Dvojí život (12. díl)

Filip mě obejme a zašeptá mi do vlasů: „Neboj se, hvězdičko! Spolu všechno zvládneme.“
A mně se v tu chvíli neuvěřitelně uleví. Asi jsem potřebovala slyšet, že všechno bude zase v pohodě. Že se z toho dostanu.

***

Od té doby na mě nenaléhá, nepokouší se o větší fyzický kontakt, než je líbání. Chodíme spolu do divadla, do kina, na různé koncerty, v dubnu mě jede dokonce podpořit i na mistrovství České republiky ve streetdance, kde nakonec skončíme třetí.
Musím uznat, že tenhle semestr mi díky Filipovi utekl mnohem rychleji, než bych chtěla. Zase se přiblížil zápočtový týden a po něm zkouškové období, takže na sebe nemáme s Filipem moc času. Ale ve volných chvílích, kdy se nemusíme učit a zrovna jsme spolu, plánujeme s nadšením velký společný čundr. Pojede s námi i celá parta, se kterou jsme strávili Silvestr na Špičáku. Nakonec se od Filipa dozvím, že s námi pojede i jeden jeho kamarád z Prahy. Prý se jmenuje Matouš, Matěj nebo tak nějak. Přesný termín našeho úžasného čundrování po jižních Čechách domluvíme, až všichni udělají všechny zkoušky. A tak nám nezbývá nic jiného než se zatím jen těšit.
Začátkem června si uděláme s holkami menší dámskou akci, abychom doladily veškeré detaily našeho báječného čundru.
„Hlavně nesmíme zapomenout na spacáky, karimatky a stany!“ upozorňuje nás Martina.
„Hele, vezmeme s sebou nějakej kotlík nebo něco podobnýho? ptá se Verča.
„Už kluci vymysleli přesnou trasu?“ chce vědět zase Lucka.
A tak se pustím do vyprávění toho, s čím přišel Filip. Kluci totiž vymysleli, že na našem čundru navštívíme tři kempy, které našli na internetu a vypadaly celkem přijatelně.
„Prvním bodem naší návštěvy je kemp, který se nachází na břehu řeky Vltavy ve Zlaté Koruně. Dalším bodem je kemp u Bezdrevu a posledním cílem je kemp Modřín na Lipně. Samozřejmě nemohou v plánu naší cesty chybět památky různých druhů, takže se máme na co těšit!“ seznámím holky s plánem.
„Tak doufám, že si to pořádně užijeme!“ těší se Verča.
Další hodinu strávíme v kavárně sepisováním seznamu věcí, na které určitě nesmíme zapomenout. Musíme však také myslet na to, že naše krosny nejsou bezedné a každý gram se pěkně pronese!

***

Pak už měly věci rychlý spád. Filip s Markem dodělali ve čtvrtek konečně poslední zkoušku, večer jsme se sešli v Žumbeře, abychom oslavili konec zkouškového a Filip nečekaně přišel s nápadem, že na čundr pojedeme už zítra.
„Volal mi Matyáš, že máme jet bez něj. Prý se nám ozve, až bude vyrážet z Prahy. Ještě mu chybí poslední zkouška, na kterou jde zítra. Tak by prý v sobotu ráno mohl vyrazit. Ale kdyby jí náhodou nedal, tak by na opravný termín šel až v pondělí.“ vysvětlí Filip.
„No, fajn, takže se sbalíme a zítra vyrážíme, dámy a pánové!“ zvolá Radek.
„Takže to si zaslouží panáka!“ rozhodne Marek, odejde na bar a po chvíli se objeví s táckem, na kterém si hoví devět panáků Tequily, talířek s nakrájeným citronem a slánka.
„Takže na nejúžasnější prázdniny!“ navrhnu. Všichni si přiťukneme a jdeme pařit na hitovky Michala Davida a Helenky Vondráčkové. Chvilku po půlnoci naše sezení rozpustíme, protože ráno v 9:45 máme sraz v hale plzeňského nádraží a odjíždíme směr České Budějovice.

