Překroč svůj stín - 36.část

„Shanti! Shanti prober se, prosím!“
Někdo s ní třásl. Pomaličku otevřela oči a zachvěla se zimou, suché větvičky a jehličí ji nepříjemně píchaly do rukou. Olízla si rty a ucítila na nich nasládlou chuť krve. Skláněla se nad ní Lalita, svítila na ni baterkou a vyděšeně šeptala.
„Co se ti stalo? Ty jsi upadla a omdlela? Když jsi se skoro čtvrt hodiny nevracela, měla jsem o tebe strach, zprvu jsem tě nemohla najít, ale cestu mi ukázal tvůj ztracený šátek. A taky se mi zdálo, že když tmou pronikl kužel světla, jakoby se od tebe bleskurychle někdo zvedl a zmizel v lesíku! Jsi v pořádku? Nemám zavolat pomoc?“
Shanti ztěžka polkla a snažila se upamatovat, co se s ní vlastně dělo. Zápěstí, na kterém měla náramek, bylo mírně poškrábané, jako by se jej někdo snažil marně sundat. Oči ji sklouzly k šatům, které měla vyhrnuté do půli stehen. Opatrně si je stáhla a myslí ji ve slabých záblescích proběhlo pár mlhavých, ale vůbec nic neobjasňujících útržků předešlých chvílí. Nebo že by přece jen omdlela a vše se jí zdálo? Asi ano. V hlavě měla podivné prázdno, nebyla si jistá už vůbec ničím.“
„Ale ne, nikoho nevolej, jsem v pořádku. A nepamatuji si, že by tady někdo byl. Jak říkáš, asi jsem jen upadla. Točí se mi hlava, možná to bude tím vínem, měla jsem pít pomaleji.“

Lalita jí pomohla zvednout se, očistila ji od jehličí, a o chvíli později se opět společně zapojily do bujného veselí večírku, který posléze zakončil za nadšeného jásotu obrovský a nádherný ohňostroj.
Po jeho skončení si už na ten podivný zážitek či sen kupodivu vůbec nevzpomněla a se smíchem usedly s Lalitou do vozu jejího kamaráda Sadheva, který ji odvezl až před dům, statečně odolávajíc jejich svádivému škádlení.
Doma se napila džusu a dlouze zívla, pociťovala podivnou otupělost. Promnula si zápěstí, na němž nosila náramek, opět ji nepříjemně pálil a ona jako vždy překonala nutkání sundat si jej. Rychle se svlékla, vklouzla do postele, a nevrle odbyla Lakhí, která se k ní lísala.
„Dneska ne, zlatíčko, nebudeme se mazlit, jsem hrozně unavená. Jdi do svého pelíšku, ano?“ A odstrčila ji z polštáře.
Zachumlala se do přikrývky a nevnímala už pak vůbec nic, jediná její myšlenka byla jen spát a spát.
Nemohla si proto všimnout, že reliéfem na protější zdi proběhl slabý záblesk…

O týden později…

Jídelnou zavoněla čerstvě uvařená káva a skvělý jablečný moučník halva, které právě Kumar donesl na stůl. Po chvilce se již otevřely dveře a vešel strýček Madhav. Avi i Shanti byli zvědaví, proč je dnes pozval.
„Takže, drahé dítě, vše je zařízeno. Zítra ráno v osm hodin tě čekají na osobním oddělení mé firmy. Aby toho na tebe zpočátku nebylo příliš mnoho, začneš jako písařka na právním, a jakmile získáš praxi a poznáš, jak to v Sanu super cassettes Industries vůbec chodí, uvidíme, co dál.“
Shanti nemohla slyšet lepší zprávu. Radostně se přitiskla k Avimu a strýček ještě dodal.
„A tvé kresby jsem ukázal svému příteli, který pracuje v módním oboru. Byl velmi nadšený, slíbil, že je vezme do návrhářské dílny. Já osobně si myslím, že budou mít úspěch a bude si žádat další. Nu, uvidíme. A nyní už vám chci jen popřát dobrou chuť.“
Shanti se zahleděla na Avinashe, ten se pobaveně ušklíbl a řekl tiše.
„To víš, že půjdu s tebou, ty moje hrdinko. Zdá se, že za uplynulý rok ti moc odvahy nepřibylo.“
Rozpačitě se na něj usmála a vzápětí se oba s chutí pustili do té výborné voňavé dobroty.

