Na první pohled?

"No to snad není možný" vykřiknu znechuceně. Fotograf se na mě tázavě podívá. Nevěřícně kroutím hlavou a snažím se zformovat své myšlenky do smysluplných vět. Jako každý rok, na konci dubna, se celá třída fotíme. A já, jelikož mě příroda neobdařila super dlouhýma nohama, se svými 162 centimetry jsem každý rok po celých osum let seděla v první řadě. Letos v devítce jsem byla konečně patá nejvyšší holka od konce, a tak jsme si myslela, že konečně budu stát. Vždy totiž fotografové posadili do přední řady čtyři nejmenší holky a čtyři kluky.
"Nevíte, co je to symetrie? Jak může být v první řadě pět holek a tři kluci??" řvu nepříčetně. Fotograf, odporný tlustý chlápek, se na mě pátravě zadívá. Patrně přemýšlí, jestli opravdu chodím do toho prominentního gymnázia, které právě fotí. Fajn, možná se chovám TROCHU hystericky, bleskne mi hlavou, když si odevzdaně sedám do první řady. Ale ti, co na školních fotkách vždy seděli, mě jistě pochopí.
Ani třikrát zopakované blesknutí mi nepomůže k tomu, abych nezavřela oči, a tak po fotografově "v pořádku a teď skupinky" prchám z dosahu. Po boku nejlepší kamarádky Míši odcházím zpět do školy, abychom se alespoň na cvíli ztratili z dohledu naší nové třídní.
"Tak se ti to zase nepovedlo" konstatuje s mírným pobavením Míša a já mám najednou neskonatelnou chuť ji majznout přes ten její dokonalý obličejík. "Ten fotograf byl prostě idiot. Co víc říct?! Nepůjdem už? Stejně za chvíli končíme." S úsměvem kývne. Jen se přezujem a bundy si přehodíme přes ruku. Jak jsem říkala, je duben, takže poměrně teplo.
"Jdeš dneska na tu rozloučku s Kunčíkovou?" ptá se mě. Naše stará třídní Kunčíková je těhotná, a tak nás s neuvěřitelně obrovským břichem naznačujícím dvojčata (i je nečeká, jen jednoho kluka) opouští. "Asi jo, i když ne na stopro, moc se mi dneska nechce." "Já jdu, tak pokud půjdeš tak zavolej a sejdeme se, jo?" Kývnu. "Co tenis včera, zahrála sis?" ptám se Míši. Přes deset let už hraje tenis a naprosto se mu oddala. "Jo, bylo to super. Hrali jsme dvojhru a samozřejmě jsme vyhráli." odpovídá nadšeně. "Jste s Honzou dobrý tým." Chodí s ním.. hmmm, kolik, přes deset let :)? "To teda jsme. Nadi, nechceš jít zítra s námi do kina? The Road, prý super scifi horor, bavilo by tě to." Kategoricky vrtím hlavou. "V žádném případě. Vy se dokážete líbat i u hororu a mě se z toho zvedá žaludek." Už jsem se zmínila že já s nikým nechodím, a v nejblížší době, řekněme tak deset dvacet let, ani nehodlám? Míša s odhodlaností v hlase přejde mou poznámku. "Honza by vzal kámoše.. Nějakého Vikiho, myslím. Moc ses mu líbila na té oslavě minulý týden." No jo, když se člověk opije tak ztratí zábrany. "Viki? Nic mi to neříká. A ani nechci, aby mi to cokoliv říkalo. Nikoho nechci, Míšo, tak mi přestaňte s Honzou pořád někoho dohazovat. Mám šestnáct a jsem sama. No a? Jsme spokojená" vytočím se. "Já to myslím dobře. Byla bys šťastnější." přesvědčuje mě. "Já jsem štastná! Čau!" vykřiknu a utíkám domů. Míša je úžasná, ale když do mě jednou za čas začne rýt kvůli klukům, šílím z toho. Nemám na kluky čas ani energii. A jsem si jistá, že až se mi někdo bude opravdu líbit, půjdu i přes mrtvoly. Tak co?
"Ahoj Nadi!" zdraví mě moje šílená maminka na dvorku. Venčí zrovna Lauru, mojí milovanou Jackrusslici. Zatím co se mazlím s tou malou bílou střelou, vykládám mamce o nespravedlivosti života a asymetrii fotografa. "No chápeš to? Pět holek v první řádě! Je snad mým životním osudem vždy na fotkách sedět?" A v tom si ho všimnu. Kdybych řekla pravdu, co se v tu chvíli stalo, nařknete mě s naivity a kýče. Ale pro mě, když jsem se na něj poprvé podívala, se svět opravdu změnil. Tráva byla zelenejší, vzduch čisčí, mé netradiční jméno snesitelnější.
Asi deset metrů od nás stál kluk, tak dvacetiletý, a propaloval mě pohledem. Na sobě měl obyčejné triko s krátkým rukávem a ošunťelé laciné kalhoty. I když byl nádherný, musím říct, že celý vypadal tak nějak ošuntěle. Díval se na mě smutným, snad trochu něžným pohledem, a já bych v tu chvíli dala všechno na světě, jen abych mohla zjistit, co si myslí. Najednou se otočil a vyšel směrem k parkovišti. Vylovil z kapse klíčky a odemkl stylovou Audinu. Nemohla jsem věřit vlastním očím, když nasedal. Takový "chuďas" a takové auto?
Naposledy jsem se na něj přes čelní sklo podívala. On už neztrácel ani minutu a s očima zabodnutýma do mých nastartoval. Pak jsem se odvrátila.