Nedostižná - 8. kapitola - Odvaha

„Davide! Můžeš mi říct, co tam děláš?“ zavolala na mě máma z kuchyně.
„Nic!“ křikl jsem zpátky a urychleně dával do pořádku stůl, který se mi, ani nevím jak, podařilo převrhnout na zem.
Jediné štěstí bylo, že jsem na něm neměl počítač. Sešity a učebnice pád naštěstí ve zdraví přežily, ovšem ten rámus, jenž se tím spustil, byl podobný, jako kdyby se dolů řítila lavina.
„Nelži, Davide!“ zavolala máma a teď to znělo o dost blíž.
Rychle jsem dosbíral poslední sešity a hodil je na stůl, pak jsem se - rádoby s nevinným výrazem - otočil ke dveřím, ve kterých se vzápětí objevila máma.
Byla o něco menší než já, hnědé vlasy lehce nagelované měla pěkně rozcuchané kolem hlavy a v ruce držela utěrku. Pronikavýma hnědýma očima propátrala můj pokoj a pak přešla pohledem ke mně.
„Někam jdeš?“ zeptala se, jakmile postřehla, že už mám na sobě červenou bundu.
„Ehm… jo, do Zoo,“ odpověděl jsem nakonec po pravdě.
Lež by mi nikdy nespolkla a navíc mi lhaní připadalo ubohé. V případě s Lusy jsem ovšem ochotně udělal výjimku - tam přece jen šlo o moje duševní zdraví.
„Tak do Zoo?“ řekla a zdvihla jedno obočí. „A s kým?“
Proč musí být rodiče ti nejzvědavější lidi na světě?
„S... jednou,“ s tou nejúžasnější holkou na světě, „kamarádkou.“
„Aha,“ protáhla to slovo na tři vteřiny a zkoumavě se na mě dívala.
Nehodlal jsem riskovat, že mě zradí moje tělo a zrudnu, takže jsem rychle popadl čepici ze skříně.
„Ano, s kamarádkou. Rodinu spolu neplánujeme, takže babička nebudeš. Zatím jsi opravdu jedinou ženou mého života, mami,“ řekl jsem se smíchem a políbil ji na tvář.
Už jsem byl ve dveřích, když na mě promluvila: „Zlato?“
„Jo?“ otočil jsem se netrpělivě.
Byl bych radši, kdyby mi říkala normálně, takhle jsem si připadl jako malý kluk.
Přistoupila ke mně blíž se zvláštním úsměvem, potom mi dala ruce na ramena. Já nenápadně dal pravou ruku za záda. Vysvětlovat, proč na ní mám náplast, bylo nad mé síly.
„Sluší ti to… Nejsem slepá, víš?“ řekla a usmívala se.
No, byl jsem rád, že mi to sluší - dneska obzvlášť, ale nějak jsem nechápal, co tím zbytkem myslí.
„Máš ji rád? Tu kamarádku?“ zeptala se dál.
Do háje! Jak tohle dělá? To mám snad napsané na čele? Dřív než jsem mohl něco říct a zamaskovat tak rozpaky (protože máma teď byla ten poslední člověk, se kterým jsem chtěl o něčem takovém mluvit), řekla: „Víš co? Nic neříkej. Vidím na tobě, že jen záříš.“
Zasmála se a já si připadal, jako by mě odhalila z vraždy.
„A nečervenej se, Davide. U kluků to vypadá trochu trapně,“ dořekla se smíchem a plácla mě po rameni.
Chvíli jsem na ni zůstal vyjeveně hledět, neschopný vypravit ze sebe slovo, a pak mi všechno došlo.
„Já toho Marka jednou zabiju!“
Máma se opět zasmála a zmizela ve vedlejším pokoji.
Seběhnul jsem schody a zaprásknul za sebou domovní dveře. Vydal jsem se cestou k autobusové zastávce a v duchu Marka opravdu přerážel vejpůl.
Ten chlap je horší než nějaká drbna! O všem musí žvanit dokonce i doma! No, a jelikož Markova a moje máma jsou přítelkyně, tak mi nedělalo už sebemenší problém si domyslet, kde máma na všechno, nebo lépe řečeno na většinu, přišla. Fakt bezva! Teď mi začnou shánět dům a vymýšlet jména pro vnoučata!
