Nová Atlantida

Kapitola I. – Volný pád

Toto je příběh o chlapci, úplně obyčejném (podle jeho hlediska), přesto byl naprosto…zvláštní. Jmenoval se Andrew Nightingale, ostatní lidé by ho popsali jako veselého, morbidního, ironického, inteligentního, hodného, bezstarostného, upovídaného.
To ovšem neplatí pro lidi, kteří ho znali podrobněji. Byl to velice emočně nestabilní člověk, někdy měl dojem, že v něm není jen jedna osobnost, jeden den to byl veselý člověk, a druhý den na pokraji psychického zhroucení. Hlavním ohniskem jeho problému byly dvě věci. Ta první – láska, on si velice vážil tohoto citu, ale bohužel mu osud nikdy nedopřál oboustranné prožití, to ho neustále přivádělo do úvah o zbytečnosti tohoto citu i jeho samotného, proto se vždy vyspal s někým, kdo se vyskytnul, aby zapomněl. Druhá věc – jeho odlišnost, nevadilo mu zas tak, že se svým způsobem života nějak odlišoval, byl rád, že není jako většina, ovšem tu byl problém s tím, že prostě do tohoto světa nepatří, jako kdyby někde za hranicemi myslitelného bylo to jedno místo, kam opravdu patří. Tělem i duší toužil se tam dostat, nepovažoval se za součást tohoto světa, byl moc…jiný.
Nosil rád černé oblečení, vždycky byl hlavou v oblacích, pokaždé když jste se podívali do jeho zeleno-hnědožlutých očí, tak jste viděli, že je naprosto někde jinde, mimo tenhle svět. Jeho oči vyzařovaly tajemství, nemohli jste z nich vyčíst jeho myšlenky. Obličej měl jakoby seseknutý do V, nad jeho světle červenými rty byl nos šlechtického profilu (u kořene se nachází vyboulenina – osobně se mu docela líbila). Jeho čelo zakrývaly husté vlnité černé vlasy. Měl štíhlou vysokou postavu, někdy si říkal, jestli označení „Smrtka“ není lepší než jeho vlastní jméno.
Nejčastěji jste ho mohli vidět se sluchátky v uších, jak si něco čte, či se oddává nikotinu (věděl, že ho to přivádí do hrobu, ale bylo mu to jedno, nechtěl tu strávit delší dobu, než opravdu musel). Narodil se 29. 5. 1993, pomalu mu táhlo na 17 a on přemýšlel, co bude dál. Studoval chemickou školu v Praze (původem byl z Kladna – nesnášel tohle město od té doby, co poznal Prahu), matka od něj očekávala jen to nejlepší. Snažil se, respektive mu něco šlo samo, a na něco se musel soustředit…matka byla spokojená, nestarala se o to, jak mu je, jen o to, jestli prospívá ve škole. Andrew byl také spokojený, nechtěl na sobě dávat znát víc, než bylo zdrávo. Do jeho rodiny ještě počítal sestru - Therese a dva psy, ty tu nebudu moc zmiňovat, jelikož v příběhu budou mít minimální role.
Nebyl si jistý, co ho vlastně v budoucnu čeká, každý má představy o tom, jaký bude, on však nic neviděl, všechno bylo zastřené, jakoby za oponou…bloudil světem jako slepý, viděl kdesi v dálce světlo, ale nemohl za ním…
Náš příběh začíná na přelomu února a března, Andrew měl v tu dobu jarní prázdniny, po dlouhé a chladné zimě konečně nastupovalo jaro, ve vzduchu to bylo cítit, sníh tál, ptáci začali zpívat a slunce se ukázalo. Andrew poslouchal hudbu na svém notebooku a snažil se přesvědčit sám sebe, že se nesmí do někoho znovu zamilovat, ať to stojí cokoliv, vždy to dopadlo špatně, takže není důvod v tom pokračovat. Lidé mu psali na ICQ a ptali se, co se děje, že má takové a makové statusy na Facebooku, on jim samozřejmě odpověděl, že nic. Neměl náladu na to, to řešit, jediné co potřeboval, byl klid a dobrá hudba. U jeho nohou ležel pes a spokojeně chrápal. „ Alespoň někdo, kdo se u mě cítí spokojeně…“, pomyslel si. Šel se projít ven, potřeboval na čerstvý vzduch, proto vyrazil směrem k mostu. Neměl sice Kladno rád, bylo tam spoustu prapodivných existencí, ale výhled z mostu stál za to.
Trvalo mu asi 15 minut, než dorazil na určené místo. Snažil se v mysli odfiltrovat všechen ten hluk, smog a křik pocházející ze silnice za ním, opřel se o zábradlí, zavřel oči a přemýšlel. Starosti mávnutím kouzelného proutku zmizely a Andrew vnímal akorát sám sebe…Věděl, co chce, chce se dostat pryč, ať už jakýmkoliv způsobem. Napadla ho myšlenka na reinkarnaci, nebo povznesení…vždyť duše je nesmrtelná. To může být ten způsob. Zhluboka se nadechl a rozhodnul se. Dnes v noci to udělá, už nechce být ani minutu na tomto světě, pomalými kroky se navracel zpátky ke svému domovu a přemýšlel, jak to udělá.
Mami,
to, co se chystám udělat, není rozhodně tvá vina, byla jsi dobrá matka. Zastala jsi roli otce i matky, naučila jsi mě všem základům, dala mi rodinu, co jsem tak potřeboval, ale já prostě…ne, nemůžu tu dále zůstat. Nechápu tuhle společnost, chápu tenhle svět. Budu na lepším místě, ať je to kdekoliv a pamatuj…Vždy tu s tebou budu. Zůstaň silná, jako jsi byla doposud a nikdy nepadneš.
Navždy Tvůj Andrew
Když jeho matka dočetla ten dopis, tak se sesula na podlahu a začala brečet. Věděla, že už je pozdě něco dělat - bylo ráno, on odešel v noci. „Nikdy se nevrátí, nikdy se nevrátí…je pryč“, opakovala stále dokola, Therese jí utěšovala, že to bude v pořádku, a snažila se zakrývat slzy v očích.
Andrew také brečel, a mnohem víc, než si dokážete představit, musel ten dopis asi 4x přepsat, než už konečně byl k přečtení, také napsal své poslední sbohem nejbližším přátelům a známým. „Vše připraveno, jde se na věc“, dořekl, utřel slzy a šel zpět k mostu. Bylo chladno, depresivní oranžové světlo pouličních lamp ještě zveličovalo atmosféru nadcházející události. Andrew se naposledy podíval na hvězdnou oblohu, byl úplněk. „Perfektní čas, stejně bych se v noci nevyspal…“, musel se potichu zasmát, přelezl tedy modré zábradlí, postavil na římsu, která ho oddělovala od chladné propasti tam dole. Podíval se na čas, 23:59:45. „Ještě 15 vteřin, posledních 15 vteřin…“, v duchu odpočítával: „13,12,11,10,9,8,7,6,5,4,3,2,1,0…“, vykročil a nechal se pohltit temnotou, cítil chvíli volný pád (asi tak půl vteřiny), když najednou ho něčí ruce držely a on…létal.

Kapitola II. – Mezi světy
Snažil se zachytit obličej své aerolinky, ale všude byla moc tma. Podíval se pod sebe, Kladno se rychle vzdalovalo jako nějaký sen, v dálce se třpytila světla Ruzyňského letiště a Prahy. Stoupali výš a výš, až se mu zamotala hlava, schoulil se k hrudi svého zachránce, bylo mu jedno, kdo to je, jakmile mu bylo trochu líp, tak se znovu podíval dolů. „Paříž?! Vždyť je to sotva deset minut!“, pomyslel si. Nad hlavou jim létala letadla, pod nimi Eiffelovka. „Tohle je buď nejlepší den v mém životě, nebo jsem se konečně dostal do Bohnic a jsem zdrogovanej.“, zasmál se nahlas. Zachránce se na něj poprvé podíval, Andrew mu pohled oplatil, usmál se na něj také. Pokračovali dál v letu, letěli nad západním pobřeží Francie, kde to Andrew dobře znal. Z Francie se během chvíle dostali do Španělska, kde se vydali směrem k moři. „Ale…vždyť to je přece nemožné! Za Gibraltarem žádné souostroví není, to si ještě ze zemáku pamatuju!“, zařvalo jeho vzdělané alter-ego.
Před nimi se rozléhalo obrovské souostroví, ve svitu Měsíce viděl obrovské budovy antického rázu, teda, myslel si, že jsou antické, ale při bližším prozkoumání přišel na to, že jsou pouze vzdálené příbuzné. Doletěli k centrálnímu ostrovu, Andrew zkoumal obrovskou sochu tyčící se v samém centru, ale byli moc daleko. Přistávali přímo na náměstí, kde byla také ta socha. Konečně si vzpomněl, kde jsou: „…ta socha měla trojzubec…trojzubec přece patřil Poseidonu a Poseidon byl pánem Atlantidy!“ , zajásala jeho mysl. Při zpracování faktu, kde to vlastně vůbec je, ho vyrušil krásný melodický hlas: „Až se Vaše Veličenstvo odhodlá k tomu se vydat dál, tak už bude tenhle ostrov dávno pod vodou. Řeknu ti to všechno cestou, o to se neboj, ale tvoje úvaha je správná, jsme v bájné Atlantidě.“, dokončil větu jeho zachránce.
Teď si konečně mohl prohlédnout, jak vlastně vypadá. Byl přibližně stejně vysoký jako Andrew, vlasy kratší, ale ne moc krátké…fascinovala ho jejich krásně fialová barva, kterou nikdy v životě neviděl, jeho oči byly stejně nádherné, okolo krku měl náhrdelník s fialovým krystalem. Oblečenou měl róbu stejné barvy. Celkově byl atletické postavy, jeho pevné tělo se rýsovalo pod oděvem, Andrew si před ním připadal jako naprostá nula, už zase tu byl někdo, kdo ho nekonečně přitahoval svojí existencí…
„Jasně, už půjdeme…“, vyrazili k chrámu na druhém konci náměstí, šlapal na řasy a okolo se válely dusící se ryby, i přesto mělo toto místo kouzlo, nevěděl jaké, ale věděl, že tohle je jeho cesta pryč!
