Kapitán Husťák (23.)

„No ty vole!“
„Taky tě moc rádi vidíme. Pomoz mu, prosím.“
„Jo, jasně!“ vyhrknul Tobiáš a udělal dva rychlé kroky k zmasakrované dvojici.
„Díky, kámo.“ Vydechnul naprosto neznámý invalida a plnou vahou se o Tobiáše opřel.
„To jste se pobili vzájemně, nebo co?“ optal se Tobiáš a snažil se nevnímat, že se po něm válí vcelku frajersky vyhlížející maník.
„No… řekněme, že se z lovce stala lovná zvěř.“ Pousmála se Mirka a opatrně se nasoukala na zadní sedadlo Tobiášovy Hondy. Tobiáš usadil sykajícího kluka a obešel auto, aby se zhostil úlohy saniťáka.
„Mimochodem, já jsem Tobiáš.“ Napřáhnul k maníkovi ruku a pokusil se na něj přiměřeně mile usmát.
„Čeněk.“
„Ty seš Čenda, jo?“ optala se Mirka a bylo znát, že potlačuje smích.
„Jo, jsem.“
„Moc hezký.“
„Já si to nevybral. Ale jo, chápu, že je to jméno chladnokrevného vraha. Jméno budící respekt a tichou hrůzu.“ Zamračil se na ní padoušsky a Mirka se rozesmála naplno. Tobiáš se hrozně snažil nepodívat se do zpětného zrcátka a nezamrkat na ní.
------------

„Chvilku vydrž!“ vyhrknul Husťák, když zastavil před jejich domem a vypadnul z auta jako by se bál, že mu uteču, jestli se hodně rychle nevrátí. Sledovala jsem ho, jak opatrně odemknul a nakouknul za domovní dveře. S úsměvem jsem se vymanila z pásů a potichounku vylezla ven. Připlížila jsem se mu za záda a popadla jsem ho za ramena. Nadskočil jako klokan s hodně špatným svědomím.
„Doprčic!“
„S tebou kamkoliv.“ Zasmála jsem se a zvědavě jsem nakoukla do chodby. „Tak jak to vypadá?“
„Pusto a prázdno.“
„Proč ti vlastně tak strašně záleží na tom, abych znova nepotkala tvojí babičku?“
„Protože nechci naprosto zbytečně bílit kuchyni po tom, co pukneš na následky překakaování.“
„Kakao je bezva.“ Namítla jsem s úsměvem, když mě postrčil dovnitř.
„To ti neberu, ale zastávám názor, že jedno denně bohatě stačí.“
„Nic mi nedopřeješ.“obvinila jsem ho a kopla jsem na stranu svoje boty. Na bocích mi přistály jeho ruce. Otočil si mě k sobě čelem. Pomalu mi stáhnul gumičku z vlasů a rozhodil mi je po ramenou. Pořád ještě mi mezi tmavými prameny probleskovalo pár modrých loken. Jednu z nich chytil a omotal si jí kolem dlaně. Pomaličku zatáhnul a donutil mě tak udělat k němu krok blíž a zvednout hlavu. S úsměvem se ke mně sklonil a políbil mě na krk, těsně pod čelist. Když jsem se usmála, zajel pod látku mojí bundy a shodil mi jí z ramen. Aniž by se na mě přestal dívat, chytil ji a pověsil ji na věšák.
„Už je mi jasný, proč jsi nechtěl, aby tu byla babička.“ Zašeptala jsem se smíchem.
„Jak v týhle chvíli můžeš myslet na mojí babičku?!“
„Já nevím, prostě…hm… promiň“
„Doufám, že na ní nebudeš myslet celou dobu.“
„Pokusím se to omezit.“
„To by od tebe bylo vážně moc hezký. Hlavně že se pořád tváříš, že jsem tu hlavní zvrhlík já.“ Povzdechl si naoko nešťastně a neuvěřitelnou rychlostí mi přetáhnul přes hlavu svetr i s tričkem.
----------------

„Jsme tu.“ Oznámil Tobiáš, když zabil motor a vytáhnul klíčky ze zapalování.
„Asi by to chtělo vymyslet, co řekneme.“ Zamumlala Mirka. „Těžko tam můžeme nakráčet, v tvým případě naplazit se, a začít vyprávět veselou historku o šikanování, který se zvrhlo.“
„To jo, bylo by to … no… přinejmenším v budoucnu problematický.“ Pokýval hlavou Eibl a vyčkávavě se podíval na Tobiáše, jako by čekal taky jeho vyjádření.
„Co takhle bouračka?“ nadhodil, aby si pan Čenda nemyslel, že je užitečný jen jako dopravce.
„No ták, trochu originality, Tobíku.“ Ozvala se Mirka. „Chce to něco přiměřeného našemu stavu.
„A co takhle splašená hajtra?“
„To není blbej nápad. Tobě zůstala noha ve třmenu a Mirka sebou práskla o nějakej kmen.“ Rozšířil Tobiáš Čendovu myšlenku. Všichni tři spokojeně kývli.
-----------------