S povzdechem jsem zavrtěl hlavou a snažil se uklidnit. Nechtěl jsem si kazit náladu. V noci jsem sice sotva spal, ale i přesto jsem si připadal odpočatý. Nemohl jsem se dočkat, až zase uvidím Evey.
Moje srdce se otřásalo nedočkavostí a napětím. Toužil jsem vidět její tvář a slyšet její hlas a smích. Chtěl jsem se jí zase dotýkat, vůbec jsem však netušil, jaké to dnes bude. Nebudeme sami, to za prvé a pak taky… co když Evey ten polibek na tvář nemyslela tak, jak jsem ho pochopil? Co když to byl polibek z přátelství, nebo jen jako poděkování? Co když to pro ni nebylo nic víc, jako pro mě?
Z toho pocitu nejistoty mi srdce ztěžklo a tvrdě mi teď bušilo do žeber.
S chmurnými myšlenkami jsem se dostal autobusem až před zoologickou zahradu. Tam jsem se začal rozhlížet po Evey a předchozí myšlenky jsem se pokoušel vytěsnit z hlavy.
Asi po pěti minutách jsem ji uviděl. Ještě si mě nevšimla. Sledovala očima skotačícího chlapce před sebou.
Byl oblečený do světle modré bundy a černých kalhot i čepice. Vesele kolem ní pobíhal a smál se. Mohl mít pět maximálně sedm let.
Evey se také usmívala. Úplně mi vyrazila dech. Nechápal jsem, jak je to možné, připadala mi však daleko krásnější než včera.
Tentokrát na sobě neměla svůj modrý kabát, ale sportovní červenou bundu, černé kalhoty i boty. Na hlavě měla pletenou červenou čepici, která mi svým tvarem připomínala čepice trpaslíku ze Sněhurky - ona v ní ovšem vypadala naprosto úžasně.
Byl jsem rád, že si mě ještě nevšimla a proto jsem si ji prohlížel od hlavy k patě. Viděl jsem, jak jí vlasy zpod čepice povívají ve větru, jak pohybuje rukama při chůzi, jak skoro vznešeně klade nohy před sebe a propíná je v kolenou. Její ústa se stále smála na chlapce, oči ho však bedlivě sledovaly.
Pak zvedla hlavu a během chvilky mě našla pohledem.
Usmál jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila. Její tváře začaly opět růžovět a po pár vteřinách sklopila oči.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ji, když byla na tři metry ode mě.
„Ahoj,“ odpověděla a usmála se.
Chlapec ve svém poskakování přestal a hleděl na mě. Dřepnul jsem si k němu.
„Ty jsi Jonas, že?“ zeptal jsem se.
Chlapec přikývl. Jeho hnědé oči, podobné spíš těm mým než Eveyiným, se na mě zvědavě dívaly.
„Já jsem David,“ představil jsem se a podal mu ruku.
Jeho malá ruka mi ji po chvíli sevřela a pak řekl: „Ahoj.“
Zasmál jsem se a taky řekl: „Ahoj.“
Poté jsem se postavil a podíval se na Evey, která se na mě s úsměvem dívala.
Jonas se na mě zadíval se zakloněnou hlavou: „Ty jsi vysoký.“
S Evey jsme se zasmáli a já pak řekl: „Ty budeš vyšší.“
Vzal jsem chlapce pod pažemi a posadil si ho na ramena.
„Páááni,“ vydechl ohromeně.
Pohlédl jsem na Evey a viděl, že se na chlapce starostlivě dívá.
„Neboj, nespadne,“ ujistil jsem ji a pevně chlapce držel za nohy.
Nakonec přikývla a pousmála se. Vydali jsme se směrem ke vchodu a zamířili k pokladně.
„Moc ti to sluší,“ řekl jsem a otočil se hlavou k Evey.
S trhnutím se na mě podívala, její tváře dostaly zase červenější nádech a pak řekla: „Děkuju. Tobě to taky sluší… Dokonce jsme se dneska nevědomky sladili,“ dodala s úsměvem.
