Překroč svůj stín - 39.část

O den později Avinash radostně vešel do budovy, kde se nacházelo studio, o němž Shanti předešlý večer hovořila. Skončil dnes v práci o dvě hodiny dříve a chtěl ji překvapit. Když ale otevřel dveře sálu, zůstal stát jako opařený.
„Co tady chcete, mladíku? Jak jste se sem dostal?“ obořil se něj zhurta muž z ochranky. Prashad, sedící vedle dveří, se k nim otočil a odpověděl.
„Nechejte jej, je to přítel naší skvělé nové hvězdičky.“
Avi se mu prudce vytrhl a znovu se zadíval k pódiu. Nevěřícně zíral na Shanti, která se zde procházela pouze v plavkách, spoře zakrývajících opravdu jen to nejnutnější, a ten cizí muž z Francie ji nestoudně upravoval svými nenechavými prsty a pak fotil.
„Co to má znamenat?“ vykřikl zlostně a vyhoupl se za nimi na pódium.
„Avi, co tady děláš?“
„Jsi překvapená? Nečekala jsi mne, viď? Okamžitě se oblékni!“ zasyčel na ni.
„Uklidněte se, monsieur, tohle přece patří k její branži. A jakým právem jí to vůbec zakazujete?“
„Pokud si dobře pamatuji, přijel jste sem hledat nápady pro kolekci indické módy, a ne tohle! A zakazuji to právem budoucího manžela! Naše zvyky jsou totiž poněkud odlišné od těch vašich evropských!“ křiknul Avinash zlostně. Michael se hlasitě zasmál, zakroutil hlavou a odvětil.
„Mon dieu, to snad ne! Na to nejméně po nejbližší dva roky zapomeňte! Na svatbu, na dítě, na volný čas! Copak jste o tom spolu nemluvili? Jak jste si to všechno vůbec představoval? Má přece podepsanou smlouvu, a to je pro ni velmi závazné!“

Avinash se tázavě zadíval na Shanti, která se pořád neoblékala a dokonce jí zřejmě nevadilo, že ten muž má svoji ruku stále na jejím nahém rameni.
„Proč jsi mi o těch podmínkách nic neřekla? Jak dlouho už to víš? Děláš ze mne přede všemi blázna?“
Jeho slova ji sice velmi bolela, ale přesto se nyní s těžkým srdcem rozhodla splnit slib, který dala jeho mámě. Hruď se jí rozrušeně zvedala a snažila se najít vhodná slova, aby mu příliš neublížila.
„Avi, prosím…Michael má pravdu. Vždy jsi říkal, že mi splníš každý můj sen, být modelkou je jeden z nich a přehlídka v plavkách k tomu prostě patří, s tím se musíš smířit, stejně jako se skutečností, že naše svatba teď opravdu musí počkat. Tak mi nedělej potíže a jdi raději domů…uvidíme se večer.“
Zhluboka se nadechnul a snažil se ovládnout, pak zaťal ruce v pěst a řekl chraplavým hlasem.
„Aha…chápu…nic mi nemusíš vysvětlovat. Díky, že jsi mne tady přede všemi odmítla a ponížila. A můj prstýnek klidně zahoď, už ho nebudeš zřejmě potřebovat!“
„Avi, počkej přece, vůbec nic nechápeš!“
„Právě, že úplně vše…“ syknul ještě, rázně odkráčel ke dveřím a hlučně je za sebou zabouchl. Shanti si zakryla dlaněmi tvář a rozplakala se. Michael Satiéne jí konějšivě stiskl rameno a snažil se ji utěšit.
„Uklidněte se, mademoseille, však on vychladne. Když přijdete domů, použijete veškeré své půvaby, uděláte si spolu krásný večer a vše se určitě vrátí do starých kolejí…“
Rozpačitě pokývla rameny, ale po tom, co jí včera řekla Maria, si tím nebyla tolik jistá….

Když Avi dorazil domů, chvíli chodil se zaťatými zuby rozčileně po pokoji sem a tam. Nemohl uvěřit tomu, co mu dnes Shanti řekla a už vůbec se s tím nehodlal smířit, jeho vznětlivá povaha a hrdost mu docela sebraly veškerou soudnost a dědičná dispozice právě dokončila své zhoubné dílo.
O dvě hodiny později opustil Shantin byt, zanechávajíc tam dopis na rozloučenou, v němž jí velkoryse dával volnost, aby se mohla věnovat tomu, co zřejmě miluje více než jeho, nasedl do svého vozu a odjel zpátky do Bombaje.

Jakmile prudce otevřel dveře jejich domu, Maria Naasheb se na něj udiveně otočila. Jakmile uviděla, jak je bledý a v očích má slzy, skousla si mírně provinile ret a zabolelo ji u srdce. Trošku tušila, co se asi stalo, ale nečekala, že to přijde tak brzy a s takovými následky. Možná jen Shanti nezvolila vhodný způsob, jakým mu to sdělit.
Chtěla svého syna utěšit a pohladit, ale zlostně uhnul a zavřel se ve svém pokoji. Dlouho seděl mlčky v křesle a otupěle zíral do šera.
Pak vytáhl z tašky arch papíru, na němž měl začátek skladby, kterou začal psát v Dillí, v době, kdy ještě byl šťastný, a roztrhal ho na malé kousíčky, které se pomaličku snesly k zemi, jako lehoučké vločky vzpomínek.
Ještě téhož večera se pod jeho prsty začala ve strunách kytary rodit nová píseň, která vyjadřovala bolest i zlost, kterou cítil a nedokázal ovládnout.
Nazval ji Ab tere bin…Žít bez tebe…