Konec je nový začátek (1.)

Po tváři mi stékala jedna slza za druhou, bezmyšlenkovitě jsem kráčela ulicí, pomalu se stmívalo a já před sebou viděla stále ty jeho pronikavé poměnkové oči. Vryly se mi do paměti stejně jako jeho krásný úsměv, který jsem tak milovala. Najednou mě pohltil záchvat úzkosti a stesku. Stačilo si jen vzpomenout na všechny ty krásné chvíle, které jsme spolu prožili, okamžiky štěstí, noci strávené v jeho náruči a nedokázala jsem udržet slzy. Bylo to jako zlý sen a já stále doufala, že se z něj každou chvíli probudím, on bude ležet vedle mě a tím svým něžným a zároveň temným hlasem řekne: „ To se ti jen něco ošklivého zdálo miláčku.“
Nebyl to sen a já si nedokázala připustit skutečnost, že je konec.
„ Víš, už delší dobu to mezi námi neklape, bude lepší, když se rozejdeme.“ slyšela jsem tu větu a stále si mi přehrávala v hlavě, pořád dokola, jako když zapnete opakování na přehrávači. A znova a znova...
Cestou jsem míjela davy lidí, jak už to páteční noc v ulicích našeho města bývá, otáčeli se, někteří se na mě dívali lítostivě, jiní si klepali na čelo, asi že jsem blázen, pomysleli si. Ale nikdo se na nic neptal a já za to byla ráda. Co bych jim asi tak řekla? Že mě opustil člověk, kterého jsem milovala víc, než cokoliv na světě? Nejspíš by se mi jen vysmálí, není první a nejspíš ani poslední. Pár rozchodů už jsem měla za sebou, ale žádný z nich nebyl tak bolestivý, jako tento. Nikdy jsem si nepřipustila k tělu nikoho tak blízko jako Dominika.
Celé dva roky co jsme spolu chodili, jsem věřila, že on je ten pravý, můj princ na bílém koni o kterém jsem vždy snila. Vstoupil do mého života a jako mávnutím kouzelného proutku se vše změnilo a já byla ta nejšťastnější holka na světě. A teď je to pryč, všechno je pryč.
„ Agi...“ uslyšela jsem za sebou jemný, dobře mi známý hlásek.
„... vy nejste na chatě?“
Chata, blesklo mi hlavou. Celý týden jsem nemluvila o ničem jiném, než o malé, útulné chatičce naší babičky kam jsme se s Dominikem chystali jet na víkend oslavit svátek všech zamilovaných. Jen on a já, kolem samý les a v okolí dvou kilometrů ani živá duše. A zase jsem měla oči zalité slzami.
Otočila jsem se k Janě.
„ No ty vypadáš, co se ti stalo?“ zděsila se.
Vzmohla jsem se na pouhé dvě slova „ Je konec!“
S Janou jsme nejlepší kamarádky od dětství, bydlí ve vedlejším domě a od malička jsme si dobře rozuměly. Zažily jsme toho spolu hodně, první lásky, rozchody, bolesti, smutek, štěstí a možná i proto věděla, že nemá cenu vyptávat se na podrobnosti. Objala mě a začala utěšovat.
Vždy jsme se vzájemně se vším svěřovaly, probíraly každý nový zážitek či jen drobnosti do detailů a našly v té druhé oporu a porozumění avšak nyní jsem netoužila po ničem jiném než být sama. Všechno si v hlavě srovnat a smířit se s novou skutečností.
„ Nezlob se Jani, ale ráda bych byla sama.“ vyprostila jsem se z jejího objetí, jako by mi najednou nebylo příjemné ač jsme se objímaly při každém našem setkání.
„ Ale kam chceš jít? V tomhle stavu jsi zralá lehnout si do postele a ze všeho se vyspat. zítra bude líp, uvidíš. Ne nadarmo se říká, ráno moudřejší večera.“
Věděla jsem, že má pravdu, ale jít domů bylo to poslední co se mi chtělo. Ke všemu má máma volno a já nemám nejmenší náladu na výslech. Dost živě si to dovedu představit a už jen z té představy mám husí kůži.
„ Kde se celou noc touláš? A jak to vypadáš? Neměla jsi náhodou být s Dominikem? Slíbil, že tě ohlídá a v neděli zase v pořádku přiveze domů. A kde vůbec je?“
Jako bych byla malá holka, která se o sebe neumí postarat.Vždyť už mi za měsíc bude osmnáct.
Jedináčci to prostě někdy nemají lehké, zvlášť když žijí pouze s jedním z rodičů. Táta zemřel, když mi byly dva roky, tudíž jej znám pouze z fotek a jediný kdo mámě zbyl, jsem já.
Ze začátku to hodně špatně nesla, alespoň co vím od babičky. Bude to už pomalu šestnáct let. Od té doby se na mě máma upnula a hlídá mě na každém kroku. Když jsem začala chodit s Dominikem, vůbec se jí to nelíbilo už jen z toho důvodu, že byl o čtyři roky starší. Nemůžu jí to mít za zlé, v životě si už něco prožila a neměla to vůbec lehké, ale přece jen by mi mohla dopřát taky trochu volnosti.
„ Vnímáš mě vůbec?“ vyrušila mě Jana z mého zamyšlení.
„ Jasně, že tě vnímám.“ odsekla jsem, neměla jsem nejmenší chuť se zbytečně pohádat ještě s ní nebo co hůř, vylívat si na ni svou zlost.
„ Tak kam teda chceš jít?“ zopakovala otázku, protože věděla, že ji vůbec nevnímám.
„ Ani nevím“ konstatovala jsem s ledovým klidem.