Už jsem se chtěl zeptat, jak to myslí. Pak mi došlo, že máme oba dva červenou bundu.
„No jo, vlastně. Dobrá náhoda,“ přikývl jsem.
Zasmáli jsme se a postavili se k oknu pokladny. Jonas byl asi zcela unešený pohledem na svět z více jak dvoumetrové výšky, a proto se jen rozhlížel kolem.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem pokladní.
„Dobrý,“ řekla znuděně a už mi podávala lístek.
Evey se ke mně naklonila a zadívali jsme se na něj. Stálo tam: rodinná sleva.
Oba jsme zdvihli obočí a podívali se na sebe. Tvářili jsme se lehce vyjeveně, ale i pobaveně. Nakonec nás však asi napadlo to samé - každý cent dobrý - a proto jsme neprotestovali. S potlačovaným úsměvem jsme jí podali peníze.
„To by mě nenapadlo, jak snadno člověk přijde ke slevě,“ zavrtěl jsem hlavou, když jsme odcházeli.
„To je pravda,“ přikývla Evey a zasmála se.
„Co tvoje ruka?“ zeptala se mě a v jejím hlase zaznívala zase starost.
„Už je skoro v pořádku,“ usmál jsem se a zdvihl ji tak, aby na ni viděla.
Bolestně stáhla čelo, jakmile uviděla fialový odstín.
„Měl jsem daleko horší, vážně. Tohle nic není,“ přesvědčoval jsem ji.
Evey si povzdechla a podívala se na Jonase.
Minutu jsme šli mlčky a procházeli pavilonem opic, které Jonase vůbec nezajímaly.
„No, ale když jsme tedy… momentálně ta… rodina,“ pokračovala Evey po chvíli a už se pousmála, „mohl bys mi říct, jak se jmenuješ?“ zeptala se a podívala se na mě.
No, tak to bych vážně mohl. Jsem fakt hrozný nezdvořák.
„Promiň, chovám se jako nevychovanec,“ řekl jsem a opravdu se styděl.
Evey zavrtěla hlavou a čekala. Mě se ale do odpovědi najednou vůbec nechtělo. Moje příjmení mi z ničeho nic začalo připadat hloupé, trapné a divné. Co když se začne smát? Co když si o mně bude myslet, že jsem divný?
Evey zdvihla obočí a tázavě se na mě dívala.
Ach jo, no nic - směle do toho.
„Eh… Wade. Jmenuju se David Wade,“ vypadlo ze mě neochotně.
A... přesně jak jsem se obával: Evey se zasmála.
Kousal jsem se do vnitřní strany rtů a nadával si. Proč jsem jí to říkal? Proč jsem si prostě nevymyslel nějaké lépe znějící příjmení?
Evey se pak dotkla mé paže. Podíval jsem se na ni a viděl, že má ve tváři pořád úsměv, i když teď se ho snažila ovládnout.
„Promiň. Já se nesmála tvému příjmení, ale tomu, jak dlouho jsi váhal, než jsi to řekl. Vypadalo to, jako by ses přiznával k vraždě… Vždyť Wade je úplně normální příjmení,“ řekla a zase se usmála.
Jsem to ale vůl.
„Jo, asi je normální,“ zasmál jsem se taky.
Evey nade mnou zavrtěla hlavou a šla dál.
Teď jsem si vzpomněl na to, co mi jednou říkala máma: že ona a její kamarádky si vždycky zkoušely svoje jméno dosadit s příjmením kluka, který se jim líbil, a zjišťovaly, jak by znělo a jak se jim líbilo.
Docela by mě zajímalo, jestli to Evey teď taky zkusila.
Pohlédl jsem na ni. Na její tváři byl zvláštní úsměv. Musel jsem se taky usmát. Evey Wadeová. No… mě to špatně rozhodně neznělo. Ale zase jsem se musel usadit - moc předbíhám.
Evey měla pravdu. Jen co jsme došli k teráriím s plazy a ještěrkami, Jonas mi z ramen málem seskočil a hnal se ke sklu. Evey na mě pobaveně pohlédla, když jí položil první otázku ohledně toho, čím se ještěrky nejraději živí. Nasadil jsem proto výraz profesionála a dal se do přednášení.
