fotograf

Jenny seděla tiše u stolu a se zamyšleným výrazem sledovala mouchu, jež putovala po složce s dokumenty.
Jennifer převzala před dvěma týdny funkci šefredaktorky jednoho z New Yorských listů. Její bývalá nadřízená totiž odešla do důchodu a ji pověřila vedením celého časopisu. Tohle byl vlastně Jenin sen. Když ji bylo dvacet a právě měla za sebou ukončení studia na univerzitě, kde studovala angličtinu a anglickou literaturu, našla zaměstnání v této firmě. Původně tu chtěla pracovat jen nějakou dobu, než bude mít za sebou praxi a bude si moci sama zvolit místo, ale měla stále co dělat až tu zůstala. Nyní je u společnosti již dva roky. Jejím snem bylo pracovat jako samostatná redaktorka, která prezentuje vlastní myšlenky, místo toho rok běhala jako asistentka šéfredaktorky a teď když odešla do důchodu po ní tuto práci převzala, neboť ji nikdo jiný nechtěl.
Nenáviděla svou práci. Tato redakce je složena z dvaceti samostatných osob z nichž si každý dělá co chce. Nemá u nich žádnou naději získat si respekt. Všichni na ni z vysoka kašlali. Možná v jiných redakcích je šéfredaktorka vážená a respektovaná, ale tady ne. Tady je její práce kontrola chyb a lezení do intimních míst editorovi. Ona nese odpovědnost za všechny chyby. Častokrát do týdne tu musela zůstávat do noci a opravovat nové číslo. Nikdo ji neposlouchá. Každý píše sám za sebe.
Zprvu se jí toto jednání líbilo. Viděla se jako cílevědomá redaktorka co jde za svým cílem říct světu pravdu a cestovat po světě a místo toho dřela jako kůň. Kromě toho měl tento zvláštní kolektiv ještě jedno nepsané pravidlo. Tím pravidlem bylo, že jediný, kdo smí ovládat je redaktorka mody-Elisabeth. Ona jediná to všechno ve skutečnosti řídila. Protože byla u novin už dlouho teoreticky by mohla být šéfredaktorkou, ale na to byla El moc líná a vypočítavá. Bavilo ji mučit šéfredaktora a přitom měla vládu nad tiskem. Práce šéfredaktorky je zdlouhavá a příliš zodpovědná. To by ji nebavilo. Plat byl téměř totožný tak proč si kazit život. A stejně to brali téměř všichni. Ať Jennifer dělala co mohla pořád byla jenom ta byrokratka bez hlasovacího práva.
Její vytížení se projevovalo i na jejím vzhledu. Dříve měla jasnou pleť a její kaštanové vlasy se leskly jako diamanty. Teď měla obličej samou nedokonalost a vlasy měla sotva čas si jednou týdně umýt.
Také zhubla. Vždycky byla takové prkno s příliš nevýraznými křivkami, ale váhu měla v pořádku. Teď ji stále kolísala od tloušťky po absolutní vychrtlost.
I v jejích očích se značilo přepracování a každý, kdo se měl odvahu podívat do jejích tmavě hnědých očích, tam našel smutek a stres.
Hodně ji to zlobilo. K tomu, proč sem před rokem přišla se ani jednou nedostala. Nejdřív dělala asistentku Elizabeth, díky čemuž zjistila jak proradná ta osoba je, poté začala dělat asistentku Katrin-tehdejší šéfredaktorky. Když odešla do důchodu dojela Elizabeth za majitelem novin a dostala na místo Katrin mladou a vynervovanou asistentku Jenny. Věděla, že ona bude ideální. U ní nehrozí, že by mohla El ohrozit, a přitom věděla jak moc je zodpovědná a, že by si nenechala zničit místo.
Jenn byla zničená. Ke všem starostem ji ještě přibyly ty osobní. Přítelovi lezla její pracovní zátěž na nervy a Rach musela začít řešit dilema zda práce nebo přítel. Byla si jistá, že Daniel ji nedá moc času na výběr. Byla bezradná.
Jenny byla totálně vyčerpaná navíc se objevil další problém.. Jediný schopný umělecký fotograf právě podal výpověď a ona musela co nejdřív najít náhradu. Což znamená se celé dny hrabat v portfoliích a dělat pohovory s kdejakým cvokem co má fotoaparát. Z jejího uvažování ji vytrhl zvonění telefonu. S pobouřením se podívala na hodinky. Bylo už půl jedenácté. Povzdychla si a vzala sluchátko.
Byla to její kolegyně a vlastně jediná kamarádka Sofie. Sdělila jí, že má docela vhodného kandidáta a prý dokonce, že má zítra čas udělat pohovor a pak už může nastoupit.
„Kdes ho našla?“ s podstatně menším nadšením se optala Jenny.
„Známý našel jeho foto v jednom plátku a našel na něj kontakt, no a já potom zavolala přímo jemu, zda by neměl zájem a představ si, že má“
„Brzdi, brzdi, Sofie já nemůžu někoho přijmout po jediném pohovoru a navíc po doporučení nějakého známého“
„Nejsem hloupá, ale vždyť už si dělala desítky pohovorů a nic. A navíc tys to foto neviděla. Vypadá dost schopně a může nám vytrhnout trn z paty“
„To si vážně myslíš, že ho vezmu po jednom pohovoru?“
„Zkus to!“
„Dobře, v kolik má zítra přijít?“
„Okolo sedmé“
„OK, zkusím to, ale jestli to bude omyl tak už nečekej žádnou důvěru, osobně si myslím, že to je hloupost, ale uvidíme“
„Proč? Protože jsi vyzkoušela všechny známé?, To, že není příliš známý zdaleka neznamená, že je neschopný“
Rezignovaně zvedla sluchátko a zavolala Danielovi. Teď si byla jistá, že dneska se domů dostane asi sotva.
„Ahoj prosím tě promiň, ale dnes nepřijedu mám tu hromadu papírů velikosti Matterhornu jež musím do rána vyplnit, připravit podklady pro editora, jde mi po krku a ještě musím začít shánět nového fotografa to bys nevěřil….“Dan nenechal Jenn ani domluvit
„No jistě. To mě nepřekvapuje. Nezapomněla si, že dnes jsme měli výročí a ty ses ani neobtěžovala přijít domů?“
„To bylo dneska? Ach promiň, já já…..“
„Nic se neděje , ale začínám přemýšlet zda to další vůbec přijde“A bouchl jí telefonem.
Jenny si zoufale přiklopila oči dlaněmi. Takovéto hádky byly poslední dobou na denním pořádku a Jennifer už nevěděla jak dál. Nechtěla se vzdát práce ani Daniela. Byl pro ni nejlepší přítel a znala ho už od dětství. Nebyla si jistá, že ho miluje, ale už si neuměla bez něj představit život.
Ani nevěděla jak a usnula. Probudila se půl sedmé a zděsila se. Vypadala hrozně a práci nestihla a navíc měl každou chvílí dorazit ten fotograf od Sofie.
