Překroč svůj stín - 31.část

O půl hodiny později již Avi a Shanti stáli před bránou, jíž se vstupovalo na rozlehlý dvůr Sunrise ville school. Její pavilony byly postavené ve tvaru písmena L a po dlážděných chodnících mezi travnatými plochami se již procházela spousta studentů ve velmi slušivých stejnokrojích. Shanti se rozpačitě usmála a chytila Aviho za ruku, proplétajíc při tom pevně své prsty s jeho.
„Tak, a jsme tady. Jdeme dovnitř?“
Avinash se zhluboka nadechl, jemně se vymanil ze sevření její dlaně, a ač nerad, prohlásil.
„Kdepak, dál už půjdeš sama, je to tvůj svět, tvá nová budoucnost. Chápu, že je to pro tebe vše neznámé, ale musíš překonat svoji nejistotu. Na co čekáš? Tak už běž!“ pobídl ji, dvě z jejích knížek, které málem zapomněla na stole, krátce přiložil dle zvyku ke svému čelu a ústům a podal jí je. Udělala totéž, přitiskla si je na hruď a přikývla.
„Daro mata…a hodně štěstí, odpoledne si tě vyzvednu.“ Řekl a lehce se dotkl ukazováčkem jejího nosu. Ještě mu věnovala jeden zářivý úsměv a kratičký záblesk v očích, pozvolna se otočila a její vlasy se při tom hebce zavlnily. Pak už ji pozoroval, jak drobnými krůčky mizí mezi davem studentů, mířících k hlavnímu vchodu.
…………………………………………………………………………………………………….................................................

Shanti spěšně vešla dovnitř a nejistě se rozhlížela kolem sebe. Všichni, kteří ji míjeli, po ní zvědavě pokukovali. Chvilku se rozmýšlela a pak zamířila k muži v šedé uniformě, stojícímu u protějších dveří, a odvážila se jej zeptat.
„Dobrý den, jsem zde dnes poprvé, a hledám ředitelnu. Můžete mi, prosím, pomoci?“
Muž se na ni krátce usmál, a hladíc si při tom svoji mírně rozježenou bradku, několika větami jí vysvětlil, kudy má jít. Po chvilce již s trochu sevřeným žaludkem klepala na dveře a ty se vzápětí otevřely.
Pozdravila sympatickou mladou ženu v silných brýlích, která se na ni nejdříve usmála a pak řekla směrem do místnosti.
„Máme tady novou studentku, pane řediteli. Pojďte za mnou, slečno…?“
„Jmenuji se Shanti Ranjami…“ odpověděla již odhodlanějším hlasem, z něhož se konečně vytratila nervozita, a podala jí obálku.
„Ach tak, už si vzpomínám, vy jste neteř pana Madhava Sanu. Je naším velikým mecenášem, mnoho ze zařízení školy je důkazem jeho velkorysé štědrosti. Tak pojďte, zapíšu si vás, a podíváme se na to, co vlastně umíte…“
…………………………………………………………………………………………………..................................................

Den se zdál být nekonečný, Avi se nejdříve pár hodin bezcílně toulal ulicemi města. Nechápal svůj podivný neklid, který by měla cítit spíše Shanti, párkrát se mu dokonce zdálo, jako by jej někdo sledoval, ale tyto nesmyslné myšlenky ihned zahnal. Snažil se rozptýlit tím, že si v několika restauracích dopřál pár vychlazených drinků a vykouřil celou krabičku cigaret. Pak se vrátil zpátky domů ke strýci, kde si od něho ale musel vyslechnout nezbytné kázání o svém vztahu k Shanti, což se dalo očekávat. Chápal jeho, i když dle vlastního názoru poněkud přehnaně obavy o ni, a v duchu byl rád, že o své neteři zatím neví úplně vše, protože by jeho strach byl určitě daleko větší…
Odpoledne již netrpělivě přešlapoval před bránou školy, svírajíc v ruce kytičku žlutých růží. Po chvilce Shanti uviděl se skupinkou studentů, s nimiž živě diskutovala. Maličko jej bodl osten žárlivosti a pevně sevřel rty. Na tohle si ale bohužel bude muset zvyknout, těžko mohl očekávat, že ji vzhledem k tomu, jak skvěle vypadá, nechají jen tak bez zájmu sedět v ústraní.

