PC school

VEČEŘE A HÁDKA
II. část

I když jsem seděla přes celou třídu od Adama i Dana, cítila jsem na sobě jejich letmé pohledy. Jednou jsem nevydržela ten divný pocit, který mě tak dlouho doprovázel a vzhlédla jsem od učiva k nim. Ano, koukali se na mě.
I když nevěřím na magii a předtuchy, vím, že lidé v sobě mají jisté instinkty. Poznají podvědomě nebezpečí, když se blíží. Ale tohle nebylo nebezpečí, nebo snad ano?
Nevěděla jsem jak se tvářit. Po chvilce jsem odvrátila pohled. Místo toho jsem se otočila na Alexandra. Možná, že nebudu muset těm dvěma přímo vyjádřit, že nemám zájem. Možná si to uvědomí sami...
"Kdy mám přijít na tu večeři?" zeptala jsem se šeptem, aby nás učitelka neslyšela. Usměvavě se na mě podíval, ani jemu menší odběhnutí od látky nevadilo.
"V sedm to bude v pohodě." promnul si lehce bradu, až mi to připomělo takové ty srandovní grotesky.
"Oky." kývla jsem a snažila se udržet smích až jsem z toho vyluzovala jakési prapodivné prskání. Usmíval se na mě a prohlížel si mě. Začervenala jsem se. Všiml si toho a jeho čokoládové očka dostaly ještě zaujatější nádech.
"Jsi podobná někomu koho jsem znal." zašeptal. Mhm, té jeho holce, třeba? A je to tady...
"Vážně? Komu?" usmála jsem se trošku upjatě.
"Jo, no jedné holce. Ty máš jiné chování a jiné oči." poznamenal. Ztuhla jsem. To se jí podobám až tak moc?
"Aha." zamumlala jsem a mrkla na stranu. Bylo mi to celkem líto. Ale vlastně jsem se chovala dost hloupě a přecitlivěle. Jenže já se prostě změnit neumím.
"No, nic, promiň, jen jsem si na to vzpoměl." zašeptal a notnou dobu se díval z okna. Vypadalo to, že tesknil. Toužila jsem říct něco co by vyhnalo ten smutek z jeho tváře, ale věděla jsem, že to nemůžu nijak udělat. I kdybych se mu omluvila, tak za co? On mi neřekl co se stalo a nevěděl co mi řekla Laura. Nechtěla jsem se prozradit. Buď mi to řekne nebo mi natolik nedůvěřuje...
"Zemřela." zašeptal najednou a stále se díval z okna.
"Zemřela?" slyšela jsem dobře? On to řekl?
"Ano. Stál jsem naproti ní, přebíhala ulici. Ten blbec vjel na červenou a nestihl zabrzdit. I když jsem k ní doběhl, byla mrtvá. Při dopadu si zlomila vaz." vyhrkl rychle. Viděla jsem jeho snad nejvíc zničený výraz. Ale v očích měl i jakousi tvrdou odhodlanost. Nevěděla jsem co říct. A tak jsem mlčela. A dívala se.