Myslím, že Evey tak trochu přeháněla, když řekla, že Jonas je trochu zvídavé dítě. Stále se na něco ptal a z jedné zodpovězené otázky se rozvětvil strom otázek nejméně deseti dalších.
Asi po dvaceti minutách mi začalo vysychat v krku. Lehce zoufale jsem se otočil k Evey a všiml si, že mi podává láhev vody.
„Díky,“ řekl jsem šeptem a rychle se napil.
Evey se jen usmála, pak ovšem zvážněla: „Myslíš, že budeš moct zítra mluvit?“
„Myslím, že ano,“ přikývnul jsem.
Potom mi pohled sklouzl na její tričko a v tu chvíli jsem se rozesmál na celé kolo. Evey si sundala bundu a teď na sobě skutečně měla triko se slonem.
Triko bylo růžové a slon na něm křiklavě fialový. Ovšem vyvedený tak neobyčejným komickým způsobem, dělajícím z něj křížence slona a motýla, který navíc trpěl šilhavostí.
Evey se na mě dívala se zdviženým obočím a se sešpulenými rty čekala, kdy se začnu ovládat.
Jakmile se můj smích snížil na polovinu, řekla: „Být tebou tak toho nechám, nebo si to tričko svléknu a obleču ti ho.“
„Vážně si ho svlečeš?“ zeptal jsem se trochu dychtivě.
„Klidně,“ přikývla. „Mám pod ním totiž ještě jedno, tak se netěš.“
„Škoda,“ řekl jsem smutně a zasmál se.
Vykulila na mě oči a lehce mě strčila do ramene: „Necháš toho!“
„Asi budu muset,“ řekl jsem s povzdechem, když jsem si všiml Jonase, který se k nám hnal.
Evey nasadila výraz dobře-ti-tak a šla se postavit k jednomu teráriu. A já se dal do dalšího výkladu.
Jonas byl takřka neúnavný. Nebyl jsem si jistý, jestli jeho zvědavost má nějaké meze. Prošli jsme snad všechno: od dinosaurů a jejich života po vyhynutí, ještěrek od vajíčka až po smrt.
Bylo to vyčerpávající - pro mě. Ale odměnou pro mě bylo, že kromě Jonase dávala pozor i Evey. Ačkoli jsem se na ni nemohl dívat pořád, tak jsem viděl, že se na mě občas dívá a usmívá se.
Po dvou hodinách strávených jen v části s plazy jsme se šli najíst do bufetu. Seděli jsme u malého stolku na vysokých židlích. Jonase jsem na ni musel vysadit, a proto teď houpal nohama nad zemí.
Kdyby se na nás někdo díval, tak by si skutečně mohl myslet, že jsme šťastná rodina. Pořád jsme se něčemu smáli a povídali si.
Na dětech je bezva, že se baví se všemi více méně beze studu a pocitu nejistoty, že když někoho neznám, tak nevím, co říct a o čem se bavit.
Jonas po pár minutách vytáhnul z batůžku foťák a podal mi jej, abych ho vyfotil s Evey, která si ho teď vzala na klín.
Nejdřív měla ve tváři trochu ostýchavý úsměv, když se podívala směrem k objektivu a tím pádem i ke mně ale po chvíli se smála Jonasovým pózám svým krásným šťastným smíchem.
„Ukaž,“ řekla mi pak a nastavila ruku pro fotoaparát.
Tázavě jsem zdvihl obočí a podal jí ho.
„Teď budeš model ty,“ pronesla s úsměvem.
„Nahoru! Prosím!“ vykřikl Jonas a hnal se mi do náruče.
Zasmál jsem se a vytáhl si ho zase na ramena. Evey se taky smála a potom udělala několik fotek.
Když jsme vyfotili snad všechno, co nás napadlo, zase jsme se posadili ke stolku.
Sledoval jsem očima Evey a nemohl se nabažit pohledu na její veselou usměvavou tvář. Vždycky ale, když jsem se setkal s jejím pohledem, oplácela mi ho jen chvilku a pak sklopila oči.
