Hra osudu (9)

Ve středu, kdy si myslíme, že celý seznamovák bude pokračovat stejně, kdy budeme sedět a něco o sobě povídat, tak se hned zmýlíme. Hned ráno nám učitelka oznámí, že za půl hodiny vyrážíme na denní výlet a s návratem máme počítat odpoledne nebo spíš navečer.
„Tohle mě jednou zabije“ povzdychne si Zuzka.
„Co tě nezabije, to tě posílí a polez!“ houknu na ni. Zatím co Martina je někde ve předu, kde baví ostatní svými vtipy a blbými řečmi, Natka se přidala k nám a dělá nám společnost po celou dobu cesty, než se vyškrábeme na jeden hnusnej kopec, kde nás čeká zbytek třídy.
„Stejně by mě zajímalo, na co takovej blbej výlet bude?“ obrátí se na mě Zuzka, jen co se díky ní opět ocitneme vzadu, hodně moc daleko za třídou.
„Tak to se ptáš té nepravé. Já to sama nevím, ale zeptej se Martinky, ta ti to ráda řekneš, vidíš ne, jak se baví se všemi? Třeba to už ví“ navrhnu ji.
„Kašlu na ni, jen doufám, že jen co tam dojdeme, budeme mít rozchod a já si pak skončím někam na něco dobrého“ usměje se,
„Ráda se k tobě přidám, co ty Naty?“ obrátím se na spolužačku, která hned přikývne a společně začneme plánovat, co dobrého by to mohlo být, co si dáme k pití a spoustu dalších věcí. Nakonec se u toho i zasmějeme a to já právě teď potřebuju nejvíc. A když mi k tomu všemu ještě začne volat Adam, nemá to chybu. Sice mě zastihne na cestě, kdy funíme do kopce, ale ani jednomu to nevadí a nebrání tomu, abychom si mohli alespoň chvilku pokecat.
Když jsme se konečně objevili na místě, bylo něco po jedné hodině a jako vždycky, já, Zuzka a Natka, jsme přišli poslední, takže všichni seděli v trávě a čekali jen na nás. Klasika.
„Takže je něco po jedné“ mrkne třídní na hodinky, jen co se přiblížíme a posadíme k ostatním. „rozchod tu budeme mít do tří, kdy si můžete dělat co chcete, ale přesně ve tři se sejdeme tady a vydáme se zpátky na chatu. Pokud se někdo zpozdí, jdeme bez něj, takže do tří..a teď rozchod“ zavelí a sama s naši tělocvikářkou, se vydají k nějaké chatce, která by se možná dala nazvat restaurací. Podíváme se s holkama na sebe a všem je jasné, co teď bude. Všichni tři naráz se zvedneme a rozběhneme se za učitelkami dovnitř. Přece jen jsme si slíbili, že si dáme něco dobrého, tak proč to nesplnit že? Nakonec se za námi vydají všichni, protože jim asi stejně vyhládlo jak nám. Nakonec si k nám sedne i Martina, protože na ni nezbylo místo u jednoho stolu, takže jsme nuceni být ještě s ní. Lépe řečeno, jsme nuceni se s ní otravovat.
Nakonec místo našich plánů co si dáme, si musíme dát úplně něco jiného, protože naše jídla, co jsme vymysleli, se nějak nenachází na seznamu. Ale nám to nevadí, protože objevíme jiné dobroty, které stojí za to ochutnat je.
„Stejně by mě zajímalo, co tímhle celým výletem chtějí dokázat, stejně se nesblížíme“ ozve se po dvou minutách ticha Martina. Už jsem si myslela, že zapomněla mluvit, ale bohužel moje modlitby vyslyšeny nebyli. Nikdo na její otázku neodpoví a když nám donesou naše jídlo, zmlkne na pár minut i ona. Konečně.
Martina nás opustí chvilku potom co dojíme, protože se z vedlejšího stolu zvednou její kámoši, se kterými strávila celé dopoledne a už jen podle výrazu jednoho z kluků, který se myslím jmenuje Pavel, je mi jasné, jak Martinu milují.
„Naty, nechceš jít s námi?“ zadívá se na mě. Mluví na Natku, nebo na mě? Napadne mě hned.
„Já?“ zeptám se pro jistotu a on jen přikývne. „jo proč ne, holky jdete?“ podívám se s prosbou na své nové kamarádky a ty se hned zvednou. Martince se to zřejmě nelíbí, protože se hned urazí, ale pak nasadí svůj úžasný úsměv a zavěsí se do jednoho s kluků, který má strašnou radost.
„Ty ses sem přestěhovala teďka nedávno ne?“ zajímá se jedna holka, které jsem si vůbec nevšimla a nějak ani nevím její jméno.
„Hm, asi před týdnem“ pokrčím rameny a snažím se vzpomenou jak se jen včera představila.
„To musí být hrozný ne? Začít od znovu všechno ne?“ vyptává se dál.
„Všechno se musí nějak přežít, ale hrozný to je“ potvrdím jen její myšlenku a rozhlídnu se kolem kam vlastně jdeme. Všichni zamířili k velkému rybníku, kde sedí většina třídy a my se po chvilce rozmýšlení vydáme k nim.
„Ahoj, můžeme si přisednout?“ zeptá se Pavel.
„Jasně“ usměje se na něj blondýna, která tuším, že se jmenuje Radka.
„Jak se vám tu zatím líbí?“ zeptám se a posadím se vedle ní.
