Smrt

Pokojská mi pracně stahovala korzet šatů. Stála jsem před dlouhým, leštěným zrcadlem ve dřevěném, zdobném rámu a koukala se na svůj odraz. Mnoho mužů mi už sklonila poklonu, že jsem krásná. Ale mě přišlo, že žádný z nich to nemyslel upřímně. Byla jsem zvyklá na závist i nenávist. Ještě než mě začala služka oblékat, vpletla mi do černých vlasů v síťce bílé perly. Nyní jsem na sobě měla slavnostní bělostné šaty. Připadala jsem si trochu jako nevěsta, ale ten pojem pro mě byl příliš cizí. Nemohu ho zažít na vlastní kůži. Mohu jen obdivovat krásu těch dam, co se v přenádherném rouchu vdávají za své vyvolené. Ale především za ty které jim určí, jejich rod.

Nějaká služebná mi pomohl do teplého kožichu, který mi připravili na cestu. Vlezla jsem do kočáru, kde na mě nikdo nečekal. Sedla jsem si na tvrdou lavici vozu a čekala, až kočí popožene koně. Venku pršelo a krajina se stahovala do nezajímavé šedi. Připadala jsem si jako by byla odrazem mé duše. Jednotvárná, bledá, nezajímavá. Opuštěná. Jela jsem jen kvůli další povinnosti a v mé hlavě zela naprostá prázdnota.
Kočí mi, pomohl z vozu a sluha z domu, ke kterému jsem mířila, mě doprovodil až dovnitř.
„Vítejte, baronko de Garriguete. Jsme poctěni Vaší přítomností, má lady.“ uklonil se mi pán domu a vlepil mi mlaskavou pusu na ruku. Trochu mě to znechutilo. Chladně jsem se na něj usmála, už dávno mým obličejem neprosákly žádné emoce.
„Já Vás také ráda vidím, lorde. Byla jsem obeznámena se smrtelnou nemocí Vašeho syna, hluboce s Vámi soucítím. Smím navštívit nemocného na jeho lože?“ šla jsem rovnou k věci a nezdržovala se formalitami. Věděla jsem, proč tam jsem. Abych vzala tomu nešťastníkovi, co leží nahoře život. Stejně tak jako každá smrtka v této zemi. A vlastně ani netuším, proč jsem se oblékla tak slavnostně na tak hroznou věc.
„Och.“ vykulil na mě oči muž přede mnou. Všimla jsem si jeho už staré, zvrásnělé tváře, která jakoby dostávala ještě horší, smrtonosný nádech tragédií v rodině. Věděla jsem, že pokud dnes jeho synovi vezmu život, nebudu otálet dlouho a přijdu si i pro ten jeho. Od pohledu to nebyl špatný muž. Vypadal by vlastně docela mile, nebýt toho mrtvolného sklení v očích. Netyčil se nade mnou, a i když by mu to jeho výška nedovolovala, nepokoušel se o povyšování nad ženami jako mnozí menší muži. Ani slovně. To mu ještě dodávalo na přívětivosti. Věděla jsem, kde se ten nebohý umírající nachází. Cítila jsem tu vůni jeho těla až do haly, kde jsem stála. Vůni, která lákala všechny, co přináší přepravu na druhý břeh. Vydala jsem se po dřevěných schodech do patra.
„Ale madam! Nakazíte se tou hroznou zhoubou! Tam nesmíte!“ vykřikl zděšeně lord. Normálně bych to neudělala, ale nevím kde, se ve mně vzala ta dnešní nostalgie a shovívavost. Zastavila jsem se a mírně na muže pode mnou pohlédla. Jeho hubená, rovná postava se na mě vyjeveně koukala.
„Nebojte se, lorde, já budu v pořádku. Jen si chci promluvit s Vaším synem.“ zašeptala jsem skoro něžným hlasem, ale na to v něm bylo až příliš ledu, který jsem nedokázala smazat. Věděla jsem, co přijde pak. Vždycky to tak bylo. Přijdu tam, budoucí nebožtík se mě lekne, pokřižuje, protože uvidí mou pravou tvář, vezmu si jeho duši a jeho rodina mě bude před lidmi obviňovat za čarodějnictví. No, vlastně nejsou tak daleko. A proč jim mít za zlé strach, z něčeho tak ohavného jako jsem já.

