Čekat na lásku? 2. kapitola

Týden utekl jako voda a už zbývalo jen pár hodin do bráchovy velkolepé párty. Chlebíčky, zákusky, pití, no všechno možný už bylo přichystaný v obyváku. A kdo myslíte, že se s tím přopravoval? Samozřejmě já a Naty. Nevím, co by brácha bez nás dělal.
„Děkuju moc!“ křičí na nás Patrik.
„Nemáš zač, brácha, však ty mi to doufám někdy oplatíš!“
„Jasně!“ zašklebí se brácha.
„Tak my se půjdeme připravit,“ ozve se Naty.
„Doufám, že to za dvě hoďky stihnete!“ nevěří nám brácha.
„Jasně, že jo!“ řeknu a s Naty se odebereme ke mně do pokoje.

„Tak, co si hodláš vzít na sebe?“ ptá se mě Naty.
„Vezmu si tu sukni a nějakej top. Co ty?“
„Koupila jsem si ty šaty,“ řekla a vytáhla z tašky krásné černé koktejlky bez ramínek. Jelikož Naty byla blondýna, černá se k ní dokonale hodila a Naty v ní báječně vynikala.
„Jsou nádherný. Jsem ráda, že jsi si je koupila, moc ti sluší.“ zalichotím jí.
„Abych nezapomněla, tobě jsem taky něco koupila!“ podá mi tašku.
Vytáhnu z ní krásné bílé šaty ke kolenům se zavázáním kolem krku tak, že záda jsou celá holá.
„To jsou ty šaty, co jsem si včera zkoušela. Naty...já nevím, co říct. Neměla jsi je kupovat!“
„Ale měla. Vypadala si v nich tak kouzelně a dneska tu bude tolik kluků a ty se chceš navlíct do obyčejný sukně? To teda NE!“
„Máš pravdu. Děkuju!“
„Neděkuj a běž se převlíct, tak šup, ať stihneme natočit ještě ty vlasy!“

Po hodině vylezu z koupelny v těch krásných bílých šatech. Když se podívám do zrcadla, sama se nestačím divit. Musím říct, že mi to opravdu sluší. Bílé šaty se k mým tmavě hnědým vlasům krásně hodí a natočené vlasy vypadají báječně.
„Vypadáš nádherně!“ vyhrkne Naty.
„Však ty taky. Sluší ti to. Tak jdeme?“ zeptám se a vydám se do obyváku za bráchou.

„Teda ségra! Jsi se nějak vymódila ne?“
„No jo, ty abys neměl vždycky nějakou připomínku viď?“
„Ale prosím tě, sluší ti to!“ řekne a potom se zadívá na Naty.
„Ovšem ty, miláčku, vypadáš nádherně, úžasně, báječně!“ řekne a políbí jí.

Oslava teď už probíhá v plném proudu. Každý už má upito. Seznámila jsem se za chvilku snad se všemi. Například s Martinem. Je mu 20, jak jsem zjistila a studuje na vysoké v Brně. Samozřejmě tu nechybí ani Michal. Moje láska už od dětství. Dneska mu to užásně sekne.
„Nepůjdeš na chvilku na-na-na vz-vzduch?“ koktá už opilej Martin.
„Ráda, můžeme jít na zahradu,“ navrhnu.
„Dobře.“ souhlasí Martin. Už se taky trošku motá, tak ho chytnu, aby nespadl. Potom si sedneme na lavičku.
„Víš...“ začne.
„Moc se mi líbíš.“
„Martine...jsi fajn kluk. Ale víš, myslím, že nevíš, co povídáš. Hodně jsi toho vypil a pochybuji, že si to budeš zítra pamatovat. Tak přijď, až budeš střízlivý.“ Stoupnu si a chystám se k odchodu.
„Sakra, já vím, co říkám! Myslíš, že jsem uplně blbej? “ rozzuří se a chytne mě za ruku, přitáhne k sobě a začne mě líbat.
Tak tohle ne. Snažím se ho od sebe odstrčit. Sakra vždyť je uplně opilej.
„Martine, pusť mě!“
„MARTINE!“
V tu ránu se někdo přiřítí, popadne Martina a odstrčí ho ode mne. Začne na něj řvát a mě se v tu ránu podlomí nohy, že se sesunu na zem a nic nevnímám.