La France- Je T'Adore!

Dušičky, tedy Památka zesnulých, je ve Francii státním svátkem a slaví se o den dříve než v Česku, tedy prvního listopadu.
,,Máš na zítřek nějaké zvláštní plány s dětmi?‘‘ otázal se mě monsieur Simon večer předtím.
Udiveně jsem na něj pohlédla; o plánech se nedalo mluvit nikdy a když už, tak se vše podřizovalo Rowanově náladě po probuzení.
,,Zítra jsou Dušičky a děti nejdou do školy.‘‘
Svitlo mi. ,,Madeilene říkala něco v tom smyslu.‘‘
Simon kývl. ,,Bylo by slušné zítra zajet na hřbitov a zapálit alespoň svíčku.‘‘
,,To ano,‘‘ souhlasila jsem, ale zároveň začínala tušit, že to nebude Simon, kdo tu svíci zapálí. A předběhla jsem ho. ,,V kolik pojedeme?‘‘
Simon se nenechal. ,,Na tom nijak nezáleží, obvykle všichni jezdí celý den, ale jestli ti můžu doporučit, jeďte večer, až bude tma. Má to atmosféru.‘‘
,,A vy nepojedete?‘‘
,,Mám hodně papírování,‘‘ řekl tónem, který ukončoval diskuzi a odešel zadním vchodem přes verandu do stáje. Měl pravdu, nic mi do toho nebylo, nechápala jsem však, co je tak těžkého na věnovat půlhodinu zesnulé manželce.
Éve se rýpala v těstovinách.
,,Už nemůžeš?‘‘ posadila jsem se naproti ní s malou porcí.
Zavrtěla hlavou podepřenou dlaní.
,,Tak už nejez.‘‘
Éve udělala podivné gesto, ale seděla dál. Ticho mi přišlo tíživé a tak jsem zapnula rádio. Éve natáhla ruku a přeladila stanici. ,,Tohle je lepší.‘‘
,,Já je ještě neznám,‘‘ pousmála jsem se. ,,Ani doma jsem neposlouchala rádio.‘‘
Konečně se ze stáje přihrnula Estelle s Rowanem a Madeilene. Kluk se okamžitě posadil na své místo s hladovým výrazem.
,,Všichni umýt ruce, než půjdete ke stolu,‘‘ pobídla jsem je a Rowan zase vyletěl zpátky.‘‘
,,Já taky?‘‘ ozval se pobavený hlas z haly.
Naklonila jsem se do strany, abych lépe viděla a do mého zorného úhlu vešel Etien.
,,Jo, ty taky,‘‘ řekla jsem smrtelně vážně a s potěšením kvitovala, že se Éve pousmála. Nabrala jsem tedy příchozím večeři a Etienovu misku postavila na Simonovo místo.
,,Co dělá Chapelier?‘‘ otázala jsem se hltajícího Rowana. Něco zahuhlal v odpověď.
,,Aha.‘‘
Etien po mě vrhl pohled. Dělala jsem, že to nevidím.
,,Jdu pro něco,‘‘ vyskočila Estelle od jídla, aby se vzápětí přiřítila s časopisem s koněm na obálce. Otevřela jej na posledních stránkách, zalistovala a přistrčila mi ho k misce. ,,Podívej.‘‘
Na příliš malé fotce byl tmavý kůň se štíhlými končetinami a bez jediného bílého znaku. Podle krátkých informací pod obrázkem to byla šestiletá polokrevná klisna, dva roky obsednutá a startující v obtížnosti Z.
,,Pěkná,‘‘ ocenila jsem ji.
,,Táta ji koupil.‘‘
Překvapeně jsem zvedla obočí. ,,Kdy?‘‘
,,Dneska ráno,‘‘ odpověděla Estelle a měla takovou radost, jako by kůň měl patřit jí.
,,A říkal, že se to nemá rozhlašovat,‘‘ sebral Etien Estelle časopis a hodil ho za sebe na linku.
,,Ale Dita je naše,‘‘ vyplázla Estelle jazyk.
Nevnímala jsem je. Tak takhle se řeší finanční potíže?
,,Proč koupil dalšího koně?‘‘ skočila jsem jim do řeči.
Všichni ztichli. Estelle vstala pro časopis a nalistovala zpátky příslušnou stranu. ,,Doufám, že nemá nějaké hloupé jméno.‘‘
,,Mohla by se jmenovat Modiste!‘‘ vykřikl Rowan.