Jakmile vstoupili do obrovského chrámu, kde to páchlo rybinou, uviděl obrovský kamenný kruh postavený uprostřed místnosti, připomínalo mu to hvězdnou bránu. Na kamenných stěnách byla vyobrazení lidí vstupujících do portálu, další obraz vyobrazoval apokalypsu Atlantidy, o které Andrew kolikrát četl v Platónových spisech. V hlavě se mu rodily různé hypotézy, ale žádná z nich mu nedávala smysl. Toto místo mu přišlo známé, někde hluboko uvnitř se v něm vzedmula dosud nepoznaná vlna pocitů…touhy po domově. „Hej! Vrať se na chvíli ještě na Zem!“, řekl mu s úsměvem zachránce, „Ještě tam nejsme.“. „Eh, jo…“, cítil mravenčení na pravém předloktí, vyhrnul si rukáv a ztuhnul. Na jeho ruce se objevil tajemně zářící trojzubec. „Super, tetování! Jenom by mě zajímaly dvě věci. Kde se mi tam vzalo, a proč tak modře svítí?!“, řekl potichu Andrew. „Vypadá to, že jsem vzal správného člověka.“, řekl zachránce a rukou se lehce dotknul mého znamení, které se ještě víc rozjasnilo a podíval se mi do očí: ,,Jmenuji se Ayne. Ty jsi Andrew, že?“, zeptal se ho. „Jo, to jsem…“, odpověděl a stále se díval do jeho krásných očí. „Tak až mě přestaneš obdivovat jako umělecké dílo, tak se můžeme vydat na cestu.“. Usmál se na něj, a řekl mu, ať se s ním vydá k portálu. Sundal si krystal z jeho krku a vložil jej do otvoru přesně tvarovaného na jeho krystal. Země se otřásla a v portálu se zformovala světle modrá tekutina dokonale obkreslující kruh, jakoby ani gravitace na tomto místě nefungovala. „No co…dneska jsem letěl přes půlku Evropy, tak se nemůžu ničemu divit…“, pomyslel si. Ayne se zasmál: „Nech si tu ironii na jindy, jo?“. „Jak…?“, než stačil dokončit otázku, tak Ayne zmizel za portálem. Strčil ruku do portálu, ucítil teplý vzduch, na druhé straně bude jistě krásně, také ho tam někdo lechtal, byl to určitě Ayne, asi bych si měl pospíšit. „Tak je to tady, konečně jsem našel opravdu cestu…domů.“, usmál se a vykročil do úplně cizího světa. Portál se za ním neslyšně zavřel a celý ostrov se pomalu nořil zpět do hlubin moří, nezbylo po něm ani vidu, ani slechu, pouze pár racků s hlasitými nadávkami odletělo.
Kapitola III. – Vítej doma
Na druhé straně se Andrew vynořil, byla noc, ale na rozdíl od našeho světa tam bylo teplo, asi kolem 25°C, sundal si proto mikinu a hodil si jí přes rameno. „Vítej v Nové Atlantidě! Jsem strašně rád, že se mi podařilo tě sem dopravit“, objal ho Ayne. Objetí ho zaskočilo, ale s radostí mu jej oplatil. „Pojď, přivedu tě k mému otci a našemu vládci.“, oznámil mu a vedl ho směrem k velkému paláci, z jehož střechy vycházela stejná zář jako z mého znamení.
Město se zdálo být velkolepé, kámen, ze kterého byly všechny budovy postaveny, připomínal mramor, kdyby ovšem nebyl různě barevný. Našli byste tam odstíny modré, červené, žluté, fialové, ba i černou. Barvy nebyly nanášeny na kámen, ale vyzařovaly z něj. „Každý dům má svou vlastní entitu, jsou to domy stvořené přesně pro jejich vlastníky, všechno je tu propojené skrze Velký Krystal umístěný na střeše paláce. V něm sídlí nejvyšší moc, která nás sem všechny přivedla ze Země. Atlanťané obývali spoustu planet, viděli mnoho…tohle je ovšem svět, který byl stvořen přesně pro nás. Říkáme mu Elysium, přesně jak Řekové popsali ráj pro zemřelé. Naše náboženství, kulturu, písmo…všechno převzali Egypťané, Řekové, Římané, všechny starověké civilizace. Obchodovali s námi, odkupovali naše vynálezy. Mysleli jsme si, že Země je ta pravá domovina pro nás, ale mýlili jsme se. Začali mezi sebou válčit, zabíjeli se NAŠIMI vynálezy. Proto jsme naposledy zavolali Krystal – později jsme mu dali podobu Poseidona, abychom vyhověli požadavkům tehdejšího náboženství, aby nám ukázal cestu, dal nám portál a řekl: „Čekám na vás na druhé straně, opusťte tento svět co nejrychleji, lidé na vás nejsou připraveni. Dříve zahubí sami sebe, než aby žili v míru. Jakmile odejde poslední z vás, portál se zavře a ostrov navždy potopí.“. A tak naše civilizace ukončila svůj pobyt na Zemi. Vystavěli jsme tohle město, je to nejvelkolepější ze všech měst, co jsme kdy postavili a pojmenovali ho Nová Atlantida, abychom si připomněli odkud pocházíme“, vyprávěl mu Ayne historii tohoto skvostného města. Nemohl jsem se nabažit čerstvého vzduchu, prosyceného jemnou vůní, připomínající skořici. „Ale proč jsi mě sem vzal?“, zeptal se Andrew zvědavě. „Na to ti nedokážu moc dobře odpovědět, otec mi řekl, ať tě najdu, že jsi pro nás důležitý. A nemýlil se, znak trojzubce je pro nás posvátný. Krystal tě musel z nějakého důvodu vybrat.“.
Zamyšlený pokračoval v cestě, dokud nedorazili do obrovského paláce. Tato budova měla barvu jako Krystal, do hlavní místnosti vedla dlouhá řada sloupů, nepotřebovali světlo, protože Krystal ozařoval celou tuto budovu (Andrewovi připomínala Pantheon v Řecku).
V hlavní místnosti byla spousta lidí, bylo těžké je všechny nějak více pozorovat, Andrew akorát zaregistroval, že každý z nich je trochu jiné barvy, myšleno barva krystalu, vlasů, šatů a očí. Připadal si mezi nimi jako bezvýrazná skvrna. Na trůně seděl mladě vypadající, modrovlasý muž, oblečen do prosté tógy, po jeho boku mu seděla manželka, též modře sladěná. Vlasy měla rozpuštěné, takže jí sahaly až prsům, jejichž výstřih odhalovaly zdobené modré šaty jako z pohádky. Oba se na něj usmívali, Andrew se jim snažil úsměv oplatit, ale byl natolik zmatený z tolika lidí, že jeho úsměv se spíš proměnil v jakousi grimasu.
Všichni lidé si něco vzrušeně štěbetali, jakmile Ayne promluvil, tak ztichli. „Otče, přivedl jsem Eynora, jak jsi žádal!“. „Děkuji ti, synu.“, usmál se na Aynea a otočil se ke mně, „Před tím, než začnu vysvětlovat, proč jsi tu, tak bych tě oficiálně přivítal v Nové Atlantidě – tvém novém domově. Atlanťané! Náš ztracený Eynor se vrátil!“, na to všichni přihlížející začali jásat a provolávat „Eynor!“. „Přátelé“, pokračoval v proslovu král – nebo kdokoliv to vlastně byl, „rozejděte se nyní do svých domovů, o všem budete včas informováni.“, všichni lidé se rychlým krokem pohybovali k východu a obdarovávali Andrewa milými pohledy a posunky, v celé místnosti nezbyl nikdo, kromě Ayneho, jeho rodičů a Andrewa. „Jmenuji se Elenar, jsem tu zdejším vládcem, guru, králem, jakkoli tomu vy na Zemi říkáte. Tohle je moje krásná žena Orchid a našeho syna Aynea znáš. Určitě chceš vědět, proč jsme tě sem přivedli. Důvod byl jednoduchý, ty patříš sem, ne tam. Při jedné naší průzkumné výpravě na Zem – asi před 18ti lety, se stalo, že jedna z našich průzkumnic otěhotněla, a porodila tam. Dítě si nemohla vzít s sebou, neboť se nikdo nesměl dozvědět, že porodila mimo Novou Atlantidu, proto tě přenechala ženě, která nemohla otěhotnět…to dítě jsi byl ty. Nemohli jsme tě kontaktovat dříve, protože jsme v podstatě nevěděli o tvé existenci, ale tvoji rodiče nevydrželi stesk po dítěti a vzali si život. V dopise na rozloučenou uvedli, kde jsi…ale bylo příliš brzo tě odvést. Museli jsme tě nechat, dokud sám nepřijdeš na to, že nejsi ze Země. Pozorovali jsme, jak vyrůstáš, tvoje odlišnost se postupem času stávala výraznější a výraznější. Museli jsme nečinně koukat na tvé spolužáky na základní škole, kteří si tě neustále dobírali, viděli jsme to…všechno, ale nemohli jsme zasáhnout. Proto jsme ti alespoň do hlavy vsunuli obrazy toho, jak to tu vypadá, proto jsi měl tak živé sny, ze kterých jsi nerad unikal…až do dnešní noci. Ayne tam celou dobu byl, sleduje tě od té doby, co jsme se o tobě dozvěděli, proto označení Eynor – ztracený syn. Máš v sobě krev dávných vládců Atlantidy, byli to ti nejvzdělanější mužové všech dob, nadaní kouzelníci. To všechno v tobě dříme, ty to sám víš, jediná věc, která ti chybí je tvůj krystal. Půjdeš s Aynem ke Krystalu a ten ti sám vydá kousek sebe, abys probudil svou atlantskou část.“, domluvil Elenar. „Nejdřív bys ho měl nechat trochu odpočinout, drahý. Má za sebou dlouhou cestu.“, řekla Orchid a vzala svého muže za ruku. „Jistě, máš pravdu…půjdeš s ním zítra ráno, až se vyspíš. Mezitím se můžeš vykoupat a spát s Aynem v jeho pokoji.“. Když tohle Elenar řekl, tak Ayne se na Andrewa podíval, Andrew mu pohled opětoval. „Děkuji vám za přijetí a za to, že jste mi objasnili všechny tyhle…novinky.“, bylo všechno, co ze sebe Andrew dostal. Elenor za ním přišla, obajal ho, a řekla: „ Vítej doma…“
Ayneův pokoj byl velice luxusní, jak se pro aristokracii sluší, z jeho balkonu měl výhled na celou Novou Atlantidu, poté co se Andrew vykoupal a najedl (jejich jídlo je vynikající, ale pořád neví, co to bylo), stál na balkoně, opřený o zeď domu a pozoroval oblohu. Jejich hvězdy byly naprosto odlišné od těch našich, Andrew se v nich nemohl zorientovat, přesto na ně nepřestával zírat. Všechno tu bylo přesně, jak si představoval, žádná povrchní pravidla, žádné materialistické cítění…jen čistá magie pocházející z Krystalu.
