PC school

9) VEČEŘE A HÁDKA
I. ČÁST

Nervózně jsem si dala sluchátka do uší a spustila písničku Think twice od Eve6. Ironií bylo, že v klipu, který k ní mám nejradši se o dívku perou dva kluci. Vlastně celá písnička je o lásce... Jenže ve většině písniček se zpívá jen o tom, když se o holku perou dva kluci. Ne o tom, že se o holku perou dva kluci a ona je divně zamilovaná do třetího...
Sedla jsem si do lavice. Alexandr se na mě usmál. Co mě, ale překvapilo bylo, že ve tváři měl soucit. Věděla jsem, proč by mě mohl soucítit, ale on rozhodně musel myslet něco jiného.
"Ahoj." zašeptal a já to i přes hudbu dobře slyšela. Nevěděla jsem jak se bude konverzace vyvýjet a jestli je vůbec rozumné s ním mluvit a proto jsem si z ucha vyndala jen jedno sluchátko. Špitem jsem odpověděla: "Ahoj."
"Vypadáš nějak sklesle. Copak je?" zeptal se starostlivě.
"Nic, pohodička." Lež jako věž... A hezky křivě stavěná věž.
"Uhm. Tak nic. Táta už konečně přijel domů. Děláme dnes večer takovou rodinou večeři. Laura vzkazuje jestli nechceš dojít. Dost si tě oblíbila, asi je na tobě závislá, jak už jsem myslím někdy říkal? Nevím. No, každopádně tě chce i tam." zasmál se Alexandr a pohodil hlavou. Pousmála jsem se, ta zpráva mi trošku, trošičku zvedla náladu.
"Vyřiď své sestře, že se moc omlouvám, ale rozhodně nebudu moct přijít. má to být rodiná večeře s vaším otcem, který bylněkolik dní pryč. Váš táta bude určitě radši když prožije tu večeři jen se svými blízkými a já bych bla jen narušitel. Ale moc děkuju za nabídku." usmála jsem se na oplátku a otočila se směrem k tabuli. Dnes jsme měli spojené vyučování obou tříd, protože učitelka byla nemocná. Což bylo horší - pohled na mě teď vrahli dva lidé krom Alexandra... Ten mě najednou chytil za rameno a zase otočil k sobě. Šokovaně jsem se na něho podívala.
"Víš, není to zas až tak vážné. Táta bývá často pryč.Prostě přijď. Nechce tě tam jenom Laura." zašeptal. První jsem ztuhla, ale pak jsem se schovívavě usmála.
"Tak se omluv i tvým bráškům, ale že jim slibuju, že se s nima zase někdy budu koukat na pohádky."
Mírně se na mě zamračil, pak si povzdechl a jeho obličej se zase vyhladil v mírný a nic neříkající.
"Chci tě tam i já. A já tvou omluvu nepřijmu." zamumlal.
Vykulila jsem oči a nevěděla co říct. Věděla jsem jen, že tam chci moc jít, ale přijmout to nyní...
"Ok." zašeptala jsem rezignovaně a tiše než jsem si uvědomila co dělám. Usmál se na mě a otočil se na učitelku.