Překroč svůj stín - 34.část

…Josh Wadhwan prudce zabouchl dveře svého vozu a pevně sevřel volant, až mu zbělely klouby na rukou. Záměrně jej ponechal blízko domu, do něhož se původně hodlal tajně vplížit, aby zmapoval celou situaci a také aby jí byl zase na chvíli nablízku, ostatně jako v posledních dvou týdnech každý den. Tušil, že dříve či později jej možná zpozorují a bude muset utéci, ale nepředpokládal, že jej tak brzy vyčmuchají ti mizerní psi. Naštěstí si s nimi uměl snadno poradit. Tak je to přece pravda…pomyslel si zklamaně…ten spratek Vikram tenkrát nelhal. Už nebyla tak opuštěná a bezbranná, jako předtím, když se před ním bojácně krčila v přítmí pokoje sirotčince ve Veer Mahalu…mnohokrát měl příležitost sám utrhnout ten vzácný plod a ochutnat jeho sladkou chuť, opájet se nenasytně elixírem její vzácné krve, ale nikdy to neudělal. Nyní již bylo pozdě litovat. Měla kolem sebe spoustu lidí, svoji novou rodinu, což pro něj byla dost nepříjemná skutečnost. A hlavně toho svého Avinashe. Jaká škoda, že mu tenkrát v Mysore nestačil zlámat vaz.
Nehodlal se jí tak lehce vzdát. Myslel na ni dnem i nocí, byl tou myšlenkou téměř posedlý.
Změnila se…byla nyní nějak jiná, a ještě krásnější, než předtím, a dalo by se říci, že možná více, než byla její matka Gloria…ztěžka polknul a na chvíli zavřel oči. Je snad tohle lidská láska? Těžko říct, jeho dlouhými věky zmrtvělé srdce snad ani nemohlo něco takového cítit, přesto si připadal jako nějaký poblouzněný mladík a skoro zapomínal na to, jakou mocí jej dokázala ovládat. Něco mu bránilo přiblížit se k ní, proto ji sledoval jen zpovzdáli. Navzdory všemu ji stále toužil mít, tak moc, až mu to zatemňovalo už tak dost černou mysl a duši, pokud ještě nějakou měl. Když ne pro sebe, tak aspoň pro svého syna. Oč byly překážky těžší, o to byla jeho touha větší.
„Ach, Kálí, špatně pro mne chráníš svoji vyjímečnou dceru. Proč mi stále nedovolíš se k ní přiblížit? Máme mnoho společného, protože krev je náš život. Tak proč stále chováš tak obrovskou zášť k jedincům mého druhu? Ale když ji nebudu moci mít já, nebo Vimal, nebude ji mít nikdo! Všechno nebo nic!…“ zasyčel zlostně, nastartoval a prudce sešlápl plyn, vůz se vzápětí s hlasitým svištěním rozjel. Tou dnešní událostí byl Josh velmi rozladěný, vzbudil svou neopatrností příliš mnoho pozornosti. Obával se, že pokud si stačila všimnout jeho neklamné blízkosti a svěřila se, bude nyní ostražitá nebo ji asi budou hlídat. Možná by se na nějakou dobu měl stáhnout do ústraní. Touhou po ní byl téměř na pokrají šílenství, ale musel zachovat zdravý rozum. Snad to dokáže, ale pak se opět vrátí…až přijde čas…
…………………………………………………………………………………………………..................................................