Běžela do koupelny a lehce se dala do pořádku. Nebylo poprvé, co tu Jennifer přespala, a tak už měla připravené šminky i čisté oblečení ve skříňce.
Po chvilce se usadila ke stolu. Zapnula počítač a srovnala štos papírů na stole. Jen začala vyplňovat první zprávu, ozvalo se lehké zaklepání.
„Dále“pronesla Jenny
Do pokoje vstoupil mladý, velice elegantní muž. Bylo okolo třiceti a byl velice přitažlivý.
Jenn zalapala po dechu. Měl na sobě šedý oblek a bílou košili s ležérním límečkem. Jeho světlé vlnité vlasy zářily do dálky leskem. Jediné co ho odlišovalo od davu byly jeho oči. Měl je studánkově modré a měl v nich velice zvláštní jiskru. Vypadal jako typický frajer. Takových už ve své práci poznala, ale přesto byl tak nějak jiný. Jenny byla zvyklá se v lidech orientovat a to v něm nebylo možné. Měl v sobě něco, co nešlo určit, ale bylo velice příjemné.
„Dobrý den, Patrick Jane, Včera mi někdo od vás volal a bylo mi řečeno, že se mám stavit na pohovor. Je to tak?“ Optal se
„Ach promiňte ovšem, Jennifer Keatnová, těší mě“ Jenny vstala od stolu a podala mu ruku.
Patrick ji vděčně potřásl a zářivě se usmál.
Jenny se taktak nepodlomila kolena. V tu chvíli si byla jistá, že krásnější úsměv neexistuje. Ještě ji nikdo neokouzlil jediným úsměvem.
Jeho chůze i projevy byly velice sebevědomé a sexy. Jen jeho úsměv ji vzal dech.
„Posaďte se a povězte prosím proč máte zájem pro nás fotit“ Jennifer mu oplatila úsměv a pokynula na prázdné křeslo naproti jejímu stolu.
„Jsem fotograf na volné noze a mám za sebou dvě výstavy, které měly úspěch“ představil svou práci ve stručnosti.
„Vážně? Uměleckého fotografa sháníme už dva měsíce a ptali jsme se snad všude zda o někom nevědí, ale o vás jsem neslyšela“ lehce pobouřeně se zeptala Jenn. Snažila se získat znovu kontrolu a obchodní vystupování. Vždyť tak to také je.
„Nevystavoval jsem zde, vystavoval jsem v Paříži a Londýně, sem se vrátil teprve nedávno“
S podivením si uvědomila, že se jí dívá do očí a neuhýbá pohledy. To dělal málokdo, neboť ten zmučený pohled nebyl právě něco, na což by měla být pyšná, ale dělat s tím nic nemohla. Bylo ji však strašně příjemné dívat se do těch zvláštních jiskřivých modrých očí.
„Ach tak, to je pochopitelné a proč se právě vy chcete najednou publikovat v časopise, nebylo by s vašimi zkušenostmi lepší fotit do novin?“
„Napadlo mě, že by to mohla být příjemná změna a navíc já nejsem novinový typ. Noviny totiž strašně omezují a nepřipouštějí si tvůrčího ducha“
„To chápu, máte s sebou nějaké vaše portfolio?“
„Samozřejmě, prosím“ S těmito slovy ji podal objemnou složku v koženém pouzdře.
„Jestli nemáte nic proti ráda bych si ho zde ponechala do zítřka v klidu prohlédla a zítra byste si pro ně došel a já vám sdělím jste-li přijat.Souhlasíte?“Jenny nakoukla do složky a těžko zadržela pochvalné zapískání, fotky byly skvělé.
„Jistě, ale pokud se rozhodnete dřív, rád bych to věděl a pokud vám bude nepříjemné mě opět vidět pokud si mě nezvolíte, můžete mi portfolio poslat přes kurýra“
„Děkuji vám, samozřejmě se ozvu hned jak bude rozhodnuto, pokud si vás vybereme přijďte si zítra vyřešit byrokracii, zatím nashledanou“Jenny už ale odpověď znala.
„Nashledanou, budu se těšit“Patrick se znovu zářivě usmál a sebevědomou chůzí odkráčel.
Opět vzala do rukou černé kožené pouzdro. Pomalu si jím začala listovat. Došlo ji, že ta fota nejsou jen skvělá, jsou geniální a osobní. Došlo ji, že tento fotograf dává do fotografií víc než kdo jiný. Fotky byly emotivní a přitom tak nějak zvláštní. Byla už na mnoha výstavách, ale tohle ještě neviděla. Musela říct, že on je ten pravý.
Tak tohle nečekala. Ten muž ji vzal dech. Ačkoli se rozhovor držel pouze v obchodních mezích, něco ji na něm vábilo a ona nevěděla co. Musela přiznat, že je velice tajemný a zvláštní. Musí o něm něco zjistit jinak se zblázní.
Zavolala Sofii. Musí ji přiznat, že měla pravdu a navíc Jenny si byla jistá, že jedině Sofie je schopná o tomto zvláštním muži něco zjistit.
Dnes poprvé za dlouho se Jenn rozhodla jít domů včas. Měla dost věcí na přemýšlení a opravdu neměla chuť se hádat s přítelem. Vzala hromadu papírů a odjela domů.
Myslela si, že se vyhne svým jednáním další hádce, ale Daniel to neplánoval. Právě naopak. Chtěl ji vrátit její nepřítomnost a tak se hned jak Jennifer vrátila, vydal pryč z bytu. Nechal Jenny samotnou a v depresi. Věděla, že za to může, ale nemohla si dovolit vzdát se práce. A už vůbec ne teď. Ne kvůli Sofii, ne kvůli míst, ne kvůli praxi. Teď ji zajímalo jen, co je zač Patrick Jane. Připadala si hloupě, ale bylo to tak.
Druhý den se Jenny probudila brzy. Spala na gauči , protože chtěla utopit žal ve skleničce vína a televizi, ale místo toho ji jen bolela hlava a záda, kvůli příšerně nepohodlné pohovce.
Pomalu vstala, oblékla se a odjela do práce. Neměla příliš chuť někam jezdit, ale byla si jistá, že ji Daniel hledat nebude a tak jela.
Pracně zaparkovala a vydala se do redakce. V kanceláři na ni čekala Elizabeth. Na tu poslední měla chuť.
„Vítej dámo“pozdravila Jenn přidrzle.
„Co se děje,“Zeptala se Jennifer podrážděně.
„Máš už připravené číslo? Uzávěrka je zítra a nejsem si jistá, zda si to uvědomuješ“
„Uvědomuji, už je u editora“setřela ji Jenny.
