Zloděj snů I.

„Neříkalas náhodou, že je to tady?!“ šeptala rozzuřeně Tereza a šermovala před sebou baterkou jak šílená.
„No jo, vždyť hledám! Jenže po tmě s tebou za zadkem to de fakt těžko, to ti povim,“ zabručela jsem nevrle a lezla po zemi po čtyřech, abych konečně našla to správné místo. Zapatlala jsem si od bláta jak ruce, tak kalhoty.
„Tak co?“ sykla na mě nedočkavě. Protočila jsem oči a dál se přehrabovala v zemi, deštěm změněné na něco, pro co jsem radši ani neměla vlastní pojmenování. Kdybych to měla totiž nějak nazvat, vypustila bych z pusy slovo na šest písmen, začínající na S. A že už takhle jsem občas sprostá jak dlaždič, o tohle jsem v tu chvíli nestála. Spíš jsem si neustále něco potichu broukala a občas hlasitě zaklela, když už to vážně nešlo vydržet.
„Pšššt, buď tiše!“ ozvalo se mi za zády po dalším z mých úžasných citových výlevů.
„Mam to!“ vykřikla jsem a vylítla do pozoru tak prudce, až jsem se praštila o větev stromu. Tyčil se přímo nad mojí hlavou, ale to mi nebránilo v tom ho ignorovat naprat to do něj temenem hlavy. Bolestivě jsem zavyla.
„Bože ty si kopyto!“ vyjekla Tereza, když se z nedalekého domu rozsvítilo. Zář z venkovního osvětlení dolehla skoro až k nám a oslňovala kmeny stromů lemujících vodní hladinu. Od domu se ozval psí štěkot.
„Padáme!“ zavelela jsem a obě jsme jako na povel vystřelily k plotu. Celá uřícená jsem doběhla přes ten obří pozemek a držela se tak Tereze - ještě pořád v ruce držící rozsvícenou baterku, což působilo velice nenápadně - hned za zády. Bohužel jsem nebyla jediná. Za mnou se zase řítil pes a vypadalo to, že mě každou chvílí dožene. Rukama jsem se zapřela o branku, a tak jako to vždycky dělají ti největší frajeři, jsem se odrazila a přehoupla nohy na druhou stranu. Tereza obdivně hvízdla.
„Smekám,“ zašaškovala a i v téhle situaci mi vysekla pukrle. „Tobě se to směje, jenže já málem schytala kousnutí do prdele… a ránu po palici už mam“ zpražila jsem jí, ale zjevně se to minulo účinkem. Jenom se tiše zachichotala a vyrazila po cestě zpátky. Chytla jsem se zezadu za hlavu a trochu nechápavě s ní zakroutila. Jí to snad ani nezrychlilo tep, včetně běhu. Tereza prostě byla vždycky dobrodruh, teda toho dojmu jsem nabyla alespoň z těch dob, co jsme se vídaly.

Zpátky jsme šli volně a Tereza z kapsy vyhrabala mobil, aby mohla nahlas pustit muziku. Léto, teplý noční vzduch a hvězdy na nebi - prostě idylka. Tohle mi ve městě vážně scházelo. Člověk v noci z domu skoro nevyšel, a když už jo, musel si dávat neustále pozor. Na vychutnávání příjemného vánku a teploty nebyl ani čas, ani nálada… o bezpečnosti toho počinu nemluvě. Hvězdy mi připadaly vybledlé, měsíc působil tak smutně, až se z toho člověku chtělo brečet a světla, která nahrazovala noční oblohu, byla jedinou útěchou. Napovídala totiž, že člověk není tak moc sám. Jestli to je žádoucí, nebo ne, to už je věc druhá. Pak záviselo jenom na situaci, zda je na místě samota, nebo něčí společnost, byť z povzdálí.
Rozhlížela jsem se kolem sebe, pozorovala zavřené květy rostlin ve strouze u cesty, nebo prostě jenom poslouchala právě hrající písničku. Už jsem se tu necítila tak moc osaměle. Vlastně už mi přestávalo vadit říkat, že jsem tu doma. Když jsme se před půl rokem přistěhovali, nikdy bych neřekla, že se mi tu bude líbit, i když je pravda, že jako malá jsem tu kdysi už jednou bydlela.
Šlapaly jsme po cestě docela vytrvale a řídily se jejími zákoutími. Stáčela se doprava k lesu a ve mně trochu zatrnulo. Vzpomněla jsem si, jak jsme se tu jako děti s Terezou pohádaly, jenom už si nemůžu vybavit proč. Běžela jsem pak rozčilená domů, zakopla a zlomila si nohu. Seděla jsem tam na zemi až do večera, než se začalo stmívat a celou tu dobu jsem vytrvale brečela. Když mě přinesli do mojí postele, s novotou zářící sádrou, vyčerpáním z toho potoku slz jsem okamžitě usnula. To byl příběh mého dětství. Trochu jsem se nad tím zasmála. Vždycky jsem byla tak hloupá a naivní, a tak snadno se rozbrečela…
„Co tě pobavilo?“ zeptala se Tereza, zatímco nohou nakopávala kamínky u cesty a vířila štěrk. „Vzpomněla sem si na tu zlomeno nohu, těsně před odjezdem,“ odpověděla jsem tiše. Až teď jsem si všimla, že jsme přišli do naší vesnice. Tereza se usmála, zamávala mi na pozdrav a se sluchátky v uších se vydala k domovu. Ušla pár kroků, pak se zastavila a ještě se ohlédla: „Poklady prohlídnem zejtra, jo? Zejtra ve tři,“ ukázala prstem na mojí dlaň, zamávala mi a zmizela ve tmě.
Podívala jsem se na skříňku, co jsem pevně držela v rukou. Představovala pro nás poklad – bohatství vzpomínek. Tu malou krabičku jsme u rybníka ukryly jako děti a teď jí zase chtěly otevřít. Tenkrát tam totiž ještě nebyl soukromý pozemek a půdu nevlastnil debil, co jí zabere a nenechá lidi se ani vykoupat. S tím, že v něm chová ryby, se tam v létě nesmí chodit. Ale jelikož rozloha je slušná a na druhé straně břeh kryjí stromy, chodí mu tam v podvečer lidi pořád. Podle toho, co jsem slyšela, hlavně místní omladina.
Když jsem došla domů, bylo už kolem dvanácti a tak jsem se vydala tiše do koupelny. Očistila jsem si obličej, skočila rychle do sprchy a pak se co nejtišeji proplížila do pokoje, abych nikoho nevzbudila. Vzala jsem si k ruce knížku, zalezla do postele a než jsem to postřehla, už jsem dřímala.