,,Kloboučnice?‘‘ ušklíbla se Madeilene na bratra. ,,Pěkně pitomý.‘‘
,,Bianca je pitomý!‘‘
,,Tak dost!‘‘ zasáhl do toho Etien dřív, než jsem stačila otevřít pusu. ,,Dej to sem,‘‘ vzal Estelle časopis, ,,a od teď o tom nechci slyšet ani slovo, jasný?‘‘
Všichni okamžitě zmlkli a soustředili se na večeři. Hleděla jsem na Etiena s obdivem, kde vzal ten respekt? Do ticha rušeného cinkáním vidliček bylo konečně slyšet rádio.
,,Jéé, to znám!‘‘ rozzářila se Madeilene na úvodní tóny nové písničky.
,,To zná každý,‘‘ obořila se na ni Estelle drze.
,,Co to do vás dneska vjelo?‘‘ podivila jsem se nahlas a Madeilene začala notovat: ,,She said to me, "Go steady on me.
Won't you tell me what the Wise Men said‘‘?‘‘
,,Better no,‘‘ neudržela jsem a Etien vyprskl.
,,Hej!‘‘ šťouchla do něj Madeilene.
,,V pořádku. Dík za večeři. Dito, vyprovodíš mě?‘‘
Otráveně jsem se na něj podívala, pak si však vzpomněla na jeho pohled při mém dotazu na Chapeliera. Že by už přišel na to, proč Rowan nejezdí?
,,No jo.‘‘
,,A bientot,‘‘ rozloučil se s dětmi a Madeilene a kráčel přede mnou. Na verandě jsem za námi zavřela dveře. ,,Co s tím?‘‘ vypálila jsem na něj dříve, než stačil jakkoliv zareagovat.
,,S čím?‘‘
,,S ním.‘‘
Etien beze slova zíral.
Zamračila jsem se.
,,Počkej počkej,‘‘ zarazil mě. ,,O čem mluvíš?‘‘
,,O Rowanovi, ne?‘‘
,,Co je s Rowanem?‘‘
Takže na to nepřišel.
,,Co je s Rowanem?‘‘ zopakoval otázku.
,,Já myslela, že to víš.‘‘
,,Když se tě ptám, tak asi těžko.‘‘
Zase jsem v něm viděla toho protivného zmetka a mimoděk si vzpomněla na facku. Zakřenila jsem se.
,,Proč se směješ?‘‘
,,Pro nic,‘‘ rychle jsem nasadila vážný výraz. Etien kousek poodešel a vytáhl z kapsy krabičku cigaret. Při představě nenáviděného kouře se mi zvedl žaludek. Zacouvala jsem ke dveřím. ,,Tak ahoj!‘‘
,,Počkej! Vadí ti kouř?‘‘ zarazil se s cigaretou v ruce.
,,Hodně.‘‘
Povzdechl si a vrazil ji zpátky. ,,Chtěl jsem jet zítra na Montparnasse s vámi.‘‘
,,Kam?‘‘
,,Na Montparnasse. Jedete na Dušičky.‘‘
,,No. A proč mi to říkáš?‘‘
Etien se pousmál. ,,To vadí?‘‘
Nadechla jsem se. ,,Obvykle se neptáš, prostě se přicpeš.‘‘
,,To nebylo zrovna hezké!‘‘ rozesmál se.
,,Leč pravdivé.‘‘
Blýskl očima. ,,Já budu řídit, když Simon nejede, aspoň nemusíš řídit ty.‘‘
,,Já ráda řídím,‘‘ zalhala jsem.
,,Ale nevíš kudy se tam jede, protože jsi právě slyšela Montparnasse poprvé.‘‘
,,Potřetí.‘‘
,,Nechytej mě za slovo!‘‘
,,Neokřikuj mě.‘‘
Došla mi slova, ten zmetek nade mnou vyhrával. Nechala jsem si pauzu na poslední výpad. ,,To se mám nechat zabít v autě?‘‘
,,Jezdím pomalu.‘‘
,,O tom není pochyb.‘‘
Oba jsme si vzpomněli na stíhací jízdu z letiště.
,,Dětí by bylo škoda. Pojedu pomalu.‘‘
,,Ty jsi fakt zmetek,‘‘ vydechla jsem a třískla za sebou dveřmi.