Petr se mnou vmanévroval na schodiště, ale nedovolil mi, abych se otočila. Bezpečně mě pozadu provedl přes odpočívadlo ke dveřím jeho pokoje, na které mě se smíchem namáčknul. Zahekala jsem pod jeho tělem.
„Připravená na zemi zaslíbenou?“ optal se mě, a když jsem přikývla, otevřel. Neměla jsem čas prohlídnout si jeho pokoj pořádně. Žádostivost, se kterou si mě přitiskl k sobě, zaměstnala mojí pozornost mnohem víc než obdivování nábytku. Miniaturními krůčky jsme vklopýtali dovnitř. Když za námi kopnutím zavřel dveře, nahnula jsem se za jeho záda a s potutelným úsměvem jsem otočila klíčem.
-----------

„To je blb!“ vyhrkla Bára a nevěřícně zírala na mobil. „Omlouvám se, ale v sobotu bohužel nemohu moderovat váš ples. Po pracovním víkendu mám problém s hlasivkami. Věřím, že za mě dokážete najít vhodnou náhradu. S pozdravem Tomáš Vrocman.“ Přečetla nahlas a podívala se na Kubu, který jí mírně zděšený pohled oplatil.
„Máme na to necelý tři dny!“
„To vim taky. Jestli někoho neseženeme, tak nás ty třídní harpie zakopou pod jabloní!“
„Moment, zavolám Nině, ta má spoustu podivných známostí, třeba o někom bude vědět.“ Mrknul na ní a zalovil v kapse po mobilu.
„Hm, slečna se asi někde skvěle baví.“ Zamumlal, když Nina hovor odmítla. „Tak bych řekl, že jsme v háji.“
„Tak bych řekla, že se mrkneme po někom na netu. Při troše štěstí bude brácha někde s tou svojí frajerkou, takže směle kupředu, jede se k nám!“
„A co když bude doma?“ zeptal se Kuba s panickým pocitem. Vůbec neměl náladu na pošuka, co se potřebuje vyblbnout sekýrováním mladší sestry. Bára sáhla do tašky a zašermovala na něj mobilem. „Určíme nepřátelské pozice.“
------------------

Petrovy ruce mi brousily po těle s neodbytnou naléhavostí. Nebránila jsem se. Sama jsem odolávala nutkání vykašlat se na předehru a rovnou ho přinutit provádět dost obscénní věci, ale vypadalo to, že si pozvolný rozjezd slušně užívá, a tak jsem nechvátala. Milimetr po milimetru se mu moje dlaně vkrádaly pod triko a hrnuly mu ho výš po zádech. Se soustředěným výrazem jsem mu přetáhla látku přes hlavu a hodila jí na zem. Jeho prsty mi klouzaly po páteři níž. Jednou rukou mě objal kolem pasu, zatímco se druhá pomalu propašovala ke knoflíku kalhot. Jenže oblečení očividně nechtělo spolupracovat.
„Sakra, co to je za fígl?“ Vydechnul mi do kůže na krku a já se se smíchem odtáhla. „Normální knoflík. Chytnu, rozepnu, hotovo.“ zakřenila jsem se a jako názornou ukázku zručnosti jsem mu jednou rukou rozepěla džíny. S pobaveným výrazem se mi zadíval na ruce, položené na lemu jeho kalhot a s hlavou na stranu se mírně šibalsky pousmál.
„My chlapi máme prostě jiný dovednosti.“ Pokrčil rameny a jediným škubnutím mi knoflík prachsprostě urval. Když ho cvrnknul do kouta, rozesmála jsem se.
-----------------

„Kam teď?“ optal se Kuba, když ho Bára vystrkala z přeplněné městské. Nasměrovala ho k jejich domu a naposledy vytočila Petrovo číslo. Mobil típla teprve před dveřmi. Odemkla a nahlédla za ně.
„Tak co, je tu?“ zeptal se Kuba šeptem.
„Jo, ale podle všeho má práci.“ Zasmála se Bára a zvedla ze země černý rolák. „Bože, doufám, že obcujou v jeho pokoji. Jestli provádí nějaký čuňárny před mýma plyšákama, začnu ječet.“
-----------------