Andrew se snažil vstřebat všechno, co se dnes večer stalo: „Chtěl ses zabít, skočil jsi, fialovej panáček tě zachránil, přeletěls půlku Evropy, dostal ses na Atlantidu a tam odsud jsi prošel portálem až…sem. Poté ti zdejší vládci řekli, že tohle je ve skutečnosti tvůj domov, a že tvoji rodiče jsou už dávno mrtví…to je na mě moc. Ještě k tomu nevim, jakej postoj tu maj vůči buznám…a Ayne je tak krásnej, chytrej…jestli se tu budu stejně blbě zamilovávat jako na Zemi, tak se střelim.“. „No to se opovaž, jinak bych tě z toho mostu zachraňovat nemusel.“, ozvalo se za Andrewem. Andrew se vystrašeně otočil a na chvíli zíral na Aynea, z jeho vlasů mu kapala voda, která dále stékala po krku, prsou, břichu, až se nakonec vsákla do ručníku. Andrew musel pozorovat zvláštní znaky na jeho hrudi, byly podobné jako ten jeho akorát více rozsáhlejší, zdálo se, že podivné fialové zářící klikaté čáry se táhnou vždy od žeber až k páteři. „Halooo?“, ozval se znovu Ayne. „Co? Jo…Hey! Vždyť jsem nic nahlas neřikal, tak jak můžeš vědět, co jsem…si myslel?“, zeptal se zmateně Andrew. „Něco ti povím Eynor, každý Atlanťan urozené krve má vždy magické schopnosti, jsou zde společné schopnosti jako létání a přirozenou krásu – s obyčejnými Atlanťany máme společnou dlouhověkost, až nesmrtelnost…žijeme velice dlouho, stovky až tisíce let nám nenaskočí jediná vráska. Každý urozený získá s krystalem i unikátní schopnost, či schopnosti, u mě je velice rozvinutá mysl, takže ovládám telekinezi a telepatii, tím pádem můžu číst tvé myšlenky.“, dokončil svůj proslov Ayne, opřel se o zábradlí balkonu a podíval se na Andrewa. Nejdřív se tvářil vystrašeně, že někdo může číst jeho myšlenky, ale dle Ayneho výrazu soudil, že se nic moc nestalo. „Abych ti odpověděl na otázku“, pokračoval Ayne, „k buznám, jak říkáš, tu máme velice kladný vztah, je to dokonce i čest, když je někdo urozený gay. Proto si mě moji rodiče tak oblíbili…“. Při posledním dodatku Andrewovi zaskočilo hroznové víno, které pojídal, začal se dusit. Ayne k němu přiběhl a plácl po zádech, jakmile to Andrew trochu rozdýchal, tak se hned chtěl na něco zeptat ale Ayne si jeho myšlenku přečetl dřív, než stačil Andrew něco říct. „Na tohle téma si budeme povídat jindy, dobře? Teď už bys měl jít spát, zítra je tvůj velký den.“, řekl rodičovsky Ayne a ukázal mu místo na jeho posteli. „Neboj, nekoušu…“, zasmál se Ayne. „Ha, ha, moc vtipný…“, poznamenal Andrew ironicky a šel spát.
Kapitola IV. – Sbohem staré já!
„Vstávat, ospalče!“, slyšel Andrew kdesi v dáli. „Ne, ještě chvíli…“, zamumlal. „Ještě chvíli se budeš válet v tý posteli a vytáhnu tě z ní!“, ozval se znovu hlas. „Hmmm…“, pokračoval v apatii Andrew. Najednou ho něčí ruce chytly za boky a vytáhly ho z postele. Otevřel překvapeně oči a hleděl do těch známých fialových očí. „Co? Proč? Kde?“, ptal se zmateně. „Měl by ses probudit, za chvíli vyrážíme na cestu!“, hustil do něj Ayne. „Já chci ještě spát!“, protestoval Andrew. Ayne s ním hodil na postel, lehl si na něj a začal Andrewovi šeptat do ucha: „Pokud se z tý postele nevyhrabeš, tak tě poleju vodou, a to se ti rozhodně nebude líbit!“, konstatoval a stále Andrewovi hleděl do očí. „No, dobře…vstávám. Vyhrál jsi, ale mohl bys ze mě slízt? Jinak asi těžko vstanu.“, oplatil mu úsměv. Ayne uposlechl a slezl. Andrew neochotně vstal a obléknul své pozemské oblečení. „Až dostaneš krystal a zjistíme, jakou máš barvu, dostaneš podle toho patřičné oblečení. Osobně se nemůžu dočkat, až to zjistím!“, mluvil nadšeně Ayne.
Po vynikající snídani složené z ovoce a jakéhosi chlebu se odebrali k točitému schodišti zdobeném růžemi ke Krystalu. Andrew nechápal, jak Ayne může ty schody vyběhnout tak rychle. „Asi síla zvyku, nebo se dopuje energy drinkem.“, zasmál se. „Já to slyšel!“, ozval se Ayne. „No jo, pane Umím Číst Tvoje Myšlenky, přísahám, že už nebudu myslet!“, odpověděl mu Andrew. „Ne, to nedělej, byla by to škoda, tvoje myšlenky jsou opravdu zajímavé.“, opáčil se Ayne. „Nebudu si představovat, co pod pojmem zajímavé ve skutečnosti míníš…“, řekl Andrew. Ayne se pouze zasmál.
Když konečně došli ke Krystalu, Andrew obdivoval pravidelnost a dokonalou symetrii vznášejícího se Krystalu. „Je…nádherný.“, povzdechnul si. „Je to náš zdroj moci, magie. Všichni jsme skrze něj propojení, a co nevidět, budeš i ty.“, konstatoval vzrušeně Ayne. „Takže, jediné, co musíš udělat je přiložit tvé znamení ke Krystalu a uvidíš, co se stane.“. Andrew ho uposlechl, vyhrnul rukáv, jeho trojzubcové znamení zářilo víc, než kdykoliv předtím a přiložil jej ke Krystalu. Krystal se rozzářil, Andrew cítil teplo šířící se celým jeho tělem, nemohl se hnout, Krystal jej důkladně prozkoumával, po jeho rukou se začaly vytvářet čáry, které kroužily až k ramenům, přes krk a končily na páteři. Andrew cítil, jak Krystal jeho tělo opouští a v zaťaté pěsti cítil ostrý předmět.
Jakmile byl obřad dokončen, Andrew rozevřel pěst, barvu krystalu nebylo možné přes krev rozeznat, proto jej otřel a snažil se rozpoznat, co je vlastně krystal zač.
Krystal dostal svítivě zelenou barvu, stejně jako čáry, které měl Andrew po svých rukách. Cítil v sobě tajemnou sílu, jež nikdy nepoznal. Cítil se jako znovuzrozený, viděl svět v tolika barvách a Ayne…Ayne byl krásnější než kdy předtím. Viděl každý detail jeho dokonalé tváře, jasnou barvu jeho očí, každý obrys jeho atletického těla. „Woow…“, vzdechl Andrew. „Pojď, musíš vědět, jak vypadáš!“, chytnul mě za ruku Ayne a jAndrew následoval.
Vzal ho do svého pokoje k velkému zrcadlu u umývárny. Andrew byl naprosto šokován tím, co viděl. Jeho černé vlnité vlasy byly tatam, měl stejný sestřih jako Ayne, akorát barva odpovídala jeho krystalu. Stejně jako jeho oči, ty byly zářivě zelené, vyzařovala z nich bystrost, inteligence…nebyly to ty zamyšlené a nejasné oči, na které byl celý život zvyklý. Sundal si košili a prozkoumal své tělo, vypadalo jako socha Davida. Všude po těle byly ty podivné symboly, ale bral je jako svou součást…cítil všechny kolem sebe, krystal zavěšený kolem krku jasně zářil.
„Tady máš své nové oblečení, teď už jsi pravý Atlanťan.“, řekl Ayne a podal mu zelenou tógu. Jakmile se Andrew oblékl do svého nového šatu, tak Ayne navrhl: „Co takhle se trochu proletět? Musíš toho tolik vidět!“



Kapitola V. – Zbrusu nový svět
„Ale já jsem nikdy…“, protestoval Andrew. „Zklapni, a chytni mě za ruku!“, poručil Ayne. Andrew uposlechl a společně vylezli na balkonní římsu. „Není na tom nic těžkýho, jen prostě mysli na to, co chceš udělat.“. Ayne ho pustil, vznesl se nad římsu a čekal na Andrewa. Ten se snažil udělat přesně, co mu Ayne řekl. „Dobře“, pomyslel si, „chci vzlétnout.“. To co následovalo, bylo nad jeho očekávání, jeho tělo se rychle vzneslo asi 4 metry nad římsu. „Úžasný pocit, že?“, přiletěl k němu Ayne. Andrew nemusel odpovídat, užíval si ten pocit naprosté volnosti. „Leť za mnou! Ukážu ti jedno nádherné místo…a dám ti pusu, pokud mě doženeš!“, Ayne na něj vyplázl jazyk a vmžiku byl pryč. Andrew letěl za ním, za chvíli byl u něj. „Nejsi moc rychlej, takhle mě budeš muset líbat pořád!“, vysmíval se Aynemu. „Tak zkus tohle!“, Ayne letěl střemhlav dolů, a těsně nad korunami hustého lesu vzlétl svisle vzhůru a pokračoval dál. Andrew pohyb přesně zopakoval, užíval si letu, užíval si výhledu na odpolední slunce, na rozsáhlý les, který se pod nimi rozprostíral…všechno bylo perfektní , dokonce s Aynem udělali za letu dvoušroubovic, na jejím konci se chytli za ruce, koukali jeden na druhého. „Tímhle tempem tam budeme možná tak zejtra!“, zasmál se Ayne a tryskem letěl směrem na západ. Země pod nimi se měnila, z lesů se staly louky, z luk zase lesy. Všechno bylo netknuté, nikde žádné cesty, ani stroje…Po své proměně si Andrew všiml podivné věci, začal cítit všechno živé. Když si udělali malou přestávku na koruně stromu, tak sáhl na větev a na té vyrašily pupeny, které se proměnily v květy, ty následně v plody. „Vypadá to, že se v tobě skrývá život v pravém slova smyslu…můžeš dát život naprosto čemukoliv. Zvláštní…“, řekl Ayne, sledující růst plodu. Po této pauze pokračovali v cestě. Asi za 15 minut se v dáli začalo rozprostírat moře, jeho hladina se leskla odrazem slunce. „Tady budeme přistávat, přímo na těch útesech támhle!“, zakřičel na něj Ayne a ukazoval na rovné útesy porostlé svěže zelenou trávou. Ayne lehce přistál a Andrew za ním. Před očima se jim objevil přenádherný obraz. Za nimi – obrovské lesnaté plochy s vysokým pohořím, které by rozhodně předčilo zemské Himaláje. Před nimi – nekonečný hučící oceán, zapadající slunce. Do obličeje jim vál jemná mořský vánek, v uších zněla hudba vln narážejících do útesů a v nose cítili vůni slaného vzduchu. „Tohle je úžasné místo.“, řekl Andrew a posadil se. „Ze všech míst tady ho mám nejraději. Je tu takový klid. Chodíval jsem sem často jako malý…a ty ho děláš ještě krásnějším.“, odpověděl mu Ayne a posadil se těsně vedle něj. „Pořád mi dlužíš tu pusu.“, zašklebil se na něj Andrew. „Sliby se mají plnit“, odvětil Ayne a zadíval se Andrewovi do očí, „Tvoje oči…jsou tak nádherné…všimnul jsem si jich ještě předtím, než ses proměnil. Vždycky z nich vyzařovala tajemství…“. Andrew mu přiložil prst na ústa: „Dost bylo povídání…polib mě.“. Ayne se něžně usmál, pohladil po tváři a políbil ho. Jakmile se jejich rty spojily, tak se oba vznesli do vzduchu, líbali se několik stop nad zemí. „Miluju tě…už od prvního okamžiku…“, prozradil své city Ayne. „Myslíš od té doby, co jsi mě zachránil při pádu z mostu? No to je teda vzpomínka.“, ušklíbl se na něj Andrew. „Ne, od té doby, co jsem tě začal sledovat…věděl jsem, že ty jsi ten pravý“, poznamenal Ayne. „Já tě miloval dříve, než jsem tě vůbec poznal…v hloubi duše mi něco říkalo, že ty tam jsi…někde venku.“, řekl Andrew. „Vždy jsem tam byl, a pořád budu…pro tebe…navždy.“, dokončil větu Ayne a znovu ho políbil.