***

Crrrrr... Budík mě probudí ráno v 7:30. ‚To byl zase nápad vstávat takhle brzo!‘ pomyslím si, když roztahuji žaluzie. Ale venku nádherně svítí sluníčko, z okolních paneláků vycházejí poslední opozdilci, kteří spěchají do práce či do školy, otevřu okno dokořán a nasaji atmosféru prázdnin, i když oficiálně ještě vůbec nezačaly. Hodím na sebe džínové kraťasy, modrobílé tričko v námořnickém stylu a vydám se do koupelny, kde do vlasů přidám bavlněnou čelenku ve stejné barvě. Vyčistím si zuby, namaluji se a spokojeně se na sebe zazubím do zrcadla. K snídani si udělám míchaná vajíčka, která zajím celozrnnou bulkou. Na cestu si udělám pár toustů se sýrem a šunkou a do krosny přibalím litr a půl neperlivé vody. Naštěstí s sebou nepotáhnu stan, Filip pro nás bere svoje iglů. A navíc náš komunistický stan, ve kterém jsem si hrála na chatě, když jsem byla malá, je šíleně neskladný. Do krosny nahážu dvoje kraťasy, sukni, pár triček, jedny dlouhé kalhoty, mikinu, bundu, plavky, spodní prádlo, ručník, žabky a kosmetiku. Karimatku a spacák přivážu ke krosně, do tašky přes rameno hodím peněženku, doklady, mobil, klíče a můžu vyrazit na trolejbus. Zrovna si obouvám svoje tenisky DC, když z ložnice vyleze rozčepýřená máma.
„Ahoj! Ty nejsi v práci? Myslela jsem, že už jsi odešla.“ podívám se na ní.
„Ahoj, Sandruško.“ pozdraví mě. „Ty někam vyrážíš?“
„Včera jsem ti to nestihla říct, ale jedeme na ten čundr už dneska.“
„Tak počkej! Moc si to užij, dej o sobě každý den vědět a tady máš na přilepšenou, abys neumřela hlady.“ podá mi tisícovku.
„Díky, mami!“ obejmu ji a lípnu jí pusu na tvář. „Tátovi vyřiď, že ho mám ráda. A moc ho pozdravuj. Já letím, aby mi neujel vlak. Ozvu se! Zatím čau!“
„Užij si to, Sandruš! A to budeš trajdat po republice v těchhle botách?!“ slyším mámu, když za sebou zaklapnu dveře.
Mávnu nad tím rukou a s naditou krosnou se vydám na zastávku trolejbusu, který mě doveze až na nádraží. Filip na mě čeká na zastávce u nádraží, políbíme se a společně se došouráme k nádražní hale, kde už čekají ostatní. K mému překvapení mají kluci jen batohy, ke kterým mají přivázané spacáky a karimatky. Holky mají naštěstí krosny, takže si oddychnu, že jsem se nezbláznila sama.
„Takže já koupim skupinovou jízdenku do Budějek, jo?“ řekne Radek. „O peníze se šábneme ve vlaku.“
Všichni souhlasí, a tak se Radek vydá k pokladně, kde zakoupí jízdenku pro devět osob. Pak už nás v hale nic nedrží, a tak popadneme svých pět švestek a jdeme na nástupiště, kde už je náš expres do Českých Budějovic přistaven. Bohužel se nevejdeme do jednoho kupé, takže já s Filipem, Verčou a Markem si sedneme do jednoho a zbytek party do druhého. V 10:00 hodin se z amplionu ozve hlášení: „Vážení cestující, rychlík číslo šest set šedesát pět, který dále pokračuje do stanice Nepomuk, Ražice, Číčenice, České Budějovice, Jihlava a Brno-hlavní nádraží, odjede z nástupiště číslo tři, z deváté koleje.“
Cesta ubíhá celkem rychle, a tak se v Českých Budějovicích ocitneme za krásné dvě hodiny. Prohlídku Budějovic máme naplánovanou až na zpáteční cestu, protože jako první chceme navštívit kemp Koruna ve Zlaté Koruně, musíme se tedy nejdříve dopravit do Českého Krumlova. Z vlakového nádraží je to na autobusové nádraží asi deset minut cesty, ale značnou chvíli nám zabere nalezení správného nástupiště, odkud nám odjíždí autobus do Krumlova. Pak se necelou hodinu trmácíme absolutně vydýchaným autobusem. Naštěstí nás autobus v půl druhé vysype na autobusovém nádraží a my se rozhodneme pro prohlídku města a zámku, než se vydáme pěšky hledat kemp ve Zlaté Koruně. Na zámku v Českém Krumlově jsem ještě nikdy nebyla, vybereme si II. prohlídkovou trasu, při které si prohlédneme Schwarzenberskou portrétní galerii, apartmá z 19. století, obrazárnu, obě patra Plášťového mostu, ale nejvíc mě nadchne apartmá kněžny Eleonory ze Schwarzenberku. Průvodkyně vyprávěla velmi poutavě, takže jsem hltala každé její slovo. Vyprávěla nám různá fakta i pověsti.
„Paní Perchta z Rožmberka označovaná jako Bílá paní žila na českokrumlovském hradě v 15. století. Její otec Oldřich II. z Rožmberka ji proti její vůli a bez lásky provdal za moravského šlechtice Jana z Lichtenštejna, který Perchtu celý život krutě týral. Když Jan ležel na smrtelné posteli, nechal si paní Perchtu zavolat a prosil ji o odpuštění. Ona odmítla a její manžel ji za to proklel. Od těch dob musí duch Bílé paní Rožmberské obcházet rožmberské hrady a zámky a zjevuje se v okamžiku, kdy má dojít k nějakým významným událostem. Bílé rukavičky na jejích rukou věstí věci dobré, černé rukavičky upozorňují na blížící se neštěstí.“ dopověděla pověst průvodkyně. „A tak tu bloudí až dodnes.“