Petr sebou, se mnou v náručí, padnul na postel a zamyšleně se na mě zadíval. Chvilku to vypadalo, že chce něco říct, ale nakonec se jen usmál a políbil mě na klíční kost. Tep se mi bleskově zrychlil.
Když se nadlehčil na loktech, trochu jsem se zavrtěla, aby se mi leželo pohodlněji. Kolena jsem odtáhla od sebe a vzápětí se mi vybavila věta, kterou mi se smíchem říkával táta před každým koncertem. „Užij si to, pij a fetuj, ale kolena drž u sebe!“ Máma to nesnášela, já to milovala a v tuhle nejmíň vhodnou chvíli mě to rozesmálo.
Petr se na mě nevěřícně zadíval. „Teď by mě vážně dost zajímalo, na co myslíš.“
„Užij si to, pij a fetuj, ale kolena drž u sebe!“ pokrčila jsem rameny.
„Rada pro přežití?“
„Tak trochu.“
„Vím, že toho po tobě chci asi hodně, ale nemůžeš prostě chvilku nemyslet?“
„Chceš říct, že ty při milování nemyslíš?
„Popravdě ani moc ne.“ Zasmál se a přitisknul se ke mně o trochu víc. Nenadálý tlak, který jsem ucítila na břiše, mi napověděl, že je myšlení momentálně hluboko za hranicemi jeho možností.
Zajel mi rukou pod záda a trochu mě nadzdvihl, aby se dostal k háčkům podprsenky. Po zkušenosti s knoflíkem jsem byla ráda, že tuhle část zvládá jinak než po chlapském způsobu.
Položil mě zpátky, aniž by odtrhnul rty od mojí kůže. Brousil po ní sem a tam a obíral mě o poslední zrníčka zdrženlivosti. Potom co se hodně velkým obloukem s hodně velkým počtem zastávek dostal zpátky k mým rtům, zajel mi rukou pod látku kalhotek. Když jsem překvapeně vyjekla, pobaveně se zazubil.
------------------

„Hlavně potichu, jestli nás vyhmátne, budem ho mít nalifrovanýho v pokoji jakožto mojí osobní gorilu.“
„Sakra, to jsem si nemohl vybrat nějakou, která nemá za bráchu masovýho vraha?!“
„Říká ti něco slůvko potichu?!“
„Já vím, už mlčím.“ Špitnul Kuba a nakouknul do chodby, ve které ho vyplivlo dřevěné schodiště. Bára ukázala na tmavé dveře a naznačila mu, aby byl zticha. V okamžiku, kdy se plížil kolem toho vrahounského doupěte, ozvalo se za dveřmi holčičí zaječení. Bára chvilku panicky šermovala rukama, ale nebylo to nic platné. Kuba se rozesmál.
----------------

„Do hajzlu.“ Vydechnul Petr. Hlas mu mírně přeskočil, ale nějak jsem neměla náladu a sílu vysmát se mu. Nadzvednul se a mě na kůži zastudil příval studeného vzduchu.
„Co se děje?“ optala jsem se ho a popolezla jsem od něj, abych si mohla sednout.
„Asi je tu ségra.“
„No a? Zamkla jsem.“
Já vím,“ pohladil mě po tváři s úsměvem, s jakým se lidé obrací na šišlavé dítě, „ale mohla by nás slyšet.“
„Prosím tě, kolik jí je? Sedmnáct? Osmnáct? Myslím, že není moc věcí, který by jí zůstávaly utajený.“
„Víš, chlapi na sexuální život svých sester moc nemyslí. Očividně ví proč.“ Zasmál se a dvěma prsty mě chytil za bradu, za což bych ho nejradši přetáhla po hlavě něčím hodně těžkým. Bez dalších řečí se nasoukal do veškerého šatstva a s veselým mrknutím odemknul dveře. Když za nimi zmizel, přitáhla jsem si kolena k bradě a snažila jsem se potlačit zklamání, ve které se tak strašně rychle proměnila vášeň.
------------------

„Hou, co tu dělá?“ optal se Petr, když bez zaklepání vpadnul do Bářina pokoje a nepřátelsky se na Kubu zamračil.
„Hou, vybouchnul nám moderátor, tak hledáme někoho na netu.“
„Ahoj.“ Pípnul Kuba a trochu se přikrčil, jako by se bál, že ho Petr usmaží pohledem.
„A když už jsme toho výslechu,“ prolomila Bára po chvilce ticho, „co tu dělá?“ vrátila bratrovi otázku a lupla po něm Ninin svetr.
„Do toho ti nic není.“ Petr se bez dalších řečí otočil a zmizel na chodbě.
-------------------