Kapitola VI. – Spi sladce
Déšť bubnoval na okenní tabule v nemocnici, na židli vedle lůžka seděl 19ti-letý chlapec, jeho původně vyžehlené černé vlasy se díky vlhkosti zkroutily. Nepřítomným pohledem hleděl na svého přítele, který momentálně ležel v kómatu, celou dobu si kladl otázku „Proč to udělal? Co ho k tomu vedlo?“. Vzal jej za ruku a doufal, že se brzy probudí, doktoři říkali, že měl štěstí, že ten pád vůbec přežil. Má zlomené obě nohy a naraženou pánev, kdyby spadl jen o kousek vedle, byl by mrtvý. Teď už je 2 týdny v kómatu, a nikdo netuší, kdy se probudí.
Andrew se probudil, v Atlantidě bylo těsně před svítáním, na obloze se objevoval první náznak přicházejícího. Ležel vedle svého partnera-milence Ayneho, sledoval jeho vzdouvající se a klesající hruď, vypadal přesně jako z pohádky, stále nemohl uvěřit, že se tohle všechno děje. Otočil se k němu zády, položil svou ruku na jeho a znovu usnul.
Kapitola VII. – Sny ve snu
„Přichází k sobě!“, ozval se čísi hlas. Andrew pomalu rozevíral oči, nohy měl těžké a bolavé, v uších mu hučelo. „Kde…kde to jsem?“, zeptal se. „Jsi v nemocnici, skočil jsi z mostu a…“, oznámil mu známý hlas jeho blízkého přítele. „Ne, vždyť…vždyť mě zachránil, a já jsem letěl...do Atlantidy.“, protestoval Andrew. „O čem to sakra mluvíš? Celou dobu jsi byl tady!“, řekl mu Thomas. „Jak…jak dlouho?“, ptal se Andrew. „, Čtyři měsíce, dva týdny, tři dny a 18 hodin.“, odpověděl Thomas. „Ne, to není možné…Ayne, Krystal…všechno to bylo skutečné, tohle musí být sen!“, začal zvyšovat hlas Andrew. „Nejspíš si ještě zdrogovanej po těch sedativech, co ti dali doktoři. Zavolám je, ať tě prohlédnou.“, s těmito slovy Thomas odešel. Andrew jen civěl do studeného nemocničního stropu. „To není možné, prostě ne…“, opakoval, znovu zavřel oči.
Jakmile je znovu otevřel, tak byl zpátky v Atlantidě, slunce již bylo vysoko na obloze a Ayne se probral. „Co se stalo? Vypadáš nějak vystrašeně!“, vylekal se Ayne. „Nic…to není, jen špatnej sen“, odpověděl Andrew. „Dobře…dneska poletíme do Kouzelného lesa, uvidíš, jaké divy ještě tohle místo skrývá.“, vyprávěl mu Ayne. „Víš, že mi stačí, když tu budeš se mnou? To je ten největší div.“, usmál se na něj Andrew a dal mu pusu. Vlastně byl rád, že se po dlouhé době někam proletí. Celou dobu byl ve městě, chodil na různé plesy, večírky, také s Aynem uzavřeli něco jako pozemské manželství…byla to opravdu velká slavnost, teď patřil k nejvlivnějším lidem ve městě. Jeho schopnosti se zvyšovaly, dokonce byl schopen navrátit k životu mrtvé, vyléčit nemoci, nechat dorůstat končetiny. Naučil se všechny atlantské zvyky, všechno mu přišlo přirozené.
Po snídani vyšli s Aynem na palouk za královským palácem, ptáci zpívali a ve vzduchu se nesla atmosféra krásného dnu. „Tentokrát poletíme rychle, je to dost daleko…takže žádný flákání, jasný!“, přikázal mu Ayne se škádlivým úsměvem. „Ano, žádné flákaní, že Ayne!“, vyplázl na něj jazyk. „Ty jeden…“, ale než to stačil doříct, tak ho Andrew políbil. „Taky tě miluju…“.
Cesta trvala asi dvě hodiny, ale jakmile byli tihle dva spolu, tak čas se zdál být nepodstatný, prolétali korunami stromů, vznášeli se pár čísel nad hladinou jezera, pod nimi se proháněli ryby (Andrew dokonce viděl něco jako sladkovodní velrybu).
Kouzelný les je místo, kde je všechno protkáno magickou silou, říká se, že odtud pochází magie. Stromy zde mluvily, vzduchem létaly víly (taková podivná světýlka). „Tohle je úžasné!“, říkal nadšeně Andrew, kterému víla přistála na ruce. „Cítí, že sem přišel silný zdroj magie, proto se k tobě slétávají…však se podívej, všechno okolo tebe kvete a září!“. Andrew se podíval, pod jeho nohama kvetly květiny nerozličnějších barev, strom, o který byl opřen, začal zpívat nádhernou melodii a všude okolo něj se slétávaly kouzelná stvoření. Ayne a Andrew spojili své ruce, propojili svá vědomí…teď Andrew cítil to, co Ayne a Ayne to, co Andrew.
„Znovu přichází k sobě! No tak, Andrew…“, řval Thomas. „Ne, už ne, já tu nechci být!“, mumlal Andrew. Do očí ho praštila silná zář. „Zornicové reflexy v pořádku. Nemotá se Vám hlava? Nevolnost?“, ptal se doktor. „Ne…“, odpověděl naštvaně Andrew, „Jak dlouho jsem byl tentokrát mimo?“, ptal se. „Asi tři dny…“, řekl Thomas. „Super…potřebuju a vzduch…máš cíga?“, zeptal se otráveně Andrew. „Jo, mám…“, nabídl mu Thomas. „Dík…“.
Andrew si na sebe navlékl černou mikinu a pomalými kroky se šinul ke dveřím, Thomase nechal v pokoji. Byla noc, takže chodba byla osvětlená umělým depresivním světlem. Podíval se na kalendář visící na oprýskané vybledlé stěně: 6. červen 2010. „Super, zaspal jsem svoje narozeniny…Všechno nejlepší…“, myslel si pro sebe.
Jakmile konečně došel na střechu nemocnice, tak si zapálil cigaretu. Užíval si tu chuť, to opojení…přicházející smrt na prodej. Sednul si a okraj střechy a díval se na oblohu.
Andrew začal brečet. „Co se děje?“, ptal se šokovaný Ayne. Musel ho ještě chvíli utěšovat, než z něj vylezlo kloudné slovo: „Já…nevim, jestli je tohle skutečný. Před chvíli jsem byl na Zemi, v nemocnici, tam mi řekli, že jsem byl v kómatu…šel jsem na střechu si zakouřit, kouknul jsem se na oblohu…a jsem zase tady. To samý se mi stalo v noci…taky jsem se probudil v nemocničnim pokoji…a pak znovu usnul. Nevim, co je pravda a co ne...“. „Víš…to je na tobě se rozhodnout, kde chceš zůstat…ale uvědom si, že jediná možnost, jak žít v jediném z těchto světů, je zemřít v tom druhém.“
Andrew otevřel oči, hleděl na pár hvězd, které byly vidět i přes světelný smog, znovu si zapálil již vyhaslou cigaretu a zhluboka potáhl. Podíval se přes římsu dolů… „Jediná možnost je umřít v jednom, abys žil v druhém“, Ayneova slova mu neustále zněla v hlavě. Nemocnice je vysoká asi 40 metrů, pád by rozhodně nepřežil, dole byla betonová příjezdová cesta pro sanitky. „Umři v jednom, žij v druhém…já nechci žít v tomhle světě, nic mě tu nedrží…v Atlantidě mám všechno, je to sice možná jen sen, a nebo taky ne…rozhodně je to místo, kam patřím.“, říkal si pro sebe. Znovu si potáhl a nedopalek odcvrnknul ze střechy. „Alespoň k něčemu mi ta anatomie byla…stačí si srazit vaz…“. Sundal si mikinu, naposledy se nadechnul a skočil šipku…pád nebyl dlouhý, vlastně to bylo jen pár vteřin. Tělo žuchlo a vzduchem prolétl zvuk lámajících se kostí…byl v nepřirozené poloze, hlavu měl otočenou o 180°, nohy a ruce úplně přetočené, jedno žebro mu koukalo ven a z úst tekl malý potůček krve. „Andrew! Néééééé!“, ozval se křik ze střechy.
„Jsi zpátky!“, zakřičel nadšeně Ayne. „Ano…jsem, na tobě mi záleží víc než čemkoliv, co jsem měl v minulém světě…Můj domov je tady, s tebou…se všemi lidmi v Atlantidě. Je mi jedno, jestli je skutečnost tohle, nebo to předtím…teď jsem tady…a budu.“. Andrew se málem rozbrečel, ale věděl, že všechno bude v pořádku…na Zemi na něj zapomenou. Všechno na čem mu záleží, je tady…


Kapitola VIII. – Začněme znovu
Všechny příběhy jednou končí, některé dříve, jiné později, i přes to tajně doufáme, že zrovna ten náš příběh neskončí. Andrew to zažil, ukončil svůj příběh na Zemi, aby mohl začít psát nový v kouzelném světě Atlantidy.
Zde se mu splnily všechny jeho sny, ve které již nikdy nevěřil. Našel svého prince (jistě, kluk s fialovými vlasy není zrovna typická představa prince, ale s ním byl šťastný, jako by na Zemi nikdy nedokázal). Jmenoval se Ayne, syn královského páru – Elenar a Orchid. Předtím, než potkal Andrewa, tak chodil jako tělo bez duše, ale jakmile mu přidělili jej sledovat, věděl, že ON je ten pravý. V den přesunu Andrewa ožil, bylo to pro něj, jako kdyby se znovu narodil. V jeho krásných fialových očích se objevil plamen života, který způsobí jen láska. Jeho se sochařským umem tvarované rty se pořád na svět usmívaly. Atletické tělo schopné zdolat jakoukoliv překážku by snad nedokázal namalovat ani da Vinci, po jeho hrudi se vinuly spirálovité znaky prosvěcující pod sametovou pokožkou temně fialovou barvou.