Mrzelo mě to. Chtěl jsem se do nich dívat a něco z nich vyčíst, chtěl jsem vidět jejích modř a lesk.
Seděli jsme kousek od sebe a já měl ustavičné nutkání se k ní natáhnout a vzít ji aspoň za ruku.
Teď mi její polibek na tvář připadal jako ze snu, jako by se to snad ani nestalo, jako bych si to vymyslel.
Jonas se po chvíli zvedl a odešel na záchod. Toalety byly jen na druhé straně bufetu, takže ho Evey nechala jít samotného.
Dívala se před sebe. Já jsem pohledem zamířil k jejím rukám. Jednu měla položenou na stole, jen malý kousek ode mě. Zaváhal jsem. Věděl jsem, že nemůžu váhat do nekonečna, protože sami už zase za chvíli nebudeme.
Co můžu ztratit? Hodně. Kolik můžu získat? Nevím.
Nakonec jsem přece jen svou ruku zvedl zpod stolu a přiblížil ji k její. Snažil jsem se ovládnout třes, který se mé ruky zmocňoval. Jak nejjemněji jsem dokázal, dotknul jsem se hřbetu jejích prstů.
Trhla sebou, ruku však nechala tam, kde byla. Zvedla oči od své ruky ke mně a upřela pohled do mých očí. Svýma teď těkala po mé tváři tak, jako já po její.
Prsty své ruky jsem se k jejím přiblížil ještě víc a lehce je sevřel.
Věděl jsem, že riskuju, věděl jsem to víc než dobře, jenže na druhou stranu jsem si zase říkal, že nic neudělat, by byl větší zločin.
Kdy se mi znovu naskytne možnost s ní takhle někde být? Jak bych jí jinak měl dát najevo, že po její přítomnosti a po ní toužím? Říct něco nepřicházelo v úvahu. Nevím, jestli jsem byl jen já takový srab nebo pro všechny kluky je tak strašně těžké, ne-li nemožné, ze začátku říct dívce, co cítí, když jsou s ní. Prostě na to, abych ze sebe právě vydal nějaký hles, jsem neměl.
Momentálně jsem viděl jen dvě možnosti, jak takhle situace může dopadnout. Buď mi ruku za chvíli vytrhne ze sevření anebo… Moje srdce se náhle roztřáslo pod vlnou radosti a vzrušení. Eveyiny prsty se totiž sotva znatelně obtočily kolem mých a palcem mi něžně přejela přes hřbet ruky.
Kdybych nevěděl, že se musím trochu ovládat, v další vteřině už bych Evey políbil a pevně sevřel v náruči. Ale věděl jsem, že s Evey to nejde. Tohle chování by se skutečně rovnalo zločinu, protože ona byla úplně jiná. Tak strašně jiná než ostatní dívky.
Nikdy jsem si nemyslel, že bych někdy nějakou holku mohl přirovnat ke květině. Připadalo mi to jako přehnaně sentimentální básnický výraz. Ovšem když jsem se díval na Evey, měl jsem skutečně pocit, že je jako nějaká květina, na kterou stačí prudký pohyb a zlomí se.
A navíc… překvapeně jsem si uvědomil, že mi tak nějak nevadí, nehrnout se do všeho po hlavě, ale jít na to pozvolna.
Zvedl jsem oči od našich rukou ve stejnou chvíli jako Evey.
Dívali jsme se na sebe. Najednou jsem ucítil zvláštní teplo, které mě začalo prostupovat. Bylo příjemné. Zvláštní, ale příjemné. Zajímalo by mě, jestli ho cítí i ona.
„Baaaf!“
Oba jsme s sebou trhli, jako by do nás uhodilo.
Naše ruce se rozpojily a my otočili hlavu k Jonasovi, který se k nám neslyšně přikradl a teď se snažil vyškrábat na svou židli. Pomohl jsem mu a pak se opět posadil.
Viděl jsem, že Evey drží ruce křečovitě spojené pod stolem a s ne příliš přítomným úsměvem se dívá na Jonase, který usrkával z džusu.