Otevřela jsem nově vypadající, hezké dveře do prostorné, mužské ložnice. Vpravo dominovala velká dubová postel se čtyřmi točitými sloupky a rudým baldachýnem nad nimi. Za postelí byla typická tapiserie s motivem honu. Dva lovci tam zabíjeli kolouška a kolem nich pobíhala spousta psů. Přímo proti dveřím u velkého, proskleného okna stál psací stůl s papíry, brky a kalamářem s tuší. Jinak v pokoji byla ještě židlička potáhnutá kůží. Šla jsem k ní, vzala ji do rukou (překvapivě těžká) a dotáhla jí k posteli. U postele leželo několik kožešin ze zabité zvěře.

Strnula jsem. Hned první pohled na toho muže mě upoutal. Hluboce oddechoval v klidném spánku. Nebyl to typicky pohledný šlechtic. Neměl černé, havraní vlasy ani mohutnou postavu. Nebo blonďaté kudrlinky andělského dítěte. Ne, měl jen lehce vlnité, hnědé vlasy po ramena. Postavu měl příjemnou, ani příliš hubenou, ani tlustou. Neměl svaly vypracované z těžké práce, ale bylo vidět svěží, pevné tělo z jízdy na koni. Se zájmem jsem si ho prohlížela. Nikdy se mi příliš nestalo, že by mě muž přitahoval. Viděla jsem už několik pohledných, to ano, ale stejně, to co jsem pociťovala nyní, bylo něco úplně jiného. Vášnivého a nepoznaného. Zakroutila jsem nad tím hlavou.
Zavrtěl se a otevřel oči. Očekávala jsem příchod strachu. Vytřeštil na mě oči. Tiše jsem se na něj dívala, skloněná nad ním. Neměla jsem sílu se od něj odtáhnout.
„Bože na nebi,“ začal a já ucítila, že zatínám zuby ve vzteku. Modlí se strachy. Zbabělec. Ale taky viděl tvář smrti. Bledé rysy obličeje, černě zářící oči vyčnívající z úzké tváře.
„děkuji ti, že jsi mi seslal anděla strážného, jež mě má odvést do království tvého.“ dodal najednou a zvedl ruku k mé tváři. Prsty mi lehce přejel přes líci. Strnula jsem. Jeho dotyk nesnesitelně pálil. Neucukla jsem však. Nějak jsem po tom hlazení toužila.
„Já…“ zakoktala jsem zaskočeně. Udiveně se na mě podíval a pak se usmál a znovu mě pohladil.
„Ano, můj anděly? Už je čas?“ zašeptal hlubokým, teplým hlasem.
On mě nevidí? Je snad slepý? Ne, oči má v pořádku. Najednou jsem si byla totálně jistá. Nevěděla jsem, co mě dostalo. Jestli jeho nádherný hlas, přitažlivý vzhled, nebo jiskrné, šedé oči. Ale věděla jsem jedno. Nedokážu se dotknout toho místa na jeho hrudi, kde se nachází srdce a nedokážu mu vzít duši. Vzít z jeho těla a převést na druhý břeh. Na světě je mnoho smrtek, těch, které berou duše a převádí je tam, kam patří dál. Doteď jsem to dělala také. Jenže něco se ve mně v pohledu na toho kluka co ležel přede mnou a myslel si, že jsem anděl, zlomilo. Něco velmi chladného a trvanlivého. Ta samota uvnitř mě.


