Stačí okamžik

I.
Usmála se při pohledu na přijíždějící auto a lehce mávla. Tmavovlasý řidič mávl nazpět, zastavil, vystoupil z auta a rozeběhl se jí naproti. Vyšla mu naproti a i přes třinácti centimetrové podpatky mu skočila do náruče. Políbil ji. "Strašně jsem se těšila." prohodila. On jen kývl a opatrně ji položil zpátky na zem. Zatvářila se ublíženě, tak ji znovu políbil. Lehce se usmála a vyšli k autu. Když dosedla na auto spolujezdce, z rádia se linula americká kapela, hrající alternativní rock. Její oblíbená, přetože poslouchala odjakživa jiný styl. "Sehnal sem cédko u jednoho vysokoškoláka, byl rád, že si vydělal pár stovek."prohodil jakoby mimochodem, ale ona věděla, jak moc mu záleží na tom, aby ho pochválila. Naklonila se k němu a vášnivě ho políbla. "Jsi nejúúúžasnějšíí!" křičela se zakloněnou hlavou. Usmál se a trošku mu zrudly tváře. Zavřel dveře a nastartoval. Zapla si pás a švihla pohledem na svého řidiče. „Ty se nezapneš?“ zamračila se. „Prosím tě, lásko!“ zavrtěl hlavou a rozjel se. „Myslím to vážně! Zapásej se.“ Řekla ledově. Zasmál se a sešlápl plyn. Z poklidného předměstí sjel na rychlostní silnici, smýknul do levého pruhu a ještě víc sešlápl plyn. Stáhl okénko, levou ruku si opřel o dveře a pravou lehce přidržoval volant. Chtěl jí dokázat, že to má na háku. „Ježiš, Frede, zpomal!“ domlouvala mu. „Prosím.“ Dotkla se lehce jeho ramene. Zadíval se na ní a malinko, nepatrně ubral z plynu. Otočil hlavu, aby se podíval, jestli už je spokojená, když se proti nim vyřítilo nákladní auto. Fred strhnul volant doprava. Shirley otevřela ústa v němém výkřiku. V hlavě jí hučelo. A pak to bylo příliš rychlé. Někdo, něco zmáčknul tlačítko „rychle dopředu“ a oni se převraceli na střechu a zpátky na kola z kopce, jako dětská hračka, kterou nikdo nepotřebuje.

Olízla si suché rty a ucítila kovovou chuť krve. Chtěla zvednout ruku, ale tou jí projela šílená bolest. Otevřela oči. Seděla napasovaná, mezi sedadlem a palubní deskou. Měla pocit, že každá, každičká část v jejím těle byla vytrhnutá, rozcupovaná na kousky a vrácená zpátky, jako s nějakým morbidním puzzle. Vrhla pohled k Freddiemu a ten se nehýbal. "Fred? Lásko?" zaskřehotala. Nic. " Frede?!" zakřičela víc. Natáhla druhou ruku a dotkla se jeho ramene. Zrychlil se jí dech a ona se naklonila k zešrotovaným dveřím a pokusila se je otevřít. Nešlo to. Odepnula pás a strčila do nich ramenem. Dveře vypadly do suché trávy. Byla noc. Srpek měsíce mlhavě osvětloval okolní krajinu. Bylo ticho. Hrobové ticho. Odtáhla sedadlo a pokusila se vytáhnout nohy. Divila se, že není zraněná. Nebo to necítila? Jen ta zpropadená ruka. Naštěstí svoji kabelku našla. Zuřivě se v ní přehrabovala zdravou rukou. „Kurva!“. Vytáhla telefon. Co jim řekne? Přemýšlela. Nevěděla, kde jsou. Byla tma. Zmítala jí panika, nedovolovala jí racionálně myslet.Ve spáncích jí tepalo a ret krvácel. Vytočila číslo. Něco jí říkalo, že nesmí čekat. Nemůže. "Eh, dobrý...večer, já...potřebuju...jsem někde na dálnici směr východ a je tu zraněn-...né...já jsem v poř-...ne-...." snažila se osvětlit svoji situaci a žena na druhém konci ji ubezpečovala, že to bude v pořádku a ať se snaží poskytnou první pomoc svému příteli.
Trvalo dlouho, než přijeli.Přišlo jí, že sedí na suché trávě roky, jen že okolní svět běží příliš rychle. Když konečně viděla světlo blikajícího majáčku, rozbrečela se.Nikdo si jí nevšiml, až jeden záchranář, který si zapamatoval, že u nehody byli dva lidé. „Slečno. Slečno! Jste v pořádku?“ ptal se. Kývla. „Můžete vstát?“ Znovu kývla a on jí pomáhal na nohy. Freddieho naložili na nosítka a ona slyšela cosi jako „…-asi páteř-…“ ale nebyla si jistá. Ze sanitky zírala na vrak jejich auta a tmu prořízl zvuk majáku.

