Hra osudu (8)

Na nádraží v půl osmé se sejde opravdu celá třída, nakonec dorazí pozdě jen naše třídní učitelka s ještě jednou a obě se smějí na celé kolo.
„Tak jsme tu všichni?“ zeptá se naše třídní a položí si tašku na zem „pokud ano, dejte mi prosím podepsané papíry od rodičů a raději i vaše průkazy pojištění“
„To si snad dělá srandu“ zakroutí hlavou Zuzka, zatím co já začnu hledat v batohu požadované věci.
„Podle všeho to myslí vážně“ pokrčím jen rameny a všechno ji odevzdám. Posléze to udělají i ostatní a jen co přijede autobus, můžeme se konečně hnout z místa.
V buse vládne, po celou dobu cesty, až moc velké ticho. Možná je to tím, že se tu skoro nikdo nezná a na zpáteční cestě už se všichni tak trochu znát budeme, takže to ticho bude pryč.
„Co myslíš, že tam budeme dělat ten týden?“ zajímá se Zuzka nervózně.
„To nevím, ale snad to nebude tak hrozný, jako minulý rok u nás na škole“ povzdychnu si a vytáhnu s batohu mp3. Zuzka hned pochopí, že na povídání nemám náladu a začne se dívat z okna.
Včera jsem se pohádala strašně moc se ségrou. Měla blbou náladu ze školy a já jen chtěla půjčit její mikinu a už to jelo. Řekni jsme si spoustu hnusných věcí, které by jsme určitě nikdy ani jedna druhé neřekly. Až teď mi všechno dochází. Teď mi dochází všechno, co jsem ségře včera řekla. Bylo to ode mě dost hnusný, zvlášť to, když jsem ji řekla, že se nemůžu dočkat toho, až jednoho dne odejde a už ji nikdy neuvidím. Po tomhle se uřvaná sebrala a vyběhla z domu. Mamka to samozřejmě slyšela všechno, takže jsem dostala facku prvně od ní a když přišel taťka domů z práce, tak i od něj.
„Naty“ drcne do mě Zuzka a vytáhne mi sluchátko z uší.
„Hm?“ otočím se na ni.
„Tys brečela? Co se stalo?“ zajímá se hned. Ani jsem si neuvědomila, že mi po tváři stékají slzy, které teď rychle utřu.
„Nic, to bude dobrý. Co se děje?“
„Jsme na místě“ kývne směrem ven, kde už jsou venku někteří spolužáci. Vystoupíme a já se hned rozhlídnu kolem. Spousta chatek, které jsou na vlas stejné, jen jedna je větší, ta u které sedí všichni na zemi a rozhlíží se kolem.
„Tak běžte za ostatními,“ popožene nás třídní. Se Zuzkou popadneme svoje tašky a beze slova se posadíme k ostatním na trávu.
„Takže jak už víte, jsem vaše třídní učitelka Milada Kroupová a tohle je vaše učitelka na tělocvik Sára Králová, která se uvolila, že s námi pojede. Celý týden, tedy do pátku tu spolu budeme, takže se k sobě chovejte navzájem slušně, protože spolu budete chodit do třídy další čtyři roky, tak aby jste nezačali špatně hned ze začátku. Teď k chatkám. Jsou po třech až čtyřech, takže doufám, že se nějak rozumně rozdělíte, samozřejmě kluci a holky zvlášť.“ dodá rychle.
„Oběd je za hodinu, takže do té doby se rozdělte a vybalte věci, já s vaší třídní máme chatku číslo 3, takže vy ostatní se můžete rozdělit do dalších. Po obědě se sejdeme všichni tady, oblečení a obutí do sportovního, abychom mohli zahájit odpolední program.“ řekne tělocvikářka a mě je jasné, jaký ten program bude.
„Tak, než se rozejdeme. Bere někdo z vás nějaké léky? Pokud máte zdravotní problémy, tak hned nahlásit, k večeru přijedu zdravotnice, které všechno nahlásíte a které tu s námi bude do konce, ale teď už rozchod do chatek, za hodinu tady a půjdeme společně na oběd“ ukončí naše sezení v trávě tělocvikářka. O víc se nestarají, každá popadne svou tašku a vydají se k chatce číslo tři.
„Budeme spolu?“ zeptá se Zuzka a já jen přikývnu. Taky s kým jiným bych měla být než s ní? Nikoho tu neznám, jen ji.
„Ahoj, můžeme být s váma?“ přiskočí k nám dvě holky, které nejspíš zbyli, protože ostatní už jdou buď po třech nebo po čtyřech k chatkám.
„Jasně“usměju se na ně a Zuzka jen přikývne. Popadneme každá svou tašku a beze slova se vydáme k poslední chatce, která je volná. Ve vnitř jsou dvě dvoupatrové postele, dvě skříně, dvě židle a stolek. Na to, že jsme za to zaplatili tolik, to tu není nějak extra vybavené.
