Romantická duše

Ráno jsem se do školy celkem těšil, po prázdninách mi někteří chyběli. Ale vše se změnilo hned po prvních minutách, co jsem se ve třídě ocitl. Mám tam ty lidi moc rád, ale jediný porblém, který tady je, je ten, že od nich bydlím 25 km a naši mě nenechají, abych za nimi každý víkend jezdil na akce aj. A právě tady vždy nastane zlom. Jsem sice jejich dobrý kamarád, ale nezažívám s nimi zážotky na akcích a to mě od nich, aspoň podle mě, vzdaluje. Dneska jsem si připadal, jako by už naše přátelství zmizelo,zůstalo jen to že se pozdravíme, že si něco málo řekneme a to jen kvuli toho, že jsme spolužáci. Na internetě si už nepíšeme, jako by bývalo dřív. Většina z Vás si určitě bude říkat, jak jsem přecitlivělý, ale pravda je taková, že jako malý jsem moc kamarádu neměl, seděl jsem doma, nudil jsem se a často jsem se díval z okna na hřoště a smutněl nad tím, jak se tam venku děcka baví a já se sám nudím. A proto si mých přátel hodně vážím. Když si vzpomenu na minulý rok, přesněji na únor, když moji spolužáci jeli na lyžák a já ne, při představě, že tu mou nejlepší trojku týden neuvidím a s obavami, že po jejich příjezdu si uvědomí, že semnou příliš zážitků nemají a že na mě zapomenou, se mi oči zaplnili slzami. Teď, se mi sice očí slzami neplní,ale trápí mě to, mám je rád a já cítím, že to naše kamarádství končí... vždyt oni byli jedním z důvodů, proč jsem se do školy těšil, oni mi vždy dokázali zvednout náladu...