„No jen aby, už jsi konečně našla uměleckého fotografa?“
„Neměj obavy, dneska přijde podepsat smlouvu“
„To to trvalo, no doufám, že je alespoň trochu dobrý i když pokud jsi ho vybrala ty, tak o tom silně pochybuji“
„Neboj, no předpokládám, že máš na práci i něco jiného, pletu se?“
„Promiň, že se starám o dobro listu“
„Starej se hlavně o sebe, už dvě čísla tu nemám od tebe ani čárku, nebouchni dveřmi až budeš odcházet“Dnes neměla na El a její připomínky ani náladu ani čas.
Jenny se zabrala do papírování a ani neslyšela lehké zaklepání. Teprve když se ozvalo znovu, odpověděla a podívala se ke dveřím.Byl to Patrick Jane.
„Dobrý den, tak jak si stojím?“ Optal se s úsměvem Patrick.
„Obdivuhodně“musela přiznat Jenn.
„Vaše fotky jsou skvělé, musím říct, že je jich do našeho časopisu škoda. Jsou dokonalé. Přesně tohle jsme hledali“
„Takovou reakci jsem nečekal, jsem rád, že se líbí. Moc často neslýchám chválu.“
„Ale měl byste, když si představím, že jsme málem místo vás přijali nějakého amatéra“
„Mohu to chápat jako, že jsem přijat?“
„Určitě, teď okolo podmínek smlouvy, předpokládám, že budete pracovat především v terénu, takže vaše kancelář je temná komora a malá komůrka s počítačem a kartotékou“
„Nevadí, mám přenosný počítač a na něm má dostatek programů, abych fotografie upravil dostatečně. Temnou komoru pochopitelně využiju“
„Ohledně platu vám jsem schopna uvolnit každou použitou fotografii 300 dolarů. Samozřejmě plně upravenou“
„Je to víc než jsem čekal, přijímám podmínky“
„Skvělé, smlouvu vám vystavím zítra, máte zájem se jít porozhlédnout po pracovišti a seznámit s redakcí?“
„Jsem pro, půjdeme?“ optal se s jeho typicky zářivým úsměvem.
Prošli se po pracovišti, Jenn mu předvedla novou kancelář a seznámila s celým týmem. Když si s ním potřásla rukou i Sofie, zamrkala na Jennifer. Nakonec ho doprovodila k východu a předala klíče od kanceláře a od audiovizuální techniky. Potřásli si rukou a on odešel.
V kanceláři Jennifer nedočkavě vyhlížela Sofie třímajíc v rukou stoh papírů.
„Teda musím říct, že mi vzal dech. Je to strašně zvláštní chlap“Řekla ne moc vybíravě Sofie hned jak se Jenny objevila ve dveřích.
„To každopádně, je tak jiný, nebo se mi to jen zdá?“
„Sto pro“
„Jsi tu jen pro to, abys mi tu vzdychala jak je sexy nebo jsi něco o něm zjistila?“
„Něco jsem sice našla, ale moc toho není“
„Detaily“
„Je mu třicet pět, není ženatý, vystudoval filozofii a pak cestoval po světě a fotil. Nic víc“
„No alespoň něco“
„No já nevím, je to pořád tak tajemný. Nevíme o něm skoro nic a to mě děsí“
„Co? Ty myslíš jako, že to je zločinec, co si změnil jméno?“Zeptala se Jenn sarkasticky.
„No nevím, ale něco mi na něm nesedí“
„Nech to plavat, uvědom si, že nemáme na výběr. Jane je skvělý fotograf a my ho potřebujeme.“
„Asi máš pravdu. Tak se měj“
Jennifer chtěla ještě jednou projít celé číslo ještě než dojde k editorovi, ale teď na to neměla vůbec myšlenky ani chuť, položila si hlavu do dlaní a přemýšlela o panu neznámém.

Čas šel rychle a už to bylo druhý týden co Patrick začal pracovat v redakci. Jenny o něm stále nevěděla víc. Jenom si z začala uvědomovat, že ji ten tajemný sexy muž zatraceně přitahuje. Nevídala ho příliš často. Veškeré fotografie posílal přes grafičku a to ji hlodalo. Fotky byly stále precizní a velice vkusné. Vlastně ani grafička ho moc často nevídala. Byl to typický individualista. Nestýkal se téměř s nikým. Obvykle byl buď v terénu nebo v temné komoře. Jenny pomalu začala ztrácet trpělivost.
Ani situace s Danem se nezlepšila, ba spíš naopak. Byl čím dál tím víc odtažitý a Jennifer už nebavilo se marně snažit. Když přišla domů, Daniel tam buď nebyl nebo se s ní hádal. Už si zažínala být jistá, že jejich vztah nemá valné naděje.
Přesto však Jenn zaskočilo, když jednoho večera našla doma jen vzkaz, ve kterém ji Dan ne zrovna citlivě sdělil, že ji opouští. Měla nervy v háji. Nevěděla co má dělat. Byla tak strašně sama. Připadala si opuštěně. Rozhodla se, že alespoň prací zažene depresi a rozjela se do kanceláře.
V celé budově nikdo nebyl. Nebo si to alespoň myslela. Rozplakala se nad písemnými dokumenty. Byla zničená. Měla jen tuhle studenou kancelář.
Začala si prohlížet nové číslo a zrak ji stanul na jedné z Patrickových fotografií. Byl na ni zachmuřený starý převozník na pramičce. Ta fotka ji učarovaná. Sálala z ní opuštěnost, ale přitom podivná rovnováha. Cítila se přesně jako ten převozník. Opuštěná hledající útěchu v povolání. Ta fotka ji tak nějak uklidnila, ale cítila se zle stále, alespoň už však neplakala.
Ozvalo se lehké zaklepání. Bylo to ono zaklepání, jež slýchala ve snech. Nevěděla proč ji právě tenhle muž tak zajímá. Nechápala to. Nikdy nebyla na zvláštní typy. Bylo v něm něco víc než v komkoli koho kdy potkala. Byl pro ni obrovskou hádankou a to ji mučilo. Čím víc se tomu bránila, tím více ji přitahoval. Nebylo v tom nic tělesného. Bylo to čistě duševní. Zajímal ji, a to že je sexy taktéž nebylo na škodu.
„Dále“pronesla Jenny a vstala od stolu.
Patrick vešel. Byl oblečený jinak než ho zatím viděla. Vždycky byl oblečen elegantně v obleku a nyní měl na sobě světlehnědé tričko s nápisem a maskáčové kapsáře. Nebyl sice už tak konzervativně oblečen, ale slušelo mu to. Vypadal jako typický umělec s dobrým vkusem.
„Promiňte, viděl jsem světlo a tak vám nesu nové fotky ke schválení“
„V pořádku, potřebovala jsem něco vyhledat a proto jsem tady a když už tu jsem tak se na ty fotky podívám“Řekla s úsměvem.
Patrick se na ni pátravě zadíval. Najednou tušila, že před ním neukryje žádné tajemství. Jeho pohled se jí dostal až hluboko do duše.