Najednou vyjdeme ven dveřmi, objevíme se na nádvoří a průvodkyně se s námi rozloučí: „Nyní se nacházíme na pátém nádvoří, kde naše prohlídka končí. Já vám děkuji za pozornost a přeji vám příjemný zbytek dne. Nashledanou.“
Projdeme se také zámeckou zahradou, zastavíme se u legendárního otáčivého hlediště a dojdeme i k letohrádku Bellarie. Kdysi jsem se o letohrádek zajímala, a tak hodím do placu jednu legendu: „Když byl letohrádek Bellarie postaven, stalo se prý hned při první slavnosti velké neštěstí. Jedna dáma celý večer pociťovala bolení hlavy. Poslechla radu, aby naráz vypila plný pohár červeného vína. Když tak učinila, klesla v mdlobách na pohovku, ale už se neprobrala. Pokaždé, když se pak v letohrádku konala slavnost, objevila se nečekaně mezi hosty neznámá dáma v červených rokokových šatech s vysokým účesem. Jak se tajemně objevila, tak se také před ukončením slavnosti ztratila. Mluvilo se o ní jako o tajemné rokokové dámě.“
Kluci, ti šašci, mi nefalšovaně zatleskají, a tak se jim ukloním a usměji se. Filip přijde blíž a lehce mě líbne na rty, až mnou projede elektrizující záchvěv.
„Hele, hrdličky, měli bychom asi vyrazit. Do Koruny je to přece jenom po turistických stezkách asi třináct kilometrů.“ upozorní nás Marek, který s Verčou dumá nad rozloženou mapou okolí.
Dojdeme zpátky kolem autobusového nádraží a vydáme se po žluté turistické značce. Naštěstí jdeme většinu cesty lesem, takže na nás tolik nepraží sluníčko, ale i tak jsme splavení, jako kdybychom běželi maratón. Projdeme okolo rybníku Sebevrah, u kterého dostanou holky nutkání se alespoň svlažit, ale Petr jim navykládá vymyšlenou historku, že se v tom rybníce utopil z nešťastné lásky muž, který dělal na zámku v Krumlově sluhu. Prý to dá rozum, když se ten rybník jmenuje Sebevrah. Holky ho pak celou cestu pošťuchují, aby z něj dostaly, jestli si to vymyslel, nebo jestli to někde četl. Musím se smát.
Cestou mineme ještě Mirkovický rybník, projdeme Chabičovicemi, mineme Kulichův kříž, projdeme Černicemi, kde se napojíme na červenou turistickou stezku a po nekonečné cestě, protože krosny nám s přibývajícími kilometry ztěžkly na zádech, se konečně objevíme na okraji Zlaté Koruny, kde sídlí kemp Koruna.
„Konečně!!!“ zvolá Lucka.
„Hurááá!“ volá taky Verča.
A musím uznat, že je chápu, protože tahle cesta byla vážně úmorná a já se těším, až si dám sprchu a až si zajdeme do místní restaurace na něco dobrého k jídlu. Snad tu mají dobrého kuchaře.
S holkami si vezmeme ručníky a potřeby na sprchování a vydáme se do sprch, kluky necháme napospas stavění stanů. V životě jsem se netěšila na sprchu tolik, jako dneska. Když na sebe pustím proud vlažné vody a namydlím se sprchovým gelem, začnu si konečně tenhle čundr užívat.
Když se trošku zabydlíme ve stanech, vezmeme si nejcennější věci a jdeme se konečně najíst. Musím uznat, že za kuřecí plátek s hranolkami, šopský salát a půllitr oroseného piva bych v tu chvíli snad i zabíjela, takže když mi Filip začne ujídat hranolky, má co dělat, aby se ubránil před mými výpady.
Když dojíme, přisedne si k nám správce kempu, který nám podá informace, jak to tady v kempu vlastně chodí. Nakonec nás pozve na večerní posezení u ohně, kde se budou péct buřty a bude se hrát na kytaru. Jelikož ještě neodbila dvacátá druhá hodina, mají ještě otevřeno v obchůdku v kempu, kde si koupíme devět buřtů. Bochník chleba si naštěstí koupil Marek v Krumlově, takže máme i přílohu. Nakonec je večerní posezení u ohně celkem příjemné, zpívají se trampské písničky a my odcházíme spát okolo půlnoci, kdy je štípání komárů už nesnesitelné.
Těsně před spaním ještě napíšu mámě smsku, že jsem v pořádku, málem bych na to úplně zapomněla, a vypnu si mobil, aby mi baterka vydržela co nejdéle. Chci se zavrtat do spacáku, když uslyším Lucku, jak vyšiluje: „No, já s nima spát nebudu!“
„Tak v tom případě můžeš spát venku, alespoň budeme mít víc místa.“ řekne jí s chladnou hlavou Radek.
„No, tak to zase prrr!!!“ hádá se Lucka.
„Luci, schválně jsme vám nechali největší stan, protože budete spát ve třech.“ domlouvá jí Martina. „Neboj, bude to v pohodě. Kluci jsou hubení. A navíc... když budeš spát uprostřed, tak tě budou hřát z obou stran. Ber to z té lepší stránky.“
A tak konečně Lucka ustoupí a kemp se ponoří do naprostého ticha, které provází jen občasné šplouchnutí Vltavy.

