Zloděj snů III.

Poslední srpnový týden tak probíhal naprosto monotónně. Esemeska, která mi přišla od Tomáše, byla perfektně vyhýbavá s omluvou, že se mi tak dlouho neozval, ale že se pokaždé strhá na trénincích a stěží sežene volnou chvíli - zvlášť když za okamžik začíná nový rok a musí se připravovat na zápasy. Jeho snažení mi přišlo opravdu k pláči. Dře vážně poctivě. On ten sex musí být vážně unavující, jestli to po něm chce víckrát za sebou. Chudáček. Neodepsala jsem a trochu mi ulevil fakt, že se po mně víc nesháněl. Kdykoliv přišla Tereza, neodpovídala jsem a na jakoukoli zprávu jsem taky nereagovala. Neměla jsem na její ksicht ani nervy, ani náladu, a kdyby se zkusila přetvářet, asi bych vybouchla jak stratovulkán. Celou dobu pršelo, a tak jsem zůstala doma a nevytáhla paty z baráku, alespoň ne do neděle, kdy přijeli naši.
A v pondělí ráno jsem na to náladu taky neměla. Jenže mě probral zvuk budíku a krom toho ještě brácha. Hulákal na celý barák, že jede do školy a vrátí se v pátek, jestli vůbec. Potom už celý dům oněměl a já ani neměla moc náladu na rozhovory. S nechutí jsem hodila do tašky přes rameno pár věcí, co mi namátkou přišly pod ruku, a párkrát si kousla do jablka. To zahrnovalo celou mojí snídani. Neměla jsem hlad, o chuti se nedalo ani mluvit. Na stole ležel vzkaz s pár nepodstatnými informacemi a přáním hezkého dne a pak už nic. Zbývala mi sice ještě spousta času, ale nebavilo mě jen tak postávat v kuchyni, a tak jsem se vydala pěšky do školy.
Prodrala jsem se s námahou až do třídy a vůbec mi nepřekážela ta skutečnost, že Tereza hodila svoje věci na židli vedle mě. Na ní tu se tu ocitla dost brzy, normálně by mě to určitě překvapilo. Byly jsme domluvené, že spolu budeme sedět. Neobtěžovala jsem se ani pořádně pozdravit, jen jsem zvedla oči a kývla hlavou na pozdrav, načež jsem zarazila do uší sluchátka a zbytek přestávky poslouchala.
Když do místnosti vešla třídní, s nechutí jsem vstala a sluchátka nechala zavěšená na tričku. Pár nesmyslných vět o novém školním roku, že jsme čím dál větší lemplové, určitě zase budeme dělat bordel a pokud se na to chystáme, jako že jo, tak na to máme hezky rychle zapomenout. Znuděně jsem seděla a čmárala si po lavici. Vzhledem k tomu, že jsme zabraly místo u dveří v poslední lavici a učitelka se ponořila do svojí přednášky, neviděla jsem v tom nejmenší problém.
„Si na mě naštvaná?“ ozvalo se z vedlejší židle. Ano. „Ne,“ řekla jsem tiše a začala obtahovat svůj obrázek, aby byl víc vidět.
„Takže jo, podle toho jak to říkáš… Proč? Štve tě ta soutěž? Klidně to můžu vzdát,“ nabídla mi velkoryse ledabylým tónem, až jsem musela zatnout zuby. Neudělala by to, ani kdybych jí to odsouhlasila, tak proč to vůbec vypouští z pusy. Vždycky jsem věděla, že ona není sladká, malá, nevinná, ale naopak trochu mrcha. Jenomže jsem si naivně myslela, že to platí pro lidi, co nemá v lásce. Zřejmě to, že jsem nás JÁ považovala za kamarádky, nic neznamenalo. Už vůbec ne to, že mě nemůže podrazit.
„O to tady vůbec nejde,“ odpověděla jsem tiše a snažila se udržet na uzdě.
„Tak o co?“
„O to…“ vylítla jsem tak, že to zaznělo na celou třídu a ještě k tomu o oktávu výš. Pár lidí se otočilo. “Třeba o to, že si s nim spala? Co myslíš?“ doplnila jsem tichým hlasem a zpříma se na ní podívala.
