Navždy smolařkou?

... přede mnou stojí Luk, bývalý přítel Nikol, viděla jsem ho vlastně jen párkrát, seznámila jsem se s ním právě na onom osudném srazu, kde jsem se nešťastně zamilovala.
„Ahoj,“ pozdravím ho. „Co ty tady?“ Ksakru, o čem si s ním mám asi jako povídat, pomyslím si…
„Ale jdu zrovna nakupovat dárky, no jo, zase to nechávám na poslední chvíli.“ Usměje se na mě.
„Jo, to znám, taky se chystám nakupovat, jen čekám na Terku, máme jít spolu do Plazy omrknout obchody. Pamatuješ si na ní z toho srazu?“
„Samozřejmě, znal jsem jí tak trochu už předtím.“ Řekne mi a zase se usměje. „A nemohl bych jít s vámi, stejně se tam také chystám,“ zeptá se mě a než mu stačím odpovědět, přižene se celá uřícená Terka.
„Prosím tě, nezlob se, ale ten blbej bus měl zase zpoždění! Jinak teda ahoj. Jé ahoj Luku.“ Všimla si i mé společnosti.
„Ahoj Terko, zrovna jsem se ptal Káji, jestli nemůžu jít nakupovat s vámi, máme prý společnou cestu.“ Káji? Hm, normálně mě takhle kluci neoslovují, ale od něho to znělo tak nějak hezky. No super, zase přemýšlím nad blbostma. Řekl to úplně normálně a já tu vymýšlím bůhví jaký kraviny.
„No jasný, proč ne, alespoň budeš dělat Káje společnost, protože já mám jen půl hodiny, pak něco mám.“ Zůstala jsem na ní koukat jak puk. Cože má? Vždyť jsme se na tomhle domlouvaly už před třemi týdny. Já ji snad zabiju, opravdu nemám náladu na to, nakupovat ve společnosti chlapa.
„Káji promiň, ale dneska jsem se to dozvěděla a je to životně důležitý, chápeš mě, ne?“ Udělala na mě Terka smutný oči a mně bylo jasné, že má domluvené rande. Ach jo, další kamarádka si bude randit. No, co s ní můžu dělat, prostě ji to budu přát.
„Ale samozřejmě, že tě chápu Tery. Když je to důležitý, tak se nedá nic dělat, já to zvládnu i bez tebe.“ Usmála jsem se na kamarádku a dělala jsem, že mi to opravdu nevadí.
„No, počkej! Vždyť tam budeš mít mě, já ti s tím rád pomůžu,“ ozval se náhle Luk.
„No tak fajn, tak jdeme, ať něco stihneme oběhnout,“ řekla jsem, a vydala se směr Plaza.

….

Nákupy nakonec nebyly tak špatné. Terka nás sice po půl hodině opravdu opustila, ale i tak jsem si to užila. Luk se ukázal jako velice skvělý společník a hlavně jako výborný bavič, takže jsem se smála celé nákupy. Nakonec jsme oba sehnali vše, co jsme potřebovali a to v rekordním čase. Proto mě Luk pozval na vietnamskou večeři. Při jídle jsem se pobavila ještě víc, jelikož můj společník předváděl skvělé představení – Jak jíst správně nudle hůlkami. Samozřejmě většina jídla skončila všude možně, jen ne v jeho ústech.
Po večeři jsme se vydali zpět, směr Sady, jelikož bylo už docela pozdě a já potřebovala doma ještě něco udělat. Doprovodil mě galantně až na autobus. Kde se se mnou rozloučil slovy, že to bylo moc fajn odpoledne. Řekl mi ahoj a musel pádit na svůj autobus, aby ho stihl.
Domů jsem dorazila příjemně unavená, dodělala jsem, co bylo třeba, a šla spát.

Ráno jsem z postele vylezla, až když na obloze svítilo sluníčko. Nikdo mě totiž nebudil, jelikož jsem byla na bytě úplně sama. Podívala jsem se na mobil, abych zjistila kolik je hodin a tam na mne blikala smska, kterou jsem ani neslyšela přijít, jak jsem měla tvrdé spaní. Byla od neznámého čísla, otevřela jsem jí a začetla se.