PC school

11) VESELOST

O tři týdny později...

Zaspala jsem. Totálně, úplně jsem zaspala. Ve škole byla jedna z těch sportovních akcí, kterých se chtě nechtě musí účastnit celá škola, protože hojná účast může zajistit jisté dotace. Normálně bych si z lehkého přetáhnutí spaní nic nedělala. Proč taky, když se bude jen sportovat, že?
Jenže já jsem se na tu akci šíleně těšila. Vlastně od toho dne v parku, jsem se těšila na každý den strávený společně s Alexandrem. Jako malá jsem nevěřila v prince na bílém koni, ale ani jsem to nikomu nikdy nevyvrátila.
Vím, Alexandr není princ a já nejsem princezna, tak moc jsem se nezbláznila! Ale stejně to má jisté kouzlo. Kouzlo lásky. Prostě a jednoduše jsem se do něj absolutně zabouchla.
Táta si ještě v klidu jedl rohlík s taveným sýrem, zatím co já splašená běhala přes kuchyň do koupelky a z koupelky zas zpátky do kuchyně.
"Tatí! Honem, přijedu pozdě!" zakřičela jsem na něj zatím co jsem si přímo závodní rychlostí oblékala boty.
"Ale jo! Vždyť jedeme autem. Ani, nešil." povzdechl si táta, který mé jančení musel zažívat v tomto měsíci už několikrát. Někdy ho silně lituju.
"Já vím, já vím, promiň." kývla jsem stejně rychle a oblékala si bundu. Nevrózně jsem zacinkala klíčky od auta.
"Ách jo, tak dobrá." zavrčel táta, naposledy si kousl rohlíku, políbil mamku, která teprve lezla z postele a šel konečně uklidnit svou milovanou dcerušku, kterou není nikdo jiný než já...

Utáhla jsem si vysoko vyčesaný culík a porozhlédla se v davu lidí co stál před školou. Ředitel stál na vyvýšeném stupínku a cosi huhlal do mikrofonu. Zamračila jsem se, protože jsem nikdy neviděla nikoho koho bych znala. Naštěstí se ke mě v tu chvíli prodrala Laura.
"Ahojky, Šípková princezno." zadusila chichotání.
"Ahoj, Ježibabo." ušklíbla jsem se naoplátku a ona se na mě uraženě zadívala.
"Neškňuř se, začala sis. Kde jsou ostatní?" zvedla jsem se na špičky a zakoukala se na stovky hlav.
"Myslíš spíš - kde je Alexandr?" zvedla obočí a tázavě se na mě podívala. Tušila jsem, že mi neodpoví dokud poraženecky nepřikývnu a ona se nebude moci chechotat z mého pobláznění. No, co. Jeho jsem chtěla stejně tak víc.
"Jo." zvedla jsem oči ke stropu a ona se kupodivu nerozřehtala.
"Stojí u pravých dveří do tělocvičny." natáhla ruku a ukázala. S kývnutím jsem se začala prodírat směrem k němu. Laura zůstala na místě. Stejně jsem tušila, že jediný důvod proč se mě pokusila najít bylo, že vedle mě stál její idol.
Zrychlila jsem tempo - pár lidí se na mě podiveně kouklo, když jsem se prodrala moc rychle - a dorazila k Alexovi.

"Tak jsi přeci jen dorazila, já myslel, žes usnula na věčnost." zazubil se na mě a než jsem stačila cokoli říct, natáhl se a políbil mě na uvítanou.
"No, aspoň, že tak." ušklíbla jsem se a on mě se smíchem pustil. Chytil mě za ruku a začal opět poslouchat ředitelova kázání.
"O čem mluví?" zeptala jsem se po chvilce, po které jsem stejně nebyla schopná vnímat ani slovíčko. Alexandr se na mě pobaveně zahleděl.
"A co tady děláš?"
"Co by? Koukám na tebe." pokrčila jsem rameny a otočila se k můstku. V očích jsem mu periferním viděním zahlédla šok. Musela jsem se rozesmát.
"Moooc vtipné." vyplázl na mě jazyk, jako já na něho už mockrát.
"Tak co říkal?" usmála jsem se na něj.
"To bys tak chtěla vědět, co? Ani mě nehne." přivřel oči v hraném hněvu. Skousla jsem si rty. Snažila jsem se strašně moc se nerozesmát z chystaného atentátu na něj.
Přiblížila jsem se těsně k němu a natáhla se na špičky. Měla jsem svůj obličej asi pět centimetrů od něho.
"Prosím?" vdechla jsem mu na rty. Chvíli se na mě koukal a vykulil oči:
"Co?"
Prudce jsem dopadla na paty a šíleně se rozesmála. Alexandr se na mě stále dál šokovaně koukal, přesně jako před chvílí.
"Víš o tom, jak moc nebezpečná si? Kdybys stála vedle mě kdybych něco řezal, mohl bych se zapomenout a uříznout si ruku. Tohle mi nedělej." povzdechl mi do ucha.
"Co říkal?" usmála jsem se na něj mile.
"Ále jen nějaké kydy vůči organizátorům, poděkování, varování na fair play a pak četl rozdělení družstev."
"Rozdělení družstev?" zeptala jsem se mírně se strachem. Co když nás rozdělili?
"Neboooj, jsme spolu v jednom týmu. Budu tě chránit před všema nebezpečnejma míčema, co by se tě snažili zabít." zazubil se na mě, chytl mě za ruku a propletl prsty s mými a táhl mě na venkovní hřiště dál za školou. Všimla jsem si, že většina lidí také odchází, ale to jen okrajově...
"Haha, s mým štěstím se mě nějakej míč klidně může pokusit zavraždit." povzdechla jsem nešťastně.
Cestopu jsme se požďuchovali a smáli se. I když jsme došli na hřiště. Kdyby na nás profesorka Nováková (dočasný rozhodčí volejbalu) nezačala hulákat, že nemáme blbnout a hrát, ani bych si nevšimla co se právě kolem mě děje. No, dokud by mě netrefil nějaký míč.