Nevěděl jsem jistě, jestli bych na něj měl být naštvaný. Sice nás vyrušil z úžasné chvíle… bylo to ale dítě. Ten si tohle ještě dohromady nedá, takže jsem naštvaný nemohl být. Asi bych to nyní ani nedokázal, protože mě ještě příliš prostupovaly nejrůznější pocity.
Evey s sebou po chvíli trhla znovu, protože se jí rozezvonil mobil. Vytáhla ho z tašky.
„Ahoj,“ řekla do něj. „Už budeš tady?“ zeptala se překvapeně.
Podívala se na Jonase a vteřinu střelila pohledem i ke mně.
„Ne. Klidně. Jonas už viděl všechny ještěrky, takže… Dobře, tak za chvíli, pa.“
Ukončila hovor a podívala se na Jonase.
„Táta tady za chvíli bude,“ řekla Evey a utřela mu ubrouskem z pusy trochu kečupu od jídla.
„Tak jo. Ale… teto Evey…“ promluvil Jonas a chvilku přemýšlel.
Přišlo mi trochu zvláštní, když jí říkal ‚teto‘. Nějak mi to k Evey nesedělo. Přišlo mi, že je na tetu ještě moc mladá.
„Půjdeme sem zase někdy? Podívat se, jak vyrostli a tak?“
Evey se zasmála: „Hned jak zase někdy přijedeš, neboj.“
„A půjde David zase s námi?“ zeptal se a v jeho hlase jsem naprosto zřetelně slyšel nadšení.
Evey se nadechla, aby něco řekla, ještě předtím se však podívala na mě.
Nevím to určitě (byl jsem trochu mimo) mám však pocit, že v mém výrazu vyčetla radost, prosbu a... snad ještě něco, co jsem zatím neměl odvahu vyslovit nahlas.
„No,“ pousmála se, „pokud bude David chtít,“ řekla nakonec.
Přitom jí opět zčervenaly tváře a já se musel usmát. Mrknul jsem na Jonase a ten se znovu spokojeně napil džusu.
Když jsme odcházeli, všiml jsem si, jak se Evey otočila a rychle zkontrolovala, zda jsme u stolu nic nenechali. Zodpovědná. Musel jsem se opět usmát.
„Čemu se směješ?“ zeptala se mě, protože si toho očividně všimla.
„Jen tak,“ odvětil jsem a pokrčil rameny.
Evey se kousla do rtu, potom se podívala na zem a pak znovu na mě. Přejela mě pohledem od hlavy až k patě a na okamžik utkvěla pohledem u rozkroku.
Že by se mi dívala na...?
Málem jsem ztuhnul, ona však vzápětí řekla: „Ehm… rozjel se ti zip.“
Teď jsem ztuhl doopravdy.
Evey se rozběhla za Jonasem a já s očima vytřeštěnýma a s výrazem děsu a pocitem totálního ponížení pohlédl dolů. Nechápavě jsem se však zamračil. Zip byl v pořádku. Zavrtěl jsem hlavou a hned vzápětí uslyšel Eveyin tlumený smích.
„To máš za to tričko!“ zavolala na mě vesele.
Už jsem říkal, že jsem vůl? Musel jsem se zasmát a rychle ji dohonil.
„Dostala jsi mě, to uznávám,“ přiznal jsem a ještě nad svou blbostí vrtěl hlavou.
Byl jsem ovšem neskonale rád, že to byla jen legrace, protože rozjetí zipu u kalhot jsem vždycky považoval za vrchol ostudy.
„Díky,“ usmála se. „Měl ses vidět, jak ses tvářil. Takhle vyděšeného jsem tě nikdy neviděla.“
Znovu se rozesmála.
Chystal jsem se něco říct, zarazilo mě však zatroubení auta. Podíval jsem se před sebe a na parkovišti zahlédl pěkný Mercedes. Vystoupil z něj vysoký muž s hnědými lehce nagelovanými vlasy, několika denním strništěm, oblečený ve sportovní bundě a kalhotách.
„Tati!“ vykřikl Jonas a hnal se mu do náruče.
„Nazdar, bojovníku!“ pozdravil ho muž a zdvihl ho nad hlavu.
