Fairytale gone bad - II.

Notnou chvíli bylo ve třídě takové ticho, jako nikdy před tím. Nikdo si nepřipouštěl, že bychom mohli dostat jako třídního někoho takového, jako byl právě on.
„Sedněte si,“ prolomil to hrobové ticho a sám si sedl za učitelský stůl. Mé ´posaďte se,´ vypadalo asi tak, že jsem na židli přímo sletěla. Janča si ke mně přišoupla židli, což vždycky znamenalo, že začíná vážný rozhovor na celou hodinu. Já na něco takového ale neměla vůbec náladu. Pořád jsem vyjeveně koukala na našeho nového třídního a nevěděla, co mám dělat.
„Hele, podle toho, jak na něj koukáš, je to fakt on, co?“ zeptala se mě má kamarádka a já jen kývla hlavou na souhlas.
„Takže, jelikož z vás,“ přičemž se podíval po celé třídě, zasekl se pohledem až na mě a bylo na něm vidět stejné překvapení jako na mě, když jsem viděla já jeho, „nikoho neznám, tak budu číst jména podle třídního výkazu a vy se přihlásíte, ano?“
Nikoho neznám? To si dělá srandu, ne? Tak fajn chlapče, jak ty na mě, tak já na tebe. A zapiš si za uši, že se mnou to teda lehký mít nebudeš!!!, řekla jsem si sama pro sebe a založila jsem si ruce na prsou.
„Bříza Patrik,“ zaznělo první jméno a Páťa líně zvedl ruku.
„Fischerová Adriana,“ a nic. Jen tak jsem tam seděla a naštvaně jsem se mu koukala přímo do očí. Jeho pohled se změnil. Říkal jen jedno: ´tohle bude tvrdý boj.´
„Slečna Fischerová chybí?“ zeptal se a polovina třídy se otočila směrem ke mně. Z mé strany žádná změna.
„Je mi tu někdo schopný říct, jestli se zde nachází slečna Fischerová?“ v jeho hlase byl náznak rozčílení. Když bylo ve třídě i nadále ticho, tak už si i on zkřížil ruce na prsou.
„Nechtějte mě naštvat hned první den. Zeptám se potřetí a naposledy. Je tady Adriana Fischerová?“
„To je ona,“ ukázal na mě Jirka a já v tu chvíli myslela, že ho zabiju. Pan profesor přešel od katedry až před naše dvě lavice u dveří a zastrčil si ruce do kapes. Přes náznaky naštvání v hlase měl pořád kamenný výraz ve tváři.
„Slečno Fischerová, dnes ve tři hodiny budete klepat na můj kabinet. Pokud ne, budete mít problém a mně bude jedno, jak se s ním vypořádáte,“ oznámil mi. Celou dobu jeho proslovu jsme si koukali do očí. Poté pokračoval ve čtení docházky.
„Máte přestávku. Uvidíme se za pět minut,“ a odešel ze třídy. To bylo jediné, co jsem dokázala vnímat.
„Co to bylo?“ vytáhla mě na chodbu Janča a tam mě opřela o zeď, div se mnou o ní netřískla.
„Chceš mít problémy? Ve čtvrťáku? Jsi normální? Proč to děláš?“ vyjela na mě. Původně jsem neměla v plánu zvyšovat hlas, ale tohle nešlo.
„Hele, já vyčkávala, jak to všechno dopadne, jak se k sobě budeme chovat. A on to určil naprosto přesně tím, že řekl i přesto, že mě viděl, že tu nikoho nezná. Takže jak on na mě, já na něj. Já se vtírat nebudu, to nemám za potřebí!“
„Ale uvědomuješ si, že on nemá v pozici učitele žádnou jinou možnost? ON i kdyby nechtěl, tak musí dělat, že tě nezná. Adriano, prosím, zkus ho pochopit. Bylo na něm vidět, že nečekal, že budeš sedět v jeho nové třídě, stejně jako na tobě bylo vidět, že jsi právě jeho nečekala v pozici našeho nového třídního. Když jste se včera dostali tam, kam jste se dostali, tak si zřejmě nebudete lhostejní, jen prostě nemáte jinou volbu….“ Skončila svůj monolog Janča, já se jí krátce koukla do očí a šla jsem si sednout do třídy. Ona tam ještě chvilinku stála a pak si došla sednout zpátky ke mně. Chtě nechtě jsem musela přiznat, že měla pravdu. Akorát jsem netušila, že celý náš rozhovor nechtěně vyslechl náš nový třídní, jelikož měl kabinet skoro naproti dveřím naší třídy.