Když jej zahlédla, zamávala mu, s ostatními se rozloučila a vydala se směrem k němu. Blížila se úžasně ladným krokem a v rytmu chůze pohazovala kadeřemi svých ebenových vlasů. Pestrou blůzku a bílé kalhoty, ve kterých původně přijela, vyměnila za uniformu zdejšího školního stejnokroje. Tmavě šedou krátkou skládanou sukni doplňovala oslnivě bílá blůzka s límečkem, úzká vázanka a tmavě zelená vesta se znakem školy na levé straně. Moc jí to slušelo, nemohl se na ni vynadívat. Zakrátko došla až k němu, radostně jej políbila, s úsměvem od něj vzala růže a zabořila do nich s rozkoší svůj nos.
„Jsou nádherné a krásně voní, moc ti děkuji! Nemohla jsem se dočkat, až to vše skončí a opět tě uvidím. Je to tady ale perfektní, profesoři obdivovali mé znalosti, všemi pohovory a testy jsem úspěšně prošla. A představ si, v psaní na elektronickém psacím stroji jsem byla ze všech v mé třídě nejlepší! A jeden starý profesor hindštiny si vzpomněl, že učil kdysi mého tátu! A taky…“
Další příval jejích nadšených slov umlčel nečekaným polibkem, ani se téměř nestačila nadechnout a jen překvapeně zamrkala.
„Ano lásko, to vše sice chápu, ale teď jsem tady já. A před námi je poslední den, kdy budeme spolu. Zítra se vracím do Bombaje.“ Připomněl jí důrazně a vzal tašku s knihami a oblečením.
„A kdo byli ti, s nimiž jsi se bavila?“ dodal ještě pichlavě. Dala si ruce v bok a naoko se na něj zamračila.
„Přece studenti z mého ročníku! Počkej, ty žárlíš!“
Krátce si odkašlal a bleskově odpověděl.
„Já a žárlit? Na ně? Vyloučeno…“ Pobaveně zakroutila hlavou a pohrozila mu.
„Avi?...“
„Vůbec ne…“ a mírně při těchto slovech pokrčil nos a zašklebil se, vypadal velmi legračně. Musela se zasmát, lhaní mu nikdy moc nešlo, a pohladila jej po tváři.
„Ale to přece nemusíš, ve třídě jsme samá děvčata, chlapci jsou v druhém paviloně…a já přece miluji jen tebe a vždycky budu…“
Vzal její horkou dlaň, než ji odtáhla, a krátce si ji přitiskl ke rtům.
„To já přece taky…vždyť víš. I když odjedu, budu pořád s tebou. Určitě se nemusíš ničeho ani nikoho bát, máš přece svůj náramek, a tady jsi v bezpečí a pod ochranou svého strýce.“

Shanti mírně zvážněla, protože si opět připomněla následující dva týdny bez něj. Nicméně jej políbila na tvář a zašeptala.
„Já vím, tak pojď, projdeme se městem, dáme si někde pistáciový soan, zmrzlinu a něco k pití, umírám žízní …no a večer se patřičně rozloučíme…Co ty na to?“
Při těchto slovech mu ovinula paže kolem krku, svůdně se na něj usmála a zatahala zuby škádlivě za pramen vlasů, který mu opět rozpustile padal do očí. Souhlasně zamručel.
„Hmm…Tak to se mi líbí. A já se postarám, abys na mne a na vše, co dnes v noci prožijeme, myslela každou minutu… než se k tobě opět vrátím…“ Poslední jeho slova už téměř zanikla v dlouhém polibku. Když se od ní konečně odtrhl, řekl s lišáckým úsměvem na rtech.
„A kdybys třeba chtěla, pošeptám ti, co, jak a kde budeme spolu dělat…“
Rozpustile jej plácla po rameni a odvětila se smíchem.
„Ale jdi ty, raději se nechám překvapit, a tiše, ještě nás někdo uslyší!“
Pak se k němu šťastně přitulila a po chvilce se již zamíchali mezi proudící davy lidí, majících v očích starosti všedního dne.
Kromě jediných, jejichž ledový pohled je prozatím zdálky sledoval a patřil někomu, koho sice Avi a Shanti dobře znali, ale o němž neměli ani nejmenší tušení…