„Nezlobte se, ale mohu se vás na něco zeptat?“
„Ovšem, ptejte se“řekla Jen a snažila se povzbudivě usmát.
„Vy se mě bojíte?“Optal se s vážnou tváří Patrick.
„Co prosím? Ne to ne, já,…..“Snažila se Jenny vykroutit z jeho otázky.
„Tak proč se mi vyhýbáte a teď mi lžete do očí, že tu jste kvůli práci“
„A kvůli čemu jinému bych tu byla?“
„Nevím, ale měla byste mi to říct, protože ty slzy už asi dlouho zadržovat nezvládnete“ Klidně odtušil Patrick.
„Nic mi není, jsem v pořádku a teď prosím odejděte“Už s pláčem řekla Jenny a demonstrativně si stoupla.
Patrick ale necouvl. Když v jejích očích zahlédl slzy obešel stůl a objal ji. Jenny ho fascinovaně sledovala pohledem raněného zvířátka. Když se octla v jeho náruči nebránila se. Neměla sílu. Sklonila hlavu a vtiskla ji Patrickovi do hrudi. Teď už plakala naplno.
Patrick měl za chvíli tričko od jejích slz mokré, ale nevadilo mu to. Hladil ji po vlasech a šeptal, že to bude v pořádku.
Když se trochu uklidnila, odstrčila se od něj jemně a začala kmitat po místnosti sem a tam. Opakovala s naléhavostí žádost, aby opustil místnost, ale Patrick opět neodešel.
„Nenechám vás tady v tomto stavu, povězte oč jde“smlouval Patrick.
„Vy mi nepomůžete ani kdybyste chtěl“skoro hystericky zvolala Jenn.
„Zkusíme to, já se nevzdám“
„Opustil mne přítel a já mám na krku redakci plnou lidí co mě ignorují. Jsem sama jako kůl v plotě a jediné co mám je tahle stupidní kancelář. Všichni na mě kašlou a to včetně vás, tak laskavě přestaňte předstírat zájem“
„A to podle vás neexistuje taky mrhavá pravděpodobnost, že by o vás někdo mohl mít strach a někdo vám chtěl pomoct?“
„To se u mě nestává, jsem sama“
„Nejste a přestaňte ze sebe dělat hysterickou chudinku. Vy taková přeci nejste“
„A jak to víte, viděl jste mě jen párkrát“
„Ale nejsem slepý. Jste krásná a inteligentní. Hysterie se k vám nehodí“
„Asi máte pravdu. Já, já se omlouvám. Vlastně jsem se nikdy takhle potrhle nechovala, nevím co to do mě vjelo“
„To je normální, občas každý z nás potřebuje dostat ze sebe démony“
„Vám se ale tohle asi nestává“
„Ne ale já nemusím zvládat partu blbečků bez respektu“
„Děkuju“
„Není zač. Můžete se podívat na ty fotky?“Zeptal se s úlevou.
„Oh, jistě“ dodala Jenny a začala se hrabat balíčkem fotek.
„Tak co říkáte?“
„Bomba, myslím, že tuhle můžeme dát na titulku“řekla Jenn a vytáhla fotografii s krajinou plnou kvetoucích stromů“
„To jsem rád, že se líbí, už jste v pohodě?“
„Asi ano, omlouvám se moje nervy prasknou málokdy, ale když tak to stojí za to. Páni mně je tak trapně“
„Není proč, můžu vám říct vlastní názor na vaše trable?“
„Když chcete“
„Váš přítel je hlupák. Muž, který přistoupí k vydírání si vás nezaslouží. Jste úspěšná a to je tím. Tohle skousne málokterý muž. Pokud vám tvrdil, že to bylo tím, že na něj nemáte čas, nevěřte mu. Pokud by po vás tak toužil, navštívil by vás tady.“
„Jak, jak jste na to přišel?“
„Uvažováním, podle mě si vás nezasloužil. Znám tisíc mužů, které by jste udělala šťastné a kteří by udělali zase šťastnou vás“
„Všichni najednou?“nebránila se humoru Jenny.
Patrick se tak nějak zvláštně usmál a v jeho očích zasvítily jiskřičky. Jenny se zadívala Patrickovi do studánkových očí a on se díval do jejích.

„Musím už jít, nebo si někdo pomyslí něco špatného“Přerušil Patrick omamné ticho a odešel z místnosti. U dveří se ji ještě hluboce podíval do očí.
Jenny byla najednou zase sama. Už jí bylo, ale dobře. Překvapil ji. Ještě nikdy se ji nestalo, aby k ní byl někdo něžný nebo se snažil humorem rozveselit. Byla zmatená. Ten muž ji přitahoval čím dál víc. Byl tak chápavý a přitom milý. Vyrazil ji dech.
Druhý den ráno vtrhla k Jenn do kanceláře Sofie. Nesla v rukou složku papírů a ukazovala ji Jennifer.
„Tady je všechno o našem tajemném“
„Odkud to máš?“
„Interpol, znám tam jednoho chlápka ten mi dal Patricka proklepnout“
„Dej to sem, to přece nemůžeš!“zpražila ji Jenny.
„Nezbláznila ses náhodou?“
„Ne, ať tam je cokoli tak je to nedůležité“
„Ty ses pomátla, kdybys změnila názor, máš to zde“
„Nepomátla. Jen mám pocit, že ani mně ani tobě do toho nic není. Jestli je tu něco, co nám neřekl, určitě má dost dobrý důvod.“
„Já tě nechápu. Ještě nedávno bys mi za tu složku utrhla ruce, ale teď najednou řešíš morální dilemata?“
„Neřeším, ale prostě myslím, že se Jane osvědčil natolik, že si zaslouží naši důvěru.“
„Nevěřím. Ty taková nejsi. Leda že…“
„Leda, že co?“ Vyjela po ní Jenny.
„Nic.“
„To je dobře. Nezlob se, ale mám dost práce.“
„Jistě, ale uvědom si, že by sis měla dát pozor. Nezamiluj se předčasně.“
„To je v té složce něco tak zlého?“
„Ne, také toho moc nezjistili, ale přesto by sis měla hlídat city“
Hned jak Sofie odešla začala Jennifer přemýšlet co s tou složkou. Vlastně ji docela bavilo jeho tajemné kouzlo. Nebyla si jistá, zda se chce vzdát onoho zkoumání. Ne, nechce. Vzala složku a hodila ji do skartovačky. Teprve potom si uvědomila, že by si to vlastně docela ráda přečetla, ale silný argument proti byl fakt, že pokud by mezi nimi mělo kdy něco být, tak tahle složka by to zničila a to nechtěla.
Jenny si začala uvědomovat, že není jen zvědavá. Je to něco víc a je na ní, aby se kontrolovala a dokázala sama sobě, že to není nic než tělesná přitažlivost. Zároveň si byla jistá, že není tělo co ji na něm přitahuje. Co se to s ní jen děje?