Ayne byl pro Andrewa symbol dokonalosti a krásy, totéž platilo i obráceně. Na Zemi byl tento černovlasý chlapec se zeleno-hnědo-žlutýma očima, pesimistický, neviděl důvod žít, všichni kolem se mu zdáli být něčím…cizím, jako kdyby mezi ně vůbec nepatřil. Připadal si mezi nimi jako mimozemšťan, nechápal, proč se lidé přetvařují, přesto se naučil, že tohle je jediný způsob, jak mezi nimi přežít. Rozhodl se všechno ukončit volným pádem z jediného vyhovujícího mostu, ale...Ayne ho zachránil. Andrew se dostal do Atlantidy, zamiloval se do Ayneho, dokonce jej pojal za svého partnera (něco jako pozemská svatba). Po čase začal Andrew bloudit mezi dvěma světy, probudil se v nemocnici, kde mu bylo řečeno, že skočil, pád však přežil. On nechtěl zůstat…proč žít v realitě, když může snít tak skutečný sen? Nebo realita byla snem a Atlantida skutečnost? Andrew se o to nestaral, věděl, kam patří…ukončil svůj pozemský příběh.
Na Atlantidě Andrew rychle zapadl mezi tamější obyvatelstvo, díky své proměně od Krystalu ztratil naprostou většinu svých pozemských rysů, zůstal pouze tvar obličeje a celkové míry postavy. Jeho vlasy zezelenaly stejně jako oči, znaky podobné těm, které měl Ayne.
Jakmile Andrew ukončil svůj život na Zemi, tak teprve pro něj začal opravdový život, ale netušil, co všechno bude muset prožít.
Kapitola IX. – Prach jsi a v prach se obrátíš
„Andrew, probuď se!“, ozval se jemný ženský hlas. Hlas patřící ženě, která s Andrewem už ne tak jemně cloumala. Andrew otevřel oči, venku teprve svítalo a vycházející slunce osvětlovalo tvář dobře známé, teď už skoro matky – Orchid. „Co se děje? Kde je Ayne?“, ptal se zmateně, napůl ještě ve snech. „Musel odjet na den pryč. Vyzvednout staré známé od pobřeží…ale o to nejde. Andrew, musíš se mnou letět na Zem.“, odpověděla mu Orchid, která si mezitím sedla na postel vedle něj. Andrew sebou škubl, na Zem se nechtěl nikdy vrátit. „Proč?“. „Dneska je tvůj pohřeb, a myslím, že by ses tam mohl rozloučit se svou rodinou…“. Rodina…od té doby, co Andrew opustil Zemi, tak mu všechno přišlo jako nějaký sen, až na jeho rodinu, i když věděl, že to ve skutečnosti není jeho opravdová rodina, přesto mu na nich docela záleželo a uvítal příležitost se s nimi rozloučit. „A v kolik vyrážíme?“. „Pokud možno co nejdřív…“. „Dobře, tak já se najim, oblíknu se…a můžeme odjet.“. „Přijdu za půl hodiny.“.
Andrew se rychle najedl zbytků, co tu měli od včerejška…pousmál se při vzpomínce na to, co s Aynem dělali tu noc. Odletěli na skálu daleko za městem, tam si lehli a společně koukali na oblohu posetou hvězdami.
Posadil se na postel, konečně na sebe nasoukal oblečení, které mu zbylo ze Země. Ty černé věci opravdu kontrastovaly s jeho trochu zelenějším vzhledem. No co, na Zemi jsou i horší kombinace oblečení, takže nebude nějak extra vybočovat z davu. Zajímalo ho jedna věc – bude moct mluvit se svojí matkou? Nebyl si jistý, jak by se to dalo provést, ale v jedné knize četl o kouzlu zapomnění, takže by mohl vymazat to, že s ním matka mluvila. Jeho proud myšlenek přerušila Orchid, vstupující do pokoje. „Vypadáš opravdu…zajímavě.“, pobavil se Andrew pohledem a tu modrou ženu mající na sobě tyrkysovou košili bez rukávů a sukni Hello Kitty. „Já nemůžu za to, že tu nic jinýho nebylo!“. Andrew pronesl poznámku o tom, že na Atlantidě musí být Hello Kitty asi nějaká móda, Orchid jej však rychle umlčela: „Musíme letět…nemáme příliš mnoho času…“. „No jo, však jsem hned za tebou.“.
Andrew se naposledy rozhlédnul po prázdném pokoji a odletěl z balkonu. Město teprve vstávalo, na ulicích bylo pouze pár lidí, kteří šli pracovat na farmu a ti, kteří se vzpamatovávali z nočního flámu. Dostali se zpět ke chrámu, kde byl portál vedoucí na Zem. „Vlož do toho otvoru svůj krystal…znáš to.“, nakázala mu Orchid. Andrew uposlechl a svůj zeleně zářící krystal zasunul do přesně tvarovaného otvoru, portál se otevřel. „Připraven?“, ptala se Orchid. „Jasně, těším se na svůj pohřeb jako na narozeniny…“, poznamenal ironicky Andrew a oba vstoupili do portálu.
Vynořili se na Staré Atlantidě, bylo pozdní dopoledne. Andrewa hned uhodil do nosu ten nenáviděný rybí zápach. „Leť první, ty víš, kde je to tvoje město…“. „Kladno…“, dopověděl za ní Andrew. Přemýšlel logicky, jsou někde u Španělska, nejkratší cestou to bude přímočaře. Vznesl se tedy do vzduchu a pokračoval severovýchodním směrem. Země pod nimi rychle ubíhala, zhruba za hodinu už pod sebou viděli vrcholky Orlických hor. „Budeme tam tak za 5 minut.“, upozornil Andrew. Orchid pouze přikývla a dále pozorovala krajinu pod sebou. Andrew již viděl ono nenáviděné město, ten nevkusný kostel tyčící, paneláky, kam se člověk podívá a v dálce pozůstatky zlaté průmyslové doby Poldi Ocel. „Hřbitov je támhle.“, řekl Andrew a ukázal na planinu s náhrobky.
S tichým žuchnutím přistáli na hřbitově. „Jsme tu akorát, pohřeb právě začal.“, pronesla Orchid. „Vidim…“, poznamenal hořce Andrew.
Hlouček lidí, kteří neměli ani páru o Atlantských návštěvnících schovávajících se mezi stromy, stál kolem otevřené rakve. „Je divný, vidět svojí mrtvolu.“, pomyslel si Andrew. Všichni byli smutečně oblčeni, Andrew rozeznával známé tváře spolužáků ze střední, kamarádů, známých a rodiny – při pohledu na matku se mu rozbušilo srdce. Překvapilo ho, že dorazil i jeho otec, kterého od svých třech let neviděl. Všichni hleděli na tělo slavnostně vystavené v rakvi. Mrtvý Andrew měl na sobě černé sako, pod ním bílou košili a na ní krvavě červenou růži. Na jeho tváři byl obvyklý flegmatický výraz, jako by mu to všechno kolem bylo jedno. „Vidim, že i jako mrtvola jsem pořád stejně apatickej.“, zasmál se Andrew. „Nemůžeš se alespoň na svým vlastnim pohřbu chovat normálně?“, napomenula ho rodičovsky Orchid. „Promiň, ale prostě mi přijde hrozně vtipný bejt na svým vlastnim pohřbu…a mám pocit, že mi udělali blbě kravatu…a taky by mě zajímalo, kolik make-upu použili na zakrytí všech těch modřin. Víš, že mám zlomenej vaz, 5 žeber, ruce i nohy? To vypadam k světu, ne?“, zkrtizizoval svůj posmrtný vzhled Andrew. „Musím uznat, že odvedli docela dobrou práci, ale vy pozemšťané máte tak podivné zvyky.“, zamyslela se Orchid. „Je to divný, kupa lidí stojí kolem mrtvolky a poslouchaj, kdo vlastně je ten mrtvej.“, okomentoval dění Andrew. „…byl to opravdu inteligentní chlapec, nikdy s ním nebyly žádné problémy, stále nemůžeme uvěřit tomu, že je pryč…bude nám všem chybět.“, pronesl kdosi, koho ani Andrew neznal. „Ježiš, vždyť ho ani neznám, vlastně nevim, kdo jsou 3 lidí tady kolem.“, řekl trochu nahlas Andrew, protože se někdo otočil a hleděl do stromoví, které jim poskytovalo úkryt. „Ještě někdo chce něco pronést na rozloučenou?“, ptal se kněz. „Já bych rád něco pronesl, ale nemůžu, protože jsem ten, koho pohřbívaj!“, odpověděl sarkatisticky Andrew. „Achjo…“, povzdechla si Orchid. „Hele, já za to nemůžu, už jsi někdy byla na svým vlastnim pohřbu? Asi těžko, co?“, smál se Andrew. „Prach jsi a v prach se obrátíš…“, dořekl kněz a rakev se pomalu spouštěla dolů. „Na prach vypadam docela dobře, ne?“, šťouchnul Andrew do Orchid. „Myslim, že bys mohl bejt míň živej, jsi mrtvola…“, oplatila mu šťouchnutí Orchid. „Ježiš, proč má takovejch keců? Nikoho nezajímá, že budu odpočívat kdesi v nebi…bla bla bla.“, stěžoval si Andrew.
Po dlouhé době, co kněz provedl všechny náležitosti, se lidé konečně začali rozcházet. „Orchid, myslíš, že bych si mohl promluvit na chvíli s matkou? Četl jsem o kouzlu zapomnění, a myslim, že bych ho dokázal použít, jen se s ní chci rozloučit.“, zeptal se opatrně Andrew. „Nemyslím si, že je to moc dobrý nápad, mohla by způsobit rozruch…vím, že bys to rád udělal, ale měl bys to provést jiným způsobem.“, řekla Orchid a objala ho. „Nechám tě tu do půlnoci myslím, že se poletím podívat někam po světě…ať se trochu vzdělam.“, usmála se Orchid. „Užij si to, doporučuju ti Paříž, je nádherná…ale nejdřív si sežeň iPhone s GoogleMaps, pochybuju, že to tu znáš.“, poradil jí Andrew. „Řikala jsem si, že ta mapa, kde je Rakousko – Uhersko je nějaká zastaralá.“, dořekla Orchid a odletěla kamsi na západ.
