PC school

7) VOLNÝ DEN

Škola trvala sotva pár dní, ale už jsme měli den volna. V "hradě" (mnou vymyšlená přezdívka pro tu kolosální budovu zvanou škola) se ubytovávaly házenkářky. Prý se to děje, každý rok. Ale nikdo od nás se turnaje O zlatý míč neúčastní.
Ráno jsem si teda pospala v klidu až do osmi. Spala bych normálně asi dýl, ale něco mi spát nedalo. Venku pršelo. Sedla jsem si na parapet od okna, udělala jsem si horké, sladké kakao a s příjemným pocitem teplé tekutiny, zahřívající mé tělo jsem se koukala ven. Déšť mě na pohled uklidňoval. Bylo v něm něco až příliš chaotického, aby se to dalo vstřebat. Nabuzoval naprostou volnost a to se mi líbilo. Možná jsem se až příliš podobala Beethovenovu nadšení s tím jeho: "Svoboda je pro mě víc než život". To ostatně asi prohlásilo víc známých lidí. Kdo ví, kdo z nich je po smrti.

Máma s tátou už byli dávno v práci. Lenošivě jsem se oblékla do tepláků a fialového, huňatého svetru. Stále uvelebená na parapetu jsem si pár hodin v kuse četla knížku.
Asi okolo jedné hodiny se na displeji mobilu rozsvítilo Lauřino číslo. Usmála jsem se.
"Ahoj." zvedla jsem telefon.
"Ahoj, Anitt. Doufám, že tě nebudím?" zahučela Laura trošku starostlivě. Se smíchem jsem zahuhněla: "Já nejsem takový spáč jako ty, jsem vzhůru už od osmi."
"Od osmi?! Chudinko moje, zlatá." řekla zcela vážným hlasem Laura a já ji měla ještě radši. Vlastně poslední dny jsem si ji stále víc a víc oblibovala. Byla roztomilá společnice a dobrá kamarádka.
"Copak potřebuješ?" usmála jsem se do prázdného pokoje.
"Nechceš jít dneska k nám? Venku je hnusně a já se strašně nudím! Táta je ještě pryč. Mám půjčené asi dva romanťáky z videopůjčovny a bráchové jsou stejně někde venku. Ti blbci i v tom dešti šli hrát fotbal." zamručela zkroušeně Laura.
"Mhm." vzdychla jsem. Mám k nim jít, nemám? Přecejenom byla jsem tam ještě včera... A navíc, co když se kluci vrátí z fotbalu brzo? Alexandr...? No, pravděpodobně mě stejně bral jen jako kamarádku svojí otravné (pro něj) sestry.
"Dobře, přijdu. Kdy?" odkývla jsem po krátkém přemýšlení a jejím naléhání.
"Klidně hned!" zavískla nadšeně má kamarádka.
"Dobře, tak za dvacet minutek u vás, ahoj." zasmála jsem se a lupla červeným tlačítkem.

Měla jsem štěstí. Kluci se po dobu mého pobytu u Laury neukázali. Dívali jsme se na nějaké romantické slaďárny, jak slíbila, ale já je příliš nevnímala. Celou tu dobu jsem byla myšlenkama u té věci s Alexandrem. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli jsem zamilovaná. Líbil se mi na pohled a přitahovalo mě to pomyslné tajemno okolo jeho chladné povahy nebo okolo úmrtí jeho lásky. Jenže jemu jsem se pravděpodobně líbila jen trošku a to jen podobností s jeho spřízněnou duší. Na nic jiného jsem spoléhat nemohla. A co jsem o něm vlastně jinak věděla?
"Ty na něco hraješ, Lauro?" zeptala jsem se, když byl první film u konce.
"Ne, já nemám hudební talent. Ale chtěla bych mít, Alexandr krásně hraje i zpívá." povzdechla si toužebně Laura.
"Jo, jednou říkal, že jde na zkoušku." přikývla jsem.
"Jo, i když dávno uměleckou vyšel, furt tam chodí. Asi se jí nedokáže zbavit. Někdy pomáhá učit, někdy hraje na koncertech jako doplňkové číslo. Teď hrál jednu moc hezkou skladbu od Ullmanna. Takovou něžnou, krásnou." vyprávěla a dala do dvd přehrávače další doják.
"Aha." zamumlala jsem. Toužila jsem vědět víc, ale nechtěla jsem zase vyzvídat. A Laura dál mlčela. Tak jsme se spolu dívali a já měla plnou hlavu nových věcí.