Ozvalo se opět to lehké zaklepání, které Jenny bořilo v hlavě všechny stěny. Byla si jistá, kdo je za dveřmi. Zavolala „Dále“ a snažila se působit klidně a nedat najevo jak moc ji srdce poskočilo při zvuku jeho klepání.
„Dobrý den, jdu se ujistit, že jste po tom včerejšku v pořádku“
„Jistě a vy?“ zamrkala a lehce se usmála.
„To jsem rád, nevím co bych dělal pokud by se včerejšek opakoval, musím říct, že jste mě dostala do rozpaků, neumím totiž těšit plačící ženu“
„Promiňte, já, já….ale šlo vám to dobře. Děkuji. Nevím co bych dělala pokud byste tam nebyl“
„Nic se neděje. Myslím, že byste to zvládla. Jste silná.“¨
„Včera to tak asi nevypadalo“
„Ne, každý má své chvilky, zapomeňte prosím na to“
„Pokusím se, ale nemyslíte, že už je čas si začít tykat?“
„Doufal jsem, že to navrhneš, rád“

Jennifer se zabrala do zpráv a do kontroly článků, že si ani neuvědomila, že je večer. S hrůzou si uvědomila, že nemá kam jít. Domů jít nemůže. Všechno je tam tak nějak cizí bez Daniela. Jenn začalo docházet, že vlastně ani Dana nemilovala a to, co udělal bylo možná bolavé, ale nutné.
Nakonec se rozhodla, že musí domů překlenout tu bariéru a začít žít dál. Doma to bylo studené a nepřátelské. Bylo to depresivní. Sedla si na pohovku a zapla televizi. Nic tam neběželo a tak jen z nudy přepínala kanály. Musela na něj pořád myslet. Ani nechápala proč, ale bylo to tak a bylo to na ní aby to přijala.

Dalších několik dní byla téměř stále v práci. Dřela jako kůň, ale už začínala dostávat situaci pod kontrolu. Dokonce už ani Elizabeth ji nedusila. Myslela, že je nemožné aby ji někdo bral vážně a najednou si s potěšením uvědomovala, že ji ostatní začínají respektovat a to potřebovala. Už ji nic nepadalo na hlavu.
Patricka vídala takřka sporadicky, ale jeho oči byly tak nějak jiné. Dřív si všimla malých jiskřiček, ale teď už si byla jistá, že v jeho očích hoří malé ohníčky. Byl tak strašně sexy. Jenny se sotva držela, aby po něm nevyjela, ale pomrkávání a úsměvy odbourat nedokázala. Měla pocit, že se chová jako hloupá puberťačka a to ji štvalo. V jeho přítomnosti z ní byl někdo jiný. Stačil jediný jeho úsměv a podlamovala se jí kolena.
Byla tu však jedna věc, která ji chyběla v pravém slova smyslu. Novinařina. Tak strašně ráda by něco napsala, jen na to není čas. Byla sice šťastnější než předtím, ale pořád byla svázaná svou funkcí.
Se Sofií už skoro nemluvila. Sofie si našla přítele a na kamarádku najednou nebyl čas.

Brzy však přišla Jennyina šance. Poslali jejich tisku pozvánku na svět mody do Paříže. Jennifer byla štěstím bez sebe. Vždycky se toužila jet podívat do Paříže a tohle byla skvělá šance. Byla to možnost jaká se neopakuje. Ačkoli jindy podobné výlety nechával štědře ostatním, tohle si neplánovala nechat ujít. Toužila vidět Paříž a rozhodla se jet.
Nepřemýšlela dlouho, kdo to za ni vezme. Zavolala Sofii a pověděla ji o všem. Jenn věděla, že jí možná bude stát místo, ale bylo ji to jedno. Věděla, že takovou možnost už mít asi nebude a tak že prostě pojede. O Paříži mluvila Jenn jen s těmi, kdo to musí vědět. Těšila se. Byl tu sice Patrick, ale Jenny si byla celkem dost jistá, že čas neuškodí. Zachovala se nezodpovědně, ale měla omluvu. Jediný pozvaný byla totiž ona.

Přišel den odjezdu. V obálce s pozvánkou byla i letenka. Slyšela, že to tak dělají, ale někdo od nich tu možnost měl poprvé.
Měla s sebou jeden kufr a příruční tašku. Měla s sebou jen to nejhezčí oblečení, ve kterém si připadala jako skutečná dáma z vyšší společnosti.
Nastoupila do letadla a všechny starosti nechala na zemi a ona si rozhodla užít každičkou minutu tohohle výletu. Musela ale pořád myslet na Patricka, ač nechápala dost dobře proč.
Po příletu do Paříže zavolala taxi a nechala se dovést až k luxusnímu hotelu, kde měla rezervaci. V obálce s pozvánkou byl i program akcí, na něž je zvána. A první byl mejdan u jednoho světového návrháře. Bylo toho na ni nějak moc. Nečekala, že někdo bude takhle myslet na obyčejnou redaktorku.
Nechala se unášet vírem města. Oblékla si luxusní oblečení a nalíčila se. Poté vyrazila k taxi a odjela směr raut.Chtěla se účastnit všeho. Žila tak poustevnickým životem, že tohle potřebovala.
Po příjezdu se lehce zděsila. Nebylo tam ani stopy po nějacích dalších druhořadých novinářích. Byl to mejdan první třídy. Pro všechny horních deseti tisíc. Když předložila ostraze pozvánku nejistým krokem vešla dovnitř. Okamžitě se za ní přišel podívat majitel. Čekala, že ji vyhostí, ale on ji místo toho řekl ať se dobře baví a užije si to. Došla k barovému pultíku a vzala si do ruky sklenku šampaňského a pomalu upíjela. Najednou spatřila něco, co ji vyrazilo dech.
„Nepřežeň to krásná lady“ V Jenn trhlo. Tohle nečekala ani v tom nejpraštěnějším snu.
Patrick k ní přišel sebevědomým krokem rozhodného a šarmantního muže. Měl na sobě oblek a vypadal jako muž. Charisma z něj sršelo na kilometry.
Jenny byla v šoku. Vyschlo ji v ústech a opět se ji podlomila kolena.
„Jak se tu bavíš? Já celkem příjemně.“opět se usmál. Tentokrát se Jenny kolena opravdu podlomila a ona podklesla na zem. Naštěstí ji Patrick včas chytil a podepřel.