„Fajn, co teď? Všichni už odešli a já jsem sám…na hřbitově…asi se na sebe pujdu podivat…“, řekl si Andrew. Vynořil se zpoza stromů a vydal se k hrobu. „Andrew Nighitngale 1993-2010 Vždy si tě budeme pamatovat.“, přečetl si. „Jasně, uvidíme za 100 let…“, pomyslel si, „podívejme se, jestli moje schopnosti fungují i tady.“, dotkl se lehce náhrobku a po jeho stěnách se začaly šplhat šlahouny vinné révy, květy se změnily ve šťavnaté hrozny, které za chvíli obsypaly celý náhrobek. Andrew se kriticky díval na své dílo. „To je lepší…tak a teď…“. „Andrew? Jsi to ty?“, ozvalo se za ním. Andrew se rychle otočil. „A sakra…“, zaklel. Osoba, která za ním stála, nebyl nikdo jiný, než Lucas, jeho nedávná velká láska a nejlepší kamarád. Chvíli na sebe jen koukali, Andrew zkoumal Lucasovu jemnou tvář, jeho kaštanově hnědé oči, které tak nádherně ladily s jeho barvou očí. Na sobě měl slušivý černý oblek a kravatu. „Já…“, začal Andrew, než však stačil něco říct, tak se již dusil v Lucasově mocném objetí. „Nemůžu tomu uvěřit, ty žiješ…!“, vzlykal. „Lu…lucasi, nemůžu dejchat!“, odstrčil ho nenásilně Andrew. „P…promiň…já jen…to je nemožný! Jak…?“, vyptával se Lucas. „Myslim, že na tohle se budeme muset projít.“, vzal tedy Lucase kolem ramen a začal mu vyprávět celý příběh od začátku, Lucas jen mlčky poslouchal, občas něco okomentoval, či se zeptal. „Počkat, ty mi chceš říct, že fakt umíš lítat?“, podivil se Lucas. „Chytni mě za ruku…a drž se pevně!“. Lucas jej uposlechl a za chvíli se již oba vznášeli desítky metrů nad městem. „Asi se opakuju, ale tohle není možný!“, řval Lucas. „Taky jsem z toho byl trochu na větvi, když jsem letěl poprvý, ale člověk si zvykne…jen to není moc příjemý, za velkýho letovýho provozu!“, zasmál se Andrew. „Kam poletíme?“, ptal se Lucas. „Kam chceš!“. „Co takhle na Žofín? Připomenout si starý časy…musíš mi toho ještě tolik říct!“.
Během cesty se Andrew snažil nemyslet na to, že na Lucase bude muset použít kouzlo zapomnění, s ním mu bylo teď dobře. On patřil k málu lidem, kteří mu nevadili, a měl je rád. Na Žofíně přistáli u kamenné zídky, kde byly převislé stromy odrážející se ve špinavé Vltavě. „Tohle místo se moc nezměnilo, co?“, řekl Andrew. „Je to tu akorát víc smutnější, od tý doby, co jsi…“, odpověděl mu smutně Lucas. Andrew jej objal: „Teď jsem tady…víš, že jsem řikal, že tu pro tebe budu vždycky, když mě budeš potřebovat…“. „…a já pro tebe. Jenže, teď ani nevim, kde ta Atlantida vlastně je a už vůbec nevim, jak se s tebou znovu vidět.“. Chvilku oba mlčeli, když v tom se Lucas zvedl a vrazil Andrewovi facku. „Au!!! To bylo za co?“, stěžoval si Andrew a potajmu proklínal, že bolest cítí pořád stejně. „Ty jsi nás tu nechal napospas! Copak ti nedošlo, co to bude mít za následky? Jak to lidi budou reagovat? Nemyslel jsi na to, že nám budeš tak trochu chybět? A že pro některé lidi jsi byl nenahraditelný???!!!“, křičel na něj Lucas. „Já už jsem to tady prostě nemohl vydržet…všechno mě štvalo, nevěděl jsem, co mám dělat…“. „Tak jsi si řekl, že si skočíš hezky z mostu…a kdyžs to přežil, tak jsi skočil ještě s nemocnice, fakt moc fajn plán…“, pokračoval v kázaní Lucas. Andrew našel v kalhotech krabičku od cigaret, proto si rovnou jednu zapálil, udivovalo ho to, že na Atlantidě nemě vůbec na kouření chuť, ale jakmile přišel zpátky, tak se všechno vrátilo. „Super, teď si ještě zapálíš…“, protestoval Lucas. „Stejně už na to nemůžu umřít, když jsem mrtvej, tak co?“, odvětil Andrew a vyplázl na něj jazyk. „Alespoň, že jsi pořád stejnej…“. Andrew se k němu naklonil a řekl: „Vždycky to budu já, nikdo jinej…jen jsem teď trochu víc zelenější a mimozemštější než předtim, ale to nic nemění na tom, že jsem na tebe nezapomněl.“. Jejich obličeje se přibližovaly, „Chyběls mi…“, řekl Lucas a políbil Andrewa. Andrew mu polibek opětoval, i když se sám bál, co to bude mít za následky…vždyť měl Ayneho, kterého miloval…ale pak tu taky byl Lucas. „Ne…nemůžeme to udělat…“, odklonil se od něj Andrew, ale stále ho držel za ruku. „Já vim, ty máš někoho…“, přiznal si pravdu Lucas. „A ty ne? Co tamten…jak se jmenoval?“. „Jake, s nim to…no, prostě to nedopadlo dobře…on si uvědomil, že mě vlastně ani nechce…“, vyprávěl smutně Lucas. „To je mi líto…“, povzbudil ho Andrew. „Já jen nevim, co mám dělat…ty jsi někde v dáli, ještě k tomu mimo tuhle realitu a já si tu přijdu tak sám…“, smutnil dál Lucas. „Já vim, jak se cejtíš…přeju si, abych tě mohl vzít s sebou, ale nejsem si jistej, jestli by to šlo…a jak by to vzal Ayne.“. „Vždyť o tom nemusí vědět, pochybuju, žes mu tohle řekl…“, řekl Lucas. „Poslyš, zkusim to tam nějak domluvit, ale nic ti nemůžu slíbit!“.
V příštích hodinách spolu ti dva probírali snad všechno, Andrew předváděl, jak fungují jeho nové schopnosti, nechal vyrůst jabloň uprostřed hřiště, ukazoval, jak je všechno propojené…čas rychle utíkal. „Kolik je?“, ptal se Andrew. „23:50“, řekl Lucas. „Do prdele…mám jen deset minut.“. „Deset minut na co?“. „Na to, abych se s tebou rozloučil, hodil tě domu a odletěl zpátky na hřbitov…drž se!“. O pár vteřin později již Lucas převapeně zíral na Prahu, která pod ním utíkala…za minutu již byli před jeho domem. „Tohle už mi nedělej…“, vyklopil ze sebe nazelenalý Lucas. „Hele, teď máš barvu skoro jako moje vlasy!“, popíchl ho Andrew. „Nech si ty svoje připomínky…“, opáčil se Lucas. „Už fakt budu muset…jedno mi slib! Nikdy o tomhle s nikym nemluv…jinak ti budu muset vymazat vzpomínky na to všechno, co se stalo…a to bych nerad.“. „To máte u vás nějakej stroj na vymazávání vzpomínek? Jako v Muži v černém?“, ptal se Lucas s úsměvem na tváři. „Mluvim vážně…prosím! Slib mi to.“, žádal ho Andrew. „Jo, slibuju…víš, že tě nikdy nezklamu.“, ujistil ho Lucas. „Už budu muset fakt letět…“, chystal se k odchodu Andrew, Lucas ho chytl za ruku. „Ještě něco…“. „Co…“, než však stačil cokoliv doříct, tak mu slova pohltil polibek. „Tohle…“, usmál se na něj Lucas. „Ty jeden…“, začal protestovat Andrew, ale už neměl na cokoliv čas.
Objal tedy Lucase a odletěl zpátky na hřbitov, kde už netrpělivě čekala Orchid. Když jí Andrew uviděl, tak vyprknul smíchy, měla totiž na sobě suvenýry ze všech koutů světa…triko s New Yorkským plánkem metra, okolo krku Eiffelovku, na hlavě turban, batoh I LOVE Paris, přívěšky s Velkou čínskou zdí…snad úplně všechny památky, co na světě existují. „Země je opravdu zajímavá…akorát je tu moc lidí.“, rozzářila se Orchid. „Vidím, že jsi si to tu užila…já jsem potkal svého nejlepšího kamaráda…sice omyslem, ale potkal…“, přiznal se Andrew. „Achjo…to jsem mohla čekat…a stálo to alespoň za ten risk? Můžeme mu věřit?“, ptala se. „Věřím mu víc, než svému odrazu v zrcadle…“, slíbil jí Andrew. „Dobře, myslím, že je čas letět domů…“, dořekla a oba zmizeli v teplé červnové noci.


Kapitola X. – A žili šťastně až do smrti?
Andrew s Orchid se vrátili na Atlantidu uprostřed noci, Andrew byl rád, když zjistil, že v Ayneho pokoji se svítí, rozloučil se s Orchid kousek nad palácem a letěl za Aynem. Seděl na posteli a hleděl na oblohu, Andrew ho chvíli jen pozoroval, skrytý ve stínu. Nikdy se nemohl pohledu na něj nabažit, ty jeho oči, to jak se v nich snad každá hvězda leskla… „Já vim, že tam jsi…“, pronesl tmou Ayne. „Achjo, a to jsem myslel, že tě překvapim…asi jsem zapomněl na ten malej fakt, že umíš číst myšlenky.“, řekl Andrew a snášel se k němu pomalým letem. „To víš, na tohle si musíš zvyknout.“. Ayne vstal, aby mohl Andrewa obejmout na přivítanou, Andrew však zrychlil a srazil ho na postel. „Wow…příště buď trochu mírnější, málem jsme narazili do zdi…“, zasmál se Ayne. „Jo, jo…“, ignoroval jeho protesty Andrew. „Chyběls mi…“, řekl Ayne a podíval se do jeho očí. Místo odpovědi jej Andrew políbil. „Vidím, že já tobě taky…“. „Víc, než si dokážeš představit.“, políbil ho znovu. „Musim ti něco říct…já už nemůžu číst tvoje myšlenky…od tý doby, co ses proměnil, tak prostě nejde číst tvoje myšlenky, pouze cítím tvou přítomnost…bavil jsem se o tom s otcem, a ten mi řekl, že je to nejspíš normální, protože jsi vlastně ze dvou světů a ty části se prolínaj, proto nemůžu číst myšlenky…“. „Aha…jako by nestačilo, že na Zemi jsem byl takovej divnej, teď i tady…super“, zasmál se ironicky Andrew. „Doufám, že přede mnou nic netajíš…“, obával se Ayne. „To nikdy nemůžeš vědět, ale můžu ti slíbit, že všechno, co budeš potřebovat vědět, ti řeknu.“, uklidňoval ho Andrew a pohladil po tváři. Ayne jej znovu políbil, teď již o něco vášnivěji, Andrew mu bohatě oplácel všechny polibky, hladil po celém těle, dokud oba nespadli do víru vášně…
Když se Andrew probudil, Ayne stále ležel vedle něj, ruku kolem jeho krku. „Achjo…když jsem s ním, tak je všechno perfektní, tohle jsem si přece vždycky přál…“, myslel si Andrew, „Tak proč musim i teď myslet na Lucase? Co asi právě teď dělá? Myslel to, co řikal včera upřímně, nebo to bylo jen tím, že mě celou dobu považoval za mrtvolu? Ayneho miluju…ale Lucase taky. Lucase jsem miloval dřív, ale Ayne…“, podíval se na něj, „…ne, nesmim mu to udělat, vždyť díky němu jsem tam, kde jsem… nebo ne?“, přemýšlel dál. „Asi si o tom budu muset promluvit s Orchid, ona by mě snad pochopila.“.