„Jsem Martina“ řekne vyšší černovláska.
„Ahoj, jsem Nataša a tohle je Zuzka“ představím sebe a Zuzku, která jen mávne z vrchu.
„A já jsem Natálie“ přispěchá hned poslední členka se seznámením.
„Taky jste se tak těšili?“ usměje se Martina.
„Vůbec“ řekneme se Zuzkou zároveň, zatím co Natka jen pokrčí rameny.
„Já už jsem se nemohla dočkat až tu budeme“ pokračuje Martina ve svých kecech, na které jsou všichni asi hodně zvědavý, podle těch pohledů. Kašlu na ni, ať si mele co chce, pomyslím si a začnu si vybalovat.
„Proč jste vůbec šli na tuhle tu školu?“ zajímá se zvědavka a když se ji nedostane ani od jedné odpovědi, pokračuje „mě sem donutili rodiče, já chtěla původně jinam, ale rodiče nedali a tak jsem skončila tady“ povzdychne si. Jen díky tomu, že mi začne vyzvánět mobil se vyhnu dalším kecům od Martiny, která mi už teď, za těch pár minut, co jsme spolu v chatce, leze pěkně na nervy. To chci vidět ty další čtyři roky!!
„Ahoj školačko, tak jak tam je?“ zeptá se Adam a mě se na tváři hned objeví úsměv.
„Ahoj školáku, je tu nuda a chci domů, co ty ve škole?“ vrátím mu a posadím se do trávy vedle chatky.
„Taky je tu nuda a chci domů. To dáš neboj a kdyby ne, tak stačí jen napsat a jsem hned u tebe, ukradnu tě a pojedeme domů“ slíbí mi.
„Díky, to se bude hodit, můžeš tu být do půl hodiny?“ zeptám se a Adam na druhé straně se rozesměje.
„Copak je to tam tak strašný?“ zeptá se stále se smíchem.
„Jsem se Zuzkou, na pokoji, ta se dá přežít, ale pak je tu nějaká otravná Martina, která tu hubu snad zavře až když půjde spát!“ postěžuji si hned.
„Tak si udělejte polední pauzu při které se musí spát“ poradí mi.
„Hm, rada nad zlato. Neboj já si tu nějak poradím.“ujistím ho.
„Tak to jsem rád, jo jinak tě pozdravuje ségra, prej když ti budu volat, tak tě mám pozdravovat“ vzpomene si.
„Moc děkuju a taky pozdravuj.“
„Jasně, jasně. Hele nic já musím končit, už tu zvoní a začíná nám hodina, tak se tam měj, opatruj se a já ti k večeru zase zavolám nebo napíšu jo?“
„Budu moc ráda, užij si to ve škole ahoj“ ukončíme telefonát a já se s lepší náladou vrátím do chatky, kde Martina mele a mele. Podle pohledu, který po mě hodí Zuzka, je mi jasné, že je to strašně zábavné.
„Kdo ti volal?“ zajímá se hned zvědavě.
„Adam“ odpovím a skloním se nad taškou, abych si konečně vybalila, ale dopřáno mi není.
„To je tvůj kluk?“ zeptá se se zájmem a posadí se ke mně na postel.
„Kamarád“ opravím ji a nakládám si trička do skříně. Zuzka už má vybaleno, polovina skříně je zabraná jejími věcmi, tak já si rychle pospíším a skříň zaplním svými.
„Kamarád?“ zopakuje Martina po chvilce a divně si mě změří.
„Neměli by jsme jít na ten oběd?“ změním rychle téma a holky jen s radostí přikývnou. Tak tahle holka mi nepadla do oka, pomyslím si. Popadnu mobil, který mi ohlašuje zprávu a vydáme se s holkami na oběd.
ANI SE NEOZVEŠ, SI BUDU PŘIPADAT URAŽENĚ..TAK POVÍDEJ, CO ŠKOLA? JAKÝ JE SEZNAMOVÁK? Ptá se Jirka přes smsku, kterou si přečtu a během pár vteřin, než se k nám dostane polévka, mám i napsanou odpověď.
„Co myslíte, že budeme dělat odpoledne?“ zajímá se Natka.
„No, podle toho, jak vypadá tělocvikářka, nic příjemného to nebude“ povzdychne si Zuzka.
„Klídek, tak hrozný to nebude“ uklidním ji a pustím se s chutí do oběda.
Holky se pletli. Po obědě nás třídní učitelka svolá na louku, která je hned za chatkami, tam uděláme kroužek a první co příjde na řadu je seznámení. V kroužku si říkáme jak se každý jmenuje, odkud pochází a všechno možné, jen abychom se seznámili a znali jména svých spolužáků. Sice všechna jména zazní, ale já po pár vteřinách už nevím, jak se jmenuje ta blondýna naproti mně, vedle ní ten kluk...