„Nebojte se, já anděl nejsem a vy neumřete.“ zašeptala jsem, sundala si jeho ruku ze svého obličeje, zvedla se a odešla. Stálo mě to neuvěřitelné množství sebeovládání. Bolelo to. V sobě jsem měla zmatek, ale něco uvnitř mě chtělo jeho život ochránit. Pokud mu nevezmu duši, nezemře, ale pokud nezůstanu poblíž, přijde jiná smrtka.
Sešla jsem zpět dolů do haly.
„Váš syn je okouzlují muž, lorde.“ polichotila jsem starci čekajícímu pod schody. Šouravým krokem mě vedl do jídelny, kde se připravovala večeře, na kterou jsem byla zvána.
„Och, ano, má paní. Je mi vskutku skvělým synem. Víte, má žena po jeho porodu zemřela a jiné děti mi nedala. On však vše vynahradil. Stará se o pozemky našeho panství, se služebnictvem zachází uctivě, zdejší okolí ho miluje. A o mne také starostlivě dbá. Je to laskavý hoch a vzhledově vypadá, řekl bych také obstojně.“ pokýval spokojeně hlavou lord.
Došli jsme do prostorného sálu, kde by se mohla udát nejedna hostina královského dvora. Avšak teď u táhlého stolu bylo prostřeno pouze pro dva. Na koncích stolování. Lord asi posoudil, že pro mladou, neprovdanou baronku bude toto čestné usazení vhodnější než po boku starce. Kuchař nám neservíroval kachní pečeni a mísu skvělého ovoce, na které si lord s jeho chatrným zdravím pochutnával nejspíše často. Ono má někdy ovoce blahodárný účinek, to ano, ale smrt tu neoddálí.
„Chutnalo Vám, má lady?“ utřel si plachetkou ústa stařík a vstal od stolu. Počkala jsem, až podle mravů dojde ke mně a odsune mi židli, abych mohla vstát také. Trvalo to snad věky. S jeho věkem celkem rychle.
„Zajisté. Byla to skutečně výborná večeře. Skládám čest Vašemu kuchaři, lorde Brame. Má kuchařka nikdy nedokáže maso tak dobře dopéct. Možná ji vyměním. Nu, což.“ zamyslela jsem se a nechala lorda Henryho Brama, aby mi vyprávěl své válečné, poutavé příběhy. Uvedl mne do knihovny, požádal a dvě sklenky vína, nechal zatopit v krbu a pak už nás dlouho nic nerušilo. Strávila jsem tam dlouhé hodiny, dokud lord neusoudil, že je natolik unaven, aby si ulehl na lože.
„Oh, jistě, lorde. Omlouvám se, že jsem Vás toliko zdržela, požádám, aby mi připravili kočár na cestu, a vydám se ke svému sídlu. Dnes bude dlouhá, větrná noc.“ zašeptala jsem, ale v mém hlase snad bylo až příliš slyšet zbožné přání smět zůstat. Ne však kvůli nepřízni počasí. Ne, to nikdy. Ale kvůli tomu mladému člověku ležícímu nahoře na posteli, v bolestných křečích, které předchází smrt, jenž nepřijde. Věděla jsem jen jedno. Bude ho čekat ještě mnoho bolestných chvil, než se jeho tělo nemoci přizpůsobí.
„Ale baronko! Vyhnat Vás v tak nevlídném počasí, to by mohl snad jen naprostý ďábel! Navíc budu poctěn Vaší příjemnou společností i u snídaně, pak budete zvána strávit s námi tolik času, kolik uznáte za vhodné. Jane, Vám pomůže z šatů a připraví Vám nějaké po mé nebožce ženě, pokud dovolíte.“ oznámil se vlídně lord a ospale zazíval, zač se náležitě a velmi rychle omluvil. Tak jsem přeci jen dosáhla svého cíle.
„Bude mi potěšení, lorde, přeji Vám dobrou noc.“ uklonila jsem se a nechala se vyvést služkou Jane, která jako by se zázrakem objevila v příjemném přítmí krbu.