Po škole jsem si konečně oddechla. Celé to bylo až příliš zamotané na jednoho normálního člověka. Vyšla jsem z budovy. Když jsem se dostala těsně před bránu, z každé strany se mi objevili na zemi boty. Jo, dívala jsem se do země. Říká se, že to je znak lidí co nemají sebevědomí, ale já vím své. Zastavila jsem se a vzhlédla. Jako když mě do studené vody hodí.
"A-ahoj?" zakoktala jsem. Adam a Dan se na mě oba koukali přemýšlivými pohledy. Upřímně ani jeden z nich jsem vidět nechtěla. Nechtěla jsem vidět je celé.
"Proč jsi s náma dneska nemluvila?" zeptal se Adam. Uvědomí, že on tady bude ten mluvčí a iniciátor k akci mě moc neuklidnilo. Impulzivnost mi nyní příliš neinponovala.
Zalkla jsem se.
"Vy jste se mnou předtím taky nemluvily." pokrčila jsem rameny a pokračovala v cestě s doufáním, že dál už pokračovat nebudou. Tvářit se jak vlk, ale uvnitř být jehně nejde moc dlouho. Dohnali mě.
"Ještě něco?" zastavila jsem se a snažila se nahodit přísný výraz.
"Ano." kývli oba společně.
"Co?"
"Ty."
"Já?" Ale ne, ne, ne, ne....!
"Asi bychom ti měli ujasnit situaci." pokrčil rameny Adam a pokračoval: "První otázečka, tobě se líbí Alex, co?"
Zrudla jsem a podívala se stranou. Bez pohledu na ně jsem přikývla.
"Dobře. Erik se nám už tak trochu sám prozradil. Takže ty sama víš na čem jsi a není třeba víc pitvat situaci. Udělali jsme s Alexandrem dohodu." zahuhlal.
Nemohla jsem uvěřit, že se to vážně děje. Jak v nějakém blbě napsaném scénáři. Nebyla jsem schopná vydolovat ze sebe jakoukoli otázku. Dan si toho všiml dřív a tedy sám pokračoval.
"Ano, je to trochu zamotané... Máme s Alexandrem dohodu a to takovou: On s tebou smí chodit na rande a tak, ale mi dva chceme taky svoji šanci, dokud nás otevřeně neodmítneš. Takže s tebou všichni tři půjdeme postupně na schůzku. Pak se rozhodneš. Dřív nic nechceme slyšet. Pokud by ses ani pak nerozhodla, budeme pokračovat dál." vysvětlil mi. Vykuleně jsem na ně hleděla. To snad není možný... Bez odpovědi jsem odkráčela. Celá roztřesená a mimo. Oni, oni se domluvili na tom, že se o mě budou všichni tři najednou ucházet? A hlavně - Alexandr o tom ví?!
Najednou jsem přestala mít sebemenší chuť jít na tu večeři. Chtěla jsem zavolat a říct, že mi není dobře. Ale neudělala jsem to. Někdy je lepší si promluvit a možná, že tohle byla ta chvíle kdy to udělat. Teda, ne přímo na večeři, ale třeba pak.

Podívala jsem se naposledy do zrcadla. Na sobě jsem měla jednoduché, fialové šaty. Tmavé vlasy mi jednoduše padaly podél tváře dopředu. Ani líčit se mi nechtělo. Jen jsem se obávala, že pokud by mi pak tekly slzy, díky řasence by to vypadalo ještě hůř. Trochu jsem se proklínala, že jsem si ještě doteď nekoupila tu voděodolnou.

Za chvíli jsem nervózně zaťukala u dveří Lauřina domu. Přišli mi otevřít Martin a Petr. Usmála jsem se na ně.
"Ahooooj!" pozdravili mě sborově a začali se po mě natahovat.
"Ahoj." zasmála jsem se a oba je vzala za ruku. Společně s hrdými, velitelskými výrazy mě vedli do kuchyně. V ní stál u pánvičky vysoký, pohledný muž, asi čtyřicátník.
"Dobrý den." pozdravila jsem trochu rozpačitě. Otočil se na mě a usmál se. Uvědomila jsem si jak moc je podobný Alexandrovi.
"Jo, ahoj. Ty musíš být Anitta." zazubil se, utřel si ruku do zástěry a podal mi ji. Sevření měl pevné, ale měkké a teplé.
"Ano, pane." usmála jsem se trochu stydlivě. Mrkl na mě a pak se zase otočil k pánvičce.
"Doufám, že nemáš nic proti kuřecímu s ananasem a hranolkama?" zeptal se a párkrát vařečkou promíchal restované maso.
"Ne, vůbec ne." zasmála jsem se.
"To je dobře." přikývl.
"Ty chodíš na stejnou školu jako ti moji dva čerti, co?" zahuhlal, kousl si do jednoho masa a souhlasně pokýval.
"Ano, pane, chodím. Do stejné třídy jako Alexandr." usmála jsem se. Byl to příjemný člověk. Nechával tam pomezí úcty v oslovení pane, ale přesto to byl spíš příjemný, hodný strýček než tvrdý pán domu.
"Tak tím se to vysvětluje." zahuhlal. Trochu jsem to nepochopila, ale radši jsem mlčela. Martin a Petr mě zatahali za ruce.
"Pojď se s náma koukat na pohádky." zamračil se Petr. Jejich táta se na ně nesouhlasně, pobaveně podíval.
"Náštěva se nevodí k pohádkám, kluci." zakroutil hlavou a kluci se na mě kňouravě zahleděli.
"To je v pohodě, ráda se s nima budu koukat." zazubila jsem se na ně a oni mě začali táhnout k televizi.
"Moc ji neroztrhejte!" zakřičel za námi ještě se smíchem pan Tomy.
"Tak už tě sem taky dotáhli?" ušklíbl se na mě ublíženě Alexandr ze křesla. Koukal se spolu se svou sestrou naproti na Princeznu ze mlejna.
"Ahoj, Anit!" vyskočila hned Laura než jsem stačila zareagovat a objala mě. Trošku vřelejší objetí.
"Jsem tak ráda, že jsi přišla!" usmála se.
"Jo, já taky, díky za pozvání." oplatila jsem jí se smíchem, když mě přestala dusit. Kluci na nás nesouhlasně hleděli.
"Pojď se koukat!" rozkázal s povzdechem Martínek.
"Jasně." usmála jsem se na něj a sedla si do tureckého sedu pod křeslo, na kterém seděli. Po chvilce jsem se podívala na Alexandra, ale jen krátce a zase zpátky na obrazovku. Než se pohádka dostala do poloviny, zavolal na nás jejich táta, že se má jít jíst.

