel a chvíli ji dojatě pozoroval. Paži, na jejímž zápěstí se leskl ten podivný náramek, měla položenou na přikrývce. Neodolal, sklonil se k ní a svými rty se jemně dotkl několika dosud zarudlých jizviček, které zde ještě zbyly. Ten dotek ji ale probudil. Zavrtěla se jako kotě a usmála se na něj.
„Jak je ti, miláčku?“ zeptal se jí, vzal do svých rukou její drobné dlaně, přitiskl ke svým rtům a pak si je přiložil na tváře. Řasy, ukrývající její zářící medové oči, se párkrát zamihotaly.
„Už mnohem líp, ty hrozné sny konečně přestaly. A staráte se o mne s tvojí mámou, jako o miminko. Nemůžu si vůbec stěžovat!“
„To jsem moc rád. A taky mám pro tebe novinu, Viki mi prodal svůj vůz. Až se zotavíš, zavezu tě za strýčkem, a aspoň za tebou můžu přijet, kdy budu chtít. Musíme se pomalu vrátit do všedního života. Zítra nastupuji opět do práce a pozítří zpívám v hotelu.“
Její oči se doširoka otevřely a zaprosila.
„Mohu tam jít s tebou? Opravdu už mi je dobře, zvládnu to.“ Chvilku zaváhal a pak odpověděl.
„Tak dobře, pojedeš se mnou. A teď odpočívej, já jdu za mámou, myslím, že jí dlužím spoustu vysvětlení, zaslouží si to…“
Svůdně se na něj usmála a zavrněla.
„Počkej, ještě nechoď…“ Zajela mu rukama do vlasů a donutila jej, aby se k ní sklonil a políbil ji. V jejích očích zpozoroval zvláštní jiskřivý záblesk. Když jej lehoučce kousla do rtu, pak se jej dotkla jazykem a dlaň zasunula pod tričko, nesouhlasně zamručel, poznal, že tohle jí navzdory všemu, co se stalo v Kalkatě, zůstalo. Sice to s uspokojením přivítal, ale tušil, že když ihned nepřestanou, nedokáže se ovládnout. Příliš po ní toužil, víc než se dalo snést a ona byla ještě hodně slabá, nechtěl jí ublížit. Jemně se vyprostil z jejích paží a zašeptal.
„No tak, lásko, nezlob…někdy jindy. Až budeš úplně v pořádku.“
Nesouhlasně zavrtěla hlavou a zarputile našpulila rty. Raději okamžitě vstal.
„Myslím to vážně, a teď už spi…miluji tě…“ a poslal jí vzdušný polibek.
Vzpurně pohodila hlavou, ale nakonec se přece jen usmála.
„Já tebe taky, a strašně moc…“ Odměnou za tato slůvka jí byl jeho zářivý úsměv. Nenechala se však jen tak lehce odbýt.
„Tak mi aspoň něco zahraj a zazpívej, bude se mi lépe usínat…“ zaprosila.
Rezignovaně povzdechl, a za chvilku se vrátil s kytarou v ruce. Zachumlala se spokojeně do přikrývky a zavřela oči…
Avinash se usadil v křesle, jemně hrábnul do strun a po chvilce začal tiše zpívat.

„Zlehka vplouváš do mých snů
Jak koráb plný něhy
Tvé jméno hýčkám u svých rtů
Tak zkus mé lásce věřit…
Jaanam, jaane, jahaan…“

„Ale já jí přece věřím“…zašeptala ještě z polosnu Shanti a za chvíli už její víčka zatížil sladký, prozatím poklidný spánek…