V tu samou chvíli na Zemi Lucas přemýšlel o téže věci…stýskalo se mu po časech, kdy s Andrewem trávili společné chvíle, litoval toho, že si svoje city k němu neuvědomil dřív, všechno by mohlo být jinak…Lucas zarazil hlavu do polštáře, jako kdyby chtěl utišit všechny svoje myšlenky. „Andrew, ať jsi kdekoliv…chybíš mi.“. „Taky mi chybíš.“, řekl Andrew do ticha…

Kapitola XI. – Být, či nebýt?
Andrew seděl na svém oblíbeném útesu u moře, sám, bylo mu tam dobře, nikým nerušen přemýšlel o událostech posledních dní. Ayne se začal chovat…jinak. Už k němu nebyl takový jako dřív, častěji odcházel na cesty, Andrew neměl ponětí kam, odcházel se špatnou náladou a vracel se celý rozjařený. Andrew si přišel osamělý, na útesu trávil čím dál víc času, někdy s sebou vzal i Orchid. Od té doby, co se vrátili ze Země, tak spolu trávili víc času, Orchid mu víc než matkou, byla přítelkyní a rádkyní. I přes svůj věk byla lehce praštěná, ale stále svá. S Elenarem se Andrew moc nemusel, Elenar ho přijal jako součást rodiny, ale byl k němu spíš cizí, než aby se s ním bavil, Andrewovi to nevadilo, nikdy otce neměl a raději trávil čas s Orchid.
Teď i Orchid s Elenarem museli odjet na královskou cestu, Ayne s nimi, řekli mu, ať zůstane v okolí města, že se za chvíli vrátí…Andrew ale chtěl mít někoho po boku, přemýšlel, co teď asi dělá Lucas. „Lucas! No jasně! Vždyť tu stejně nikdo není, a já se na Zem můžu kdykoliv podívat…“, pomyslel si Andrew a hned vzlétnul směrem k portálu na Zem. Ve městě si ho nikdo nevšímal, bylo běžné, že se Atlanťané také potřebovali provětrat v jiném světě. Andrew rychle vložil krystal do otvoru, portál se otevřel. „Lucasi, brzy budu u tebe!“, řekl a vešel.
Lucas ležel u sebe doma na posteli, venku pršelo, kapky bubnovaly na okenní tabuli s děsivým rytmem, přemýšlel o tom, co dělat v tomhle počasí pod psa, přál si, aby tu s ním Andrew byl. Vstal, podíval se k oknu a slepě hleděl do dálky. „Budeš dlouho čumět z toho okna, a nebo mě konečně pustíš dovnitř? Je tu trochu zima a mokro…!“, ozvalo se tlumeně za oknem. Lucas si myslel, že se mu to jen zdá. „HEY! Můžeš laskavě pohnout?!“, tentokrát trochu hlasitěji. Lucas se podíval ke druhému oknu a viděl zelenovlasou postavu, která měla ve tváři netrpělivý výraz. Lucas rychle otevřel okno. „No hurá! Ti to trvalo taky…“, stěžoval si Andrew. „Jasně, taky tě rád vidim.“, přivítal ho Lucas. Andrew dal oči v sloup a posadil se na postel. „Asi budeš chtít ručník, co?“ ptal se Lucas, když pozoroval kapky padající z jeho vlasů. „Tak trošičku…“.
„Tak kam poletíme dneska, kapitáne?“, ptal se Andrew. „Víš…chtěl bych se podívat do Atlantidy…“, odpověděl Lucas. „Lucasi…já nevim, jestli to pujde…“. „Je snad někde napsaný, že tam s sebou nesmíš brát někoho ze Země? A stejně jsi řikal, že celá ta královská partička je někde v háji…no taaak, prosíím…“, přemlouval ho Lucas. Andrew nemohl odmítnout, řekl si, že malý výlet nikomu ještě neublížil, ostatně…Atlanťané také navštěvovali Zem. „Dobře, tak teda vyrazíme…“. „Hned?“. „A kdy jindy? Chceš do Atlantidy? Chceš, tak letíme!“, zavelel Andrew, otevřel okno, chytl Lucase za ruku a během chvíle se již oba vznášeli vysoko nad Zemí. „Trochu se ti může motat hlava…poletíme rychle.“, Lucas nic neříkal, jen se modlil, aby nespadli. „Whops, letadlo…zamávám pilotovi!“, jen co to Andrew dořekl, tak už byl před oknem velkého Boeingu a mával pilotům. „Jestli nezpůsobíš letovou katastrofu, tak se budu divit…“, ozval se Lucas. „Neboj, oni to budou svádět na přepracovanost. Viď?“, mrknul na jednoho z pilotů a letěl dál. Konečně přistáli na Staré Atlantidě, Andrew Lucase vedl skrze staré chrámové stavby a vysvětloval, kde se to tu vlastně vzalo, Lucas jen poslouchal a snažil se vstřebat všechno, co mu Andrew říkal. „No, a tady je portál, teď ustup…“. Andrew otevřel portál. „Připraven?“, zeptal se. „No…“. „Takže jo…“, dokončil za něj Andrew a vtáhl ho do portálu.
Vynořili se na starém známém místě. „Pojď, musíme rychle pryč, než si někdo všimne, že jsi tu.“, vyšli tedy z chrámu. „Ufff, nikdo z paláce tu není. Chyť se mě, poletíme do Kouzelného lesa…byl jsem tam s Aynem, když jsem se proměnil, je to nádherné místo.“. „Všechna místa jsou nádherná, když jsi se mnou…“. Neslyšně odlétli z města a Andrew se nechal unášet vzdušnými proudy, které ho táhly k lesu. Cestou se prolétli kolem onoho jezera, kde Andrew viděl ty sladkovodní velryby…byly tam znovu. Letěli těsně nad hladinou, Lucas prstem přejížděl po vodě. „Tohle je úžasné…“. „Počkej, až dorazíme na místo.“. Netrvalo dlouho a před nimi se objevil Kouzelný les, to místo se od jeho poslední návštěvy vůbec nezměnilo. Přistáli kousek od kraje, Andrew si vzpomněl, když se tu s Aynem pošťuchovali o to, kdo bude rychlejší, při této vzpomínce se zasmál. „Copak?“, ptal se zvědavě Lucas. „Nic...jen jsem si vzpomněl na to, když jsem tu byl s Aynem…“. „Aha…ale teď jsi tu se mnou…“, řekl Lucas a chytl Andrewa kolem ramen. V lese našli malou mýtinu obklopenou seschlými keři růží. „To je škoda, že už odkvetly…“, povzdechl si Lucas. „Hele, tady nejsi na Zemi, a navíc jsi v magickym lese s klukem, kterej umí spoustu věcí…“, řekl Andrew a dotkl se země blízko keřů. Do keřů se začala vracet zeleň, listy se znovu zvedaly a pupeny se přeměnily v překrásně rudé růže. „Jsi úžasnej, víš to?“, pochválil jeho dílo Lucas. „No…neškodilo by mi, kdyby mi to někdo občas připomenul.“. „A Ayne…?“. „Já ho miluju, ale on se poslední dobou chová fakt divně, jako by se mezi náma tvořila obrovská propast, nevim, co si o tom mám myslet…přijdu si tu hrozně sám…“, stěžoval si Andrew. „Teď jsem tu ale s tebou já…“, povzbudil ho Lucas. „To je všechno, co teď potřebuju…“. Okolo nich se začala objevovat ona podivná světýlka, která Andrew viděl minule. „Co to je?“, ptal se Lucas. „To jsou víly, objevují se vždy, když je okolo nich zdroj magie…a lásky. Vypadá to, že si tě docela oblíbily.“, komentoval množící se víly okolo Lucase, jedna mu přistála na krku. „To lechtá!“, smál se Lucas. Andrew na něj jen koukal, byl rád, že je tu konečně někdo, s kým si nepřijde sám. Lucas si nadále hrál s vílami, teď jich tu byla spousta. Opravdu to bylo všechno jako v pohádce. „Bacha, ať tě nekousnou!“, upozornil Andrew. „Ony koušou?“, polekal se Lucas. „Ne…jen si z tebe dělám srandu!“, vypláznul na něj jazyk. „Ty jeden…“, vykřikl Lucas a skočil na Andrewa, teď na sobě leželi tváří v tvář. „Ano?“, ptal se Andrew. „Máš hrozně krásný oči…“, řekl Lucas a políbil ho. Andrew Lucase chytl za krkem a polibky oplácel, hlavou se mu však honily myšlenky na to, jaký bude mít jeho chování důsledek. „Výčitky si nechám na později.“, pomyslel si a rukou sjel Lucasovi pod tričko.
Andrew nevěděl, kolik času s Lucasem strávili, bylo mu to jedno, jen tak nazí leželi na trávě a pozorovali dovádějící víly, ve vzduchu byl cítit přicházející večer. „Tohle je opravdu kouzelný místo…“, řekl Lucas. „Proč taky myslíš, že se tomu říká Kouzelný les, Einsteine?“, zasmál se Andrew. „Hele, pane Skočím Z Mostu A Hned Jsem Ufon, já jsem tu na rozdíl od tebe jen chvíli, tak mi nekaž radost.“. „Ale no jooo…“, políbil ho Andrew.
Jakmile se na nebi začaly objevovat první hvězdy, tak se oba začali oblékat. „Opravdu už musím jít?“, smutnil Lucas. „Jo, je mi to fakt líto, ale neměl bys kde přespat, a tvoji rodiče se už určitě diví, kde jsi…“. „Ale uvidíme se znovu, že jo? Tohle nebylo naposledy…“, obával se Lucas. „Jsi blázen, nebo co? Přece tě nemůžu nechat jen tak!“, utěšoval ho Andrew.
Cesta do města probíhala vcelku klidně, až na to, že si jich všiml strážce z paláce, Andrew ho uklidnil tím, že je to jen magický trik. „Ježiš, ty jsou jak zemský policajti…“, okomentoval strážce Lucas, „ale je docela pěknej…vlastně všichni jsou tu tak přitažliví…“, rozplýval se nad procházejícím Atlanťanem Lucas. „Bože, pojď, než si někdo uvědomí, že nejsi odtud…“. Andrew ho zatáhl zpátky k portálu, otevřel jej. „Ještě štěstí, že to tu nikdo nekontroluje…“, řekl Andrew a oba vlezli dovnitř. Na Zemi už byla hluboká noc, kolem bylo slyšet jen hučení oceánu. „Se divim, že si ještě nikdo nevšiml toho, ostrovu, co pořád mizí a zase se objevuje…“. „On ten ostrov mizí?“, divil se Lucas. „Myslíš si, že by už se o tom dávno nevědělo, kdyby tu byl vystavenej jak nahá prdel?“, řekl Andrew. „Kdyby to byla tvoje prdel, tak by mi to nevadilo…“, ušklíbl se Lucas. „Nech si toho, jo? Musíme letět.“.