Jane samotná byla drobounká dívenka, něžného vzhledu. Blonďaté vlasy měla sepnuté pod čepcem služebnictva, na sobě zástěru od mouky, pod kterou se její hubené, bledé tělo sotva nacházelo. Tušila jsem její nervozitu a strach z mé přítomnosti. Často se mi to stávalo.
Jane příliš nemluvila. Slabým, vysoko postaveným, ještě dětským hlasem mě uvedla do smutečně zařízené komnaty. Překvapeně jsem na ni pohlédla.
„Tento pokoj byla soukromá ložnice naší zesnulé paní.“ vysvětlila mi.
„Jiný pokoj způsobilý dámě vašeho postavení zde bohužel není, má baronko.“ dodala.
„Děkuji, Jane.“ zašeptala jsem a následně poprosila, aby mi rozvázala šaty. Udělala to s přehnanou opatrností, její bledé, štíhlé prsty rozvazovaly korzet jen těžko a zdlouhavě. Potom mě usadila na měkce polstrované křesílko a začala mi rozepínat účes. Lokny mi volně spadly po pás spodního prádla. Opatrně, bez něžnosti mi je rozčesávala dlouhou dobu.
„Jsi nemocná, Jane?“ zeptala jsem se jí, protože její stav mě dost udivoval. Pokud se ten mladý nahoře o služebnictvo tak dobře stará, neměla by být trošku zaoblenější a mít zdravou barvu?
„Ne, madam. Nejsem.“ zakroutila hlavou, tichým hlasem, chladně a odměřeně.
„Dobrá. Děkuji. Můžeš si jít lehnout.“ pokynula jsem jí k odchodu a viděla na její tváři lemované dvěma blonďatými prameny úlevu. Viděla jsem však i fialové kruhy pod očima.


Rozžhnula jsem svíce u postele a ve spodním šatstvu ulehla na tvrdé lože. Přikryla jsem se chladnou peřinou, nikdo mi nenachystal horkou cihlu tak jako moje hospodyně. Ne. Ale nevadí. Mé tělo nikdy nedokázalo vnímat zimu. Vlastně… ještě tenkrát, ano, kdysi...

Seděla jsem u krbu v hodovní síni, byli jsme tam jen mi – já, otec, matka, Juliette, její manžel Richard, Marieta a pater Svimus. Juliette si s matkou vyšívala, otec si s paterem Svimusem a Richardem prohlížel zaujatě mapy. Marieta seděla vedle mě, vyprávěli jsme si o poslední hostině uspořádané na moji počest. Hlavně o jednom z nejvýznamnějších tamních šlechticů. Byl velmi mladý a pohledný, hledal si ženu z dobrých vrstev. Byla jsem potěšena jeho zájmem o mě. Zkoušeli jsme mé jméno přiřadit k jeho. Krásně to sedělo. Eleonora Franková. Líbil se mi. Byl krásný. Vysoký, štíhlý, cítila jsem se po jeho boku bezpečně. Povídali jsme si o něm dlouho, Marieta byla má chůva od dětství. Hodiny se pohnuly a mé vzpomínky se propadly do tmy.

Prudce jsem sebou trhla. Přísahala jsem si, že už to nebudu vytahovat a zase jsem to udělala! Otřásla jsem se, nechtěla jsem na to myslet. Stejně už mou rodinou nejsou. Nadechla jsem se, abych zhasnula svíčky. Ale místo toho jsem znovu vydechla. Dnešní noc je nechám svítit. Protože tma není pro nikoho dobrým společníkem. Ani pro služebnici smrti.
Převalovala jsem se, ale nedokázala usnout. Cítila jsem hrozné nutkání jít nahoru a tomu chudákovi vzít život. Vždy jsem cítila, kam mám jít a co udělat. Vlastně jsem své poslání zdědila po otci. I on to dřív dělal. Jenže zamiloval se do mé matky a přestal brát lidem život, nahromadila se v něm sama smrt, kterou nedal umírajícím a zemřel. Ještě před tím však měl s mojí matkou děti. Mě a sestru Juliette. A to já, druhorozená těsně před jeho smrtí převzala jeho poslání. Zaťala jsem zuby a donutila se usnout.