***

Ráno se probudíme do krásně slunečného počasí. Zajdeme si do obchodu koupit něco k snídani. Nakonec si s Filipem vybereme rohlíky s plátkovým sýrem a završíme to koblihou s marmeládou. Při snídani se domluvíme, že si dnes uděláme výlet na Dívčí kámen. A tak se po snídani vydáme po červené značce vstříc zřícenině, kde by se dnes mělo konat podle letáků vyvěšených v kempu šermířské představení.
Ještě nevyjdeme ani ze Zlaté Koruny, když Filipovi začne vibrovat mobil. Volá mu Matyáš, ale slyšíme jen Filipovu část konverzace: „Čus. Cože? Jo, už jste na cestě, jo? Počkej! Vás je víc? Jo, ségru, aha. No, dobře. My dorazíme zpátky tak ve tři. Jasně! Tak zatím, zdar!“
„Tak vážení, Matyáš už je na cestě a sebou veze svojí ségru, takže dámy, snad vezmete jeho malou sestru do své party, je to fajn žába.“ oznámí nám Filip. „Až dorazíme do kempu, tak by tam už nejspíš mohli být.“
„Neboj, určitě ji mezi sebe přijmeme.“ odvětí Verča a holky jí přikyvují.
Na Dívčím kameni si to náramně užijeme, šermířské představení je skvělé, dobové kostýmy nás přenesou do doby před pár stovkami let. A nám se po dvou báječně strávených hodinách nechce vůbec odejít. Ještě jednou si prohlédneme Dívčí kámen a rozhodneme se k návratu do kempu.
Po příchodu do kempu se vydáme k plácku, kde máme postavené stany. Filip se vítá s klukem, který zrovna stavěl stan hned vedle toho našeho. Představí mi ho jako Matyáše. V tu chvíli se od upevňování stanového kolíku zvedne dívka a mně ztuhne úsměv na rtech...