Zloděj snů VI.

Celý večer jsem si připadala jako na jehlách. Samozřejmě – večer se spustil liják a Matyáš sebou neměl ani deštník. V duchu jsem si nadávala, že mě taky nenapadlo mu ho půjčit. Jestli chytnul tenhle slejvák, určitě na něm nezůstala nit suchá. Stoprocentně nastydne…
A taky že jo. Další den nebyl ve škole. Hryzal ve mně tak trochu pocit, že je to kvůli mně. Přece jenom jsem to byla já, koho doprovázel. Na druhou stranu – nikdo ho nenutil to udělat. Jenže mě něco přesvědčilo, ať už to bylo svědomí nebo ne, že bych za ním měla zajít. Katky jsem se optala, kde bydlí a protože nám ten den odpadla poslední hodina, zamířila jsem k jeho domovu poptat se, jak mu je. Alespoň to jsem mohla udělat. Kluci mu po mě poslali pár věcí s tím, že mu je dneska měli doručit a takhle k němu nebudou muset jít, takže jsem tím získala důvod se vetřít a získali tím všichni. Teda až na Matyáše, nenapadlo mě, že mu to taky může vadit. Když mi otvíral, vypadal dost překvapeně.
„Ahoj,“ pozdravila jsem nesměle a čekala, až něco poví. Nedočkala jsem se ale ničeho, jenom ustoupil o krok dozadu, abych mohla jít dál. Vešla jsem a rozhlédla se okolo. Malý dům natěsnaný mezi ostatními řadovkami působil zevnitř úplně jinak. Zvenku vypadal šedivě a nezajímavě, teď se mi však zdál být krásně útulný. Vyšli jsme po schodech nahoru, zavedl mě do pokoje a sám někam odešel. Rozhlédla jsem se. Jak říkal – kytara, v rohu klavír, a příčka, zahlédla jsem i futrál na housle. Hmm. Hned vedle dveří stála malá knihovna a v ní zarovnané spousty knížek. Nadšeně jsem zjistila, že v ní nechybí Murakami. Tohohle autora jsem si oblíbila ze všech nejvíc. Jeho zvláštní styl psaní mě něčím nadchnul. Jinak měl pokoj na kluka celkem uklizený.
Po chvilce čekání jsem si nakonec sedla na okraj postele, a když mě přestalo bavit zkoumat okolí, vytáhla jsem z tašky věci, co jsem mu měla donést. Za okamžik se vrátil se dvěma hrnečky. „Čaj,“ oznámil mi stručně a jeden mi podal. Až teď mi došlo, jak je ve tváři bledý. Ta trocha provinilosti se do mě zabodla ještě víc.
„Tohle ti posílá Michal,“ podávala jsem mu pár svazků not a ještě balík, jehož obsah jsem pro jistotu vůbec neznala. S poděkováním to všechno strčil do police. „Doufám, že nějak nerušim…“ začala jsem, než mě mávnutím přerušil.
„Neni koho, sem tu sám. Moji rodiče věčně nejsou doma, tak to mam už od dětství,“ vysvětlil mi krátce a sednul si vedle mě.
„A kdo se o tebe teda staral?“ zeptala jsem se zaraženě.
„Babička. Loni umřela,“řekl mi s pokrčením ramen, ale všimla jsem si, že do očí se mi přitom nedívá.
„Promiň,“ broukla jsem omluvně a radši sklopila oči k hrnku, co mi zahříval dlaně.
„To nic,“ odbyl to s mírným úsměvem a letmo se podíval ven. Nakoukla jsem tam hned po něm. Už zase děsně lilo, dneska poněkolikáté. Nechtělo se mi říkat, že bych měla jít, zvlášť když to za oknem vypadalo takhle, jenže jsem u něj nechtěla otravovat víc, než bylo nezbytně nutné.
„Promiň, že sem sem tak vtrhla. Dopiju a pudu,“ ukázala jsem na hrnek, „musí ti bejt špatně.“
„Vůbec neotravuješ. Zůstaň. Venku leje a já tu sem stejně sám, tak na tom nesejde. Rozhodně tu nikoho rušit nebudeš,“ zakřenil se na mě. „Nechceš kouknout na film?“
„Proč ne,“ odpověděla jsem mírně v rozpacích.

Nakonec jsme se rozhodli pro Alenku v říši divů. Ani jeden z nás jí ještě neviděl a kdo by vůbec odolal nabídce Kloboučníka v podání Johnyho Deppa. Kluk možná, ale holka?
Přes naše prvotní rozhodnutí jsme polovinu filmu prožvanili. Povídali jsme si o hudbě, o knížkách, o filmech, o tom co nás baví a zatímco jsme se vedle sebe seděli na posteli, čas utíkal vážně rychle. Takhle dobře mi asi už dlouho nebylo. Rozhodli jsme se, že se na chvíli utišíme a budeme sledovat obrazovku, ale za následek to mělo jenom výbuchy smíchu, když měl vždycky jeden z nás tendenci něco říct a nemohl to vydržet. Nakonec se nám přece jen podařilo uklidnit a film v klidu dokoukat. Potom, co kloboučník zatančil Futrovák a Alenka odešla zpátky do světa lidí, se pokojem rozezněl zpěv Avril Lavigne a závěrečné titulky. Nic proti, ale nikdy jsem jí nemusela a to by hlas mohla mít sebelepší.
„Matyáši?“ otočila jsem se na něj a zjistila, že klidně oddechuje a spí. Chtěla jsem mu jenom říct, že už půjdu, a tak jsem se zlehka dotkla jeho ruky. Úplně hořela. Sáhla jsem mu rukou na čelo a moje podezření se jen potvrdilo. Měl pořádnou horečku. Pár minut jsem marně přemýšlela, co udělat. Takhle ho tu nechat bez pomoci mi nebylo zrovna dvakrát po chuti. Vyšla jsem na chodbu a zavolala domů s tím, že přespávám u kamarádky, aby si se mnou nedělali starosti. Co teď?
Sice mi to nepřišlo moc slušné, ale co naplat. Nezbylo mi než prozkoumat dům a najít koupelnu, abych namočila aspoň kapesník. Po chvilce pátrání jsem našla i skleničku a léky a taky jsem vydolovala Ibalgin.
„Matyáši,“ zašeptala jsem a konečky prstů mu přejela po tváři. Jen sebou lehce ošil a dál spal. „Maty,“ řekla jsem trochu hlasitěji a sledoval, jak od sebe ztěžka rozlepil víčka. „Už si měl léky?“ zeptala jsem se. Zavrtěl hlavou. Pomohla jsem mu, aby si sedl a dala mu prášek. Hned potom zase usnul a já nevěděla, co dalšího dělat. Sedla jsem si do křesla opodál, sundala z něj deku, přehodila jí přes sebe a chvíli Matese jen tak pozorovala, zatímco jsem přemýšlela. Pak se mi něco matně vybavilo. Zdálo se mi, že je to z doby, kdy jsem byla ještě dost malá. Seděla jsem u postele, ve které ležel hnědovlasý kluk. Lehával v ní docela často, skoro pořád byl nemocný. A jmenoval se… Matyáš. Jeho rodiče věčně cestovali kvůli práci, nakonec se rozvedli… V tu chvíli mi došlo, že mi dva už se známe, i když se dost změnil. Jak jsem to jenom mohla zapomenout?