PC school

13)KAMARÁDKA

Sobotní ráno, následující den...

Horká voda mě štípala na kůži. Opírala jsem se rukama o zeď a nechala si ji stékat po obličeji a vlasech. Bylo mi to jedno, i když mi normálně voda na očích dost vadila. Jako malá jsem se málem utopila a od té doby jsem to nesnesla, nějak mi to tu událost připomínalo. Ale teď to bylo jedno, protože jsem se cítila jakobych se topila nejen napovrchu, ale i uvnitř. S hlasitým povzdechem jsem zatáhla za kohoutek a sprchu vypla. Stejně už jsem vodou plýtvala nejmíň půl hodiny. Zabalila jsem se do teplého, měkkého ručníku a vyfénovala si opatrně vlasy.
Stále zabalená do osušky - nějak se mi od toho příjemného tepla nechtělo pryč - jsem se přesunula do pokoje. Na stole jsem s vypnutým zvukem měla položený telefon. Brněl, každých pět minut. Neměla jsem ještě tu sílu se na něj podívat. Třikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla. "Nebuď srab!" okřikla jsem se náhle, i když mi to vůbec nepomohlo na odvaze a vydala se k telefonu.
Dlouho jsem se dívala na stůl vedle displaye, který ozařoval dřevěnou desku zeleným světlem. Měla jsem dvě nepřijaté zprávy a asi deset hovorů, každý z nich však zvonil nesmrtelně dlouhou dobu. Vím to, slyšela jsem je.
Dokud zvonil Alexandr, ani jsem se nenamáhala mačkat červené tlačítko. Jednoduše jsem si sedla na postel, opřela se o zeď, mobil si položila na kolena a koukala se na to bodající jméno na obrazovce.
Pak se, ale volající změnil. Laura.
Hm, zkouší to snad z jejího telefonu? Radši jsem to nevzala, ale když se ani pak už neozval žádný hovor a místo toho se objevila esemeska zase s číslem mé nejlepší kamarádky a sestry A. nakonec jsem ji otevřela.
"ANITTKO! SMARJA, MUJ BRATR JE Z TEBE TOTALNE MIMO A NEDOKAZE MI KLOUDNĚ VYSVETLIT CO SE STALO! ZAVOLEJ!!! HNED!! LAURA." psala mi kamarádka. Tentokrát jsem věřila, že je to ono. Povzdechla jsem si a zavřela oči. Nakonec, klukům - Erikovi a Tomášovi jsem se dokázala svěřit. Jenže ona byla něco jiného. Kluci byli dobří kamarádi a smála jsem se s nima, dokázali podržet, ale nerozuměli mému počínání. Prostě to nejsou holky. A některé věci dokáže pochopit jen nejlepší kamarádka.
"DOBRE, ALE JE TO NA DLOUHO. SEJDEME SE, KDY, KDE, JESTLI SE POKUSIS DOVEST BRATRA A PLEST SE DO TOHO, JEDNU VAM OBEMA VRAZIM. PAPA." odepsala jsem jí a bylo mi o trochu líp. Nemyslete si, svou hrozbu jsem myslela smrtelně vážně, to zas jo. Ale...
"OK. SNIDALA SI UZ?" napsala mi rychlou odpověď.
"NE."
"TAK ZA DVACET MINUT, V KAVARNE U SALKU, JASNE?"
"JO."
A je to. U Šálků. Za dvacet minut.
Dobře, proč ne?