Jídlo chutnalo opravdu moc dobře. Jedli jsme, zatím co pan Tomy vyprávěl vtipné zážitky ze své pracovní cesty. Někdy jsem měla co dělat, abych se nezakuckala. Smáli jsme se všichni. Bylo to fajn. I po večeři jsem zůstala a nabídla se, že umyju nádobí.
"Normálně bych jako hostitel měl odmítnout, ale musím říct, že jsem tak utahanej, že to ani nejde. Je mi líto děcka, ale jdu si lehnout. Však vy se samy pobavíte." zasmál se pan Tomy a šel uložit ty dva malé klučiny do postele. Alexandr i Laura zůstali se mnou v kuchyni. Ještě jsme čekali až zapadnou dveře od ložnice jejich otce a pak se teprve spustil hovor.
"Hele lidi, můžu vás o něco požádat?" zeptala se Laura trošku rozpačitě.
"O co jde?"
"No, víte... Hm, mám takovou menší schůzku a táta by asi nebyl nadšenej, kdyby se o ní dozvěděl..." zašeptala Laura a podívala se na nás prosebně. Alexandr propukl v hurónský smích.
"Ty máš rande!" řehtal se. Sestra ho praštila do rameny ať neřve.
"Jo, mám, no." ušklíbla se.
"Kdo je ten blázen, který chce jít s tebou?" hihňal se.
"Jan z naší třídy..." zamumlala.
"Který to je?" zeptala sem se zvědavě.
"Pamatuješ si na toho černovlasého kluka co rozdával letáky...?"
"Jasně."
"Tak on."
"Dobrej výběr." pochválila jsem jí.
"Díky." zazubila se.
"Kdyby se něco stalo, kryje te mě?" zeptala se.
"Jasně." řekla jsem souhlasně, zatímco Alexandr začal kroutit nesouhlasně hlavou. Praštila jsem ho vší silou do zad. Začal pokyvovat dopředu jako poslušná loutka. Oba dva jsme se zasmáli.
"Oky. Tak já mizím." zašeptala, doběhla si už pro připravenou tašku a vyšla vchodovými dveřmi do noci.
"A na nás zbývá nádobí." povzdechl si Alexandr. Bez řečí jsem spustila vodu a začala umývat talíře. Přiřadil se mi k boku spolu s utěrkou a usmívající se tváří.
"Můžu se tě na něco zeptat?" zamumlala jsem.
"Jasně." přikývl.
"Uzavřel jsi nějakou dohodu s Adamem a Danem?" hlesla jsem.
"Ne, proč?" zeptal se překvapeně a vykulil na mě oči.
Ztuhla jsem.
"Vážně jsi s nima O NIČEM nemluvil?"
"Ne. Vážně. Proč??"
"Ale nic, to nic, neřeš." zavrčela jsem.
Ti dva pitomci na mě ušili boudu! Ale proč? Znechuceně jsem se podívala na tekoucí proud vody. Rozhodla jsem se, že si večer nezkazím...
"Promiň, jen se ke mě dostali špatné informace." usmála jsem se na něj hraně a pokračovala v umývání. Kývl, jakoby věděl, že je lepší se mě na nic neptat. Mlčky jsme doumývali.
"Asi bych měla jít." zašeptala jsem.
"No, to sice můžeš, ale nechceš ještě zůstat. Obávám se, že pokud se táta vzbudí, budu v lhaní naprosto levý." zamumlal a vypočítavě se na mě zadíval.
"Tak co chceš dělat?" zeptala jsem se.
"Pojď, něco ti ukážu." zašeptal a chytl mě za ruku. Jeho stisk byl pro mě uklidňující. Klidně by mohlo začít zemětřesení a já bych se ani trošku nebála. Vedl mě uličkou do svého pokoje. Stoupl si před postel, pustil mě a klekl si na kolena. Udiveně jsem na něj koukala, ale on se natáhl pod postel do úložného prostoru a vytáhl elektrické klávesy. Dal je na nástavec, zapojil je do elektriky a připojil k nim rozdvojku na sluchátka. Jedny mi vložil do uší a vysvětlil: "Abychom nebudili."
Pak začal hrát. Něco neuvěřitelně krásného a líbezného. Tak něžnou a procítěnou hudbu jsem ještě neslyšela. Chvílemi se koukal na klávesnici, chvílemi na mě. A tu hudbu si taky užíval. Hrál naprosto nádherně.
"Páni." zašeptala jsem, když skončil.
"Jo, taky se mi to líbí." zazubil se. Protočila jsem oči ke stropu a on začal hrát další píseň. Hrál dlouho, ale vůbec ho to neunavovalo. Koukali jsme na sebe a poslouchali. Nakonec jsem si sedle vedle něj a jenom si vychutnávala jeho přítomnost. Ten večer byl opravdu dokonalý.