Jonas se vesele smál a pak mu ruku obtočil kolem krku, když ho muž držel jen jednou paží.
Evey se usmívala a šla k muži.
„Ahoj,“ řekla a objala ho.
„Čau, segra,“ odpověděl jí a taky ji objal.
„Víš, že nemám ráda, když mi tak říkáš,“ odvětila Evey a přimhouřila oči, jakmile se na něj zadívala.
„Čau, beruško,“ pronesl se širokým úsměvem.
„Nic lepšího tam nemáš?“
„Modroočko?“ zeptal se nevinně.
Evey protočila oči a praštila ho do hrudi. Její bratr se tomu však jen zasmál a obrátil pohled k Jonasovi.
„Tak co? Bavili jste se dobře?“
„Jo! David ví o ještěrkách snad úplně všechno!“ vypískl Jonas stále nadšeně.
„David?“ zeptal se muž zmateně a pohlédl na Evey.
Hned potom si všiml, že někdo stojí kousek od nich. Bleskově střelil pohledem ode mě k Evey.
„Ano. Eh… Johne… tohle je David. Můj kamarád,“ pokynula ke mně rukou Evey.
„Davide, tohle je můj bratr John,“ ukázala zase zpátky na něj.
„Ahoj,“ pozdravil mě John a nastavil ruku.
„Ahoj,“ odpověděl jsem a stiskl mu ji.
Měl jsem pocit, že mě rentgenuje očima. Vůbec se mi to nelíbilo. Jenže jsem zase musel uznat, že kdybych měl sestru já a viděl ji s nějakým klukem, choval bych se přinejmenším stejně.
„No, Ev, díky za pohlídání,“ obrátil se k Evey. „A za přednášku,“ podíval se na mě.
„To je v pohodě,“ mávnul jsem rukou.
„Tím si nejsem tak jistý,“ řekl John šeptem. „Vím, co umí. Děsím se dne, kdy se začne ptát na lidské tělo.“
„Cos říkal, tati?“ zeptal se hned Jonas.
„Ale nic… Už se těšíš na babičku a dědu?“ zamlouval to rychle.
„Jo!“ přikývl Jonas.
„Bezva. Ev, jedeš?“ zeptal se Evey.
„Jasně,“ přikývla Evey.
„Rád jsem tě poznal. Tak zatím,“ kývnul na mě John.
„Já taky,“ přikývnul jsem a sledoval, jak se otočil k autu.
„Ahoj!“ zavolal na mě ještě Jonas a zamával mi.
„Ahoj!“ odpověděl jsem a taky mu zamával.
„Musím jít. Dneska máme rodinnou sešlost s večeří,“ řekla Evey.
„Jasně,“ řekl jsem a smutně kývnul hlavou.
„Děkuju, že jsi tady byl se mnou. Vím, že to asi nebylo jednoduché,“ dodala potom Evey.
„Ale ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Bylo to… hezké.“
Vhodnější slovo jsem teď prostě nenašel.
Evey se usmála: „Tak ahoj.“
„Ahoj,“ usmál jsem se taky.
Měl jsem ještě dost rozumu, abych si uvědomil, že jiné, než slovní loučení dnes nepadá v úvahu. John byl jen dva metry od nás.
Evey se na mě ještě podívala a poté se připojila ke svému bratrovi.
„Kamarád?“
Slyšel jsem, jak John to slovo protáhl a upřeně se na Evey díval. Ta ho pořádně šťouchla loktem do žeber.
Asi nejsem jediný, kdo musí čelit výslechům.
Počkal jsem, dokud neodjeli a pak se vydal na autobus.
V hlavě jsem měl smíšené pocity.
Najednou jsem si s hrůzou uvědomil, že jsme se s Evey nedomluvili na něčem dalším, kdy bychom se zase mohli vidět.
No, asi by bylo trochu přehnané, kdybych ji hned na zítra někam pozval. Asi tedy počkám, jestli se třeba neuvidíme ve škole.
Škola!!! Tak na tohle jsem totálně zapomněl. Takže žádné pozvání… ale šprtání. Ach jo…