„Uh, díky,co tu sakra děláš?“
„Dříve jsem spolupracoval jako fotograf do modního časopisu a jeden návrhář mě požádal, abych mu zdokumentoval jednu kolekci. Neboj, v práci jsem si vzal volno.“
„Tak to je poslední na co bych teď myslela“
„Jak jsi věděl, že mě tu najdeš?“
„No prakticky vzato jsem to nevěděl, alespoň ne hned, potkal jsem tu známého a ten mi řekl, že objevil mezi návštěvnicemi jednu hnědovlasou novinářku v sexy šatech a to jsi přece ty“
„Vtipné, hnědovlasých novinářek jsou stovky a ty si neomylně vzpomeneš zrovna na mě. Nemluvě o tom, že šéfredaktorku druhořadého New Yorského plátku pozvou čirou náhodou na týden mody kam se zvou jen Times a nejvyšší modní časopisy. A taktéž čirou náhodou je pozvaná na mejdan velice omezené společnosti. A jaká náhoda, potká tam svého kolegu, který pracoval v Paříži na tomtéž místě“
„Asi příliš nevěříš na náhody, že? Tak to ber jako malý zázrak.“
„Na ně nevěřím“
„To bys měla. Opravdu tu jsem náhodou.“
„No tak mluv!“ Opovržlivě pronesla Jenn.
„Před dvěma dny mi volal starý kamarád, abych mu přijel nafotit kolekci pro jeden časopis. O tom, že někdo pozval i tebe jsem do chvíle, než jsem tě viděl popíjet u baru netušil.“
„Nevím jestli ti mám věřit“
„Věř. Není žádná bouda. Ne, že bych tě tu nerad viděl, ale pochyboval jsem zda bys vůbec jela. A navíc tu mám od zítřka tolik práce, že se sotva stihnu vyspat“
„Aha, tak to ti asi dlužím omluvu“
„Nedlužíš, ale přesto bys se mnou jako omluvu mohla zajít zítra na večeři, tedy pokud
ovšem budeš mít čas“
„Budiž, nezlob se, ale teď jsem dost vyčerpaná. Raději pojedu zpátky do hotelu. Zítra musím obejít několik přehlídek a udělat interview s Kalvinem Kleinem. Je zázrak, že si vůbec udělal čas“
„Dobře, zastavím se pro tebe zítra v osm, souhlasíš?“
„Žádný problém, bydlím v hotelu Lion.“ Zavolala ještě od taxiku. Patrick zůstal stát na schodech a omráčeně zíral za Jenn.
Jen co Jennifer dorazila do svého pokoje, únavou sebou švihla na měkkou hotelovou postel. Dnešní večer ji dal zabrat a ona měla o čem přemýšlet.
Tohle by nečekala. Ona přemítala zda vůbec Patrick ví, že žije a teď najednou ji pozval na večeři. Je pravda, že ji dost vyděsilo vidět Patricka tady. V první chvíli ji napadlo, že asi na ni hraje blahosklonná gesta, ale teď si byla skoro jistá, že to byla opravdu jen náhoda.
Nevyznala se sama v sobě. Vždycky byla nedůvěřivá, skoro až paranoidní a teď byla najednou schopna věřit každému slovu muže, kterého znala sotva měsíc a ještě jen jako kolegu, nanejvýš jako přítele. Vždycky byla opatrná a teď není schopná obvinit Patricka z podvodu. Tohle neměla vůbec v povaze. Bylo to poprvé co se chová takhle hloupě. S hrůzou si uvědomila, že vlastně ani není schopná být na Patricka naštvaná.
Jenny se nesmírně těšila na druhý den. Ze tří důvodů. Za prvé to byly krásné modní přehlídky o jejichž návštěvě snila už jako malá, za druhé to bylo interview s Kalvinem Kleinem, s mužem jehož modní výtvory diktují trendy na světě. A za třetí to byl večer s Patrickem. Proti své vůli si musela přiznat, že na to se těší nejvíc.
Druhý den vstala hodně časně. Vysprchovala se, oblékla se do elegantního kostýmku a vyrazila vstříc novému dni.
Hned na první přehlídce měla štěstí na lidi. Potkala tam jednu docela příjemnou reportérku z jedněch Bostonských listů. Jmenovala se Bonnie a byla velice milá. Společně trávili celý den. Jediná věc ji trochu pokazila náladu. Kalvin Klein zrušil nečekaně interview, ale ona vlastně získala celé odpoledne volné.
Právě s Bonnie dorazili na přehlídku oblečení Dolce Gabana, když Jenny viděla něco, co ji opět vzalo dech.
Zahlédla Patricka. Ano, ona věděla, že má fotit přehlídky, ale nečekala, že se s ním setká.Nemůže však říct, že by ji to nepotěšilo. Vypadal úžasně. Tentokrát měl na sobě zelenou bundu do pasu a rifle. Podivila se však nad Patrickovým výrazem ve tváři. Měl nepřítomný úsměv a byl naplno zaujat svou prací. V jeho tváři byl výraz rozradostněného dítěte a v jeho očích se opět honily ty zvláštní jiskřičky. Ještě víc ji ale překvapila reakce Bonn, když Jenny zamávala na Patricka.
„Ty, ty ho znáš?“ Zeptala se s údivem.
„Ano, je to fotograf v našem listu“
„Patrick Jane je váš fotograf?“
„Ano, už měsíc, proč? Ty ho znáš?“
„To si děláš legraci neznát Patrick Jena.“
„Pověz mi něco o něm“
„Co já vím, tak je to světově uznávaný fotograf. Měl už desítky výstav po celém světě. Dokoce už vydal i knihu s jeho fotkami“
„Coo? Já jsem tohle vůbec nevěděla“
„Pověz jak jste mohli takovou kapacitu získat. Znám stovky novin, kde by se jeho fotky vyvažovaly zlatem“
„Já, já už ani nevím.. Nevíš, zda tu někde má nějakou výstavu nebo něco?“
„Náhodou vím. Od pěti otevírá novou výstavu v domě umění.“
„Ty tam půjdeš?“
„Já? Jasně, že si nenechám ujít příležitost vidět nějakou jeho práci a ty?“
„No měla jsem jiné plány, ale asi je změním.“
„To bys měla“
„No dobře, sejdeme se v půl páté v hotelové kavárně?“
„No probléma“
„Nezlob se, ale nějak jsem unavená a ještě bych se dala ráda do pořádku na tu výstavu, Chápeš?“
„Jasně, mě už taky ta chůze v těch otřesných podpadcích jde ztuha, Tak ahoj pak“
Jenny byla úplně vykolejená. Ano, pamatovala si, že Patrick mluvil o tom, že měl prý pár menších výstav v Paříži a Londýně, ale netušila ani zdaleka, jak moc slavný je. Proč ji to jen neřekl?
Jenny se opět vydala do hotelu a tam sebou prskla na pohovku. Tentokrát měla silně o čem přemýšlet. Nebo spíš je správně říci o kom. Tenhle muž ji stále něčím překvapoval. Věděla už toho o něm tolik, ale pořád tak málo.Byla zvyklá udělat si obrázek o každém člověku pomocí jeho gest a činů, ale to tady nešlo. Byla Patrickovi naplno napospas. Bylo jen na něm, co se o něm má Jenny dozvědět. Pomyslela si, jak moc je tento muž neobyčejný. Je jako tajná šifra. Musela si ale přiznat, že ji vlastně strašně baví tu šifru luštit.