Tohle byla pekelná situace. Petr přešlapoval před dveřmi a snažil se nepřipadat si jako idiot. Copak ho to nenapadlo? Přece měl počítat s tím, že se tu možná Bára objeví. Matně si uvědomoval, že prvotní nakukování za dveře vůbec nebylo kvůli babičce. Možná kdyby jim dal číslo na Dana a vypakoval je ven, mohl by to nějak zamluvit. Bylo mu jasné, že se chová jako ignorant, ale byl pevně odhodlaný do soboty nic neřešit. Nechápal, kde se v něm bere to přesvědčení, že čím později se Nina dozví pravdu, tím lépe ji přijme. Věděl, že je to blbost, ale nemohl si pomoct. Na okamžik zaváhal, ale pak nasadil veselý výraz a proklouznul do svého pokoje.
Seděla uprostřed jeho postele. Nohy měla složené v tureckém sedu, vlasy jí padaly přes jedno rameno a plazily se jí po polovině zad. Nedívala se na něj ani pobaveně, ale ani vyčítavě. Její tvář byla absolutně bezvýrazná a absolutně lákavá. Uvědomil si, jak strašně ho štve, že ti dva s příchodem nepočkali ještě tak půl hodiny. Opatrně se na ní usmál a s jejím svetrem v napřažené ruce udělal dva kroky k ní. Bez řečí se oblekla a zůstala na něj zírat. Ten pohled se mu nelíbil. Sednul si k ní, vzal jí za ramena a jemně jí přinutil opřít se o něj.
„Omlouvám se.“ Vydechnul jí do vlasů.
„Taky máš za co.“ Zamumlala a odtáhla se od něj, aby se k němu mohla otočit čelem. „Víš, tak napůl tě chápu, jen mě to nech chvilku vydejchat.“
S pokrčením ramen se vyhoupl na nohy a s mobilem v ruce znovu zmizel za dveřmi.
----------------

„Tak jak to vypadá?“ optal se Tobiáš, kdy Mirka vylezla z ordinace a usadila se vedle něj. „Naražený žebra a loket, mám bejt v klidu, a pokud možno nemám lézt na koně.“
„A Čenda?“
„Vrací mu nohu do normální pozice. Snaží se dostrkat kloub zpátky do jamky. Podle toho jak sakruje, to nejspíš není žádnej med.“ Tobiáš jen pokýval. Na tom klukovi mu něco nesedělo. Vlastně mu na něm sedělo absolutně všechno a to bylo nenormální.
„Nevypadá jako zlosyn.“ Nadhodil a po očku se po Mirce podíval. Opatrně si ohmatávala žebra, takže si nevšimla, jakým tónem vyslovil poslední slovo.
„To vím taky, proto jsem z toho vycouvala.“
„Takže jste se nepobili mezi sebou?“
„Tys mě v autě neposlouchal, nebo co?“ obrátila se na něj a protočila oči, když zavrtěl hlavou.
„Tak znova,“ povzdechla si, „chtěla jsem se na to vybodnout, ostatní se na něj vrhly, já stála bokem, ale pak jsem řekla, ať toho nechají, což všechny přijaly bez dalších námitek. Sebraly se, vypadly, ale princezna Debžonka tam zůstala a slušně nás zrakvila. Konec pohádky, zbytek už víš.“
„A nabonzujete jí?“
„Musíme se domluvit.“ Pokrčila rameny. „Až Čenda vyleze ven, uděláme poradu.“
Tobiáš jen přikývl a hmátnul po odrbaném časopise, ležícím na stolku. Namátkou ho nalistoval na stránce s obrovským titulkem: Jak okouzlit toho pravého.
----------------

„Neblbni, utrhne ti hlavu a pověsí si jí nad postel.“ Zasmála se Bára a zatlačila Kubovi do hrudníku, aby jí konečně přestal přejíždět prstem po krku. Kuba se jen zaculil, ale způsobně si složil ruce v klíně.
„Tak jo, tady to máš.“ houknul Petr, když se znovu objevil na prahu a strčil Báře pod nos svůj mobil. „Co je ten pan Daniel vlastně zač?“ zeptala se, když si opsala číslo i jméno.
„Jeden týpek, kterýmu jsem nabořil auto. Má na starosti různý akce po celým městě, takže by měl vědět o nějakým moderátorovi, kterej je na sobotu volnej. Každopádně to napřed nabídni jemu. Stejně se na tu vaší slávu chystá.“
„Tak dík,“ usmála se na něj, ale pak se zatvářila omluvně, „nemáme vypadnout? Podle všeho jsme vás vyrušili.“
„To je v pohodě, nějak to zvládneme.“ Zahučel a zmizel na chodbě.
„Teda, ta holka s ním asi slušně mává, ani jednou mi neřekl, že jsem kretén.“ Zakroutil Kuba nevěřícně hlavou. „To je snad poprvý, co jsem ho potkal a nemusel jsem poslouchat nelidskej řev.“
--------------------