Hodila jsem na sebe džíny, triko a dlouhý, tlustý, fialový svetr po kolena. Vlastně jsem vždycky měla ráda velké a měkké oblečení. Připadala jsem si v něm tak nějak jistě a bezpečně. Možná mi to i připomínalo domov a rodinu. Šla jsem pomalou chůzí, koukala jsem se spíš pod nohy než na cestu. Nevadilo mi to, nespěchala jsem. Zastavila jsem se až před známými dveřmi jedné z oblíbených kaváren, která byla blíž k našemu domu než k Lauře. Laura už tam však stála a netrpělivě podupávala nohou.
"Ahoj." hlesla jsem a snažila se vykouzlit úsměv, moc mi to nešlo a oči jsem ještě musela mít trochu zarudlé, i když jsem si předtím dala velkou práci s jejich zamaskováním.
"No, tě bůh. Nic neříkej, první si objednáme silnou kávu." povzdechla si kamarádka a vešla do kavárny. Našla tu nejzazší pohovku, objedna dvakrát velký hrnek kávy se smetanou, šlehačkou a karamelem a počkala až nám ji donesou. Pak se začala ptát.
"Tak co se stalo? Víš, Alexandr včera dorazil včera domů úplně mimo. Myslela jsem, že snad někoho zabili bo co. Nedokázali jsme z něj nic vytáhnout. Jen se na mě podíval, houkl: Anitta a zalezl do pokoje. Jak vidim, ty na tom nebyla o nic líp. Tak povídej." povyprávěla a dala si do pusy lžičku šlehačky s karamelem.
"Prostě jsem mu včera řekla, že je pro mě důležitý." pokrčila jsem rameny a sklopila oči na své ruce objímající netknutý šálek.
"A? Jen to? Jsem myslela, že už jste dávno dál lidi. Vždyť-" začala hudrovat i se trochu pochichtávat, ale přerušila jsem ji:
"Začal mě líbat a pak mě oslovil Sáro." dodala jsem a také nabrala šlehačku na lžičku. Dlouze jsem tu bílou hmotu propalovala očima a pak si ji strčila do pusy. Byla sladká. Žádná nízkokalorická bez cukru.
"Aj." zaúpěla citelně Laura a její obličej se změnil v soucitnou grimasu.
"Aj." zopakovala jsem potichu, daleko horším, bezvýrazným, bezemočním hlasem.
"Tak tohle je zlý." zašeptala po chvíli Laura. Neodpověděla jsem.
"Víš, Ani, nemůžu ti říct co se mému bratrovi honilo hlavou ani ho z téhle stránky nemůžu nijak ospravedlnit..."
"Já vím."
"Nepřerušuj. Nemůžu ho ospravedlnit z téhle stránky, ale vím jedno. Když se včera vrátil byl úplně zničenej. Vážně, hrozně toho lituje. Jde to na něm vidět. Bolí ho to. Hodně. Takhle ublíženého jsem ho neviděla už strašně dávno. A navíc on tě doopravdy miluje. Neříkám, miloval i Sáru, to ano. Ale Sára je mrtvá a on to ví. Ty žiješ a jsi naprosto rozdílná. Miluje tě. Jen mu to asi připomělo nějakou situaci a jeho mysl si vás spletla." mluvila prosebně, soucitně, zapáleně, zaujetě, naštvaně, bolestně... Laura.
Ublíženě jsem se zasmála.
"Jeho mysl si nás spletla? Já vím, že to myslíš dobře, ale jeho mysl si nás spletla?!" trošku mě popadala hysterie.
"Promiň, asi jsem špatně volila slova."
"Lauro, já ho taky miluju, teda nevím. Nejsem si jistá. Já fakt, jsem z něj mimo. Ale něco k němu rozhodně cítím. Neříkám, že se tohle nedá spravit, ale bolí to jak Mont Everest." povzdechla jsem a nedokázala si vzpomenout na nic většího.
"Mont Everest?" zacukaly koutky úst kamarádce v zadržovaném smíchu.
"Jo, Mont Everest." vyprskla jsem a obě dvě jsme se rozemály.
Smály jsme se dlouho a ranní návštěvníci kavárny se po nás otáčely. Mluvili jsme dlouho a o různých věcech. O škole. O šatech, o botech, o džínách, o knihách, o nových filmech v kinech. O lidech a jejím klukovi. K Alexandrovi jsme se už nevracely. Objednaly jsme si ještě čokoládové muffiny na snídani, dojedly jsme, dopily a nakonec se i rozloučily.
Bylo mi o hodně líp.
Někdy se naskytne skutečně bolestná záležitost. Kamarádi vám ji sice nedokáží vyhojit zcela, ale zajistí vám jednu naprosto senzační výhradu. Snášenlivost té rány a radostné chvíle, aby jste se z ní nezbláznily.
Laura je moc fajn holka.