Zloděj snů IV.

Večer neminul jeden, ale byly rovnou čtyři a já se pořád neodhodlala. Sama jsem nevěděla, co chci. Tomáše jsem ignorovala. Najednou pro mě nepředstavoval nic víc než vzduch. Jenže v tom se nacházel ten základní problém. Vzduch je možná neviditelný, ale zato ho člověk potřebuje. A já věděla, že ho mám ráda. Měla jsem ráda. Netušila jsem, co z toho je teď vlastně pravda a co ne, jenom že se cítím neskutečně prázdně – pokaždé když ho zahlédnu. Nejdřív se ve mně mísí vztek, bolest, opovržení a vzápětí to najednou vyprchá a zůstane jenom rána. A člověk jí už ani necítí – možná proto, jak moc je od bolesti otupělý - jenom nahmatá jizvu. Není ani zacelená, ani otevřená. Hojí se. Když je v klidu, pak je všechno v pořádku, ale stačí se jí nešikovně dotknout a neskutečně to zabolí. A protože je ještě citlivá, není to zrovna ojedinělá záležitost.
Tereza ta neexistovala už vůbec. Její slova mě tak naštvala, že jsem s ní nedokázala promluvit. Vlastně mi dělalo problém jí jenom vidět. Tu to jak vidno nijak zvlášť netrápilo, nebo se tak alespoň tvářila a vypadalo to dost přesvědčivě.
Rodiče se pro jednou ujali svojí role a začali mě vyhánět z domu, že prý nedělám nic, než jenom sedím zavřená u sebe v pokoji. Musela jsem uznat, že je to tentokrát pravda a tak jsem na sebe navlékla něco pohodlnějšího a vyrazila si zaběhat. Skončila jsem zase u posedu, jako posledně a po krátkém zaváhání jsem se vydala dál, tam kam posledně mířil ten cizí kluk. Stejně jsem měla pocit, že tam celou dobu mířím schválně. Ta trocha zvědavosti mě k tomu přemluvila.
Držela jsem se slabě vyšlapané stezky a čekala, kam mě dovede. Občas se mi ztrácela, ale vypadalo to, že po ní někdo chodí často. Asi po čtvrt hodině svižné chůze jsem se dostala přesně tam, kam jsem myslela – ke starému rybníku. Téměř nikdo už sem nechodil. Trochu mě zarazilo, jak to tam vypadá. Byla to… jednoduše to byla krása. Slunce se sklánělo nad hladinou a hrálo si s jejími vlnkami, stromy se tyčily kolem dokola, pokryté lišejníky. Nevím jak, ale kus od břehu se sem propašoval i břečťan. Asi ho sem někdo schválně vysadil, nic jiného mě nenapadlo. Nikdy jsem ho ještě neviděla tak blízko vody. Cesta kolem břehu se u stavidla rozdělovala. Jedna vedla stále podél a druhá z maličkého kopečka dolů, na plácek mezi stromy. Sedla jsem si na břeh, chvíli jen tak pozoroval stále se níž sklánějící slunce a pak mě napadlo, že už jsem dlouho nezpívala. Nadechla jsem se a spustila první písničku, co mi přišla na mysl. V polovině se mi hlas zadrhl a já už ze sebe nevydala ani hlásku. Hlavu jsem schovala mezi kolena a cítila, jak mi po tvářích znovu stékají slzy. Bezděčně jsem si je otírala, když se za mnou ozval šelest.
„Tak si objevila moje tajný místo?“ zeptal se s úsměvem ten kluk od posedu a sednul si vedle mě. Odvrátila jsem trochu obličej, aby nemohl hned vidět moje zarudlé oči. „Slyšel sem tě zpívat,“ oznámil mi věcně a vedle sebe na zem hodil desky. Pořád jsem se dívala stranou a nic neříkala, a tak pokračoval: „Vůbec to neni zlý, jenom sis podle mě špatně vybrala písničku. Víc by vynikla na něčem, co je v trochu jinym stylu… Vlastně máš vážně hezkej hlas.“ Vzhlédla jsem k němu. Nemělo cenu to skrývat, stejně se tu někde schovával celou dobu. „Promiň, vážně sem tě nechtěl nějak vyrušit, šmírovat, nebo tak něco,“ dodal ještě.
„To je v pohodě… díky,“ vydala jsem ze sebe po chvilce zaváhání. Vlastně mi takhle bylo mnohem líp. Sedět vedle někoho a prostě jenom vědět, že tam je… občas to stačí. Když je tam nejenom jeho tělo, ale i srdce. A on měl tohle místo rád, takže ho tam mít musel.
„Zkus tohle,“ sáhl po deskách, vytáhl z nich ručně psané noty s textem a podal mi to. „Já nejsem zrovna zpěvák, ale pokusim se,“ zvedl ukazovák do výšky a než jsem stihla jakkoli zareagovat, dal se do zpěvu. Jeho hrubší hlas ve spojení s pomalejší, krásnou melodií a anglickým textem mi vyrazil dech. Prej neni zpěvák. Co teda je?
„To si složil ty?“ zeptala jsem se a on přikývl. Přišlo mi, že se trochu začervenal, což mi k jeho působení vůbec nesedělo, ale vypadalo to roztomile. Usmála jsem se na něj a on to opětoval. Dala jsem se do zpěvu. To, jak mi všechno kolem přišlo s přibývající tmou tiché, by mě normálně asi mírně děsilo, ale teď to byla příjemná změna. Čím dál tím víc mi to přišlo jako nějaká rocková balada a jak jsem vnímala text, zjistila jsem, že není o ničem jiném, než o lásce.
Zpívalo se v ní o tom, jak kolem ní každý den chodí a tajně k ní něco cítí, zatímco ona nezná ani jeho jméno. Nikdy na něj snad ani nepohlédne a on má pocit, že jediné co může udělat, je pozorovat ji, až mu jí nakonec někdo sebere, protože nic neudělal - zatímco ona po něm celou dobu tajně pokukuje a doufá, že by ji mohl oslovit. Nic se neděje a ona je příliš plachá. Radši o vztahu k němu jenom sní, než aby se k něčemu odhodlala, a když jí pak o svých citech řekne jiný kluk, myslí si, že ten koho má ráda k ní stejně nic necítí a tak se radši poddá tomu, koho nemiluje.
„Máš krásnej hlas,“ řekl mi tiše a pozoroval slunce před námi. Chvíli jsem si ho tak jenom prohlížela, pak mi došlo, co dělám a odvrátila se.
„Děkuju… Budu muset jít,“ oznámila jsem mu rozpačitě a chystala se k odchodu, nakonec jsem se však zarazila. „Jak se jmenuješ?“
„Matyáš.“
„Jsem Alice,“ a s tím jsem se otočila a odešla.