Ráno jsem se probudila s jasným cílem. Ty dva co mi málem zkazili večer utluču k smrti.
Dorazila jsem do školy i do třídy. Alexandr se na mě ze zadní lavice ihned usmál. Bylo to milé a přívětivé gesto. Ano, ledy se prolamovaly. Taky jsem se usmála, ale pak zamířila do skupinky kluků.
"Ahoj Eriku, Tomáši." kývla jsem na ně.
"Čau." oplatili mi.
"Ahoj Anit." usmál se na mě Adam.
"Hm ahoj, lháři." usmála jsem se na něj naprosto stejně, ale absolutně smrtelně. Stejně jsem se usmála i na Dana.
"Co jste si od toho slibovali?" zeptala jsem se výhružně.
"Že ho necháš." pokrčil rameny Adam. Dan se na mě kajícně zakoukal.
"Že ho nechám? Já s ním ani nezačala a sakra není to tvůj život, ale můj. Nemáš se do toho co plést!" zavrčela jsem na něj.
"Ale mám. Anitto podívej se na něj, jak chladně se chová. A uzavřeně. S ním nepohneš. Prostě nechceme, aby se ti něco stalo." zašeptal, ale jeho slova v sobě neměli starostlivost, která by mě usmířila. Měla v sobě jistou aroganci a samolibost.
"Nesnáším lháře. Ty už jím si. Podvedl si mě naprosto hnusně. Nech mě napokoji. Kdybych zrovna nebyla naštvaná až do nebes, možná bych uznala, že si fajn kluk, ale prostě tě nemám ráda, jasný?!" povzdechla jsem.
"Ale to se může změnit." usmál se a zastrčil mi pramínek vlasů za ucho. Pleskla jsem ho po ruce. Už se přestal usmívat.
"Prostě mě nech."
"Nenechám." odmítl zuřivě.
"Tak počítej s tím, že se ti něco stane." pokrčila jsem rameny a otočila se na Dana.
"Trochu mě zklamalo, že jsi s tím souhlasil." poznamenala jsem.
"Promiň." zašeptal kajícně. On to myslel vážně.
"Dane, jsi v pohodě a jsi opravdu milý kluk a hodný, ale já si nemůžu vynutit lásku, kterou necítím." šeptala jsem.
Přikývl, ale přesto se na mě mile pousmál.
"Ale možná se to časem změní. Nenaštvi se. Nechci tě do ničeho nutit. Ale kdyby jsi měla zájem, počkám." nabídl se.
"Promiň." zakroutila jsem hlavou. Ještě naposledy jsem se vražedně podívala na Adama a odešla. Erik a Tomáš se hlučně smáli. Ale byla jsem jim i vděčná. Díky nim naši rozmluvu rozhodně nikdo neslyšel.