Druhý den již netrpělivě postávali u dveří osobního oddělení firmy. Před nimi byla spousta lidí a Shanti nedbala strýčkovy rady, aby úřednici kvůli svému upřednostnění řekla, čí je neteř. Nechtěla na sebe příliš upozorňovat.
Avinash se na ni zálibně díval, byla den ode dne hezčí, a i když se dnes chvěla nervozitou, v tmavě modrých úzkých džínách, světle růžové blůzce, stuhou ve vlasech a rtěnkou stejné barvy vypadala obzvláště skvěle.
Náhle se chodbou ozval vzrušený šum. Objevili se tam tři muži, jeden z nich byl viditelně cizinec, soudě podle zelených očí, jeho řeči i oblečení. Dvě vedle stojící ženy, které zde zřejmě pracovaly, rozrušeně zašeptaly.
„Tak je to přece jen pravda, je to ale opravdu vzácná návštěva, až z Francie. Kdoví, co tady pohledává, a v doprovodu toho nemožného Prashada!“ a vzápětí se rozesmály. Avi a Shanti na sebe pohlédli a pobaveně se usmáli.
Když je muži téměř míjeli, ten cizinec se náhle zarazil, zhluboka potáhl z doutníku, s neskrývaným úžasem se zahleděl na Shanti a jakmile vyfoukl kouř, promluvil.
„Mon dieu, konečně! Tohle je ta tvář, kterou hledám, mírně snědá, půvabná, souměrná, s velkýma medovýma zářícíma očima a nádhernými rty. A ta dokonalost šíje a držení těla! Jako by sem zabloudila z jiného světa! Je mi velkou ctí, mademoseille. Prashade? Dejte jí potřebné instrukce, za pět dní je prezentace. Chci ji tam mít, rozumíte?“
Ještě se na Shanti usmál, krátce se uklonil a pak rychle odkráčel.

Když k ní Prashad přistoupil, položil jí ruku na rameno a zeptal se jí.
„Kdopak jste, slečno?“ Avinash se napřímil, zastoupil mu cestu, sundal jeho dlaň a řekl ostře.
„Dovolte? Jsem tady s ní, proč vás to zajímá?“
Muž pokýval hlavou a odpověděl.
„Protože se jí právě dostalo nesmírné cti, mladíku. Ten cizinec byl Michael Satiéne, módní návrhář světoznámé firmy Jean Kardin & compagnie, až z daleké Paříže! V naší zemi hledá dívku a nápady pro svou jedinečnou kolekci indické módy. Nu, jaké je tedy vaše jméno a kdo jste?“ zeptal se jí ještě jednou.
„Jmenuji se Shanti Ranjami a ucházím se zde o místo písařky.“
„A je to neteř pana Madhava Sanu…“ dodal rychle Avinash a zamračil se na něj.
Muž udiveně zdvihl obočí, úlisně se usmál a odvětil.
„Jakže? Ale to je opravdu milá náhoda. Písařka, říkáte? Má milá, na to rychle zapomeňte, nyní se před vámi otevírá skvělá budoucnost, to mi věřte. A váš strýc jistě nebude proti. Takže za pět dní se uvidíme v sedm hodin večer ve vedlejší budově v předváděcím sále. Co si obléknete, není stanoveno, prostě něco slušivého, ať to zdůrazní atmosféru přehlídky a vaše půvaby. A když se na vás usměje štěstí, můžete čekat mimo kariéry také tučnou odměnu.“ Pak se rozloučili.
Shanti se maličko začervenala rozpaky a stiskla Avimu ruku.
„Je to skutečnost nebo jen sen?“ špitla tiše a tvář se jí rozjasnila úsměvem.
Mimoděk pevně sevřel rty, ale pak se přece jen také usmál a něžně ji objal.
„Moc ti to přeji, miláčku, ale máme málo času. Potěším mistra Gushara, ještě dnes mu zavolám, aby přijel z Bombaje, a zhotovíme pro tebe něco opravdu vyjímečného. Nebo máš snad sama nějaký návrh?“
Radostně přikývla.
„Mám…sice ještě není hotový, ale buď si jistý, že dnes ještě bude!“
Vzápětí se otevřely dveře kanceláře.
„Kdopak je další?“
Krátce na sebe pohlédli, pak se rozesmáli a držíc se za ruce, vyběhli ven z budovy, kde ji Avi ještě jednou radostně objal a políbil.
Jejich veselí se ale příliš nelíbilo někomu, kdo je zdálky pozoroval, zpod černých brýlí, za oknem svého vozu…