Chvíli jenom mlčela. Zatímco mi to v hlavě šrotovalo a přepadávala mě myšlenka, že spolu třeba nakonec vůbec nespali. Její mlčení mě rozčilovalo. Chvíli se tvářila tupě a nechápavě, nakonec lhostejně pokrčila rameny a dorazila mě slovy, které bych nikdy nečekala: „Tak co má asi dělat? Chodíte spolu už tři měsíce a ještě si mu nedala. On je prostě kluk, nemůže za to, že si panna. Potřebuje to přece nějak ventilovat.“
V tu chvíli sem měla pocit, že v sobě snad musím slyšet něco prasknout. Ruply mi nervy. Napřáhla jsem se, prudce vstala a vší silou jsem jí jednu vrazila. „Ještě mi snad tvrď, že si prokázala službu nejenom jemu, ale i mě!“ zařvala jsem na celou třídu dřív, než mi došlo, co to dělám. Stála jsem nad ní a pozorovala, jak na nás zírá celá třída. Tereza se na mě dívala značně pobouřeně a držela se za pravou tvář, která jí pěkně zčervenala.
„Seberová! Svoje výlevy a osobní rozepře si nechte na doma, nebo je aspoň řešte mimo hodiny! Teď o tom celou dobu vykládám, že jsou s vámi jenom potíže, se všemi!“ rozčílila se učitelka a v tváři zbrunátněla tak, až se změnila v přerostlé rajče. „Jste ve čtvrťáku na gymplu, koukejte se podle toho i chovat!“
Když konečně zazvonilo a já mohla pryč, připadalo mi to jako zatím největší vysvobození, co jsem kdy zažila. Beze slova jsem se zvedla ze židle a odešla. Před školou se tvořili hloučky kamarádů a odcházeli pryč. Kdosi mě chytnul za rameno. Otočila jsem se a než jsem byla schopná se vzpamatovat, uviděla jsem před sebou Tomášovu tvář. „Ahoj,“ pozdravil mě a chystal se ke mně naklonit, když jsem zareagovala úplně stejně jako předtím – nevědomky. Přišla jsem si tak plná vzteku, že mi to prostě najednou bylo všechno jedno. Vší silou jsem ho nakopla mezi nohy a bez čehokoli dalšího se otočila k odchodu. Slyšela jsem, jak se k němu davem prodírá Tereza.
„Teď si s ní můžeš š*** jak se ti zlíbí!“ křikla jsem za sebe a relativně pomalou chůzí šla pořád dál. Co z toho, že jsem ze sebe udělala někoho, kdo si nenechá jen tak něco líbit. Já se tak v koutku duše ani trochu necítila. Celé mi to přišlo jako zvrhlá hra, která mě nutila dělat v zájmu svojí hrdosti něco, co mě jenom víc a víc zraňovalo. I přes svůj vztek mi neposkytovalo tohle ani poloviční potěšení, jaké by od toho člověk čekal. Jenom jsem věděla, že zítra si o tom bude povídat celá škola – o tom, jak jeden z oblíbených a talentovaných hráčů fotbalu dostal do koulí, protože mě podváděl. Dělalo se mi z toho špatně. Sotva jsem zašla za roh, začala jsem litovat, že jsem kdy vůbec něco udělala a taky, že jsme se sem vůbec vraceli. Radši bych teď zůstala v Praze – s přáteli, co mě vždycky podrželi. Chtěla jsem od toho utéct, ale místo toho jsem se dala do běhu po cestě k domovu.
Dorazila jsem k domovním dveřím dost uřícená. Chystala jsem se napsat Lucce, mojí nejbližší kamarádce. Už tři týdny jsem se jí neozvala a teď jsem se potřebovala ze všeho vypovídat, ale jakmile jsem otevřela zprávy a chtěla cokoliv napsat, nešlo to. Měla jsem pocit, že je to v tomhle případě příliš neosobní a potřebuju s ní mluvit. Zavřela jsem okno internetu a rozhodla se počkat na večer – až jí zavolám, určitě si se mnou promluví.