PC school

6) RÁNO
Zrovna jsem se hrabala z postele, když do pokoje vtrhl Martin.
"Sníííídaněě. Vstávát!" zakřičel svým vysoko postaveným, pětiletým hláskem. Laura po něm hodila nevrlý pohled a zachumlala se ještě víc do peřiny.
"Až bude o hodinu později, zavolej na mě. Martin vstává vždycky tak brzo na pohádky." zahučela rozkazem a okamžitě znovu usnula. Překvapeně jsem se podívala na budík. 5:00.
"Lauro!" zahučel znepokojeně Martin a po jeho bok se přiřadil bratříček, který si unaveně mžoulal oko malou pěstičkou. Usmála jsem se na oba a tiše je vyvedla na chodbu.
"Tichučko, uličníci. Laura se ještě prospí. Já se s vámi půjdu koukat na pohádky. Tak jdeme." zamumlala jsem na ně ospale a táhle u toho zívla. Zavedla jsem je do obyváku a zapnula televizi. Zvuk jsem zeslabila co nejvíc to šlo, ale aby byl při tom dobře slyšet. Kluci se usadili na pohovce a já je přikryla dekou. Pak jsem se vydala do prostorné kuchyně. Musela jsem jim udělat nějakou snídani. Nepředpokládala jsem, že by vydrželi hodinu bez jídla.
"Co obvykle snídáte?"
"Čokoládové křupky!" zahučeli kluci najednou.
Trošku tázavě a mírně káravě jsem se na ně zahleděla.
"Většinou jim připravíme chleba s marmeládou nebo tak." odpověděl mi mírně mrzutý hlas za mnou. Nevěděla jsem co říct, ani jak se zachovat. Po předešlém večeru jsem si ještě nestihla uspořádat věci v hlavě. Trhaně jsem se otočila na Alexandra a popřála mu dobré ráno. Zkoumavě se na mě podíval, tak nějak zvláštně, ale pak sám pro sebe pokrčil rameny a přání mi oplatil.
"Co tak brzo?" odvážila jsem se promluvit, když jsem připravovala krajíce chleba pro nás čtyři.
"Protože Laura nevstane dřív než zazvoní budík ani kdyby hořelo, kluci většinou budí mě. Automaticky jsem teda vstal. Klidně si běž lehnout, já už to s nima zmáknu." zamumlal a popadl další nůž a pomohl mi mazat krajíce.
"To je v pohodě, stejně už bych neusnula." zamumlala jsem a dala vařit vodu na čaj. Kluci se spokojeně dívali na nějakou hranou pohádku. Nalila jsem vodu do konvičky a postavila vše na stůl.
"Kde máte hrníčky?" zeptala jsem se Alexandra.
"Hned je donesu." zamumlala a za chvíli se objevil s čtyřma hrníčkama. Sedli jsme si ke stolu a zavolali kluky.
Ti začali okamžitě pojídat připravené chleby. Zjistila jsem, že ani nemám hlad a tak jsem si jen nalila horkého čaje a pomaličku usrkávala. Nechtěla jsem příliš mluvit s Alexandrem, protože jsem jednoduše nevěděla co říkat. A s těmi pětiletými uličníky se ani moc mluvit nedalo. Mlčky jsem se tedy dívala na obsah hrníčku a snažila se v něm najít nějakou oporu.

"Jsi při snídani vždycky tak zticha?" zeptal se z ničeho nic Alexandr. Zrudla jsem a zavrtěla hlavou.
"Mhm. Tak jak ses vyspala? Laura někdy děsně chrápe." pokračoval. Rozesmála jsem se při té představě. Kráska zralá pro modeling jak mi chrápe do ucha.
"Vyspala jsem se dobře." uchichtla jsem se a znovu si hltla vařící tekutiny. Najednou se mi nechtělo přerušit tu nenadálou, příjemnou atmosféru tichem.
"A ty ses vyspal dobře?" zeptala jsem se trochu přitrouble.
"Jako mimino." kývl a spokojeně si kousl chleba.
"Ty nebudeš?" zeptal se jakmile dokousal.
"Ani nemám hlad." pokrčila jsem rameny.
"Aha." zašeptal a ticho se vrátilo.
Celé to ráno bylo dost bláznivé. Dívali jsme se s klukama na pohádky, pak se Laura vzbudila, nasnídala, oblékli jsme se... šli jsme do školy. Ve škole jsme s Alexandrem opět nemluvili. Stal se z něj zase ledový princ.