Andrew chytnul Lucase kolem ramen a vzlétli směrem k jeho domovu. Tentokrát nikam nepospíchali, proto to vzali kolem pobřeží Francie, přes Paříž a směrem na Prahu. „Asi se budeme muset rozloučit…“, oznámil Andrew, když přistáli před Lucasovým oknem. „Rozhodně to ale nebude naposledy…“. „To rozhodně ne. Tak se pěkně vyspi…dobrou noc.“, popřál mu Andrew a políbil ho. „Dobrou…“, poděkoval Lucas a pozoroval, jak Andrew mizí v temném hávu noci.
Kapitola XII. – Rozbité zrcadlo
„Andrew, Andrew, proč mi tohle děláš?“, naříkal Ayne, když pozoroval Andrewa a Lucase v Kouzelném lese. Byl zklamaný, ale ne překvapený, už delší dobu cítil, že mezi nimi vzniká propast. Ayne nerad opouštěl Andrew, ale musel kvůli jistým…záležitostem. Ale to snad není důvod pro to, aby ho Andrew takhle podváděl? Nebo snad ano?
Ayne nevěděl, co dělat, jestli mu to říct, nebo dělat, že o ničem neví. Probděl celé noci přemýšlením nad tím, kde vlastně Andrew je. Z jeho fialových očí kanuly proudy slz, Andrew si toho ani nevšiml.
Po dlouhém přemýšlení se rozhodl, že Andrewa bude sledovat na Zem. Přistižen při činu, sice to pro něj nebude moc příjemné, alespoň si uvědomí, co mu svým chováním provádí.
Andrew se probudil, Ayne ještě tvrdě spal. Odhrnul ze sebe pokrývku, obléknul se a vydal směrem k portálu. Věděl, že tohle je hrozný risk, ale potřeboval HO znovu vidět, byl pro něj jako droga, nikdy se nemohl nabažit jeho nádherných hnědých očích, toho veselého úsměvu, vlasů rošťácky rozcuchaných a přitom upravených. „Lucasi, už jdu…“, řekl potichu Andrew a zmizel v portálu. Netušil, že ho Ayne celou dobu vidí. „Tak…a jdeme na to.“. Ayne se smutným výrazem sletěl k portálu a následoval Andrewa…
„Andrew! Konečně jsi tu!“, zakřičel šťastne Lucas, když viděl Andrewa snášejícího se z oblohy. Andrew neodpověděl, pouze jej objal, vyzvedl pár metrů nad zem a políbil. „Chyběl jsi mi…“, řekl Andrew. „Ty mně víc…“. „Bože, to je jak z nějakýho slaďáku pro starý panny.“, pronesl Andrew. „Až na to, že tohle není film, ale skutečnost, zlato…“, usmál se na něj Lucas. „Přeju si, aby tohle trvalo věčně…“, zasnil se Andrew. „Tak zůstaň na Zemi...“, poradil mu Lucas. „Ne…nemůžu, Atlantida je můj domov…“, protestoval Andrew. „Někdo kdysi řekl, že domov není tam, kde bydlíš, ale tam, kde se cítíš dobře…“. „Ne, tak to není, s tebou je mi moc fajn, ale prostě…pochop, tenhle svět…tohle všechno, už sem nepatřim…“. „Aha…chápu.“, smířil se s tím smutně Lucas. „A co takhle…“. „NE! Nepřijatelné!“, ozval se za nimi hlas, Andrew se zalekl, jakmile ten hlas slyšel, byl mu až příliš povědomý. „Co se to…?“, otočil se Lucas. „Ahoj, my dva se ještě neznáme, ale máme toho společného víc, než si myslíš.“, pohlédl významně na dosud překvapeného Andrewa, „Jmenuju se Ayne, určitě jsi o mě slyšel.“, nabídl Lucasovi pravici, ten však na ní jen podezíravě civěl. „Ty jsi Lucas, že? Věděl jsem o tobě…o tom všem.“, otočil se k Andrewovi hněvivým pohledem, „Nechápu, proč jsi mi to udělal, po tom všem, co jsme spolu prožili!“, Ayneho rozzuřený hlas se pomalu měnil v roztřesený a nakonec v pláč. „Ayne…já…“, snažil se ze sebe vykoktat Andrew. „Nic neříkej! Je mi to všechno jasný! Prostě jsi se se mnou nudil! Už jsem ti nepřišel dost zábavnej, nebo co?“, hádal se s ním Ayne. „Víš, jak to pro mě bylo těžký? Zůstávat celou dobu sám? Celé dny jsi byl pryč, a já jsem si prostě přišel…osamělej. Nevěděl jsem, kde jsi, nevěděl jsem, s kym tam jsi a už vůbec jsem nevěděl, kdy se hodláš vrátit…Myslel jsem, že sis našel někoho jinýho. Vždycky jsi přicházel v tak dobrý náladě, a já jsem nevěděl, co se s tebou děje…“, ohrazoval se Andrew. „To je pravda, celou dobu mi o tobě vykládal, jak jste spolu blbli v lese, na pláži…a teď prostě nic.“, přidal se do debaty Lucas. „Ty mlč! Tebe se to vůbec netýká!“, vykřikl Ayne. „Jistě, že se ho to týká, kdyby nebylo jeho, tak Atlantidu dávno opustim, a už bys mě nikdy neviděl, on mi dal pocit, že tu prostě nejsem sám…“, zastal se ho Andrew. „Tak si s nim zůstaň, evidentně vám to klape…“, pronesl chladně Ayne. „Lucasi…můžeš nás na chvíli nechat o samotě?“, řekl Andrew. „Jo…jasně.“, souhlasil Lucas a odešel k sobě domů. „Ayne…“, začal Andrew, „díky tobě jsem poznal, co je to láska, štěstí, a jaký je ve skutečnosti svět. Nechal jsi mě prožít sen…po tomhle touží snad každý člověk na planetě, ale každý sen jednou skončí. Tak to už prostě je…nikdy na tebe nezapomenu, ale opravdové štěstí mě potká jen ve skutečném světě…“. „Tak se probuď…“, řekl po chvíli ticha Ayne. „Co?“. „Probuď se! Než bude příliš pozdě…“. „Já nevím, o čem to mluvíš…vždyť jsem vzhůru…“. „Taky na tebe nikdy nezapomenu, ale už jsi tu moc dlouho…probuď se!“, Ayne jej políbil a najednou všechno pohltila temnota.
Kapitola XIII. – Konec?
Andrew ležel schoulený v klubíčku kousek pod mostem, asi 2 metry pod modrým kovovým zábradlím. Pod sebou cítil chladnou ranní rosu. „Ayne? Lucasi?“, zakřičel jakoby ze snu. Nic…ticho. Pokusil se vstát, zjistil, že se mu prakticky nic nestalo, až na to, že měl špinavé kalhoty a odřená kolena. „Persil to určitě vypere…“, musel se tomu zasmát. Sice vůbec nevěděl, jak se sem dostal, ale v ten okamžik mu všechno přišlo k smíchu. „Super, teď vypadam jak někdo, kdo to přehnal s vodkou…achjo. Asi vyrazim domů…“, rozhodnul se Andrew a začal se škrábat po kluzké trávě směrem k chodníku.
Jakmile se vyšplhal, tak se zarazil, přímo naproti němu stál…Lucas. „Lucasi…co tady děláš?“. Lucas držel v ruce kousek papíru popsaný roztřeseným písmem, Andrew okamžitě poznal svoje písmo. „Takže…drahý Andrew, asi se divíš, co tady v tuhle dobu dělám…no, jelikož jsi mi neodpovídal na isku, na iBoys, mobil jsi mi taky nezvedal, tak jsem usoudil, že je něco špatně. Okamžitě jsem vyrazil do tohohle města, abych zjistil, co se ti stalo. Přišel jsem k vám domů…jo, příště nenechávej klíče v zámku, ale v tuhle chvíli to přišlo docela vhod. Našel jsem tenhle cár papíru, přečetl jsem si ho. No, musim uznat, že jsem byl docela v háji…ale raději jsem vypadl z bytu, abych nebyl považovanej za zloděje. Hledal jsem v nejbližším okolí most, u kterýho bys asi tak mohl bejt…a vida…tady jsi. Popravě…jsem nečekal, že budeš ještě naživu…“, vyprávěl mu Lucas. „Víš…já taky ne…asi jsem neviděl, kam skáču…“. Lucas k němu přišel a vlepil mu facku, Andrew dostal pocit déja vu. „Co tě to dohajzlu napadlo? Víš, jak jsem se o tebe bál?“. Andrew se začal smát. „A je to tu zase…“, pomyslel si. „Co ti na tom přijde tak hrozně vtipnýho? Copak nevíš, co pro mě znamenáš?“. Lucas nechápal, co mu přijde tak vtipného, ale on se pořád smál. Andrew k němu přišel, chytnul ho za boky a řekl: „Samozřejmě, že vím…teď.“, dořekl a políbil Lucase. Andrew nevěděl, jestli je to jen pozůstatek snu, a nebo pravda, ale přišlo mu, že se opět vznášel. „Když máš hlavu v oblacích, ujistit se, že nohama stojíš pořád pevně na zemi.“, řekl Lucas. „Odkdy říkáš tyhle citáty?“ ptal se Andrew. „Od tý doby, co znám tebe…“, odpověděl mu s úsměvem. „Podívej…svítá!“, upozornil Andrew na vycházející slunce, které jim oběma ozařovalo tváře.
Andrew zavřel oči a cítil, jak ho Lucas chytá za ruku…užíval si toho okamžiku, protože věděl, že takových kouzelných věcí je na světě sakra málo. „Pojďme domů.“, navrhl Lucas. Andrew otevřel oči. „Ještě ne…musim udělat jednu věc.“. Vzal kousek papíru, který Lucas muchlal v ruce, vytáhl z kapsy zapalovač a podpálil to. Oba sledovali, jak se slova na rozloučenou mění v popel, jenž se s pravidelným pohupováním snášel k zemi. Po dopise nezbylo nic než hromádka popela, kterou vítr odvane předaleko. „Teď můžeme…“, řekl definitivně Andrew a podíval se na Lucase. „Až příště budeš chtít skočit, dej mi vědět předem, jo? Jen abych tě mohl k sobě přivázat…“, šťouchnul do něj Lucas. „Já nejsem žádnej tvůj pejsek!“, ohradil se Andrew. „To se ještě uvidí.“, zasmál se Lucas.
Tak, a to je konec. Tedy…alespoň myslím. A ponaučení z tohoto příběhu? Někdy nás život může štvát do takové míry, že chceme navždy snít…ale sny nám někdy mohou dát jakýsi návod k tomu, jak se chovat ve skutečnosti. Poskytují nám útěchu, kterou hledáme. Světlo, které v temnotě nevidíme. Přítele, kterého ve chvílích nejnutnějších postrádáme…
Nikdy se nenechte životem svést z cesty, po které chcete kráčet…když svět bude proti vám, nastavte mu záda. Když nebude svět tvořen pro vás, urvěte si kus a přetvořte jej podle sebe…vždy máte možnost volby.