„Docela dobrý, ale už se těším až budu na chatce“ usměje se na mě „co tobě?“
„Jsme na tom stejně“ oplatím ji úsměv. Po chvilce se všichni rozpovídáme, bavíme se i bez učitelek, které nás k tomu nutí a když pro nás ve tři hodiny přijdou, nestačí se divit.
„Neradi rušíme mládeži, ale je čas jít“ řekne třídní a my se jen neradi zvedneme, abychom pokračovali v cestě na chatky. Za ty dvě hodiny, co jsme strávili jako třída spolu, jsem zjistila, že tu nejsou zase tak špatní. Dá se s nimi normálně o všem bavit a nejsou tu žádní takový, co by se povyšovali a dělali že jsou něco víc. Teda, až na jednu osobu, ale ta se už nezmění.
Nazpátek už jdeme všichni pohromadě, smějeme se spolu s třídní, která se nestačí divit, dokonce, jak zjistím, i s ní se dá normálně pokecat. Přece jen je o trochu starší než my..
Nakonec zjistím, že holka co se semnou dala do řeči v restauraci je Olina, má o dost mladší ségru, která právě myslím začala chodit do školy, pak kluci co tam s ní byli jsou Pavel, Libor a Karel, kteří se znají už od základky, pak ještě Věra s Danou, kteří chodili s nimi a další.
„Hele, nemáš u sebe cigaretu?“ zeptá se mě Radka a já jen zakroutím hlavou, ale s tím, že si s ní klidně dám. Není žádné tajemství, že jsem dřív kouřila, jenže když na to přišli ve škole a dokonce mě učitelka i nachytala ještě na základce, byl z toho pořádný průser. Od té doby jsem toho nechala, jenže teď nejsme na základce.
„Pavle?“ zavolá na spolužáka Radka a Pavel se velice rád odpoutá od Martiny a přispěchá k nám. „nemáš cigaretu?“
„Si pište, že mám“ usměje se. Počkáme než všichni zajdou od nás dál a pak Pavel vytáhne k batohu krabičku a každé z nás podá jednu cigaretu. S díky odmítnu s tím, že si jen od někoho párkrát potáhnu, celou nechci.
„Já už chci být zpátky na chatce, dát si sprchu a spát a spát“ povzdychne si Radka a já jen souhlasím. Chatka, sprcha a spát, o tomhle budu teď snít..
„Náhodou nevíte kudy teď, že?“ obrátí se na nás Pavel, když se objevíme na rozcestí, tedy, kdy jedna cestička vede rovně a doleva, druhá dolů z kopce.
„Budeme to muset tipnout“ nevidí jinou možnost Radka.
„Zavolám Zuzce ať nám řekne kudy“ pokrčím rameny a vytáhnu mobil, kde objevím Zuzky číslo a už volám.
„Co se děje?“ zeptá se Zuzka.
„Hej Zuzy, my máme menší problém, trochu jsme se zdrželi a zabloudili jsme. Jsme na rozcestí, kdy jedna cesta vede dolů a druhá rovně doleva, kama jste šli?“
„Rovně, mám říct učitelce, že jste se ztratili?“
„Ne!! jen to ne, takže rovně jo? Díky, za chvilku se uvidíme“ a ukončím hovor. „rovně“ podívám se na ty dva a beze slova se vydáme rovně podle instrukcí Zuzky.
„Tady to už poznávám“ rozhlédne se kolem sebe Pavel
„Jo, mě se to taky zdá povědomí“ přidá se k němu hned Radka.
„Mě teda vůbec“ zklamu oba dva, ale oni si z toho nic nedělají. Za chvilku mi to ovšem začne připomínat něco taky. Tady jsme šli ráno, takže musíme být jen kousek od tábora!!
„Myslíte že z toho bude průšvih?“ strachuje se Radka a najednou se objevíme před učitelkou.
„Dobrý den“ pozdraví ji hned slušně Pavel a já mám co dělat, abych se nerozesmála a podle všeho Radka taky.
„Spíš dobrý večer!“opraví ho „kde jste byli co?!“
„No víte paní učitelko..“ začne Pavel a na chvilku se odmlčí a pak si vymyslí tu nejhloupější výmluvu na světě „holkám se strašně chtělo na záchod a já je tam přece nemohl nechat, to víte, oni by se báli“
„Na vás tři, si dám pozor. Teď si zaneste věci a pojďte na večeři, ostatní tam už jsou“ řekne jen a vydá se k jídelně. Všichni tři se pak rozesmátí vydáme k chatkám, které jsou ovšem zamknuté, takže nám nezbude nic jiného než i s věcmi jít na večeři.
„Kde jste byli co?“ zeptá se hned zvědavě Zuzka, když si k nim přisednu i se svou večeří. Martina s Natkou jsou porci dávno už snědli a podle všeho tam chtějí zůstat s námi a dozvědět se co se stalo, ale jakmile se na ně podívám, obě pochopí a nechají nás tam sami.
„Ztratili jsme se, na tom nic není“ řeknu jen. Zuzka taky nemusí vědět všechno. I když za tu dobu co jsem tu, za těch pár týdnů, se z ní stala moje dobrá kamarádka a samozřejmě ještě Adéla, tak zrovna všechno vědět nemusí.
Po večeři se rozhodně třídní, že nám dá po takovém dni pokoj, takže máme propustku a prý do večerky si můžeme dělat co chceme. Pro mě to znamená, že v první řadě jdu do sprchy a pak padnu do postele jako pytel brambor a nechci už vědět o světě.