Bylo po jedenácté hodině, když nás pustili domů. S holkami jsme dojely do našeho hnízdečka, uvařily jsme si něco na oběd a Sája a Míša si šly lehnout. Když jsem se šla nahoru převléct, spinkaly jako miminka každá ve své posteli. Tak jsem neslyšně vzala nějaké oblečení a zase jsem sešla zpátky do obýváku, kde jsem si pustila do hifi-věže CD svojí oblíbené skupiny. Shodila jsem ze sebe věci z rána, protože jsem se dost zpotila. Nevím, koho by napadlo v září topit, když venku svítí sluníčko a je pomalu 30°C. Zřejmě jen našeho školníka. Největším paradoxem bylo to, že v zimě na škole netopil ani jeden radiátor….
Dlouho jsem přemýšlela nad tím, co budu dál dělat. Myslela jsem si, že Filipa už nikdy neuvidím a měla jsem ho teď vídat každý den. Nevím, co by bylo lepší…
Bylo asi půl třetí, když jsem nastupovala do tramvaje a za čtvrt hodinky už jsem stála před naší školou. Pomocí karty, kterou každý student dostal v prvním ročníku, jsem odemkla a vyšlapala jsem ten den již po druhé schody do druhého patra, kde se nacházel kabinet mého životního omylu. Zaklepala jsem a čekala na vyzvání.
„Dále,“ ozvalo se až po pár minutách a já nesměle otevřela dveře. Seděl u svého stolu u okna a rukama, zapřenýma o stůl, si opíral hlavu.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem a zavřela jsem za sebou dveře. Otočil hlavu tak, aby mi viděl do tváře a opřel se o opěradlo židle.
V očích se mu odrážel smutek a beznaděj. Koukala jsem a v duchu jsem si říkala, že já pohledem uhýbat nebudu, ať si uhne on sám. Po pár sekundách to vzdal a podíval se ven z okna.
Jen tak jsem tam stála a dívala se přímo na něj. Už jsem nečekala, že by se mohlo vůbec něco dít, když promluvil.
„Já ale nemám jinou možnost,“ a přitom pořád hleděl z okna.
„Cože?“ vykulila jsem na něj oči. Nedošlo mi o čem mluví.
„Že nemám jako tvůj učitel jinou možnost, než se k tobě chovat jako ke všem ostatním, tudíž jako ke studentce.“ Chvíli jsem mlčela, ale pak jsem se rozhodla mluvit. Chtěla jsem mu to všechno říct, na všechno se ho zeptat.
„Já vím. Kdyby nebylo toho dnešního rána, bylo by to všechno o hodně jednodušší,“ zavřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla.
„Ale stalo se. A my za to nemůžeme, prostě to tak mělo být.“ Střetli jsme se pohledem. Natáhl ke mně ruce a já pomalým krokem došla až k němu a za ty ruce jsem ho chytla. Mráz po zádech, divný šimravý pocit v břiše, husí kuže… Přesně tohle jsem nechtěla!, hrklo ve mně. Poznal to, napadlo mě ihned potom, co se usmál. Nic těžkého, když jsem na sobě měla jen tričko s krátkým rukávem.
„Netušila jsem, že poslední rok tady bude tak těžký,“ skousla jsem si spodní ret.
„Proč?“ zeptal se, jako kdyby mu to nedocházelo.
„Ty se ještě ptáš?“ koukla jsem na něj naoko naštvaně.
„Přesně tak,“ usmál se na mě. Zřejmě mi to nechtěl moc ulehčovat.
„Tak já ti to teda řeknu. Protože když jsi mě dneska začal líbat, tak pro mě okolní svět úplně přestal existovat. Tohle se mi ještě nestalo,“ odpověděla jsem potichu.
„Jenže ty jsi můj učitel, takže je to stejně jedno. To, co k tobě cítím, stejně cítit nemůžu. Všechno je v háji,“ řekla jsem sotva slyšitelně, ale on mě slyšel. Opatrně si mě stáhl na klín a objal mě.
„Musíme si vykat, musíme se k sobě chovat jako kterýkoli jiný učitel a studentka.“
„Já vím, pane učiteli.“ Musela jsem zavřít oči. Nechtěla jsem, aby mě viděl brečet. Pohladil mě po tváři a já se znovu zachvěla. Dnes již potřetí.
„Ale i já mám problém,“ řekl do ticha, rušeného jen mým přerývavým dechem. Otevřela jsem oči, abych se na něj podívala přímo. Ukazováčkem mi lehce přejel přes rty a dlouze mne políbil.
„Myslíš, že takhle vypadá standardní vztah učitele ke studentkám?“