Ráno do mého pokoje, vybrat mi šaty a pomoct mi do nich nepřišla, Jane. Místo toho se objevila Luisa, postarší kyprá žena s úsměvem na tváři. Evidentně ze mě neměla strach a necítila tolik, co jsem jako, Jane.
„Dobré ráno, baronko! Dneska svítí sluníčko, viďte? Ježiš mankote, promiňte, mám to já, ale způsoby, co? Pojďte prosím za mnou, vybereme Vám šaty!“ hihňala se trochu neurvale hospodyně. Zavedla mě do rohu pokoje k velké, vyřezávané truhlici vykládané perletí.
„Tohle dostala lady Bramová, nechť je v pokoji od svýho manžela lorda Brama k svatbě, víte. Je to moc hezká truhlička na šaty. A taky moc drahá. Musí se s ní opatrně.“ vysvětlovala mi, ale já ji neposlouchala. Koukala jsem se na tu zamilovanou scénu vyřezanou na víko truhly. Mladík svíral ve svém náručí láskyplně smějící se děvče. Pousmála jsem se. Zase. Po tak strašně dlouhé době to bylo nepřirozené. Nevěděla jsem, čím na mě působil ten dům nebo jeho obyvatelé, ale usmívala jsem se.

„No, já vám nechci radit, to já ne, baronko! Jenže tydle – baronko – Vám budou dycinky nejvíc slušet. Dycinky.“ zahuhlala Luisa a uhladila mi šaty na těle, abych se podívala do zrcadla. Podívala jsem se. V menším zrcadle než mi visí doma, v mém sídle, se zrcadlily rudé, saténové šaty. Látka těsně obepínala mou postavou a sukně se oproti jiným šatům jen lehce rozšiřovala. Dnes se už nenosí. Viděla jsem v nich však kouzlo. Černé vlasy k nim dokonale padly. Opravdu mi to slušelo. Dnes ano. Dnes jsem si věřila.
„Jak Vás mám učesat, lady?“ posadila mě, na tu stejnou stoličku jako včera Jane Luisa.
„Jen mi je rozčešte, Luiso. Děkuji Vám, opravdu jste mi pomohla.“ usmála jsem se na ni co nejvíc přívětivě.
„Ále madam, nechte se trochu vyparádit. Víte, jsem tak ráda, on se stal zázrak! Mladej pán, to moje zlatíčko, se nejspíš uzdravil, mé díky Panně Marii ona taky měla strach o toho svýho synáčka, ví, jak jsem se cítila! Vyslyšela mě! Dokonce dnes bude prý na snídani! Říká, že se mu včera ukázal anděl u postele a vyléčil ho. Zažil hroznou noc a pak ho nemoc opustila!“ tahala mi silně za vlasy hospodyně, až jsem měla chuť na ni chvílemi zasyčet, ale zprávy, které mi dávala pro mě byly dražší než moje vlasy. Uzdravil se.
„Luiso, odejděte.“ zamumlala jsem skoro neslyšitelným hlasem.
„Co?“ vykulila na mě oči a přestala se mi hrabat ve vlasech.
„Jděte!“ okřikla jsem ji a ona se s strachem uklonila a odešla.
Vstala jsem ze židle a začala přecházet po pokoji. Do očí se mi nahrnul lehký závoj slz. Není to možné. Uzdravil se.
Zděšeně jsem vykřikla.
Co jsem to jen provedla? Až nyní jsem si začala uvědomovat všechny následky. Ano, až nyní. Když někomu nevezmu život… „Jeho příděl smrti“ se nahromadí ve mně. A pokud bude víc ušetřených životů, zemřu. Nechci zemřít. Co si vlastně myslím? Proč to dělám? Netrpělivě jsem vyšla z pokoje a zabouchla za sebou.

Vlasy mi poskakovaly po těle. Vím, co musím udělat, co udělám. Seběhla jsem část točitých schodů, v jedné ruce jsem držela šaty, abych nezakopla a běžela jsem dál do jídelny. Ani jsem nezaklepala, jednoduše jsem vrazila dovnitř. Co nejvíc jsem mrkala, abych viděla přes závoj slané vody co se mi hromadila v očích.
U stolu seděli dva lidé. Lord Bram a jeho syn. Ztuhla jsem.
Otočili se na mě. Oba dva se šokovaně podívali, ale ten mladší, krásnější se na mě ještě sladce usmál.