Uvědomila si s podivem, že už pomalu začíná Patrickovi rozumět. Najednou docela chápala jeho jednání. Chápala, proč ji o svojí kariéře nic neřekl. Nechtěl měkký přístup. Nechtěl, aby ho pořád někdo obtěžoval. Bavilo ho soustředit se na práci a to v Timesech nemohl. Došlo ji, že jen v menších novinách se může plně věnovat své práci. Evidentně ho štvalo být ve středu pozornosti. Tomu rozuměla snad až příliš dobře. Vlastně už jí bylo jedno, že neřekl o své kariéře. S potěšením si uvědomila, že je vlastně ve své práci šťastný.
Jeho kariéra nebylo, ale jediné o čem uvažovala. V mysli se ji stále promítal obraz Patricka při focení. Nešlo se přitom neusmát. Bylo úžasné ho pozorovat, jak s nadšením dítěte a zase s tou svou jiskrou v očích fotí. Bylo mu jedno, co si o něm kdo myslí. Byl sám sebou. A bylo pro Jennifer velice krásné ho vidět při práci. Strašně ji zaujalo ho vidět v takovém stavu. Musela však dodat, že ještě nikdy nic ji takhle nerozhodilo v dobrém slova smyslu.
Jenn se opět převlékla. Tentokrát si vzala veselé blankytné šaty na ramínka a páskové lodičky. Bylo nutné dodat, že vypadá jako bohyně.
Pomalu sjela výtahem do recepce hotelu a tam zabočila k věčně usměvavé Bonnie. Neměla moc chuť si s ní povídat, ale slíbila to a musí to dodržet.
Dali si kávu a s taxi odjeli na tu výstavu. Jenny byla nervozní. Nevěděla, zda Patrick nebude naštvaný. Nebyla si jistá, že vůbec chtěl aby tuhle jeho stránku poznala. Tak jako tak tu výstavu musí vidět. Už jen z pracovních důvodů. Jenn však na stoprocent věděla, že s prací to nemělo tolik společného. Byla prostě zvědavá.
Dojely. S obavami vystoupila z auta, zaplatila a vydala se po strmých širokých schodech do slavnostní budovy.Vstoupila dovnitř.
Bylo tam opravdu hodně lidí. Bylo evidentní, že už všichni Patricka znají. Pomalu začala kráčet a důkladně si prohlédla každou fotografii.
Zahlédla Patricka a byla si jistá, že i on vidí ji. Odvrátil však hned pohled a věnoval se dál hostů, se kterými se bavil předtím. Tušila, že ho asi zklamala. Aby zaplašila trudné myšlenky, soustředila se na výstavu.
Když ho zahlédla vyschlo ji v krku a na okamžik se ji zastavilo snad i srdce. Vypadal úžasně. Měl na sobě oblek a ona měla pocit, že nikoho víc by už si asi sotva dokázala představit. Usmíval se a choval se nenuceně, ale přitom sebevědomě. Měl šarm a obrovské charisma. Usmál se a Jenny se opět podlomila kolena. Tentokrát doopravdy. Stěží udržela rovnováhu. Musela odvrátit zrak, jinak opravdu spadne.
Fotografie byly skvělé, ale to už věděla z listu. Každičká jeho fotka měla náboj a duši. S děsem si uvědomila v jakých podmínkách drží fotografa světového formátu. Zároveň však věděla, že Patricka by milé chování a výhody nepotěšily. Byla příšerně nejistá.
„ Dobrý večer sličná paní “ Patrick přišel zezadu a promluvil jen pár centimetrů za Jenn.
„Oh, promiň.Vylekals mě“ Jennifer se otočila ta, že teď se dívala Patrickovi do očí.
„ Ty promiň. Příště si dám pozor. Upřímně řečeno překvapilas ty mne. Nečekal bych tě tady. Jak jsi se o tom dověděla?“
„Já,..Řekla mi to jedna novinářka z Bostonu, co sem přijela jen a pouze na tvou vernisáž“
„Vážně?“
„Jistě. Promiň…Já,já…vím jak to působí. Vím, že jsi nechtěl abych sem jezdila, ale já byla zvědavá a…“ Patrick ji položil prst na rty.
„Už jsi se omluvila dost.Přestaň nebo mě přivedeš do rozpaků“ Něžně ji přerušil Patrick.
„Zlobíš se hodně?“ Zeptala se s obavami v hlase Jennifer.
„Ne, nezlobím. To je teď to poslední nač myslím“ S úsměvem dodal Patrick.
„A na co tedy myslíš?“ Vyklouzlo Jenny.
Patrick přišel ještě blíž a sklonil se k ní, až ucítila jeho jemnou kolínskou.
„Na to, že jsi ta nejúchvatnější žena v sále“ Potichu řekl Patrick Jenny u ucha.
„Tohle asi říkáš často, co?“ Se smíchem odvětila Jenny.
Patrick se sklonil ještě blíž a zašeptal ji něžně do ucha: „ Obávám se, že už to asi nezopakuji nikdy“ Poté ji jemně políbil na rty.
Jenny nebyla schopná slova. Nyní ji jasně dokázal, že jejich vztah se už dál rozhodně nebude ubírat přátelsky. Zatajila dech a když se jeho měkké rty dotkly její tváře, přivřela oči.
„Jennifer!“ Jenny uslyšela Boniin hlas. Vůbec si na ni nevzpomněla a aby pravdu řekla, ani ji nechyběla.
Patrick se narovnal a odstoupil opět z Jennyiny intimní blízkosti. Pohlédl na spěchající Bonnie.
„Radši běž, nebo tě donutí podepsat každičkou fotku, co se kdy dostala do prodeje“ S úsměvem tiše poznamenala Jennifer.
„Asi máš pravdu. V půl osmé se pro tebe zastavím a půjdeme na tu slíbenou večeři. Souhlasíš?“
„Jistě. Jdi už!“
Patrick se s úsměvem uklonil a zamířil k hloučku na druhé straně sálu. Patrick zmizel dostatečně rychle a Bonnie se jen zoufale rozhlížela. Tvářila se nešťastně.
Poté trávila Jenny ještě asi dvacet minut tlacháním s Bonnie. Minuty se vlekly. Skoro nevnímala co Bonn říká. Jen se dívala přes sál na Patricka.
Nebyla sama. Patrick se také celou dobu díval na ni a mile se usmíval. Poté pozvedl sklenku šampaňského směrem k Jenn a znovu se nádherně usmál.
Bonn se na ně celou dobu fascinovaně dívala. Nebylo těžké uhodnout, že ti dva už nejsou jen přátelé a kolegové. A nejen ona. Skoro všichni to na nich viděli.Ne jedna žena se s závistí dívala na Jenny. Té to ale bylo jedno. Vnímala jen pohled těch studánkových očí, jenž bodal hluboko do duše a ten nejhezčí úsměv.