II.
Na dlouhé chodbě bylo ticho. Úzkostné, bolestné ticho. Jen tam v dálce se občas mihly gumové pantofle některé ze sester, ale jinak nic. Shirley seděla s obvázanou rukou na jedné z židlí. Po obličeji se jí táhl šrám, ale nic, co by nezmizelo do pár týdnů. Po tvářích jí stékaly slzy. Z jedné místnosti vyšli dva doktoři, zadívali se na obě strany chodby až zahlédli ji. Chvíli vzrušeně šeptem debatovali a pak se vydali k místu, kde seděla. Byly čtyři hodiny po půlnoci. „Slečna Shirley? Shirley Lessová?“ ptal se první, trochu mladý, s kšticí světlých vlasů. „Ano.“odpověděla krátce. „ Co je s Freddiem?“ polkla. „Váš přítel, slečno Lessová prodělal velmi těžký otřes mozku, jelikož nebyl připoutaný. Má zlomené obě ruce a požkozenou páteř-…“ nedořekl, protože ho přerušila. „Páteř? To…to…nebude chodit? Ne-…“ Mladý lékař kývl. „Je nám to velice líto. Jeho šance na to, že se někdy postaví, jsou tak pěti procentní. A ani to vám nikdo nezaručí.“ Řekl nejistě. Shirley nevěřila svým uším. Ne, spíš nechtěla věřit. Její Fred, ten, co na střední sprintoval, co by ji v náruči odnesl na konec světa… „Freddie.“ Šeptala do tmy chodby. Mladý lékař jí položil ruku na rameno. „Slečno?“ ptal se starostlivě. Neměla sílu ani zvednout oči. Bolely jí nohy, ruka, tváře jí hořely a nejvíc ji bolelo někde tam , tam někde a hlavně ji bolela představa, že už nikdy nebude nic jako dřív.

III.
Přemluvila lékaře, že potřebuje Freda vidět. Vešla do pokoje, kde bylo ticho a slyšet byly jenom složité lékařské přístroje. Opřela se o chladnou zeď, nebylo jí dobře. Už několik dní po ránu zvracela,nevěděla důvod, dnes to přikládala stresu. Přešla pokoj k lůžku. Fred tvrdě spal. Dýchal těžce. Ona opatrně odkryla přikrývku u jeho nohou a polechtala ho. Ani se nehnul. Měli pravdu? Přemítala. Do pokoje vešla sestra. „Slečno. Slečno. Musíte jít se mnou. Musíme udělat vyšetření, jestli jste v pořádku.“řekla s lehkým úsměvem.Vyvedla ji z pokoje, kde stáli dva medici. Tahali ji po celé nemocnici. Prošli všechna oddělení, svítili jí do oči, byla na rentgenu. Konečně jí snědý medik oznámil, že jsou hotoví, ráno zajde na gynekologii a může jít domů. Došla k pokoji, kde stála ta samá sestřička s nemocniční košilí v tlustých rukou. „Vemte si to, slečinko a jděte se trošku vyspat. Uložili sme vás vedle toho vašeho mladíka.“ Shirley jí poděkovala a se slzami v očích vešla do pokoje, kdese převlékla. Lehla si na nemocniční postel, schoulila se do klubíčka, držela si kolena a dlouho zírala do tmy.Rozmazaná řasenka se jí lepila na řasy, drahý parfém, co jí Fred daroval k narozeninám vyčichl. Třásla se a poslouchala Fredův sýpavý dech. Pak konečně usnula.

IV.

Za pár hodin se probudila, a s rukou přitisknutou na ústech utíkala na záchody. Dávivě zvracela. Odklonila se od mísy, opřela se o kachličky a svezla se po stěně do polosedu a zhluboka dýchala. Došla k umyvadlu a dívala se na sebe do zrcadla. Po rozmazané řasence zbyly jen stíny a pod očima se rýsovaly fialové kruhy. Šrám, který se jí táhl od spánku ke spodnímu rtu se vybarvil. Vrátila se zpátky do pokoje. Kolem postele Freda stálo asi pět mužů v bílých pláštích. Prohrábla si vlasy a vykročila k nim. „Ehm, dobrý, dobrý den.“ Zachraptěla. „Ááá, slečna Lessová! Jak se vám daří?“ prohodil bodře doktor s lysinou šedých vlasů. „Dobře. Dík.Čekám ještě na nějaké výsledky a ještě musím na gynekologii.“ Řekla. Druhý doktor primáři poklepal na rameno. Odstrčila dva mladé muže a uviděla Fredyho modré oči. „Freddie!“ zašeptala a klekla si k jedné straně lůžka. „Co se mnou je?“ Ptal se. Vzhlédla k lékařům. „Frederick Burlingame, věk 25 let. Těžký otřesk mozku, pohmožděná páteř v důsledku nehody dne 12. Června. „Těžké…“ řekl Fred. „Ano, pane Burlingame, ve vašem případě se jedná o trvalé požkození páteře. Nebyl jste připoutaný, na rozdíl od vaší přítelkyně.“ Fred zatřepal hlavou. „Takže…,“ Zvedl své modré oči a odmlčel se. „ …nebudu chodit?“ vydechl. „ Je nám velmi líto. Nemůžeme nic udělat.“ Řekl primář. „Žijete, to je hlavní. Dořekl. Fred se na něj nevěřícně podíval. „Chci být sám.“ Řekl. „Samozřejmě.“ Řekli skoro unisono lékaři a odešli z místnosti. „Sám.“ Řekl Fred, když Shirley začala přejíždět prstem po hladkém kovovém povrchu nemocniční postele. Podívala se na něj. Někdo zaklepal na dveře. Otočila hlavu ke dveřím, Fred zíral do zdi. Vešla sestra. „Slečno Lessová, mám vás odvést na tu gynekologii.“ Řekla uniformě. Shirley poděkovala a vyšla z pokoje. Fred se za ní ani nepodíval.