Ticho, které doprovázelo tu podivnou situaci, přerušil strýček Madhav.
„Je to sice hrozné, Ráma byl výborný pes. Ale důležité je, že ten zloděj, nebo kdo to vůbec byl, zmizel. Ishtare, odneste to ubohé zvíře a zakopejte vzadu u remízku. A vy ostatní pojďte se mnou, nenecháme si přece zkazit naše přivítání!“
Avinash a Shanti na sebe ještě úzkostlivě pohlédli a pak jej následovali do domu.
Během příjemného večera u krbu se všem na dnešní nepříjemné události podařilo celkem zapomenout.
Po večeři se pak všichni odebrali do svých pokojů. Noční nebe se zatáhlo a po několikerém hlasitém zahřmění a zablýsknutí se spustil vydatný déšť. Shanti ve svém pokoji zapálila pár svíček, protože díky bouřce byl náhle přerušený elektrický proud. Pak usedla na pohovku vedle Avinashe a s úsměvem se zahleděla na Lakhí, která navzdory nevlídnému počasí spokojeně dřímala na polštáři.
Avi ladil svůj dárek od strýčka Madhava, úžasnou akustickou kytaru Yamaha, po které vždy tolik toužil. S tou budou jeho koncerty jedna báseň.
Oba se snažili ze všech sil nemyslet na to, co je dnes potkalo, na Joshe, ani na jeho hrozivou blízkost. Shanti se rozpovídala o škole, a svých nových kamarádkách a Avi ji s úsměvem naslouchal. Později se lehce dotkla jeho ruky a řekla tiše.
„Něco ti zazpívám, ale nesměj se, taky to umím, i když ne tak krásně, jako ty. A ty mne doprovodíš, aspoň svoji novou kytaru můžeš vyzkoušet. Co říkáš? Pořád mi ta písnička leží v hlavě, hrají ji v rádiu každý den. Jmenuje se Mujhe rasta dikhane.“ Lehoučce ji políbil do vlasů a řekl tiše.
„Já se ti nesměji, taky ji znám, je moc hezká. Začneme? A když dovolíš, přidám se k tobě“ usmál se na ni a začal tiše vybrnkávat známou melodii. Přikývla a za chvilku již pokojem zazněly akordy a tóny jejich prvního společného duetu…

...Ukaž mi,
kam za láskou jít
ukaž mi svět,
v němž toužím žít.
Kde mraky nepláčou,
ptáci v nebi jsou,
touha má se vyplní,
a duši vánek pohladí.

Na nebi měsíc září
svou chladnou němou tváří.
A já chtěla bych mu říct,
chci tě dál nad sebou mít.
Posviť mi, nesmím zabloudit
z cesty, co vede tam,
kde dávno toužím být…

Shanti se po doznění posledního akordu rozvzlykala a zakryla si dlaněmi tvář.
Znovu si připomněla hrozbu své nejisté budoucnosti.
„Promiň, ale nějak mně to vzalo, moc krásně jsi to zahrál.“ Špitla.
Odložil kytaru, přitáhl Shanti k sobě a položil si její hlavu do klína. Plamínky svíček se mihotavě odrážely v jejích očích, otřel jí slzy, chvíli ji mlčky hladil a pak řekl.
„Vím, že to není jen tou písní. Nechceš mi něco říci, hm?“
Na okamžik zavřela oči a pak se mu svěřila. Se svými pocity, a také že ji Josh už delší dobu zřejmě sleduje. Bylo také nad míru jisté, že ten, kdo ublížil Rámovi, byl právě on. Také už věděla, že jí zanechal pode dveřmi ten podivný vzkaz…
Avinash ji políbil na čelo a řekl odhodlaně.
„Já si myslím, že se nemusíš ničeho bát. Vzpomeň si na vaše poslední setkání v Mysore, měl z tebe strach. A dost velký. Bojí se toho, co je v tobě. Kdyby to bylo tak snadné, dávno by se s tebou určitě setkal tváří v tvář.“
„Ale já nevím, kolik toho ve mně po návštěvě Kalkaty ještě zůstalo. Co když se mu nedokážu ubránit tak, jako dřív?“
Avi vzal do svých rukou její drobnou dlaň a lehce pohladil prsty kamínky na jejím tajemném náramku.
„Dokážeš to, uvidíš. Jinak by přece Narayan nemluvil tak záhadně, a já jsem pochopil, že pouto tvé krve dosud nebylo zcela zlomeno. Nezapomínej taky, že máš mne, moje láska nás ochrání, to už jsem ti přece dávno říkal. Je nejvyšší čas, abych opustil Bombaj a zůstal tady s tebou. Snad se mi podaří najít v Dillí nějakou práci, a máma to určitě pochopí. Na koncerty budu dojíždět, v tom nevidím žádný problém. Ty v klidu dokončíš školu a já tě budu střežit, jak jen to nejlíp půjde. Strýčkovi zatím nic neřekneme, zbytečně by se znepokojil a učinil by určitě opatření, která by omezila tvoji svobodu. A teď už půjdeme spát, je pozdě.“
Slabě povzdechla a souhlasně přikývla. O chvíli později už usínala v jeho náruči a ukolébavkou jí byl tlukot jeho srdce a za oknem šumící déšť…