Cítila se jako v ráji. Políbil ji. V tu chvíli ji bylo ukradené, co bude s ní nebo její karierou. Byl tu jen Patrick a jeho zvláštní kouzlo.
Bonnie konečně opustila Jenny. Ta se podívala na hodinky. Bylo teprve šest. Neměla kam spěchat. Uvědomila si, že ani neprošla celou výstavu, a tak se vydala na průzkum. Zastavila se u jedné z jeho nejpovedenějších fotek. Byla ni tajemná noční vodní plocha. Ani si nevšimla, že není sama.
Patrick si stoupl opět jen pár centimetrů za ni. Něžně ji vzal okolo pasu. Jenny sebou trhla, ale nechtěla to pokazit.
„S potěšením vidím, že ta ukecaná osoba šla hledat novou oběť.“
„Překvapuje mne, že tě nedostihla“
„Byl jsem rychlejší.“
„To jsem ráda. Bylo by mi tě líto, pokud by tě dostihla.“Jenny se o Patricka opřela.
„Neměj obavy. Právě dusí jednoho mého kolegu.“
„Díky bohu. Chudák kolega.“
„Je to konkurent, takže mu to celkem přeji.“
„No tedy pane Jane!“
„Neboj se on je už velký kluk. Postará se o sebe.“
„To doufám.“
„Nepůjdeme někam, kde je větší klid?“
„Pane Jane, pokud vím tak dnes máte rande a té ženě by se určitě nelíbilo, kdyby s vámi viděla jinou ženu.“
„Tím jsem si jist, ale mohu vás ubezpečit, že ji to po večeři určitě vysvětlím“
„To doufám“
Oba se tomu rozhovoru museli začít smát. Jenny se cítila v bezpečí, když byla u Patricka. Nebyla nejistá. Byla šťastná a cítila, jakoby ani neexistoval žádný problém, který by nebyl neřešitelný. Když byla s Patrickem užívala si těch zvláštních pocitů.
Patrick něžně políbil Jenn na krku. Proběhla ji vlna nepopsatelných pocitů.
„Pokud dovolíte, ráda bych se vydala ke svému hotelu. Mám večer plány a musím se převléknout“
„No dobrá, avšak pokud se dostanu do pařátů Bonnie, je to čistě vaše vina.
„S tím mohu žít. Nashledanou.“
„Sbohem motýlku.“
Jenny vyběhla ven. Zavolala taxi a zamířila ke svému hotelu. Celou cestu přemýšlela o Patrickovi. Jindy by byla v depresi, kdyby ji měl kterýkoli muž ve své moci, ale teď ji to bylo vlastně příjemné. Patrick má nad ní obrovskou moc a ona s tím nic nezmůže. Tím jediným si byla jistá.
Přišel onen vyčkávaný čas. Půl osmé odbylo a Patrick došel na hotelovou recepci. Právě chtěl požádat o vyvolání Jennifer, ale uviděl ji na schodech. Měla na sobě upnuté kalhoty, světlou halenku, dlouhý béžový kabát a na hlavě pruhovanou pletenou čepici. Vypadala roztomile, ale přitom žensky.
Když Jennifer zahlédla Patricka na recepci, opět ji vzal dech. Trochu se bála, že její oblečení se totiž příliš nehodilo na naškrobené restaurace. Něco ji říkalo, že to nic podobného nebude. Děkovala svým instinktům jen Patricka zahlédla.
Měl na sobě maskáčovou bundu a rifle. Na krku měl bláznivě pruhovanou pletenou šálu. Už to nebyl ten naškrobený karierista z galerie. Teď tu stál veselý a šarmantní muž. Nikdy ji nepřestal něčím překvapovat.
„Pěkná šála.“Pronesla na pozdrav Jennifer.
„Pěkná čepice“ Odvětil Patrick.
Nechala se vést Patrickem noční Paříží. Bylo ji hej. Patrick byl galantní, šarmantní a nesmírně okouzlující. Jennifer se cítila sama sebou.
Přesto tu byl stále jeden malý strašák. Jenny se v sobě nevyznala. Byla nejistá. Už několikrát se spálila a dávala si pozor aby nezašla dál, než bylo přípustné. Nebyla si ani za mák jistá co k tomuto zvláštnímu muži vlastně cítí.
Patrick byl skvělý společník. Celou večeři se smáli a povídali si snad o všem. Po večeři Patrick navrhl, aby se šli projít. Jenn nebyla proti, a tak vyšli do chladné noci.
„Já vůbec nevím kde jsem“ Řekla Jenny s tonem, jakoby ji to bylo jedno.
„Neměj obavy. Já to vím přesně. Znám Paříž jako své boty.“
„Oh, pardon já zapomněla, že tu jsem s cestovatelem“
„USA je moje země a Paříž je moje město.“
„To znělo, jako by to napsal nějaký světoznámý básník“
„Jistě. Patrick Jane. To ti nestačí?“ S potlačovaným smíchem se optal Patrick.
„Stačí.“Řekla Jennifer jemně. „Věřím ti“Dodala.
Patrick se na ni tak nějak zvláštně zadíval a přistoupil blíž. Další dějový zvrat nemohl nikdo zastavit.
Políbil ji. Jenny se lekla. Teď to už zachází příliš daleko. Pomyslela si.
„Počkej. Já, já …nemůžu. Nedávno jsem přišla o kluka.“
Políbil ji znovu a položil ji ruka okolo pasu.
„Já, já…nemůžu kvůli práci, chápeš…“
Políbil ji znovu. Tentokrát však vášnivě a s citem. Jenny si najednou byla jistá. Při třetím polibku už všechno hodila za hlavu. Cítila chvění v břiše a kolena se ji opět podlomila.
Patrick ji propustil z pasti svých žádoucích rtů a čekal, co Jenn řekne.
„Už mi došly výmluvy“Dodala Jenny a políbila ho sama.
Ti dva stáli na, jindy rušné, Pařížské ulici a líbali se. Patrick ji držel okolo pasu a ona jeho okolo krku. Začal padat sníh, ale oni to nepoznali. Prostě tam stáli a vnímali jen a jen potěšení z nečekaného prožitku.
Patrick na okamžik přestal a usmál se na ni. Tentokrát už v sobě neměla Jenny ani špetku sebeovládání. Znovu se ji podlomila kolena. Patrick ji však včas chytil a vzal do náruče. Jennifer se nebránila. Jen si užívala vzácnost té chvíle.
„Víš, že o tomhle jsem snil od první chvíle?“Zeptal se Patrick s úsměvem.
„Ne, ale celkem jistě ti můžu říct, že jsem se zamilovala do jednoho zvláštního fotografa.“ Řekla Jenny s pousmáním.
Patrick ji opět začal líbat. Byla v jeho náruči a byla ta nejšťastnější osoba pod měsícem. Cítila v břiše motýly a neměla ani tu nejmenší chuť tuhle chvíli ukončit. Teď tu byla jen ona a Patrick. Nic víc neexistovalo.